Přiznám se, že před více než 18 roky jsem stála na přeplněném Staromáku a vítala zlaté hokejové kluky z olympijského Nagana. Obránce Jiří Šlégr si právě této medaile cení nejvíc. V dalších letech k ní přidal Stanley Cup, titul mistra světa, čímž se zařadil do Triple Gold Clubu – mezi elitní hráče, kteří získali všechny tři prestižní poháry.

Necelé dva roky byl i poslancem. Kvůli mandátu ukončil kariéru. Pár měsíců nato ale litvínovský patriot znovu hájil barvy milovaného klubu. Za zápas byl schopný vypotit až pět kilo. Po něm pak vypil litry minerálek i dvě tři piva…

Po kolika letech nečinnosti jste se do aktivního hokeje vracel naposledy?

Po třech. Měl jsem 18 kilo nahoře proti původní váze. Ze Sněmovny jsem rovnou naskočil s tou nadváhou na led. Litvínovu hrozilo, že spadne z extraligy (sezóna 2011– 2012 – pozn. red.). Chtěl jsem klukům ukázat vážnost situace, a proto jsem nastoupil a snažil se aspoň morálně pomoci.

Další sezóna už byla lepší, dostali jsme se do čtvrtfinále s Plzní. A já viděl v mužstvu veliký potenciál. Řekl jsem své partnerce, dnes už ženě (Miss ČR 2005 Lucii Královou si vzal letos 1. května – pozn. red.), že s tímto můžeme klidně vyhrát extraligový titul, a proto bych se rád vrátil k hokeji naplno, abych u toho popřípadě mohl být.

Co vám na to řekla?

Myslela si, že si dělám srandu. Komentovala vše slovy: Podívej se, kolik jsi přibral, vždyť jsi skoro tři roky nehrál… Náš vztah je na upřímnosti založený. Následovala tvrdá dřina. Zhubl jsem, vrátil jsem se na váhu, na níž jsem končil kariéru. Na 103 kilo.

Aktivní kariéru definitivně ukončil. Při zápase se Slávií v O2 Aréně před rokem.

Aktivní kariéru definitivně ukončil. Při zápase se Slávií v O2 Aréně před rokem.

FOTO: Vlastimil Vacek, Právo

Letos jste skončil definitivně. Jak se budete hýbat, abyste znovu nepřibral?

Samozřejmě je třeba zredukovat stravu, stále cvičit. Jen musím brát ohled na svůj zdravotní stav. Lehce běhat, chodit na procházky. Pokud bych jedl jako dříve, nehýbal se, kila jdou nahoru rychle. To už jsem viděl ve Sněmovně, kde navíc ty chlebíčky lákají. (smích)

Máte artrózu, výrůstky v míšním kanálku. Příčinou je hokej?

Ty výrůstky jsou spíš důsledkem operace páteře, kdy mi dali štěp od dárce. Měl jsem roztříštěnou ploténku, jež mi způsobovala značné bolesti. Nepraskla po konkrétním nárazu, ale po dlouhodobém opotřebování.

Lékař mi při zákroku spojil dva obratle v jeden. Varoval mě před vznikem zmíněné artrózy. Řekl mi, že ploténka nad operovaným místem může také prasknout, což se letos stalo. Proto jsem v play off nenastoupil. Teď zvažuji, kdy budu bolesti znovu řešit operací. Jenže když mi zase spojí obratle k sobě, musel bych se otáčet celý. Do toho se mi nechce, to jistě chápete.

Projel jsem kus světa, ale doma jsem v Litvínově. Chci tu postavit dům, vychovat děti.

Chápu. Kdy jste vlastně stál poprvé na bruslích?

Byly mi čtyři, když mě maminka přivedla na litvínovský stadión. Otec byl profesionální hokejista (Jiří Bubla – pozn. red.), a přestože s námi nežil, ona usoudila, že bych nějaký talent po něm zdědit mohl. Na ledě se mi nelíbilo.

Bydleli jsme jen přes ulici a stávalo se, že máma přišla po tréninku na stadión a já tam nebyl. Normálně jsem zdrhnul. Můj odpor k ledu zlomil až trenér, který krásně maloval. Rozdával pak dětem, které se nejvíc snažily, čtyři až pět obrázků ze seriálu Jen počkej, zajíci. Někde je mám u maminky ještě schované.

Jste členem Triple Gold Clubu. Který titul je pro vás nejdůležitější?

Ten z Nagana. Šlo o takovou malou revoluci, v níž jsme spojili národ. Najednou se všichni měli rádi. Byli hrdí, stejně jako my hokejisté, že jsou Češi. Objímali se. A hodně si vážím posledního úspěchu: extraligového titulu.

V Litvínově jsem vyrostl. Jako malý jsem si přál dostat se do A-mužstva. Najednou jsem po letech držel pohár dobývaný několika generacemi. Je to sen každého z městečka pod horami, kde je jen uhlí a chemička. Projel jsem kus světa, ale doma jsem právě v Litvínově. Chci tu postavit dům, vychovat děti.

Hokejista Jiří Šlégr poskytl 10. května 2015 rozhovor pro Magazín deníku Právo.

FOTO: Petr Horník, Právo

Je obecně těžší sedět na střídačce, nebo ve Sněmovně?

Z pohledu hokeje je vždy snazší být hráč než trenér. Z pohledu Sněmovny máte jako opoziční poslanec neustálý pocit, že jste pořád na trestné lavici. Díky politice jsem ovšem spoustu věcí pochopil. Ač jsem odešel předčasně, protože jsem se neztotožňoval s tím, co se ve Sněmovně dělo, do politiky bych šel znovu, právě pro ty zkušenosti.

Vídáte se s někým ze spolustraníků?

Ano, s mnohými si telefonujeme. Přijde mi to přirozené, vycházel jsem s lidmi dobře.

Četla jsem nějaké vaše odborné komentáře z éry poslancování. Psal jste je sám?

Ty o sportu víceméně ano. Pokud se ale dotýkaly oblasti, které jsem příliš nerozuměl, spoléhal jsem na poradce. Od toho je politik má. Jednotlivá vystoupení jsem konzultoval i na klubu, protože jako poslanec jste členem nějakého uskupení a to má jistou strategii.

Odmítl jste se vyjádřit k něčemu, čemu jste nerozuměl?

Pamatuji si, že mě Jiří Paroubek požádal, zda bych mohl něco říci ke gripenům. Na rovinu jsem mu řekl, že to asi nezvládnu. Že si nedokážu představit, co bych k tomu dodal. Naopak jsem neměl problémy s tématy, která se týkala i mě: třeba zdravotnictví, školství.

Nesmáli se vám spoluhráči z kabiny za to, že hájíte zájmy levice?

Zkusil jsem si ze všech stran, nejen od kamarádů hokejistů. Někteří lidé mě až zatracovali. Ptali se, proč lezu do politiky, když není čistá. Vlastně jejich postoj nechápu. K doktorům podobné výhrady nemají.

Hodně sportovců mi jinak radilo, ať se přikloním víc doprava. Jenže já vyrostl v rodině, jež na tom nebyla úplně finančně dobře. Maminka si půjčovala peníze, aby mi mohla koupit nové brusle. A to jsou věci, které se nezapomínají. To, že já jsem si svou prací byl schopný majetek vydělat, neznamená, že zapomenu na lidi, kteří pomoc potřebují.

S manželkou Lucií

S manželkou Lucií

FOTO: Vlastimil Vacek, Právo

Kdyby vás teď někdo oslovil, půjdete do politiky znovu?

Dokážu si představit, že bych někdy přijal nabídku na kandidaturu do Senátu. Tam máte větší prostor než ve Sněmovně prosazovat věci, které pokládáte za důležité. U mě je to sport, za nějž se snažím bojovat. Máme u nás 1,9 miliónu registrovaných sportovců a to je přece masa!

Při pokládání mandátu ve Sněmovně jste mluvil o tom, že si jdete „odpočinout do čistého prostředí sportu“. Vidíte to stejně po aféře trenéra národního týmu Vladimíra Růžičky a přinejmenším zvláštního sponzorského daru?

(smích) Rozhodl jsem se mandát položit během jedné minuty. Přihlásil jsem se pak o faktickou poznámku ke konci jednání Sněmovny. Měl jsem zhruba 20 sekund na rozvahu, co za pultíkem řeknu. Výrok o čistém sportu byl spontánní. Ovšem dodnes jej považuji za čistý, i když přišla ta Vláďova věc. Je otázka, kdo ji umí rozklíčovat. Sám v ní mám hokej. Byla kauza připravená? Kým? Vzal ty peníze? Já sám viděl zmíněné video, které vše odstartovalo, po jeho zhlédnutí si myslím, že tam žádná černota nebyla. A chci v to věřit.

Úplně čistý není asi ani mládežnický hokej, kde rodiče platívají za to, aby dítě hrálo…

V Litvínově se nic podobného neděje! Možná v Praze, kde žije víc bohatých lidí. Chtějí, aby děti něco dokázaly, aby hrály, aby byly šťastné. Rodiče chodí i za našimi trenéry, ale nesetkal jsem se s tím, že by někdo položil na stůl obálku, „sponzorský“ dar s tím, že jeho kluk bude hrát v 1. lajně. Posunul bych ji zas zpět. Obecně si myslím, že v jakémkoli sportu by měl být zákaz rodičů chodit ke kabině, mluvit s trenéry. Ať dělají práci v klidu.

Máte dva nevlastní syny. Už bruslí?

Robert, ten starší, hokej dokonce hraje. Poprvé šel na brusle v pěti se mnou, byl nadšený, jenže do kolektivu nechtěl. Tak jsem mu řekl: Hokej není individuální sport, najdeme jiný sport. Nakonec se chytnul v sedmi letech, když jsem se vrátil na led já. Dali jsme si šanci. Dnes přijde ze školy, hodí tašku domů a mrská před barákem střely do brány. Teď jsem mu zakázal puky, protože od nich máme díry ve fasádě. (smích) Těší mě to. Proti klukům, kteří začali ve čtyřech pěti letech, je sice pozadu, ale rychle to dohání. Chválí ho i trenér.

A druhý syn, Richard?

To bude herec. Zkusili jsme ho dát na fotbal. A on se radoval při každém gólu, i když ho dostal. (smích) Tak jsme s ženou vyhodnotili, že pro něj bude lepší dramaťák. Bude nadšený, že může hrát Ferdu Mravence.

Kolik zápasů jste viděl na MS, které nedávno skončilo?

Chtěl jsem vidět každý, ale nejsem fanouškem chození přímo na stadión. U televize vám vše zopakují, zanalyzují, já se z toho učím různé styly hry, trendy… Jenže děti chtějí vidět hokej naživo, takže jsme do Prahy několikrát jeli. Domácí atmosféra byla výjimečná.

Jiři Šlégr složil v roce 2013 poslanecký mandát, odchod odůvodnil znechucením z politiky.

Jiři Šlégr složil v roce 2013 poslanecký mandát, odchod odůvodnil znechucením z politiky.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Opakovaně mluvíte o trénování. Můžete vést třeba litvínovské áčko?

Jako hráč s více než 300 zápasy v jakékoli nejvyšší soutěži mám od svazu nárok na licenci C Coach, opravňující mě k trénování extraligového týmu. Ale my máme výborné trenéry: Radima Rulíka a Miloslava Hořavu. Končil jsem teď sezónu jako jejich asistent. Pomáhám v Litvínově i s dětmi. Zkouším, zda by mě to bavilo, ale úplně se do trénování nehrnu.

Promiňte mi laickou otázku, dotaz ženy. Roky mi vrtá hlavou, kolik je na střídačce lahviček s pitím, zda jsou popsané jmény… My to tak v pozemním hokeji měli.

(smích) To nejde, lahvičky by nás vytěsnily. Hráčů je přece jen na střídačce poměrně dost. Hokejisté flašky sdílejí. Nechtějte ale po mně číslo, kolik jich pro tým kustodi připravují. Při zápase se obecně moc nepije. Nápoj si mnozí jen do pusy stříkají, vyplivnou ho. Nepijí, v žaludku by je voda brzdila. Litry tekutin konzumují až po utkání.

Litry?

Litry. Hokej je náročný. Já jsem v NHL vypotil za zápas 5 kilo. Šlo o vodu, ta odchází z těla při fyzické zátěži první. Kdybych ji nedoplnil, budu druhý den vyřízený. Dobrou službu v tomto směru dělají minerálky, třeba ty s hořčíkem. Já se přiznám, že vedle nich mně pomáhala také dvě až tři piva.

Za hokejového tátu považujete Ivana Hlinku. Co by řekl na litvínovský titul?

Ukápla by mu slza, stejně jako mně. Věřím, že to z nebe řídil, aby ten 7. zápas vyšel právě nám, a ne Třinci. Z mých vrstevníků mu všichni za mnohé vděčíme. I díky němu jsme se čtyři z naší třídy ze základky dostali do NHL. Všechny si nás okolo 16 a 17 vytáhl do áčka a dal nám šanci se rozvíjet, stavěl okolo nás mužstvo.

Když jako trenér reprezentace dělal nominaci, padala jen otázka: přijedeš, nepřijedeš. Nikdo neřekl NE. Ivanovi se neodporovalo. Pamatuji si, jak jsem si v Trenčíně v 1. třetině zlomil kost v zápěstí, neudržel jsem ani hokejku. On se mi na ruku podíval, zavolal na maséra, ať podá izolačku. S ní pak hokejku připevnil k rukavici. Na rentgen do nemocnice jsem šel až po 2. třetině, dostal tam sádru. Ivan na ni mrknul a řekl jen: No, vidíš. Takových příhod mám řadu.

Nedávno jste se podruhé oženil. Napadá mě proč, když máte za sebou drsný rozvod?

Protože jsem ze staré školy. Protože považuji za samozřejmost, že když spolu dva lidé několik let žijí, vychovávají děti, že mají být manželé, rodina…

Prý pro všechny vaříte, jste vyhlášený kuchař.

To musejí posoudit jiní, ale vařím všechno, každý den. Sám toho sice moc nesním, hlídám si váhu, pohyb v kuchyni mě nicméně uklidňuje. Podobně denně chodím do obchodu. Prostě musím jít nakoupit a hned vařím. Teď mám malý problém, dceru Jessiku to chytlo taky a v kuchyni se trochu strkáme. Jsem na ni pyšný. Ukažte mi v dnešní době, která šestnáctiletá holka umí vařit.

Teď do líčení štěstí skočím. Lucii jste si vzal 1. května. Bulvár se ale roky živil vaším rozvodem s první ženou, Kateřinou. Máte s druhou chotí předmanželskou smlouvu?

Rozvod byl emotivní, hodně drsná zkušenost. Někdy prostě vztahy dobře nekončí. Řešit neshody přes bulvár byla její volba. Poškodila hlavně naše tři děti (společně mají dceru Jessiku, v domácnosti Jiřího Šlégra žijí ještě dva zmínění synové Lucie – pozn. red.). Musely odpovídat na nepříjemné otázky vrstevníků, zda je pravda, co se psalo… Dodneška jsem na exmanželku naštvaný, naše komunikace není dobrá. Jestli mám nyní s Luckou předmanželskou smlouvu? To je naše soukromá záležitost.

Společně vychováváte tři děti. Plánujete další?

Oba si miminko přejeme. Lucka chce chlapečka, já holčičku. U nás je to tedy viděno skórem během utkání zatím remíza. Ve finále vyhrajeme oba, povede-li se. Bude to další naše štěstí.