V bitvě proti Napoleonovým 176 000 mužům tehdy stanuli spojenci - Rusko, Prusko, Rakousko a Švédsko - s počtem asi 330 000 vojáků. Reil nemohl tušit, že sto tisíc lidí z koalice bylo zabito nebo raněno a z 34 000 zraněných osob 11 000 zemřelo.

Reil si byl jistý jediným - Velký Korsičan prohrál. Sám poctivě procházel bitevním polem a 26. října napsal zprávu ministru von Steinovi, v níž mimo jiné uváděl: „Nalezl jsem v Lipsku téměř dvacet tisíc raněných a nemocných. Leželi ve tmavých dírách, ve kterých by ani zvířata nemohla sehnat dostatek kyslíku. Jejich uřezané končetiny, zachvácené snětí, se válely všude mezi pahýly. K tomu přistupuje strnutí šíje (tetanus), jehož tím více přibývá, čím více se projevuje zima a hlad. Ranění doslova hnili ve svých vlastních výkalech.“

Reil nakonec také zemřel - na tyfus. Katastrofální důsledky bitvy přispěly k novému uspořádání pruského lazaretního systému. Právě u Lipska byl nasazen pouze jediný ze sedmi pruských takzvaných pohyblivých lazaretů.

Nedostávalo se všeho - chyběly léky, obvazy, šířily se nakažlivé nemoci. Proto byla po Lipsku zřízena v Prusku ústřední správa lazaretů, která měla zlepšit jejich organizaci. Pohyblivá obvaziště ovšem nebyla ničím novým.

Parého nosy i oči

Jako první se pohyblivá obvaziště objevila v roce 1792 ve francouzské armádě. Tehdy se vojenský chirurg Dominique-Jean Larrey rozhodl, že je třeba péči o raněné zlepšit a zdokonalit. Francouzská revoluční armáda vedla válku proti Rakousku a Prusku a měla spoustu problémů.

Středověk a raný novověk sice znaly polní lazarety, ale ty byly těžkopádné a neschopné následovat rychlé přesuny vojenských oddílů. Lékaři v nich ale už leccos uměli. Přispěl k tomu v roce 1552 slavný francouzský chirurg Ambroise Paré.

Podpis Ženevské konvence z července 1864 - jejím ústředním motivem byla zásada neutrality sanitní služby - obraz Édouarda Armanda-Doumaresqa.

Podpis Ženevské konvence z července 1864 - jejím ústředním motivem byla zásada neutrality sanitní služby - obraz Édouarda Armanda-Doumaresqa.

FOTO: archív autorky

Zúčastnil se jako felčar mnoha válečných tažení a právě v roce 1552 byl jmenován chirurgem francouzských králů. Paré na základě svých vojenských zkušeností zavedl podvazování cév při amputacích, a tak nahradil používání rozpáleného železa při zastavování krvácení.

Popsal i umělé přední zuby, upravoval destičkami defekty patra a nechával zhotovovat umělé nohy a ruce. Vedle ortopedických aparátů doporučoval i umělé oči a nosy z kovu. To samo o sobě ovšem kvalitu lazaretů zásadně nezměnilo.

Éter i lepenkový obvaz

Ranění před rokem 1792 byli do lazaretů sváženi v otevřených vozech a cesta trvala i několik dní. Ten, kdo dojel, už zpravidla další pomoc nepotřeboval. Řešením nebyly ani provizorní lazarety, zřízené většinou v kostelech. V nich zranění leželi přímo na studené dlažbě a často bez dek. Někdy zůstávali na bitevním poli, dokud boj neskončil.

Larrey, podobnými případy otřesen, jako štábní lékař rýnské armády vytvořil oddíly ze tří zkušených chirurgů a jednoho ošetřovatele. Měli k dispozici vůz s obvazy, tažený koněm, a v případě potřeby do něj mohli raněné naložit. Staré transportní korby nahradily pérované vozy.

Po francouzském vzoru pohyblivá obvaziště zavedli i Prusové. K tomuto pokroku přispělo i organizování kurzů a zkoušek pro lékaře a chirurgy odváděné na vojnu. A objevila se další nová myšlenka - o nutnosti poskytování zdravotní pomoci i raněnému nepříteli.

Ve stejné době vyzval francouzský vojenský chirurg Pierre François Percy k tomu, aby všechny státy uzavřely smlouvu, že prohlašují raněné a lazarety za neutrální. K dalším organizačním zdokonalením lazaretů došlo po zmíněném roce 1813. Pro pomoc raněným byl darem božím vynález éterové narkózy v říjnu 1846 zubním lékařem Williamem Mortonem.

Odsun raněných vojáků na vozech, neznámý autor, začátek 19. století.

Odsun raněných vojáků na vozech, neznámý autor, začátek 19. století.

FOTO: archív autorky

Konečně se mohlo operovat bezbolestně a mizel strach z hrůzného utrpení při zákroku. Vedle éteru se používaly rajský plyn a chloroform. Objevily se i lepenkové obvazy na zlomené kosti - bruselský lékař Louis-Joseph Seutin, hlavní chirurg zdravotnické služby belgické armády, vymyslel v roce 1834 škrobový obvaz k ošetřování zlomenin.

Obvaz se skládal z proužků nasáklých škrobovým mazem vložených mezi dvě lepenkové pásky. Po vyschnutí vytvářel pevnou skořápku. Vyschnutí ovšem vyžadovalo spoustu času, někdy až 48 hodin. Tento nedostatek vyřešil až sádrový obvaz nizozemského vojenského lékaře Antonia Mathijsena z roku 1852. Měnil se i profil zdravotních sester.

Svérázná a drsná Angličanka

„Přála bych si, aby se ženy, které nosí krinolíny, mohly vidět očima ostatních, jak je jejich úbor vlastně neslušný. Když se vážená starší dáma v krinolíně předkloní, vystavuje se pohledu ležícího pacienta na odiv zrovna tak jako baletka na jevišti zraku diváků, ač se jí nikdo tuto nepříjemnou skutečnost neodváží sdělit,“ poznamenala Florence Nightingalová (1820-1910) o nevhodnosti krinolín. Byla to svérázná a drsná Angličanka.

Pocházela z bohaté rodiny (ta si pronajímala každoročně na sezónu polovinu patra v londýnském hotelu Carlton) a spolu s dalšími 38 zdravotními sestrami odjela v roce 1854 do Skutaru (Turecko), aby pomáhala zraněným vojákům v krymské válce.

Ambulance konstruovaná podle plánu francouzského chirurga Dominiqua-Jeana Larreye.

Ambulance konstruovaná podle plánu francouzského chirurga Dominiqua-Jeana Larreye.

FOTO: archív autorky

Britům chyběly léky i personál a rázná Florence zorganizovala zdravotní pomoc přímo na místě. Spolu s ostatními sestrami někdy vařila i pro 3000-4000 vojáků, v průběhu tří měsíců vybavila muže oděvem a potřebami z týlových skladů.

Po návratu založila zdravotnickou školu pro sestry v moderním duchu při Nemocnici sv. Tomáše v Londýně. Byla to nová etapa přípravy středně zdravotnického personálu.

Údajné lesbické sklony

Florence zahájila odbornou přípravu zdravotních sester. Nebyla ovšem žádným andělem spásy - organizovala sice a vymýšlela, ale „špinavou práci“ na oddělení přenechávala „špinavým sestrám“, podle ní ženským, které „jsou buď příliš staré, nebo slabé, špinavé, nebo opilé, buď příliš hloupé, nebo neschopné na to, aby mohly dělat něco jiného“.

Florence byla zvláštní. Měla množství zásad, které sepsala v Poznámkách ke zdravotnické péči. Mezi nimi bylo i odsouzení šustících sukní a krinolín a přílišné větrání u nemocného. Naopak vybízela příbuzné k „rozptýlení svých nemocných, k jejich přivedení na jiné myšlenky“. Věnovala se i svým libůstkám.

Lékař a spisovatel Richard Gordon dokonce vyslovil odvážnou teorii o jejích lesbických sklonech - usuzoval tak podle toho, co sama prohlásila: „Mé rozsáhlé zkušenosti se ženami zabírají celou Evropu. A stejnou měrou jsou i intimní. Žila jsem a spala v jedné posteli jak s anglickými hraběnkami, tak s pruskými venkovankami. Nikdy žádná žena nevyvolala v jiných tolik vášně.“

To ovšem pro její práci nemělo žádný význam. K zlepšení péče o raněné přispělo i založení Červeného kříže v roce 1864.

Otřesený Dunant

„Okolí Solferina bylo v pravém smyslu slova poseto mrtvými. Pole byla zpustošená, obilí a kukuřice zdupané, křoviny zničené, široko daleko všude jen tratoliště krve. Ti ranění, jejichž otevřené rány byly již zanícené, byli jako pominutí následkem krutých bolestí. Jinde leželi na zemi nešťastníci zasažení šrapnelovými kulkami, jejich ruce a nohy byly na kaši rozdrceny koly vozů a děl, přejíždějících přes ně mnohdy ještě zaživa,“ popisoval lidumil Henri Dunant strašlivou hrůzu bitvy u Solferina - 24. června 1859 (horní Itálie).

Henri Dunant byl bitvou u Solferina otřesen.

Henri Dunant byl bitvou u Solferina otřesen.

FOTO: archív autorky

Tam se střetla rakouská armáda s francouzskou a sociální reformátor Dunant byl tak rozvrácen tím, co viděl, že právě jeho Vzpomínky na Solferino daly podnět k založení Červeného kříže a Ženevské konvence v roce 1864.

V Ženevské konvenci, která platí dodnes, byla ústředním motivem zásada neutrality sanitní služby za války. Děs Solferina ovšem předstihl další budoucí světový konflikt - první světová válka zvaná Velká.

Převládl počet zraněných nad nemocnými

„Válka šetří slepé, hluchoněmé, šetří hrbaté, idioty, souchotináře, slabomyslné, impotenty, paralytiky, šetří i epileptiky, skřety a zmetky. Všechen tento odpad a nedodělek lidské rasy si nyní může v klidu sedět doma a pěstovat si své neduhy, kule ani střepiny ho ohrožovat nebudou, zatímco na bojištích trouchnivějí mladí, zdatní a silní mužové,“ prohlásil - drsně a neomaleně - berlínský fyziolog Georg Friedrich Nicolai, jinak jeden z mála lékařů-pacifistů, kteří tvrdili, že pro doktora neexistuje nepřítel, ale jenom ten, kdo potřebuje lékařský výkon.

Nicolai nebyl v drsném vztahu k handicapovaným pacientům jediný - sociální darwinismus byl tehdy v módě. Právě lékaři viděli dopad válečných operací nejvíc zblízka.

Šéflékař při vizitě ve válečném lazaretu.

Šéflékař při vizitě ve válečném lazaretu

FOTO: archív autorky

Hned po vypovězení Velké války byla nařízena mobilizace zdravotnických zařízení. Transportů s raněnými přibývalo - proto vznikaly nové polní nemocnice a lazarety. Raněného, vyneseného z boje, transportovali na plukovní (praporní) obvaziště. Tam jej v případě nutnosti operovali. Poté jej odsunuli do nemocnice v týlu divizí k specializovaným chirurgům, kde podstoupil dlouhodobé léčení.

Zranění měli šanci, chirurgie byla na dobré úrovni a ještě se vyvíjela - rychle, jak to v časech války bývá.

Vstřel do spánku

„Pěšák František Mojžíš, 34letý rolník, příslušný do Poszony (Uhry), byl zraněn u Galičova 18. 11. 1914 střelou z pušky, ze vzdálenosti asi 600 krokův. Vstřel uprostřed levého spánku, výstřel v pravém. Nemocný naříká na bolení hlavy. Nepozorovali jsme zde vtipkařství s dobrou náladou, jaké byly popsány při poraněních a nádorech mozku čelního,“ poznamenal si MUDr. František Lašek z nemocnice ve Vysokém Mýtě o příšerně vypadajícím zranění nového pacienta.

Lašek jej operoval s úspěchem: „řezem vyprázdněn tu hnis a odstraněny kostěné štěpinky“. Nakonec nemocný „propuštěn ve spokojené náladě“. První transporty přivezly 1. 9. 1914 do Vysokého Mýta 1298 osob, v dalších následovalo až 300 osob. Zranění byla nejrůznější.

Často šlo o poranění lebky a mozku, průstřely očí, nosu, čelisti, zranění břicha a vnitřních orgánů. Lékaři se snažili zachránit nejen tělo, ale i duši - kde mohli, využívali plastickou chirurgii.

Osazenstvo lazaretů se činilo - přesto zůstalo po Velké válce v českých zemích 247 000 invalidů. Ani vynikající práce lékařů a sester v lazaretech jim nemohla pomoci.