Znala jste Lídu Baarovou osobně?

Seznámila jsem se s ní za války na oslavě dvaatřicátých narozenin Nataši Gollové. Baarová byla velice krásná, ale sebestředná, povýšená, prostě přišla velká hvězda z Německa. Bylo mi tehdy osmnáct a setkala jsem se tam i s Ljubou Hermanovou a Adinou Mandlovou.

Jak vzpomínáte na ně?

Nataša Gollová a Ljuba Hermanová byly moje kamarádky, Ljuba se účastnila i se svým o pětatřicet let mladším manželem mé svatby. Vždycky se chlubila, že nikdy neměla muže staršího než ona sama.

Jezdily jsme později spolu na zájezdy, šlo o takové estrády s kapelou. S Natašou Gollovou jsme byly nějaký čas v angažmá v Městských divadlech pražských.

Bude mi za chvíli devadesát, žiju sama a žiju tím, že mám nějakou práci.

Adina Mandlová byla velmi vzdělaná a upřímná. Měla ráda muže. Seděla vždycky v Lucerna baru, a když se jí tam někdo líbil, položila před něj klíče od svého bytu. Ráno musel ty klíče vrátit. Bylo jí jedno, jestli je bohatý nebo chudý, Čech nebo Němec. Nevyužívala ty muže pro svou kariéru. Určitě nikomu neuškodila.

Natočila jediný německý, zcela nepolitický film, zatímco Lída Baarová hrála ve vyloženě nacistických filmech. Později tvrdila, že se o politiku nezajímala, že jí nerozuměla a že o Goebbelsových ani Hitlerových zločinech nevěděla.

Co si myslíte o jejím vztahu ke Goebbelsovi?

Z její strany to byl aspoň zpočátku čistý kalkul. Šplhala se přes různé lidi nahoru a v Německu se jí začal dvořit druhý nejmocnější muž třetí říše! Zda ji později skutečně okouzlil, nedokážu posoudit. Je fakt, že byl vzdělaný, inteligentní, hrál krásně na klavír.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Myslím, že ji Goebbels velmi miloval, chtěl se kvůli ní rozvést. Hitler to nepovolil a ona musela zpátky do Čech. Stěžovala si, že tu pak nesměla pracovat, ale to není pravda. Točila jeden film za druhým, byla vyslána jako reprezentantka protektorátu na festival do Benátek a pak dokonce směla jet filmovat do Itálie. V době, kdy jsme tu byli jako v kleci.

S jakými pocity jste roli Baarové přijala?

Jako zajímavou roli. Žádný scénář nekopíruje skutečnost. Hrála jsem ji ráda a jsem režiséru Renčovi za tu roli vděčná. Když hledal herečku pro roli staré Lídy Baarové, mluvil s režisérem Mariánem Kleisem, se kterým sem tam natáčím různé epizody v televizních seriálech.

Bude mi za chvíli devadesát, žiju sama a žiju tím, že mám nějakou práci. Beru všechno, co se mi nabídne. Tady mě už skoro nikdo nezná, pracuju hlavně v zahraničí.

Kde vystupujete?

V Rakousku už sedmý rok natáčím jeden komerční seriál a hlavně jezdím s pořady o německy píšících básnících a spisovatelích, kteří se narodili v Praze: Franz Kafka, Max Brod, Rainer Maria Rilke, Franz Werfel, Egon Erwin Kisch, Johannes Urzidil…

Vystupuji německy v Rakousku, Německu, Švýcarsku i česky v Praze v Centru Franze Kafky nebo na zámku Ctěnice.

V legendární Nemocnici na kraji města. V populárním seriálu hrála matku Viktora Preisse.

V legendární Nemocnici na kraji města. V populárním seriálu hrála matku Viktora Preisse.

FOTO: ČT - Vlasta Gronská

Setkala jste se s někým z nich?

S Maxem Brodem. Nebyl to zrovna příjemný člověk, dost egocentrický, arogantní. Snad tím jen překonával svůj tělesný hendikep, měl od malička zkřivenou páteř a celý život musel nosit šněrovačku.

Přitom vyhledával intenzívně společnost mladých žen. Ač ženatý, zkoušel to, kde mohl. Jednou se zamiloval do pokojské v jednom berlínském hotelu. Koupil jí byt, platil jí hodiny zpěvu…

Jak jste se vůbec dostala k vystupování v německy mluvících zemích?

Začalo to tím, že jsme s Karlem Högerem hráli pro Čechy ve Vídni Drahého lháře (jevištní dialog napsaný podle dopisů dramatika G. B. Shawa a herečky P. Campbellové - pozn. red.). Na představení přišli recenzenti, kteří rozuměli česky, měli jsme fantastické kritiky. Uměla jsem německy, a tak se mnou udělali několik rozhovorů.

Ředitel jedné vídeňské komorní scény mi na základě toho nabídl, abych pro něho nastudovala nějaké představení. Vybrala jsem si monolog francouzského dramatika Andrého Guelmy Jean a já a nechala jsem to přeložit do němčiny. Měla jsem takový úspěch, že jsem to hrála denně tři měsíce za sebou.

Přicházely nové nabídky a já požádala v Městských divadlech pražských, kde jsem byla v angažmá a moc nehrála, o povolení účinkovat v zahraničí. To mi ředitel Ornest rezolutně zamítl. Tak jsem dala výpověď a s požehnáním Pragokoncertu, který byl vydřidušským zaměstnavatelem, jsem odjela.

Nelitovala jste někdy přerušené kariéry doma?

Nikdy. Hrála jsem krásné role, ve Vídni, Berlíně, Düsseldorfu. Vzala jsem si k sobě rodiče, bylo to hezké období. Jenže tatínek zemřel a maminka chtěla domů. Byla stále křehčí a nemocnější, hroutila se psychicky. A já byla jediná dcera.

Její lékař mi řekl, že se musím rozhodnout mezí ní a svou kariérou. Kvůli mamince jsem si vzala ve vídeňském Burgtheatru roční neplacenou dovolenou a vrátily jsme do Prahy. Tady jsem už ale měla profesně přetrhané vazby.

Jezdila jsem tedy na představení do Vídně a do dalších divadel v Rakousku a Německu a rychle jsem se vracela. Do angažmá v Burgtheatru jsem se však už nikdy nevrátila. Musela jsem zůstat u maminky. Dožila se 95 let.

Hlavní ženská role ve filmu Bořivoje Zemana Mrtvý mezi živými z roku 1946 pro ni znamenala start filmové kariéry i sblížení s jejím pedagogem z konzervatoře a budoucím manželem Karlem Högrem.

Hlavní ženská role ve filmu Bořivoje Zemana Mrtvý mezi živými z roku 1946 pro ni znamenala start filmové kariéry i sblížení s jejím pedagogem z konzervatoře a budoucím manželem Karlem Högerem.

FOTO: soukromý archív Z. Procházkové

Jak jste vůbec přišla k dokonalé němčině?

Babička byla Vídeňačka, která si vzala Moraváka. Doma sice mluvili česky, ale když byl dědeček pryč, mluvila s dcerami německy. Tak jsem to nějak pochytila. Jenže když mi bylo třináct, začala okupace a já němčinu odmítala, dlouho jsem jí pak nemluvila.

Pozná se na vás, že nejste rodilá mluvčí?

V Rakousku si myslí, že jsem Němka, v Německu že jsem Rakušanka. Mluvím čistou spisovnou němčinou. Dokonce jsem Němce učila mluvit správně německy. Když jsem měla angažmá v Düsseldorfu, tři roky jsem tam byla na univerzitě docentkou jevištního německého jazyka.

Hovorová řeč se mi zdokonalila, když jsem poznala svého druhého muže, Vídeňáka Ericha Hartmanna. Seznámila jsem se s ním v Praze u Adolfa Hoffmeistra a jeho ženy Lilly, byli kamarádi. Hrozně mě miloval, říkala jsem mu vždycky, že jsem se nezamilovala do něho, ale do jeho lásky ke mně. Byl o deset let starší.

Karel vždycky říkal, že zahrát dobře napsanou roli je lehké, těžké je ji dostat.

Po jeho smrti jste zůstala sama?

Pak jsem měla ještě jednoho partnera, za kterým jsem jezdila do Austrálie. Čech, který tam emigroval v roce 1948. Byli jsme do sebe zamilovaní jako gymnazisté, to mi bylo čtrnáct. Vodili jsme se za ruce a dali si pár pus. Byl to fešák, všechny holky do něho byly zamilované. Čirou náhodou, když jsem se toulala světem, jsme se znovu potkali v Melbourne.

„Musíme dokončit, co jsme začali,“ prohlásil. Vídali jsme se třikrát do roka, jednou jsem jela já do Austrálie, jednou on sem, jednou jsme se setkali v nějaké exotické destinaci. Byla to velká láska se vším všudy. Před pěti lety zemřel a od té doby jsem sama.

Cestování vám doteď nedělá problémy, že?

Cestování odjakživa miluji. V květnu jsem byla v Japonsku, moc se mi tam líbilo. Na Vánoce se chystám do Nepálu, tam jsem ještě nebyla. Vždycky v tu dobu odjíždím z Prahy. Padá na mě samota, vrací se vzpomínky na ty, kteří odešli…

Jejím druhým manželem se stal vídeňský podnikatel Erich Hartmann.

Jejím druhým manželem se stal vídeňský podnikatel Erich Hartmann.

FOTO: soukromý archív Z. Procházkové

To, že jste neměla děti, byla vaše volba?

Ne, nebyla. Děti jsem mít chtěla. Jenže tenkrát nebyly v medicíně takové možnosti jako nyní. Když jsme se s Karlem rozešli, zkoušela jsem to s jinými partnery, ale nevyšlo to. Ani s druhým manželem.

Osudovým mužem vašeho života asi byl Karel Höger…

Nebylo mi ještě osmnáct, když jsme se poznali, byl mým učitelem na konzervatoři, o sedmnáct let starší, slavný… Byla to velká hluboká láska, sedmnáct let společného života.

Já o něm ale nechci mluvit. Jsem s ním padesát let rozvedená, oba jsme prožili další šťastná manželství. Zůstali jsme však do konce jeho života přáteli a hereckými partnery.

Kdy jste spolu hráli naposledy?

Pět dní před jeho smrtí. Mnoho let jsme spolu všude možně hráli Drahého lháře, tenkrát v jeho rodném Brně. To jsem už byla v Burgtheatru a do Brna jsem z Vídně dojížděla autem. Tehdy koncem dubna 1977 jsem ho vezla do Prahy. Radil se se mnou, zda má jít do penze.

V Národním divadle byl tehdy ředitelem Přemysl Kočí, který ho systematicky deptal a ničil. Po našem rozhovoru tu výpověď napsal a já ho vezla do Kolowratského paláce, kde byly kanceláře Národního divadla. Za týden jsme měli spolu točit Nemocnici na kraji města, kde hrál primáře Sovu a já matku Viktora Preisse. Když jsem odjížděla, viděla jsem ve zpětném zrcátku, jak na mě mává tou obálkou s výpovědí. Spěchala jsem zpátky do Vídně, protože jsem ještě ten večer hrála Julii Imperiali v Schillerově dramatu Fiesco. Dva dny nato mi v noci volal společný kolega Karel Pech, že Karel zemřel.

Po smrti jsou všichni, které jsem měla ráda, i ten Karel Pech. Když si prohlížím staré fotografie, nikdo z těch, kteří na nich jsou, nežijí. Kromě mě.

S Irenou Kačírkovou v roce 1955 na scéně Komorního divadla v Moliérově komedii Misantrop.

S Irenou Kačírkovou v roce 1955 na scéně Komorního divadla v Moliérově komedii Misantrop.

FOTO: soukromý archív Z. Procházkové

Nemohu se v té souvislosti nezeptat, co má člověk dělat, aby v 89 letech vypadal jako vy?

Já ani nevím, jestli to mám říct: nepravidelně žít i jíst, necvičit, občas si dát vínko. Je pravda, že nekouřím a nejím moc maso. Ale třeba teď v Japonsku jsem si dala. Mám ráda ryby a vůbec tam měli kuchyni podle mého gusta.

Žádnou kosmetiku nepoužívám, mažu se indulonou, o nějaké plastice není ani řeč. Buďto se lidem líbím, jak jsem, nebo ne. A co? Kdysi jsem dělala balet, možná že mi z těch dob zůstala ohebnost.

Paměť mi tak dobře neslouží a texty se už učím hodně dlouho. Ještě že ta stará Baarová toho v tom filmu moc nenamluví…

Nezaskočila vás současná digitální technika u natáčení?

Ne, je to teď rychlejší, přesnější, pro všechny pohodlnější. Líbí se mi to. A Filip Renč je vynikající režisér. Hrávala jsem hlavně divadlo, tak jsem zvyklá hrát i pro druhou galerii. Musel mi občas říkat, abych ubrala. A pokaždé jsem mu dala za pravdu.

Co ještě očekáváte od života?

Umřít bez bolesti. A ještě nějakou hezkou roli. Karel vždycky říkal, že zahrát dobře napsanou roli je lehké, těžké je ji dostat. Mockrát jsem mu dala za pravdu. Tak snad teď k té devadesátce dostanu dárek?