Čtyři roky jste měla, aspoň co se zkoušení týče, divadelní pauzu. Chodila jste do divadla aspoň jako divák?

Málo. Vždycky jsme si s manželem (tanečník a choreograf Petr Čadek - pozn. red.) nějaké divadlo naplánovali, ale často jsme to vzdali. Radši jsme zůstali doma a přečetli večer Elence pohádku. Máme příliš rádi společně trávený čas. Od narození dcery jsme zkrátka, co se společenského života týče, domácí bačkory. Nemyslím, že nám něco uteklo. To dobré divadlo někdy rádi doženeme.

Teď za sebou máte jednu divadelní premiéru v Ungeltu, další vás čeká příští týden.

Nabídka Milana Heina, ředitele divadla, kolem kterého jsem chodila s respektem a velkými sympatiemi, nešla odmítnout. Ungelt je osobnostní divadlo s dramaturgií, která mi imponuje. Elence jsou tři a občasná maminčina absence jí neuškodí. Od září už půjde do školky, teď se o péči dělíme více s manželem. Oba máme svobodné povolání, můžeme se střídat. Nepostradatelná je moje maminka, a když je nejhůř, vypomůže kamarádka.

S kým se má Elenka lépe, s vámi, nebo s manželem?

Nejraději jsme všichni tři pohromadě, což se nám na to, jak oba pracujeme, docela daří. Myslím, že se dobře doplňujeme: já jsem spíš ten, kdo drží otěže, z čehož teda nejsem úplně nadšená, ale někdo je držet prostě musí, no a Petr je hlavně rozmazlovací. Jsem ta láskyplně důslednější, tatínek se k tomu teprve dopracovává.

Tancují spolu?

Strašně rádi. Jedno z prvních složitějších Elenčiných slov byla choreografie: Tati, pojď, jdeme dělat chóreografii. Má taneční talent, zazpívá čistě písničku o pěti slokách, výborně si pamatuje slova. Geny se bohužel nezapřou.

Budeme šťastní, když se ještě rozrosteme

Bohužel?

Protože jako rodiče známe své profese a uvědomujeme si samozřejmě i jejich negativa, to, jak je umělecký život složitý. Doufám, že ji ještě uchvátí třeba veterina, matematika nebo práva.

Pořídíte jí sourozence?

Oba s Petrem milujeme děti a byli bychom rádi, kdyby Elenka měla nějakého parťáka. Budeme šťastní, když se ještě rozrosteme.

V nové hře Mezi úterým a pátkem hrajete mladou ženu, která jedno letité manželské soužití rozvrací. Takže klasický manželský trojúhelník?

Ne, je to hlavně o tom, jaké je požehnání potkat v životě někoho, kdo mluví a žije pravdu a naučí vás žít svůj život pravdivě. Nebo vás aspoň přiměje se zastavit a položit si otázku, zda svůj život žijete tak, jak chcete, nebo ho jen přizpůsobujete někomu nebo okolnostem.

Postarší manžel, úspěšný spisovatel, a mladá milenka: s Milanem Heinem na scéně Divadla Ungelt v dramatu Mezi úterým a pátkem.

Postarší manžel, úspěšný spisovatel, a mladá milenka: s Milanem Heinem na scéně Divadla Ungelt v dramatu Mezi úterým a pátkem.

FOTO: Jan Malíř

I za cenu, že se něco zboří, někomu ublížíte?

Moje postava neubližuje záměrně, jen nezkresluje pravdu, aby byla přijatelnější. Žije naprosto pravdivě a razí názor, že pravda je důležitější než laskavost.

Pro vás taky?

Snažím se mluvit a jednat na rovinu. To jsem dělala vždycky. Byla jsem ale velmi slušně vychovaná, a tak jsem chodívala velkými oklikami, abych snad neřekla něco netaktního. Časem jsem se naučila nebýt slušná za každou cenu.

Milosrdnou lež tedy zavrhujete?

Neumím lhát. Sama sobě jsem se divila: Panebože, jsi herečka, a nedokážeš něco předstírat? Já to mám navíc pokaždé napsané na čele. Je to také věc hrdosti, člověk by se přece měl cítit podle toho, když lže. A hlavně si myslím, že chodit okolo horké kaše je zbytečné. Má se jít rovnou k věci. Je fakt, že hodně lidí neumí přijímat pravdu. To už je ale každého věc.

Když jste skoro na čtyři roky vystoupila z divadelního vlaku, kterým jste hodně rychle jela, neměla jste obavy, že se na vás zapomene?

Takhle vůbec nepřemýšlím! Tím nemám na mysli, že mi to je jedno. Mám ráda svou profesi, těší mne, cítím se šťastná, když můžu tvořit, ale pořád mám nad tím vším nadhled.

Je to vaše první zkušenost z tak malého, intimního divadelního prostoru, jako je Ungelt?

Když jsem po maturitě na stavební průmyslovce přišla na JAMU, úplně na začátku prvního semestru mne náhodou viděl režisér Otomar Krejča. Jeden jeho přítel otevíral v Mělníce maličké divadélko se stejným počtem míst, jako má Ungelt. Chtěl, abych mu tam něco zazpívala na jevišti, aby se vyzkoušela akustika. Otomar Krejča byl tak úplně první režisér, který mě viděl na jevišti. Pro mě to samozřejmě znamenalo nezapomenutelné setkání s ním a s jeho milou ženou Marií Tomášovou.

V dramatu Království boží na zemi se na Letní scéně Ungeltu objeví se svým dřívějším životním partnerem Martinem Hofmannem (vlevo) a Ondřejem Novákem.

V dramatu Království boží na zemi se na Letní scéně Ungeltu objeví se svým dřívějším životním partnerem Martinem Hofmannem (vlevo) a Ondřejem Novákem.

FOTO: Jan Malíř

Po studiu jste ale vystupovala na velkých scénách.

Už od druhého ročníku jsem měla to štěstí účinkovat v Městském divadle v Brně. Od čtvrtého ročníku jsem tam byla v angažmá a dostala profesní drezúru dostihového koně: začala jsem rolí Lízy v My Fair Lady, následovaly Maria ve West Side Story, Marie Stuartovna, Nana, Čechovova Máša, Sally Bowles v Cabaretu, jedna hlavní či titulní role za druhou. Nikde bych se v tom věku s tak krásnými texty a postavami nesetkala. Nenahraditelná škola.

Proč po sedmi sezónách skončila?

Táhlo mě to zpátky domů. Nikdy jsem se do Brna zcela nepřestěhovala, celou dobu jsem pendlovala tam a zpátky. Potřebuju mít kolem sebe svou rodinu. Jsem pevně zakořeněná, nedokázala bych proto, myslím, ani emigrovat.

Uvažujete o návratu k muzikálu, což je obor, který jste na JAMU vystudovala?

Po velmi dlouhé době jsem přijala jednu nabídku. Lady Kapuletovou v krásném francouzském muzikálu Romeo a Julie, který režíruje a choreografuje Libor Vaculík. Od konce září se bude hrát v pražském Fóru Karlín. Už se mi po zpívání stýskalo. V muzikálu se u nás pořád bohužel nedávají laťky tak vysoko, jak by se dávat mohly a měly. Jsou samozřejmě výjimky. Muzikál je takový vrcholový sport: hraje se tam, tančí i zpívá. Dělat to všechno na vysoké profesní úrovni je sakra těžké a jen tak někdo to neumí. Přesto se do toho dost lidi bohužel bez sebereflexe pouští. A někdy to je fakt utrpení!

S Jiřím Langmajerem na scéně Divadla Palace v komedii Líbánky.

S Jiřím Langmajerem na scéně Divadla Palace v komedii Líbánky.

FOTO: Ivo Mičkal

Jak se daří taneční škole vašeho manžela?

Jsem na něho pyšná, svou profesi prostě umí! Stačí se podívat na lidi, když z Tančírny odcházejí, jak jsou nadšení z toho, co se naučili, jak je to baví, jak tam rádi chodí, jak je to nabíjí. Petr miluje děti a dělá pro ně maximum. Učí je několik tanečních stylů od baletu přes street dance, freestyle, latinu, step. Vytvoří s dětmi v Tančírně pokaždé profesionální taneční představení, nechají dětem ušít kostýmy, složit hudbu, postaví na ni s nimi choreografii, vyrobí kulisy. Pro děti to je neskutečný zážitek.

Co vy a tanec?

Nejradši tančím kolem Elenky. (smích) Těšíme se ale s Petrem, že si zase zajdeme zatančit salsu. Než se narodila Elenka, chodili jsme s přáteli rádi do jednoho kubánského baru, tam jsme si vždycky zablbli. Už se na to chystáme pár měsíců.

Jitka Čvančarová

Jitka Čvančarová

FOTO: Lucie Robinson

Jak jeho pracovní povinnosti zasáhnou do plánování letní dovolené?

Už vloni organizoval pro děti letní taneční tábor, letos bude ještě větší, protože je velký zájem. Trávily jsme tam s Elenkou nějaký čas, ze starších kamarádů byla naprosto nadšená. Pracovat budu v létě i já - mimo natáčení hraju na Letní scéně Ungeltu.

Spřádáte už zase nějaké cestovatelské plány?

Jsem vášnivá cestovatelka, ale teď musím říct, že se mi bez rodiny nikam nechce. Takže čekám, až Elenka na ty cesty trochu povyroste.

Humanitárních misí se však dál účastníte?

Loni v září jsem jela s UNICEF na misi do Bhútánu, kde je velká chudoba. Žije tam mnoho sirotků, protože Bhútánci jsou anemičtí, ženy často umírají při porodech. Vedle výstavby škol, zdravotnických center, sociálních a hygienických zázemí v dětských klášterech se UNICEF snaží přesvědčit ženy, aby před porodem sestoupily z hor do nějakého zdravotnického zařízení - i když tam je třeba jen jeden lékař na tři tisíce pacientů. Mluvila jsem například s jednou dvaačtyřicetiletou prvorodičkou, nesmírně šťastnou, že má konečně dítě a že jsou oba v pořádku.

Do Bhútánu bych se ještě někdy ráda vrátila, soukromě, ráda bych tu zem poznala. Když někam vyjedete se záchrannými projekty, vidíte vše, co tu zemi pálí, vidíte všechny problémy, tragédie, prostě jen to úplně nejhorší. Potřebuji si vyvážit pohled na Bhútán, chci poznat i jeho krásnou tvář.

Předtím jsem byla v Mali, jedné z nejchudších afrických zemí. Když jsem tam přijela do vesnice asi čtyři hodiny od hlavního města Bamako, shromáždilo se na sto žen s malými dětmi. Každá z nich mi se slzami v očích podala ruku a děkovala za to, že jsme přijeli jejich děti ochránit proti tetanu a malárii, na které tam nejvíc umírají. To jsou téměř nepřenosné emoce.

V jednom z bhútánských budhistických klášterů, poskytujícím útočiště sirotkům a dětem z nejchudších rodin.

V jednom z bhútánských budhistických klášterů poskytujícím útočiště sirotkům a dětem z nejchudších rodin.

FOTO: UNICEF Martin Rychlík

Jak zvládáte pohled na tolik bídy a utrpení?

Když vidíte podvyživené děti, kostry obtažené kůží, je to moc těžké. Mluvila jsem v Mali se ženou, která porodila patnáct dětí a většina z nich zemřela. Kdyby chodila pár let do školy, měla by ponětí, jak regulovat porodnost, jak je uživit. Už dívka, která má za sebou aspoň jeden rok školní docházky, mluví úplně jinak, odvažuje se samostatně přemýšlet o své budoucnosti.

Ony nejsou hloupé, jenom nedostaly příležitost získat informace, které by jim pomohly vzepřít se třeba proti takovým tradicím, jako je ženská obřízka. Nejde o to, zasahovat do jejich zvyklostí, do jejich tradic, to UNICEF zásadně nedělá, ale jde o to, dát jim šanci o sobě svobodně rozhodnout.

Utekla jste někdy, protože se to nedalo zvládnout?

Jsem silař, který neutíká. Tím bych nikomu nepomohla. Nejsem ani zvyklá si stěžovat, pak si pobrečím o samotě. Ale je samozřejmě těžké to vytěsnit. S těmi mnoha dětskými osudy stále žijete. Někdy vidíte, že opravdu nemůžete hned pomoct, ale víte, že můžete přispět k tomu, aby nezemřely další děti. Bohužel se i při téhle činnosti setkáte s přetvářkou a prospěchářstvím, s lidmi, kteří se tváří nezištně a přitom je opak pravdou. To mě drtí.

Nenakládáte si toho na sebe příliš?

Už docela umím nedávat se na poslední místo. Dělám pokroky. K čemu by bylo, kdybych se hroutila.

V Mali podpořila kampaň na očkování dětí proti smrtelným infekčním chorobám.

V Mali podpořila kampaň na očkování dětí proti smrtelným infekčním chorobám.

FOTO: UNICEF Tomáš Sadílek

Prý se to stalo.

A jsme u bulvární bezbřehé fantazie. V rádiu jsem v živém rozhovoru řekla, že prožívám naprosté vyhoření s novináři. Že tady neexistuje ochrana osobnosti a že to je naprostá džungle. Poté vyšly v bulváru články, že jsem se z naprostého vyhoření zhroutila a ležím v nemocnici. Síla, co?

Vrátila jste se i k televiznímu natáčení, zanedlouho vás diváci uvidí v seriálu Doktor Martin.

Je to česko-slovenská koprodukce, takže jsem uvítala příležitost potkat se se slovenskými kamarády, třeba s Miluškou Vášáryovou, se kterou jsem deset let hrála na divadle. Obdivuji ji! Kromě dokonale zvládnuté profese je i po sedmdesátce stále noblesní, krásná, fyzicky i duševně. Je inspirativní!

Přemýšlíte o stárnutí?

Myslím na to, abychom byli zdraví. Snažíme se zdravě jíst, pohybovat, často se objímat, mít na sebe čas. Vzdělávat se, zaměstnávat mozkovou činnost, ale taky občas vypnout mozek a nechat myšlenky jen tak plynout. A hlavně držet při sobě!

U vás v Mělníce třeba při skleničce dobrého vína…

Jsem z vinařské rodiny, můj strýc je skvělý sklepmistr Mělnických sklepů, ale já žádný velký znalec nejsem. Na to nemám dost napito. To ještě musíme s Petrem dohnat. Jednou za čas si rádi uděláme na zahradě oheň, sedíme tam s rodinou a dáme si skleničku.

S Miroslavem Donutilem v připravovaném televizním seriálu Doktor Martin.

S Miroslavem Donutilem v připravovaném televizním seriálu Doktor Martin.

FOTO: ČT Ondřej Novák

Vy jste nikdy nebyla večírkový typ. Co váš manžel?

Ten býval lev salónů. Poznala jsem ho jako bohéma, který okouzloval v rozhalené košili s dvojkou vína na baru. Teď ho já nutím, abychom někam vyrazili! On si nejraději lebedí doma.

To udělal velký životní přemet.

Ne, žádný přemet neudělal, on takový je. Jen v určité životní etapě ukazoval jinou tvář.

Máte nějaký životní vzor?

Za to, jaký jsem člověk, vděčím své rodině. Výchově rodičů a velkému lidskému vzoru, který mám ve své babičce. Podle ní má také Elenka druhé jméno Emilie. To, jak naše rodina drží při sobě, je hlavně její zásluha. Byla to naprosto výjimečná žena, prostá a nesmírně noblesní zároveň. Přestože byla od svých pětatřiceti vážně nemocná, nikdy si nepostěžovala, statečně s nemocí bojovala a nakonec se dožila třiaosmdesáti. Zemřela v našem objetí.

Vždycky zůstane mým vzorem neúnavné pracovitosti, velkorysosti, zásadovosti a odhodlanosti. Považuji za jedinečné štěstí, že jsem už jako malé dítě pochopila skutečný význam slov, jako je pravda, demokracie, lidskost, oddanost, čest, láska.

Rodinná idyla s manželem Petrem a tehdy roční Elenkou.

Rodinná idyla s manželem Petrem a tehdy roční Elenkou.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jitku jsem poznala před čtyřmi lety při naší misi do Mali. Znám ji jako velmi zásadového člověka, který „dobré věci“ nedělá proto, aby byl někde vidět, ale z osobního přesvědčení. Ačkoliv má diář plný na rok dopředu, kdykoliv jsem ji za UNICEF o něco požádala, nikdy neřekla ne. Nikdy nezapomenu, jak jsme spolu seděly před 500 studenty střední školy Samtengang v Bhútánu a Jitka zpívala českou hymnu. Cítila jsem velkou hrdost i vděčnost za to, že je naší vyslankyní. Pavla Gomba, ředitelka české pobočky Dětského fondu OSN (UNICEF)