„Matka nás, tři sestry, prostě rozdala. Každá jsme vyrůstala jinde, jen nejstarší bratr zůstal u otce. Já jsem o nich nevěděla, vůbec o nikom. Ale oni měli tušení, že někde jsem ještě já,“ líčí Miloslava Dvořáková ze Šumperku svůj příběh, v němž stále zůstává a možná navždy zůstane plno nezodpovězených otázek.

Dodnes si například není jistá, kdo byl její otec a kde přesně se narodila. K dispozici má jen záznam z porodnice U Apolináře v Praze. Jde ale o záznam o křtu, zápis o jejím narození chybí. Apolináře má nicméně zapsaného v rodném listě. Ten byl ovšem vystaven až v jejích čtrnácti letech.

Jak navíc zjistila později, pár dní se jmenovala Marie. „Byla jsem pokřtěna jmény Marie Ludmila. Tak je to zapsáno v matriční knize na Praze 1. Posléze, hned po křtu, mi bylo jméno změněno,“ vysvětluje Miloslava, která nakonec dostala jméno po muži, jenž se přihlásil jako její otec.

Ten červík už tam byl

Miloslavu Dvořákovou vychovávala v Žamberku rodina živnostníků, jimž podnik záhy sebrali komunisté. Vyrůstala ve slušné rodině, ale tušila, že otec ani matka možná nejsou jejími biologickými rodiči.

„Děti ve škole mi občas říkaly: Ty nemáš vlastní maminku. To děti takhle řeknou, když to zaslechnou doma. Šla jsem potom s pláčem domů, zeptala se na to, ale maminka mi řekla, že to není pravda. Tak jsem to prostě tak vzala,“ popisuje.

Podobné poznámky však slýchala i na ulici a později ji s tím nepokrytě konfrontoval třídní učitel, když se psaly posudky na střední školu. Matka to znovu popřela. „Tak jsem to zase nechala plavat. Ale ten červík už tam byl,“ vypráví.

Život běžel. Vystudovala zdravotnickou školu, zamilovala se, vdala, přestěhovala, vychovala s mužem syna, taky přišel těžký úraz manžela. Ještě před převratem jí zemřel adoptivní otec, před devíti lety matka. Teprve pak začala pátrat. „Říkala jsem si, že za jejího života to neudělám, i když ona se před tím, než umřela, tak trochu přiznala. Nikdy mi ale neřekla nic o biologické matce, přestože věděla, kdo to je, a věděla i, kdo je můj biologický otec,“ tvrdí Miloslava Dvořáková.

Původně volala do televize, doufala v pomoc štábu pořadu Pošta pro tebe, ale nedohodli se. A tak pátrala sama. Psala, telefonovala, kvůli informacím kontaktovala matriky, soudy i archívy. Vyšla z informace, že se narodila v Praze 26. května 1948. Na prahu šedesátky začala postupně zjišťovat, kdo je a odkud pochází.

Po biologické matce začala Miloslava Dvořáková pátrat až po smrti té adoptivní.

Po biologické matce začala Miloslava Dvořáková pátrat až po smrti té adoptivní.

FOTO: archív paní Dvořákové

To jste další

Nejprve se na pražské matrice dozvěděla jméno své pravé matky. V Národním archívu jí pak našli policejní přihlášku vystavenou v srpnu 1945. Stálo v ní, odkud matka pocházela, a kdo byl její muž. V kolonce děti uvedla jméno syna. „Bylo tam napsané, že mám bratra!“ popisuje první stopu.

Když si pak na internetu vyhledala vesnici v Jizerských horách, odkud matka pocházela, zjistila, že tam žijí další lidé stejného jména.  „Našla jsem jejich telefonní čísla a obvolávala je, až se mi ozval mladý mužský hlas. Nejmenuje se váš otec Jaroslav? ptala jsem se. Jo, to je můj táta, on na to. Já na to: Jsem asi jeho sestra. A on mi povídá: Další? Jak další? ptám se. A on zase: No, on už jednu má. Jenomže on měl ještě dvě. Ještě ten večer se mi ozvala jedna ze sester.“

„Tak jsme tam potom s manželem jeli a všichni jsme se poznali. Byla jsem tak šťastná, a oni taky.“

Z jedné rodiny do druhé

Miloslava Dvořáková nakonec zjistila, že je nejmladší ze čtyř dětí. Dvě měla její biologická matka s prvním manželem, pouze nejstarší bratr však vyrůstal s otcem.
Zbylé holčičky dala už rozvedená matka k adopci hned po narození. Takže každý ze sourozenců vyrůstal jinde.

Dnes se sourozenci příležitostně potkávají, telefonují si a jak tvrdí, jsou rádi, že se mají

Otec třetího potomka je neznámý, k otcovství nejmladší sestry se přihlásil ženatý muž z Dolní Lipky. Jestli však byl skutečně jejím otcem, o tom má Miloslava Dvořáková pochybnosti. Jisté je, že hned po křtu U Apolináře putovala do jeho domácnosti. Do rodiny žijící v Žamberku, která ji nakonec adoptovala, se dostala až o rok později.

Také tuto kapitolu jejího života obestírají zvraty a nejasnosti. Odebrání dítěte zřejmě iniciovaly úřady a původní rodina se proti adopci odvolávala. Navíc do dění v roce 1951 znovu vstoupila matka, která se podruhé vdala a chtěla si vzít děti k sobě. Teprve když byly holčičce čtyři roky, vzdala se rodičovských práv.

Dnes se sourozenci příležitostně potkávají a často si telefonují a píší. „Prostě jsme rádi, že se máme,“ poznamenává Miloslava Dvořáková.

S matkou se žádný z nich nesetkal, dávno umřela. Neodsuzují ji. „Byla těžká doba – krátce po válce – ona navíc pocházela částečně z německé rodiny. Pak přišel převrat a další problémy. Lidé to měli těžké. Kdo ví, třeba nás nemohla uživit.“

„Je ale dobře, že nás nedala do dětského domova. Naštěstí jsme šly do rodin, kde jsme dostaly vychování a vzdělání,“ uzavírá Miloslava Dvořáková.