Špálová propadla kouzlu lesa jako sedmiletá školačka v mysliveckém kroužku v Kamenném Přívoze u Jílového u Prahy. Záhy poznávala všechny druhy zvířat, rostliny, stopy a měla jasno – bude hajná.

„Asi v osmi mě dva starší bráchové navíc naučili zacházet se vzduchovkou. Brokovnici a kulovnici jsem ovšem vzala do rukou mnohem později,“ vypráví.

Růže mezi křovím

Do našich lesů vyráží pravidelně kolem 65 tisíc myslivců Českomoravské myslivecké jednoty (ČMMJ), žen jsou z toho zhruba tři tisícovky. Dalo by se říci – růže mezi trním, respektive křovím.

„Chlapi se k nám ale chovají s úctou,“ prozrazuje Špálová, která si sen o hájence alespoň částečně splnila studiem ekologie – provozu a řízení myslivosti – na vysoké škole v pražském Suchdole. Teď ji živí obchod s kabely.

To, že nejsou mužům na obtíž, potvrzují další oslovené dámy: 36letá stavební inženýrka Katka Hájková z Černé Hory v okrese Blansko a 43letá manažerka potravinářské firmy Dagmar Drábiková z Prahy.

„Ženy vnášejí do myslivosti jemnost, lehkost, humor a eleganci,“ shrnuje druhá jmenovaná. Špálová ji doplňuje: „My, myslivkyně, nejsme chlapi. Nesoutěžíme s nimi. Snažíme se vydobýt si svou pozici jako ženy, což se v posledních letech daří.“

Dort se znakem Dam české myslivosti je dílem jedné z nich.

Dort se znakem Dam české myslivosti je dílem jedné z nich.

FOTO: soukromý archív Jiřiny Špálové

Shodují se, že namíchání pohlaví prospívá zjemnění mluvy a mravů společenství. Záhy zdůrazní, že ostatně už šlechtičny byly po staletí důležitou, ceněnou součástí honů a lovů. Vyrážely na ně rovnocenně po boku mužů, jak dokazují četné malby, případně tapiserie. Na konci dlouhého dne sčítaly vlastní úlovky a obvykle předávaly souputníkům nějaké ty ceny, třeba pro nejlepšího střelce.

Ženy lov zjemňují

K Dámám české myslivosti fungujícím v ČMMJ se hlásí zhruba stovka členek: nejmladší je 19 let, nejstarší přes sedmdesát. Ta statisticky průměrná sfoukává na dortu více než tři desítky svíček, vychovává děti a do lesa ji v sedmi z deseti případů přivedl někdo z rodiny.

„U mě to byl táta. Rozhodnutí absolvovat základní kurz myslivosti pak přišlo automaticky, v jednadvaceti. Následně jsem poznala svého budoucího manžela, který je myslivcem tělem i duší,“ směje se Hájková. První krůčky v přírodě po boku otce udělala také Drábiková.

Pro všechny oslovené dámy se z myslivosti dávno stal životní styl. „Čteš myslivecký časopis, kamarádi jsou vesměs myslivci, tvůj pes je lovecký pes, jdeš na myslivecký ples…,“ vypočítává Hájková.

Jiřina Špálová loví ráda. Než ale vezme zbraň do ruky, stráví dlouhé hodiny na brigádách při údržbě svěřeného revíru.

Jiřina Špálová loví ráda. Než ale vezme zbraň do ruky, stráví dlouhé hodiny na brigádách při údržbě svěřeného revíru.

FOTO: soukromý archív Jiřiny Špálové

Záliba proniká také do jejich skříní. Otevřou-li je, vykoukne na ně nezřídka oblečení v hnědé a zelené barvě. Právě důkladný oděv je při toulkách mezi stromy zásadní.

„Nám, dámám, je většinou venku zima, nosíme více vrstev,“ směje se Špálová. Všechny se navíc rády zdobí, nosí klobouky a vůbec si užívají mysliveckou módu. Často tedy myslivkyni v davu poznáte podle šperků s grandlemi (jeleními špičáky), případně podle jednoduchých prstenů z paroží.

Kroužky pro děti

Vzápětí si dámy vzpomenou na další rozdíl mezi myslivci a myslivkyněmi. Řada z nich dává před lovem přednost vedení různých přírodovědných kroužků pro děti. Snaží se je vést k přemýšlení o krajině, ekologii a místě, kde žijí. Špálová není výjimka.

„Naše špatná pověst je dílem některých neukázněných kolegů, na něž pyšní nejsme. Častěji vidíte v médiích myslivce na honu s puškou než při sušení sena, úklidu lesa nebo právě při práci s mládeží, což jsou činnosti, které převládají,“ dodává.

Zeptáte-li se myslivkyň, co jim v roce zabere nejvíc času, vyřknou jednohlasně: údržba honitby. Do stovek hodin v terénu patří mimo jiné shánění potravy pro zvěř (sušení sena, sběr kaštanů a jeřabin, nákup obilí…) nebo spolupráce se zemědělci při senosečích. Ta byla aktuální v uplynulých dnech, kdy se malá srnčata ukrytá ve vysoké trávě stávala oběťmi ostrých strojů.

„A také instalujeme pachové ohradníky zabraňující střetům zvěře s auty, stavíme krmná zařízení,“ pokračuje ve výčtu povinností dobrého hospodáře Hájková.

Brigády s hráběmi

Jaro a léto spojené s brigádami, hráběmi, pytli s nejrůznějšími plody a bobulemi nahradí podzim zasvěcený přikrmování zvěře, aby nabrala dostatek sil v usínající přírodě. Ženy v zeleném se v ní pohybují celý rok. Mají-li poradit laikům, kdy je tam nejkrásněji, zazní: za svítání teplého letního dne. Zážitek si vychutnávají opakovaně, prý se nikdy neomrzí.

Trofeje k myslivosti patří. „Každý myslivec je doma má,“ říká Špálová.

Trofeje k myslivosti patří. „Každý myslivec je doma má,“ říká Špálová.

FOTO: Petr Horník, Právo

Špálová kvůli němu neváhá vstávat ve tři ráno. „Něco tak krásného hned tak nezažijete. Nejdřív slyšíte hrabat kosáky, pak přelítávají bažanti, padá mlha, objeví se mufloni, ptáci začnou zpívat. Do toho vyjde slunce a ucítíte všudypřítomnou vůni,“ líčí.

Na posedu v tu chvíli sedává nezřídka úplně sama, což je ostatně u myslivkyň poměrně běžné. Čistí si tím hlavu, což potvrzuje i Drábiková: „Užívám si ticha a klidu. Pozoruji zvěř a přírodu, vstřebávám nové zážitky, vracím se v myšlenkách do dětství.“

Hájková k jejím slovům dodává: „Než ulovíte jednoho divočáka, musíte strávit spoustu času na čekané. Domů si tak spíše než ,kořist‘ nejčastěji odnáším vzpomínky na krásný večer v přírodě, silného srnce, který projde pod posedem, prvního mladého zajíčka v trávě či na kouzelné svítání.“ Její touha vyrážet do přírody po ránu má i praktický důvod, malé děti v tu dobu obvykle spí.

Svačiny a lékárničky

Čisté kochání se okolím patří podle zjištění klubu vůbec k ženským specialitám. V porovnání s průměrným myslivcem si také obezřetně rozmýšlí, kdy zmáčknou kohoutek zbraně.

Na místo výskytu vybraného kusu se vrací hned několikrát. Navíc řada z nich na posedy nosí pouze fotoaparáty. Místo výstřelů tak zní hvozdy mačkání spouště s cílem získat zdařilý snímek.

Řada myslivkyň podlehla kouzlu lesa, protože miluje psy. Kateřina Hájková není výjimkou.

Řada myslivkyň podlehla kouzlu lesa, protože miluje psy. Kateřina Hájková není výjimkou.

FOTO: soukromý archív Kateřiny Hájkové

Aby jim mnohahodinové čekání na úlovek či „úlovek“ plynulo, berou si s sebou do lesů – na rozdíl od mnohých pánů – důkladné svačiny. V termosce nesené v batohu jim klidně šplouchá káva. S pitím se to ale nesmí přehánět! Varují. Jak je známo, právě zástupkyně něžného pohlaví musejí častěji na toaletu.

„Není větší nepohoda než stále lézt z posedu nahoru a dolů. To už pak můžete jít rovnou domů,“ říká Špálová.

Proto přiznává, že si leckdy místo lahodného kofeinového doušku raději na hlídce pod oblaky krátce zdřímne. Zavzpomíná přitom i na svou emočně nejvypjatější chvíli ve výšinách: „Trvala pár minut. Vylezla jsem nahoru, kde mě, alergika, píchla vosa. S hrůzou jsem pak pádila dolů a na pohotovost. Od té doby si beru s sebou prášky.“ S důkladnou lékárničkou uprostřed lesů není ostatně jediná. Jistota je jistota.

Muži jdou v partě

A v čem se ještě liší myslivci a myslivkyně? Ptám se na závěr. „Muži mají radši živější způsoby lovu, třeba právě společné hony. Ženy i na nich nezřídka před vlastní střelbou dávají přednost nahánění zvěře pro ostatní, případně péči o honicí psy,“ říká Špálová.

Na společných akcích dámy rády vaří. Nejen proto je berou muži myslivci do party.

Na společných akcích dámy rády vaří. Nejen proto je berou muži myslivci do party.

FOTO: soukromý archív Jiřiny Špálové

Doplní, že její první úlovek byla kachna. Drábiková se pochlubí daňkem. Hájková se smíchem dodá, že ona zastřelila lišku, kterou pochopitelně nejedla. Vzápětí si dámy začnou vyměňovat rady, jak nejlépe zvěřinu připravit. Předsedkyně klubu vysype z rukávu recept na kachnu nedávno objevený v německých zdrojích. Základem dobrého pokrmu jsou podle ní co nejčerstvější suroviny.

„Čím dřív po ulovení se kus začne zpracovávat, tím líp. Nehrozí tak, že by se křehká zvěřina zkazila,“ radí. Na otázku, zda je tedy schopná například právě zabitého jelena na místě vyvrhnout, odpovídá bez váhání: „Když už ho střelím, musím to udělat. Projevuji tím ulovené zvěři úctu.“

Právě kuchařského umu si na ženách v zelených kamizolách myslivci obecně cení velmi vysoce. Doslova na dračku jdou ale i myslivkyně, které to u plotny zrovna nebaví. Chtějí-li ony samy, partnera z oboru si téměř s jistotou najdou, shodují se.

Potvrzují to ostatně statistiky jejich klubu: více než polovina členek myslivce doma má. Špálová a Hájková nejsou výjimkou. A všechny tři dodávají: „Oproti chlapům se setkáváme rády i jinde než v lese: na seminářích, ve vinném sklípku, při focení kalendářů… Prostě si s chutí poklábosíme!“

Divoká kachna
Kachny jsou oblíbeným úlovkem. Škubat se ale myslivcům moc nechtějí. Tak je často stahují.
2 stažené kachny, 15 dkg slaniny, 15 dkg másla, 30 dkg hub, 2 bobkové listy, 10 zrnek pepře, 10 zrnek nového koření, 10 bobulek jalovce, 2 bobkové listy, 5 proužků citrónové kůry, 2–3 dcl bílého vína, 2 lžíce hladké mouky, 3 lžíce kysané smetany, cukr
Kachny osolíme, posypeme rozdrceným kořením, dovnitř vložíme po jednom proužku citrónové kůry. Dáme do pekáče s houbami, zakryjeme slaninou, podlijeme 1 dcl vody, přidáme máslo a pečeme 40 minut, během nichž maso otočíme a podléváme. Následně přidáme víno a pečeme dalších 30 minut. Když je maso měkké, kachny vyndáme. Omáčku zahustíme moukou rozkvedlanou ve vodě a zjemníme kysanou smetanou. Dosladíme cukrem a ještě chvíli povaříme. Podáváme s bramborovou kaší nebo s vařenými bramborami.