Hlavní obsah

Iva Pekárková: Dnes se do Evropy dostávají ti nejprolhanější

Právo, Lenka Hloušková

Spisovatelka, překladatelka, tlumočnice Iva Pekárková (52) už třináct let žije s výrazně mladším přítelem, Nigerijcem Kennym, jemuž s láskou říká Opičák. On ji na oplátku něžně oslovuje miláčku. V roce 2005 ho následovala do Británie, kde bydlí dodnes. „Vydělá tam víc a může podporovat své blízké,“ shrnuje lakonicky důvod přesunu. Mezitím vydala tucet knížek, a když zrovna nepíše, snaží se pomáhat krajanům v nouzi.

Foto: Dora Martínková

S Nigerijcem Kennym tvoří harmonický pár už třináct let.

Článek

Tlumočíte našincům, kteří se dostali v Británii do potíží. Jak jste se k tomu dostala?

Asi týden po našem příjezdu do Londýna Kenny našel inzerát v novinách, že se hledají tlumočníci ze všech možných jazyků. Zavolali jsme na dané číslo a pán přijel, obhlídl si nás a najal. Jsme dobrá dvojka. Kenny umí asi osm afrických jazyků, já kromě angličtiny jen češtinu. Ale překládám i ze slovenštiny, a když mě omylem pozvali k jednání, poradila jsem si se slovinštinou a ruštinou.

Jaký jazyk by se vám hodil nejvíce?

Jednoznačně romština, kterou neovládám a která dlouho nebyla ani na příslušném oficiálním seznamu umožňujícím tlumočení za státní peníze na úřadech, u soudu, ve zdravotnictví.

Ale čeští Romové většinou mluví česky, ne?

Ti ano, ale ti slovenští někdy ne. Vzpomínám na těžký porod…

Moment, vy chodíte k porodům?

Samozřejmě, zažila jsem jich už více. Zpět k tomu jednomu. Dívka kolem dvacítky byla z dědiny na Slovensku. Tatínek jejího dítěte stál za plentou, mluvil východňárčinou. Já k rodičce při pokynech zdravotníků mluvila hodně nahlas, slovensky. Držela mě pevně za ruku, partner jí vše překládal do romštiny. Zvládli jsme to.

Jak to vypadá, když vás úřady potřebují pro tlumočení?

Pracuji přes agentury, které si mě najímají na konkrétní věc. Zavolá mi můj šéf a zeptá se: Můžeš být v jedenáct v severním Londýně? Dostávám kolem dvaceti liber za započatou první hodinu, pak se tarif snižuje. Ale vím o agenturách, které vyplácejí jen 11 liber, každý zametač má víc. To tlumočení je navíc běžně jen na jednu hodinu, musím tam i dojet…

Brit je zvyklý na hezky usazené černochy z Jamajky, na Afričany. My „Poláci“ máme v Británii pověst nenapravitelných rasistů.

Probraly jsme porody, ale co třeba falešné svatby?

Já u žádné nebyla. Ale kamarádka mi vyprávěla, jak to vypadá, když to skončí špatně. Do obřadní síně vtrhnou lidé z Duhového týmu, uniformovaní imigrační policisté, genderově a rasově namíchaní. Důležitý je právě ten mix, aby vše nezavánělo rasismem. No a ti oddávání přeruší, snoubence vyslechnou. Pokud získají dojem, že jde o falešný sňatek, je malér. Kamarádka říkala, že na podezřelý obřad upozornila úřednice, které přišlo divné, že si ženich napsal jméno nevěsty do dlaně a vůbec nevypadal nějak zamilovaně.

Co zneužívání britských dávek ze strany Čechů?

Tyhle případy se těžko dokazují. Vzpomínám na jeden z praxe, kdy jsem jela na samý okraj Londýna. Se socprackou (sociální pracovnice - pozn. red.) jsem šla do bytu, v němž měla bydlet rodina se čtrnácti dětmi. Na všechny brali zhruba půl roku dávky, ale neměli je přihlášené ani u doktora, ani ve škole. Vyrazily jsme si je proto přepočítat.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Socpracka si s sebou nesla štos listin. Usadila se u stolu a propadla zoufalství. Do bytu pořád někdo vcházel, zas z něj vycházel. Rodiče mlžili. Děti pobíhaly kolem. Konečně mě napadlo dát si formuláře před sebe, udělat si seznam jmen a dat narození. Ukázalo se, že sourozenci se narodili i tři měsíce po sobě. Na sociálce to asi nikomu nedošlo.

Co ta úřednice?

(smích) Byla to taková fešná černoška. Aby vypadala dobře, nosila paruku, jak je zvykem. Počítala, počítala, pak se začala potit a ta paruka se jí svážela do čela. Pořád říkala: To snad není možný…

Jak vás vaši klienti vítají?

Vidí mě rádi, i když mají nějaký průšvih. Vzpomínám na případ dvou bráchů, kteří měli hlášenou nesplněnou docházku v jedné z londýnských škol. V Británii na to hodně dbají. Já na schůzku, kde se vše mělo řešit, dorazila, rodiče ne. Už mě chtěli poslat pryč, jenže já jela dlouhou cestu tam, nechtělo se mi odjet. Vzala jsem si proto číslo na rodiče, zavolala jim. Do deseti minut byli ve škole.

Socpracka jim tam mimo jiné řekla, že mohou o děti přijít a že každý z nich může kvůli špatné školní docházce zaplatit až šest tisíc liber za pololetí za jednoho syna. Já jim vysvětlila, že nejsou na východním Slovensku, že tady kluci do školy chodit musí. Co vím, teď mají normální docházku. Podobné bububu jsem pak dělala asi pětkrát.

Pomohlo bububu u všech?

Jasně. Stačí jim mnohdy vysvětlit, že v Británii jsou určitá pravidla. Vysvětlit jim, v jaké jsou zemi, že v té jejich původní se žilo jinak a tady také jinak. Pochopí to. Obecně si myslím, že čeští a slovenští Romové v multikulturní Británii mají lepší šanci na život. Jsou tam jednou menšinou z mnoha. Dostanou běžně práci. V davu na ulici splynou. Jejich komunita se snaží fungovat, hledají sami mezi sebou, kdo umí anglicky, aby mohli jednat například s úřady.

To je to vážně taková idyla?

Samozřejmě že není. Ale mají alespoň šanci žít jinak. Jejich děti běhají na ulici s malými Pákistánci, řeč mají podobnou, maminka uklízí v turecké cukrárně, tatínek umývá auta pod íránskými šéfy. To je takový model, který často funguje. Jen pro zajímavost. Horší pověst momentálně mají bílí Češi, protože automaticky padnou do kategorie Polák. Britové mezi slovanskými národy příliš nerozlišují. Ne zrovna dobrou zkušenost s největší skupinou, která sem přišla po rozšíření Evropské unie v roce 2004, tedy s Poláky, přenášejí na zbylé národy.

Foto: archív Ivy Pekárkové

Se spolužáky z přírodovědecké fakulty v roce 1983 - třetí zleva. Krátce na to emigrovala, studium mikrobiologie a virologie nedokončila.

Kolik Východoevropanů do Británie vlastně za těch jedenáct let dorazilo?

Jsou jen odhady. U Poláků se pohybují až do dvou miliónů. Spousta jich ale už odjela. Sice se v Británii přihlásili k legálnímu pobytu, ale při odjezdu se neodhlásili. Takže se vlastně neví, kolik jich tam zbylo.

Co Britům obecně na Východoevropanech vadí?

Napadá mě rasismus. Brit je zvyklý na své hezky usazené černochy z Jamajky, na Afričany. Naučil se s nimi vycházet. Pak přijdou Východoevropani, je jich hodně, mluví o tom, o čem se nemluví. My „Poláci“ máme v Británii pověst nenapravitelných rasistů.

Budete se divit, už existují Češky, jež běloši nezajímají. Nejde jen o sex, ani duševně si nemají s bílým co říci.

K vašim nejznámějším případům tlumočení patřil ten, kdy slovenskou nezletilou dívku znásilnily desítky Pákistánců a Turků.

Ano, před pár lety jsem tlumočila pro rodinu ze Slovenska: jejich dvanáctiletá dcera utekla z domu. Policie ji hledala po celých ostrovech a ona v baráku jen o ulici dál tři týdny zfetovaná vyváděla. Kolik si s ní za ty tři týdny stačilo užít, se neví. U soudu nakonec stanulo skoro třicet Turků a Pákistánců za sex s nezletilou.

Víte, co bylo s dívkou dál?

Velké trauma z hrozného zážitku asi neměla. Dva roky nato otěhotněla, s chlapíkem snad z Jemenu. Sice ji nechal, ale jeho rodiče na dítě platí. Z ní je starostlivá, milující mamina.

O mísení kultur hodně píšete. Proč si Češky často berou Afghánce a Pákistánce?

Pákistánce. Neznám jedinou, která by si vzala Afghánce. V Británii je jich proti Pákistáncům výrazně míň, dřou do úmoru. Když jsem taxikařila, jezdili mí kolegové denně i dvacet hodin. Živili rodiny doma v Afghánistánu. Jsou to oddaní muslimové, nesmírně milí k okolí a tvrdí k sobě. Teď k Pákistáncům. Než je vystřídali Poláci, měli stejně jako Somálci hroznou pověst. V Británii se dokonce z přezdívky Paki stala nadávka. Je to, jako říci černochovi negře.

Stále taxikaříte?

Díky bohu mě živí psaní. Příjmy mám i ze zmíněného tlumočení. Kenny zas pracuje pro vlakovou společnost. Sice počítáme libry, ale vyžijeme. Bydlíme v promíchané čtvrti, kde nepřevažují ani běloši, ani muslimové. Kenny většinu platu posílá do Nigérie. Naše užší rodina čítá asi 150 členů, z nichž vždycky někdo potřebuje peníze na studia, na podnikání…

Mně by se nelíbilo, kdyby muž většinu mzdy posílal jiným. Vám to nevadí?

Vidíte, já si myslím, že by měl za to dostat metál. Posíláním peněz do Nigérie blízkým umožňuje žít dobře. Vím, o čem mluvím. Kenny pochází ze státu Edo, kde je vysoká emigrace. Odcházejí do Evropy, protože se chtějí mít líp. Mnozí neuspějí. Jeden z Kennyho bratrů přešel Saharu po cestě lemované mrtvými Nigerijci. V Libyi mu řekli, že když zaplatí tři tisíce dolarů, vezmou ho na lodičku a vysadí dvě míle od Malty. Jako zástupce neplavajícího kmene jim odpověděl: Pěkně děkuji. A po cestě lemované mrtvými Nigerijci se vrátil domů.

Foto: archív Ivy Pekárkové

Na kapotě taxíku, který řídila. Takto ji viděl před šesti roky její partner Kenneth Osieme Odozi.

A váš Kenny na cestě do Evropy musel také překonat moře?

Naštěstí neplaval. Dostal řádné vízum a už zůstal. Teď je podobná cesta prakticky zavřená, S Kennym jsme se seznámili v Praze. On má pár let český pas, který mu umožňuje volný pohyb po Evropě. Někdy sice narazí na zvláštní otázku od policistů: Kdes ho vzal?, ale důležité je, že ho má. Vždy hrdě odpoví: „Já jsem Ček.“

Jak se tedy díváte nyní na Středozemní moře?

Je moc velké. (smích)

Ale vážně, Evropa přece nemůže pojmout statisíce uprchlíků ročně.

Já řešení toho problému neznám. Vím o hodně z nich, kteří jsou tady nešťastní, vrátili by se domů, aspoň na chvíli, ale nemají šanci. Vědí, že cesta zpět není.

Nezaplavily by ale po zmírnění pravidel Evropu milióny Afričanů?

V prvních měsících asi určitě ano, pak by si to sedlo. Zjistili by, že tady není ráj. Věřte mi. Naopak dnes se do Evropy dostávají ti nejprolhanější, největší hnusáci. Ochotní udělat cokoli, aby přeplavali to zmíněné Středozemní moře.

Žijete v Londýně, ale já vás zastihla ve Veselí nad Moravou. Co tady děláte?

Píšu knihu Pečená zebra o černobílých vztazích. Podkladů mám dost. Díky práci jsem se stala takovou neplacenou poradkyní zoufalých českých matek, jejichž dcery chodí s černochy. Žádají mě o radu. Jde o desítky drobných příběhů, ovšem nikoli typu: Co mám dělat, dcera si domů přivedla negra. Jeden konkrétní případ za všechny. Maminka mi psala, dceři bylo před čtrnácti dny osmnáct. Se svým milovaným Nigerijcem chce teď odjet do Nigérie. Mám ji pustit?

Co jste jí poradila?

Nejsem psycholog ani sociolog, jen se snažím být vůči tázajícím slušná. Zeptala jsem se Kennyho, co on na to. Poradil mi, ať máma zjistí, kam konkrétně pojedou, jak se dotyčný jmenuje. Podle toho se dá poznat, z jakého je kmene, dokonce z jaké pochází oblasti. Slíbili jsme, že zjistíme, zda je ten region bezpečný. Vyměnili jsme si řadu e-mailů. Jednoho dne maminka pozvala nápadníka na večeři, kde z něj vydolovala jméno: Ferda. (smích)

Jak to celé dopadlo?

Šťastně. Dívka se s miláčkem rozešla, on začal oblbovat někoho jiného.

Teď budu za rasistku. Kde bílá dívka k černému hochovi přijde? Je to Václavské náměstí, kde jich je plno nedaleko vykřičených domů?

Nejen tam. Také jinde v Česku je řada míst, kde na sebe černí kluci a bílé holky narazí: v klubech, na mejdanech… Hodně černobílých lásek vzniká na netu. Budete se divit, už existují Češky, jež běloši nezajímají. (smích) Nejde jen o sex, ani duševně si nemají s bílými co říci. Mají úplnou závislost na černé barvě. Navzdory všeobecnému přesvědčení se podle národnosti či barvy nedá odhadnout, jaký kdo je. Podívejte se na Nigerijce: dokážou být totální hajzlové - a Kenny je skvělý, stejně jako jeho rodina.

Reklama

Související články

Výběr článků

Načítám