Na schůzku ve vyhlášené pražské čajovně dorazí na kole. Objedná čaj a ještě se zeptá, zda se mi dobře sedí či nemám hlad. Doporučí mi vegetariánské menu, maso nejí už roky. „Došel jsem k závěru, že jsem svůj podíl bifteků snědl,“ shrnuje s tím, že synům klidně párky dopřeje. Podobně velkorysý je i ve správě vydělaných peněz.

Po poradě s manželkou Jindrou již pomáhal financovat výstavbu Sluneční školy v Kašmíru a naposledy vložil 12,5 miliónu korun do Dobrého anděla. Stejnou sumou přispěl i jeho bývalý společník z podnikání a hlavně kamarád Jan Černý.

Dobrého anděla jste založil s nynějším slovenským prezidentem Andrejem Kiskou. Jak se vlastně dostane Čech k jednomu z nejbohatších Slováků?

Žena Jindra byla na přednášce Andreje Kisky pořádané před lety v Praze. Doma mi pak o všem nadšeně vyprávěla. Hned za týden jsme už s Honzou seděli v Popradu v sídle Dobrého anjela a zpovídali Slováky, zejména pak Andreje, jak to vše vlastně dělají. Za pár měsíců, v roce 2011, jsme založili jeho českou obdobu. První peníze jsme rodinám s onkologicky nemocnými dětmi posílali na zkoušku, díky doporučení nadačního fondu Krtek. Chtěli jsme jejich situaci nejprve důkladně porozumět.

Inspiruje vás žena takto často?

Často. (smích) Větší životní rozhodnutí, ale i ta menší vždy domlouváme spolu. Máme to tak nastavené roky, vlastně od našeho seznámení na Vysoké škole ekonomické.

Do rozjezdu nadace jste dali milióny korun. Vy jste se navíc stal její mediální tváří, což je pro bohaté Čechy dost netypické.

Každý veřejný projekt potřebuje, aby se za něj někdo postavil. Lidé věří lidem. Jsem spíše introvert, nicméně Ivan Medek měl pravdu, když kdysi řekl, že člověk by se měl radovat ze života soukromého a mít odvahu k životu veřejnému.

Kolik vám průměrný dárce měsíčně přispívá?

Zhruba částkou pod třemi stovkami korun, záleží na jeho příjmech. Respektujeme všechny dobré anděly stejně, bez ohledu na výši příspěvku. Třeba naši kluci, osmiletý Filip a desetiletý Patrik, posílají týdně deset korun ze svého kapesného rodinám nemocných, které je potřebují. Filip onehdy jedné rodině psal, protože měl o nemocného kloučka starost. Chtěl zjistit, jak se mu daří, a také mu říci, že mu drží palce. Jeho nový kamarád mu odpověděl, aby si o něj nedělal starosti, že to bude dobré.

Zasáhla rakovina někdy vaši rodinu?

Dědeček na ni zemřel, naštěstí až v požehnaném věku. Vážné nemoci se ovšem nevyhnuly ani naší rodině. O dva roky starší sestřička Hanička se narodila s Downovým syndromem.

Vedle charity věnujete čas i cestování, extrémní závodům. Zúčastnil jste se mimo jiné expedice Wenger Patagonia Expedition Race. Co slavný závod obnáší?

Probíhá v Chile, v Patagonii a vy se v něm musíte dostat do cíle vzdáleného pět set až šest set kilometrů. Prakticky nonstop putujete pěšky, na kajaku, na kole. Týmy jsou smíšené, v tom našem byli ještě tři Novozélanďané. Byli jsme čtvrtí. Na tom však příliš nesejde. To, co zůstává, jsou zážitky z fantastických, člověkem téměř nedotčených míst. Pádlujete na moři i řekách, lezete v horách. Putujete často bažinami a podél potoků a řek, protože prales je téměř neprostupný. Hodně týmů závod nedokončí. Je to příležitost otestovat fyzické a psychické hranice.

Jak se s vaším dobrodružným já slučuje cvičení jógy, které se věnujete 26 let?

Dobře. Nejsem žádný gumový jogín. Víte, tělo je vlastně dopravní prostředek, který nás provází životem od jednoho prožitku k dalšímu. A tak je dobré se o něj trochu starat. Jako o auto. K józe mne ve čtrnácti letech přivedl kamarád, se kterým jsme chodili do chlapeckého oddílu. První roky jsem ji cvičil jen párkrát týdně. Už po mnoho let je součástí každého rána. Vstávám v pět. Probudím se studenou sprchou, pak si dám kávu, což není zas až tak jogínské, poté asi hodinu studuji a píši deník. Než vzbudím kluky, stihnu si ještě půl až tři čtvrtě hodiny zacvičit.

V kolik chodíte jako ranní ptáče spát?

Nejlépe v devět, do desáté je to ještě dobré, abych byl čerstvý.

Projel jste velký kus světa. Kam se pravidelně vracíte?

Posledních pět let trávíme s rodinou několik měsíců na Novém Zélandu. Po prodeji firmy jsme se rozhodli nabrat životní zkušenosti i jinde. Hledali jsme místo, kde jsou hory, čisté životní prostředí, civilizovaná společnost a anglické školy. Nejdříve jsme se jeli podívat do Britské Kolumbie, ale nakonec jsme si spontánně řekli: Co Nový Zéland? Kluci tam chodí pár měsíců školy, Jindra učí jógu a pomáhá v místní škole. Já se zase věnuji Dobrému andělovi, čtu, trávím část dne venku a s dětmi. Dělal jsem tam pár závodů. Dává to odstup a čas rozmyslet nové věci.

Kde se synům líbí víc – v Česku, nebo na Novém Zélandu?

Jsou spokojení tam i tady. Víte, v Čechách je krásně. A kamarády mají všude. Poprvé jeli na Zéland jako malí. Filipovi byly tři, Patrikovi pět. V obou kulturách si vybírají to, co mají všechny děti rády. V Čechách ocení buchty od babičky, na Zélandu třeba přírodu.

Jste vegetarián, jezdíte po Praze na kole, myslíte na životní prostředí, peníze rozdáváte na charitu. Působíte na mě hodně skromně. Rozmazlujete se něčím?

Máme pěkné bydlení, pohodlné auto. To stačí. Před dvěma lety jsem si koupil v panice před expedičním závodem drahé horské kolo. Závod byl za dveřmi a já viděl, jak neuvěřitelně skvěle jezdí ostatní kolegové v týmu. Jinak si moc věcí nekupuji. Snažím se život spíše zjednodušovat, věci standardizovat.

S Jindrou pečlivě promýšlíme, kam a jak efektivně nasměrovat část peněz, až skončí náš finanční závazek k Dobrému andělovi. Jeho financování totiž postupně přebírají další podnikatelé a filantropové, abychom mohli dlouhodobě zachovat princip „do posledního haléře“ pro všechny Dobré anděly.

Firmu jste prodal za stovky miliónů korun ve 32 letech. Místo toho, abyste si z výdělku koupil porsche, sbalil krasavici, dáváte peníze na charitu. V čem jste jiný?

Jiný? V ničem. Krasavice si mě našla na vysoké škole. Porsche sice nemáme, i když bychom si ho mohli pořídit. To ale není podstatné. I když autem jezdím spíše pomalu… Na charitu peníze dáváme, ale především se jí věnuji aktivně, stejně intenzivně jako kdysi podnikání.

Čas je totiž cennější než peníze. Peníze jsou prostředek. Člověk se jimi nemusí nechat ovládat. Kdykoli můžu, jdu raději pěšky nebo sednu na kolo než do auta. Na kole jste navíc vždycky všude včas. Jezdím na něm vlastně z lenosti. A šlapat do pedálů je krásné, i když v pražském provozu asi nebezpečnější než v Patagonii.

Medailonek
V roce 1993 založil s kamarádem Janem Černým Papirius, dodavatelskou firmu na kancelářské potřeby, jež ve svém oboru ovládla střední a východní Evropu. V roce 2006 ji prodali americké firmě Office Depot. Něco málo přes tři roky tam ještě pracovali.
Nadaci Dobrý anděl založil spolu s Janem Černým a Andrejem Kiskou v roce 2011. Společně do něj postupně vložili 25 miliónů Kč na úhradu provozních nákladů prvních pěti let. V současné době pomáhá asi 40 000 dobrých andělů téměř 1900 rodinám s dětmi, které zasáhla rakovina nebo jiná dlouhodobá závažná nemoc a které se vlivem této situace dostaly do finanční tísně.