Kariéra šestadvacetileté sopranistky začala doma, v Suffolku. Hudbě se chtěla věnovat od dětství. Rodiče zprvu nebyli nápadem nikterak nadšení. Chtěli mít z dcery „něco praktického“, třeba lékařku.

Čekalo na ni proto klasické vzdělání na prestižní střední škole Framlingham College. Právě tam potkala ve třinácti letech budoucího manžela a největšího fanouška Viacheslava Myachina. „Moje rodina se po čase přesunula do Česka, kde začala podnikat,“ upřesňuje on. Roky se pak neviděli. Ona zatím v Londýně vystudovala světově uznávanou školu hudby a dramatu Guildhall. Tam si také ujasnila, že se v hudbě chce věnovat klasice, opeře.

Londýn-Kazaň-Praha

Z dalšího setkání s Viacheslavem krátce po dvacítce vznikla velká láska. „Za pár měsíců jsme se vzali,“ říká sopranistka. Místo jejich života bylo předem dané - Praha. Jeho rodina u nás vlastní prosperující firmu s nábytkem.

Talentovaná zpěvačka tak v profesním i soukromém životě vyměnila metropoli nad Temží za město u Vltavy. Přesunula se, jak říká, z ostrovů na kontinent, přímo do jeho středu. Pravidelně odtud vyjíždí za prací do ciziny. Namátkou v Tatarském státním akademickém divadle opery a baletu v Kazani zpívala Olympii v Hoffmannových povídkách francouzského skladatele Jacquese Offenbacha.

S manželem Viacheslavem se usadili v České republice. Christina u nás buduje pěveckou kariéru, její muž obchoduje s nábytkem.

S manželem Viacheslavem se usadili v České republice. Christina u nás buduje pěveckou kariéru, její muž obchoduje s nábytkem.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Její soprán zaujal i umělecké vedení pražské Státní opery. V ní debutovala rolí Královny noci v Kouzelné flétně před více než dvěma roky. „Miluji být na pódiu. Sice jsem trémistka, jenže velké sály, publikum, velký orchestr, krásná scéna mě osvobozují. Už to nejsem já, ale jen má role. Opera je k podobnému přerodu ideální,“ líčí.

Zpívá od rána

Velkou oporou její kariéry je právě manžel. „Když můžu, snažím se Christinu doprovázet na každé vystoupení,“ shrnuje. Ona hrdě dodává, že ve Státní opeře nevynechal ani jediné. Obecně oceňuje také Viacheslavovu trpělivost. „Dá se říct, že jen co ráno otevřu oči, začínám zpívat,“ směje se.

Denně hlas cvičí kolem tří hodin, někdy dvakrát tolik. Záleží na tom, zda se právě připravuje na roli, vystoupení. Svůj soprán takto nedávno trápila při přípravě na part v díle Stabat Mater od Jakuba Jana Ryby. Byl celý v latině. A kolik jazyků vlastně krásná Angličanka umí? „Rozlišuji mezi těmi, v nichž jsem schopná pracovat, a jimiž se domluvím. Zazpívám v latině, italštině, francouzštině, němčině, ruštině, češtině a samozřejmě v angličtině. S běžnou konverzací je to horší,“ přiznává.

Textům rolí vždy rozumí, precizně je vysloví i v originále. „Čeština je těžká,“ říká mi vzápětí česky a dodává s bezchybným ř: „Je to dobře?“ Osvojit si ošemetnou souhlásku jí pomáhají mimo jiné význační čeští učitelé zpěvu, například profesor Jiří Kotouč.

Češi klasice rozumějí

Mladí manželé jsou se životem v Praze spokojení. „Sousedi vás sami od sebe pozdraví, což ani v Anglii, ani v Rusku není běžné,“ zmiňují vstřícnost našinců. Sopranistka oceňuje rovněž hlubokou tradici klasické hudby v ČR, miluje zdejší publikum, které na ni chodívá.

Při vystoupení s chlapeckým sborem Boni Pueri.

Při vystoupení s chlapeckým sborem Boni Pueri.

FOTO: ČTK

„V Británii dorazí většinou starší lidé. Kdežto tady je to věkově pestré. Sedí v něm hodně mladých. Mohu tak z pódia vždy někoho oslovit,“ popisuje. Daří se jí to. Jejího výkonu na Pražském hradě si před časem všiml rovněž prezident Miloš Zeman. Poslouchal jej s napětím společně s desítkami státníků na summitu EU a Východního partnerství. „Řekl mi pak, že mám nejkrásnější hlas, jaký po dlouhých letech slyšel, a na pódiu vypadám jako anděl,“ ohlíží se Johnston.

Ve službách filmu

Svůj soprán vedle klasiky propůjčila navíc do služeb filmu. Skladatel Robert Jíša jej využil v dokumentu Století Miroslava Zikmunda. Český režisér Steve Lichtag ho zase nechal zaznít ve svém novém 3D snímku Aldabra o největším světovém korálovém útesu.

Pracovní diář má na následující týdny plný. Třeba koncertovala se sborem Boni Pueri, začala pracovat na svém cédéčku. Léto zase věnuje Státní opeře, Donu Giovannimu. Vyjede i na vlastní turné. „Je toho hodně. Jenže já zpěv miluju. Stejně jako Viacheslava, bez něj by to nešlo,“ uzavírá.

Na otázku, zda je tedy andělem, jak ji nazval Zeman, s úsměvem pokrčí rameny. Její muž v tom jasno má: „Christina je anděl, vážně.“