Jaroslava Klempíře polární kraje zajímaly už od dětství. Přesto vystudoval vážnou hudbu a s muzikou procestoval celý svět. Nejvíc a stále ho to táhlo na sever. Jeho žena Alena je zase vystudovaná ekonomka, ale zálibu svého muže sdílela. Jaroslav s oblibou říká, že byl v minulém životě Eskymák a manželka šamanka, protože všechno ví.

Vaším druhým domovem se stalo Grónsko. Pro většinu populace synonymum věčného ledu, zimy nebo i sněhových bouří. Proč jste se usídlili tak daleko?

Grónsko? Tam máte možnost bezprostředně pozorovat majestátnost arktické přírody. I ty sněhové bouře a být přítomni v mrazu, někdy opravdu drsném. V zimě, za polární noci, můžete pozorovat na nebi tance polární záře, majestátně plovoucí ledové hory. A léto? To je v hektickém spěchu nádherná příroda. Ale pro nás je nejcennější poznávat historii, život lidí, v současném životě být s nimi přítomni.

Předloni se teploty vyhouply i na +24 stupňů – to byl rekord a Gróňané omdlévali.

Ušli jste dlouhou cestu, než jste se stali „českými Eskymáky“...

Máte pravdu. Před naším příchodem, nebo lépe příletem do Grónska, před 18 lety, jsme věnovali mnoho času přípravě. V oborech sociální geografie, historie, klimatologie, glaciologie. Prostudovali jsme dostupnou literaturu, mapy, ale také jsme se museli na plánované pobyty fyzicky, a hlavně psychicky, připravit.

Alena a Jaroslav Klempířovi

Alena a Jaroslav Klempířovi

FOTO: archív manželů Aleny a Jaroslava Klempířových

V mládí pro Alenu a mě (říká Jaroslav), byly polární oblasti téměř nedostupné. Navíc nás křídla osudu zanesla zcela jiným směrem. Alena byla ekonomkou a já jsem vystudoval Pražskou konzervatoř, flétnu a také dirigování. Nastoupil jsem jako hráč do symfonického orchestru. Byl jsem v zahraničních angažmá, kde jsem třeba doprovázel světové tenory José Carerase, Placida Dominga, hrál pod světovými dirigenty. Nejraději jsem hrál komorní muziku s Milanem Munclingerem. Alena úspěšně vedla zahraniční firmu.

V průběhu let v nás ale hlodala stále větší touha odletět do vysněného světa. Poznat Grónsko. Mohli jsme konstatovat, že jsme v základě byli připraveni. Náš výběr místa padl na oblast Ilulissatu. Tvrdá Arktida. Přírodní fenomény, jakým jsou okolní ledovce. Hlavně lidé, ještě ne zcela globalizovaný svět.

Jak jste se domlouvali? Jak vás domorodci přijali?

To byl zpočátku velký problém. V Grónsku je úředním jazykem grónština (eskymáčtina) a dánština. Měli jsme štěstí, skoro po měsíci našeho prvního pobytu v Ilulissatu jsme se seznámili s Italem Silverio Scivolim. Jaké bylo pro nás překvapení, když jsme našli první společnou řeč. A tou byla hudba!

Silverio „Silver“ je absolventem Milánské konzervatoře. Hudba hned sblížila národy! Maria, manželka Silvera, a její sestra Abú jsou Eskymačky a vzaly si „do parády“ Alenu a tak jsme se naučili alespoň základy eskymáčtiny-grónštiny.

Plující ledovce

Plující ledovce

FOTO: archív manželů Aleny a Jaroslava Klempířových

Za jak dlouho jste se dokázali domluvit?

Zhruba tak za pět let. I něco málo přečíst. Grónština je velmi těžká řeč. Dorozumět se ale dá i beze slov. Vzájemným porozuměním a respektem. V dnešní době se učí i angličtina.

Je nějaká vlastnost pro Gróňany typická?

Oplývají dobrou náladou. Jsou neuvěřitelně trpěliví. Milují svoji rodnou zem, byť neuvěřitelně drsnou. S hrdostí říkají, že jsou Inuité. Inuk znamená člověk. Takové cítění k rodné zemi a kultuře se bohužel v Česku vytrácí.

Je něco, co vám na severu chybí? Jak vám třeba chutná místní kuchyně?

Je dobrá. Má mnoho ryb. Musíte si na ni zvyknout. Chybí nám pravý „český“ chléb. Nedá se tam upéct. Není tam hrubá mouka.

Co je podle vás na životě v Grónsku nejtěžší?

Pomyšlení, že zrůdná chapadla globalizace rozdrtí přírodu a s tím i úzce spjaté myšlení lidí, od pradávna spjatých s krutou, ale na druhou stranu s moudrou přírodou.

Alena Klempířová v národním kroji

Alena Klempířová v národním kroji

FOTO: archív manželů Aleny a Jaroslava Klempířových

Zanechali Češi, Moravané nějaké stopy v Grónsku?

Vazby Čechů a Moravanů na Grónsko jsou překvapivě významné. Právě historii jsme dopodrobna zkoumali. V roce 1733 připluli první tři moravští misionáři do Grónska. Nebyli to vystěhovalci, ale připluli dobrovolně, aby tam vykonávali se zanícením misijní činnost.

Byli to příslušníci rozprášené jednoty bratrské, Moravští bratři. Misijní činnost byla ukončena roku 1900 předáním Dánsko-luteránské církvi. Za roky misií Moravští bratři položili základy evropské vzdělanosti v Grónsku, kultury, zvláště hudebnosti.

Nejvýznačněji zapůsobil na grónskou vzdělanost Samuel Kleinschmidt, který v roce 1851 vytvořil základy gramatiky grónštiny (eskymáčtiny), písemného projevu. S malými obměnami se používá dodnes.

Fascinující polární záře

Fascinující polární záře

FOTO: archív manželů Aleny a Jaroslava Klempířových

My jsme po letech studií nazvali Kleinschmidta „Grónským Komenským,“ pro jeho šíři vzdělanosti a pedagogického působení. Pro zajímavost: vystopovali jsme, že rok Kleinschmidtů pochází z oblasti Potštejna, Letohradu. Dodnes bývalá budova misijní stanice, která bývala muzeem i univerzitou, po překrásné rekonstrukci slouží jako úřad ombudsmana. Pojmenování budovy je stálé: „Nová Morava“.

Zajatci své touhy
Alena a Jaroslav Klempířovi jsou v současné době pokládáni za největší znalce Grónska. Jsou členy International Organization of Journalists, pracují v oboru sociální geografie, etnografie, historie, klimatologie i glaciologie.
Grónsko podle všeho bylo jejich osudem. Poznali nejen krásu grónské přírody, polární dny i kouzla polárních nocí, tolik drsné, přitom kouzelné a fascinující přírody, ale především poznali život Gróňanů. To jim nadobro změnilo pohled na život. Osud Aleny a Jaroslava se na dlouhá léta změnil. Stali se zajatci své touhy po blýskajícím se ledu, zářivém slunci, polární noci a hlavně po lidech tak přátelských.
Za doby bádání natočili a vyfotografovali nejenom mimořádně zajímavé přírodní záběry, ale především se vydali hledat stopy historie. Objevili řadu vzácných archivních dokumentů. Pořídili unikátní rozhovory s představiteli veřejného života, ale i s rybáři a lovci. Starší i mladé generace. Natočili rovněž církevní chorály, které znějí v kostelích, při slavnostech. Z těch jsou zcela patrny dávné moravské liturgické zpěvy. Své znalosti zúročují na četných výstavách, přednáškách, v televizních a rozhlasových vystoupeních. Naplňují vrchovatě cíl, který si dali – seznámit českou veřejnost s veškerým svým poznáním této odlišné části světa.
A mimochodem, Qujanaq je děkuji a Tikiluarit Kallaallit Nunaat znamená vítejte v zemi lidí!