Toho dne právě před 65 lety byla na jedné ze dvou šibenic postavených ve vnitřním prostranství budovy vězeňské nemocnice na Pankráci přeťata nit jejího života.

Krutost trestu byla umocněna tím, že byla do rukou kata vydána až jako poslední ze čtveřice odsouzených v zinscenovaném a přitom největším politickém procesu v poválečném Československu. Proběhl před Státním soudem v pankrácké soudní síni jako veřejné divadlo a jeho oficiální název zněl: „Proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice Horáková a spol.“

Chtěla vydržet co nejdéle

Krátce po únorovém mocenském převratu se někteří členové nekomunistických stran pokoušeli o organizovaný odpor proti novému režimu. Bylo tomu tak i v řadách bývalých funkcionářů Čs. strany národně socialistické.

Patřila mezi ně také právnička, politička a aktivistka ženského hnutí dr. Milada Horáková (1901), která 10. března 1948, v den tragické smrti Jana Masaryka, složila svůj poslanecký mandát a záhy byla Ústředním akčním výborem vyloučena ze všech zastávaných funkcí.

Na základě vlastních zkušeností z protinacistického odboje předpokládala, že se po úniku špiček národně socialistické i jiných stran do exilu vytvoří zahraniční a v nějaké podobě i domácí odboj.

Ačkoli dostala několik nabídek k útěku, rozhodla se vydržet doma co nejdéle. Domnívala se, že musí vzniknout nějaká skupina lidí, která bude udržovat styk s členstvem. Právě z jejího podnětu se na jedné schůzce v květnu ustavila z bývalých národních socialistů tzv. politická šestka. Vedle Horákové v ní měl vůdčí slovo i další bývalý poslanec Josef Nestával.

Fara ve Vinoři, kde se v září 1948 uskutečnila ilegální schůzka několika funkcionářů nekomunistických stran. Státní bezpečnost ji později využila jako jeden z pilířů při konstruování ústředí protistátního spiknutí.

Fara ve Vinoři, kde se v září 1948 uskutečnila ilegální schůzka několika funkcionářů nekomunistických stran. Státní bezpečnost ji později využila jako jeden z pilířů při konstruování ústředí protistátního spiknutí.

FOTO: Repro z knihy To byla Milada Horáková

Šestice se na různých místech sešla asi desetkrát (naposledy v červnu 1949) a svou aktivitu zaměřovala na udržení politického přesvědčení mezi členy strany a také na pomoc postiženým. Nestával trval na stanovisku nezahajovat žádnou ilegální činnost.

„Šestka“ promýšlela politický program

Po útěku Huberta Ripky (na jaře) a Petra Zenkla (v srpnu 1948) byly s těmito bývalými nejvýznamnějšími představiteli strany udržovány kontakty a Milada Horáková pro ně připravovala zprávy o situaci a náladách doma.

„Lidé se spoléhají na mezinárodní konflikt, ať už válečný či revoluční,“ píše například 12. prosince 1948 Petru Zenklovi. „Věří v dobrý konec a obávají se jen toho, aby to dlouho netrvalo. Obavy z návratu Němců po vítězství Západu, které je považováno za jisté, poněkud odpadly po několika ujištěních zahraničního rozhlasu… Komunisté šíří náladu zatím mezi svými nejspolehlivějšími, že jen komunistické Německo pod vedením kominformy nebude pro nás nebezpečné…“

Ze zahraničí naopak „šestka“ dostávala v dopisech zprávy o náladách v exilu, o jeho postavení v mezinárodní politice, ale také doporučení k činnosti doma. Na schůzkách „šestky“ bylo hlavním tématem promýšlení politického programu, který měl být připraven pro okamžik pádu komunistického režimu, o jehož dočasnosti byli všichni přesvědčeni. Perspektivu viděli v parlamentní demokracii socialistického zaměření.

Zneužitá schůzka ve Vinoři

Na sklonku léta 1948 došlo k pokusu propojit skupiny bývalých národních socialistů, pravicových sociálních demokratů a lidovců. Schůzka pěti bývalých politiků těchto stran, včetně Milady Horákové, se uskutečnila v září 1948 na faře ve Vinoři nedaleko Prahy.

K žádné dohodě o organizované spolupráci však nedošlo. Setkání vyznělo tak, že každý politický směr bude postupovat samostatně a nevznikne žádné ústředí. Přesto právě tato schůzka byla Státní bezpečností - když se o její existenci mnohem později dozvěděla - považována za nezpochybnitelný důkaz velezrádné činnosti těch, kteří se jí zúčastnili. Přisoudila jí roli zcela opačnou, než jakou ve skutečnosti měla, a byla využita jako jeden z pilířů při konstruování ústředí protistátního spiknutí.

Služební průkaz Milana Moučky, jednoho z vyšetřovatelů StB. Po letech řekl: „Ona nepopírala, jenom vše vysvětlovala ze svého hlediska. Tvrdila, že my, komunisté, postupujeme proti zájmu lidu.“

Služební průkaz Milana Moučky, jednoho z vyšetřovatelů StB. Po letech řekl: „Ona nepopírala, jenom vše vysvětlovala ze svého hlediska. Tvrdila, že my, komunisté, postupujeme proti zájmu lidu.“

FOTO: Repro z knihy To byla Milada Horáková

Samotná Milada Horáková byla neúspěchem schůzky zklamaná. Potvrzuje to jeden z jejích dopisů Petru Zenklovi: „Pociťujeme potřebu dát celému společnému úsilí jednotný podklad. Negativní již máme: boj proti komunistickému režimu - pozitivní potřebujeme vytvořit tak, aby byla jakousi deklarací, která by zavazovala všechny bojovníky z kteréhokoliv tábora…

Musíme proto vytvořit několik konkrétních politických a hospodářských bodů, které by přijali všichni. Pokoušíme se o to. Chceme pak o nich diskutovat mezistranicky, a až budou přijaty všemi, budeme jejich obsah infiltrovat mezi lidi, aby se staly jejich majetkem, a pak v rozhodné chvíli, abychom je všechny mohli na tuto deklaraci sjednotit.“

Sovětští poradci zavedli otázkové protokoly

Státní bezpečnost některá spojení domácího odporu s exilem kontrolovala a bývalé funkcionáře všech tří stran sledovala. Někteří z nich byli zatčeni. Pro Miladu Horákovou si přišli 27. září 1949. I když měla StB z agenturních zpráv povědomí o jejích aktivitách, žádný konkrétní důkaz neměla a nic nevěděla ani o činnosti „šestky“.

Však se také první týdny výslechy točily kolem jejích styků s „lidmi z okolí Edvarda Beneše“ a nasvědčovaly tomu, že půjde o další politický proces, jakých s bývalými funkcionáři nekomunistických stran bylo v té době více.

Jeho příprava však zapadla do období Rajkova procesu v Maďarsku a příchodu sovětských poradců do Státní bezpečnosti. Přišli do Prahy v září 1949 se speciálním posláním: připravit velký proces. Právě tato okolnost - jak se ukázalo - dala případu netušený rozměr.

Sovětští poradci měli při vyšetřování hlavní slovo. Instruovali naše vyšetřovatele, jak psát protokoly a získat od psychicky vyčerpaných a zlomených lidí formulace, které v nich chtěli mít.

Mezi nejdůležitější novoty patřil tzv. otázkový neboli souhrnný protokol. Byl založen na otázkách vycházejících z dosavadních výslechových protokolů - ale obsahově i jazykově formulovaných už v propagandistickém duchu - a na odpovědích obžalovaného na základě získaných poznatků. Avšak jiným uspořádáním údajů a vynecháním souvislostí (či připojením vymyšlených) byla dosavadní fakta posunuta do jiných vztahů, vazeb a významu.

Vynesení rozsudku 8. června 1950. Mezi policisty zleva Milada Horáková (trest smrti), dále Josef Nestával a Jiří Hejda (oba odsouzeni k trestu těžkého žaláře na doživotí) a Františka Zemínová (20 let).

Vynesení rozsudku 8. června 1950. Mezi policisty zleva Milada Horáková (trest smrti), dále Josef Nestával a Jiří Hejda (oba odsouzeni k trestu těžkého žaláře na doživotí) a Františka Zemínová (20 let).

FOTO: Repro z knihy To byla Milada Horáková

Text se musel obžalovaný naučit zpaměti a vypovídat podle něj při soudním líčení. Sám sebe tak například nazýval „agentem imperialismu“, měl „zločinné cíle“ a při jejich uskutečňování se nespojoval, ale „spolčoval“.

Nepopírám…

Zachované výpovědní protokoly Milady Horákové demonstrují, jak i po měsících vyčerpávajících výslechů dokázala svému vyšetřovateli znovu a znovu trpělivě vysvětlovat svoje postoje.

„Nesouhlasila jsem se způsobem, jak byl proveden únorový převrat, neboť jsem ho nepovažovala za provedený demokraticky v souhlase s vůlí lidu, kterou mně představovaly jedině řádně provedené, svobodné a všeobecné volby,“ vypověděla 12. ledna 1950.

„Jelikož jsem únor považovala za součást světových událostí,“ pokračovala, „byla jsem přesvědčena, že také změna režimu, který únor nastolil, může přijít jen se světovým děním a v souvislosti s tímto.

Přirozeně jsem považovala za nutné být pro takový okamžik připravena a mít jasno, co bych chtěla změnit, a případně se spojit s těmi, kteří by chtěli totéž co já, a bylo by to myšleno tak, aby proti komunistické ideologii, která ovládá dnešní režim, byla vytvořena nová programová základna, která by byla podkladem pro vytvoření režimu a poměrů po nastalém zvratu, resp. změně režimu. Pokynů k této činnosti jsem nedostala, činnost jsem počala z vlastní iniciativy.“

O dva týdny později se při jiném výslechu vyšetřovatel zeptal: „Jste si vědoma, když svoji činnost hodnotíte, že jste vyvíjela takovou organizační činnost, jejímž cílem bylo svrhnout lidově demokratický režim zaručený ústavou a přivést republiku zpět do područí západních imperialistů?“

Psychicky vyčerpaná žena v závěru mnohastránkového protokolu jasně odpověděla: „Nepopírám, že moje činnost směřovala ku svržení dnešního lidově demokratického zřízení, poněvadž toto považuji za jistou formu diktatury. Ne za demokracii ani za vládu lidu, ale za vládu jedné strany. Nechtěla jsem, aby republika přišla do područí západních imperialistů.“

Jak to viděl vyšetřovatel StB

Zřejmě právě na toto období výslechů se vztahuje pozdější vzpomínka vyšetřovatele StB Milana Moučky, který byl náčelníkem sektoru B v ruzyňské věznici: „Zanechala ve mně dojem ženy, která byla neoblomná a hrdá na to, že mohla proti komunistům bojovat. Ti ostatní se snažili buď to omlouvat, nebo to okamžitě ze sebe vysypali, někdy to bylo až trapné…

Měl jsem pocit, že Horáková vypovídala spontánně, nebyl na ni dělán nějaký mimořádný psychologický nátlak, tvrdím, že fyzický v žádném případě. Když jsem četl její výpovědi, a když jsem byl dvakrát či třikrát u toho, tak mi připadalo, že se s tím chlubí a že je na to hrdá. Ona nepopírala, jenom všechno vysvětlovala ze svého hlediska a tvrdila, že je to správné. Že my, komunisté, postupujeme nesprávně a proti zájmu lidí.“

Obálka propagandistické brožury o procesu, která vyšla v červenci 1950 v 25tisícovém nákladu.

Obálka propagandistické brožury o procesu, která vyšla v červenci 1950 v 25tisícovém nákladu.

FOTO: archív autora

Na stránkách knihy Miroslava Ivanova Justiční vražda aneb Smrt Milady Horákové (1991) Milan Moučka tvrdil: „Jsem přesvědčen i dnes, že proces vykonstruován nebyl a že fakta o protistátní činnosti tam uvedená byla pravdivá. Druhá věc je, že se jim přikládal větší význam a nebezpečnost, než jakou ve skutečnosti měla. Je pravda, že hodnocení těch faktů bylo v rámci zostřujícího se třídního boje pravděpodobně nadnesené. Odmítám, že by to byli lidé nevinní z hlediska tehdejších zákonů. Byli to lidé, kteří proti tehdejším zákonům bojovali.

My jsme vůbec neuvažovali o tom, jestli přiznání je nebo není důkazem viny. Chtěli jsme, aby se obžalovaný přiznal ne pod důkazy, ale aby sklonil hlavu pod tíhou naší komunistické myšlenky. Bylo pro nás důležité, že si ten člověk pod tíhou argumentů uvědomil, že udělal něco nedobrého, a rozhodl se tedy, že se přiznává a lituje toho…“

Obvinění se neznali

Dobové dokumenty ukazují, jak se politická koncepce procesu měnila a postupně dotvářela. Původně ji jeho iniciátoři zaměřili na domácí odpor proti režimu. Na jaře 1950 však vzešel z bezpečnostní komise ÚV KSČ návrh, že by měl proces směřovat proti americkému imperialismu a světové reakci - podle této konstrukce vedla nenávist vůči lidově demokratickému režimu bývalé funkcionáře stran k organizovanému odporu, k přípravě teroristických akcí a puče podle pokynů politiků v exilu a na přání a za spolupráce špionážních center v zahraničí.

Účastníci spiknutí podle této konstrukce kalkulovali se světovou válkou mezi Východem a Západem, stáli na straně Západu a Němců a počítali i s válkou atomovou.

Proměňovala se také sestava obviněných a jejich důležitost. K zástupcům národně socialistické strany byli přiřazeni sociální demokraté a později i zástupci strany lidové a trockistů. Původně měl být ústřední postavou procesu Josef Nestával, ale na přímý pokyn ministra spravedlnosti Alexeje Čepičky toto místo zaujala právě dr. Milada Horáková.

Třináct hlavních obětí procesu bylo vybráno bez ohledu na to, že se někteří vzájemně vůbec neznali nebo se po únorovém převratu přestali stýkat. Rozhodujícím kritériem bylo, aby každý z nich - po vzoru sovětských monstrprocesů - zosobňoval ve vedení spiknutí nějaký politický směr.

Rozsudky padly předem

Samotný soud proběhl ve dnech 31. května až 8. června 1950 jako dobře zrežírované divadelní představení. Sami organizátoři procesu mluvili v době jeho příprav o „scénáři“ a režírovány byly i návštěvy „obecenstva“ v soudní síni. To bylo sváženo na líčení vždy tak, aby se v sále střídalo a vidělo jen fragmenty.

Volba svědků odpovídala zaměření procesu a o výši trestů bylo předem rozhodnuto v bezpečnostní komisi ÚV KSČ za účasti soudců i žalobců (existuje o tom dokument z 26. května 1950).

Obvinění vypovídali v duchu otázkových protokolů. Ze scénáře pouze několikrát vybočili František Přeučil, Jan Buchal a Antonie Kleinerová. Hlavně však Milada Horáková, která svoje názory z vyšetřovacích protokolů nezměnila ani v průběhu veřejného přelíčení.

Všichni čtyři obžalovaní, kteří byli za „zločiny velezrady a vyzvědačství“ odsouzeni k trestu smrti - Milada Horáková, Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra -, se odvolali a tři z nich podali prezidentu Gottwaldovi žádost o milost. Milada Horáková tak učinit nechtěla a nepřesvědčil ji ani její advokát.

Žádost nakonec sepsal obhájce dr. Martin a podepsali ji její 82letý otec Čeněk Král a 16letá dcera Jana. Gottwald však po poradě se členy komunistického vedení milost nikomu neudělil a hrdelní rozsudek nad všemi byl vykonán 27. června 1950.

Nenávistná kampaň

Proces s „vedením záškodnického spiknutí“ provázela propagandistická kampaň, která zachvátila celou zemi. Od prvního dne přicházely na Pankrác stovky dopisů a petic, které požadovaly co nejpřísnější potrestání „vrahů“, „štváčů“ a „velezrádců“.

Také rozhlas hovořil o obviněných jako o nejhorších zločincích a hysterii pomáhaly rozdmýchávat svými příspěvky na stránkách tehdejších periodik i některé osobnosti kulturního a společenského života.

Z procesu byl pořízen zhruba sedmihodinový filmový záznam, z něhož měl být vytvořen propagandistický snímek. Z natočeného materiálu však bylo nakonec použito jenom několik sekvencí ve filmovém týdeníku a zbytek skončil v archívu, protože nevyhovoval představám organizátorů procesu (ne všichni souzení se kajícně přiznávali).

Utajený a znovu objevený film byl předveden až v roce 2005 divákům uherskohradišťské Letní filmové školy a v roce 2009 jej pak režisér Martin Vadas využil v televizní desetidílné dokumentární sérii Proces H.

Na konci listopadu 1950 poslal sekretariát ÚV KSČ ústřednímu tajemníkovi strany Rudolfu Slánskému zprávu o procesu s „Horákovou a spol.“.

V hodnotící pasáži se uvádělo: „Proces měl po všech stránkách vysokou úroveň. Ukázaly se ovšem také některé nedostatky. Selhal film jako propagační prostředek. Při dalších procesech budou pořízeny pouze dokumentární snímky pro archív. Po technické a obsahové stránce se stal proces důležitou školou pro případnou organizaci dalších procesů.“