I kdybyste se ještě několikrát vdala, pořád budete pro národ vdova po skladateli Karlu Svobodovi. Jak se s tím dá žít?

To je spíš náročné pro mého partnera, ale teď jsem jen jeho žena a to je pro nás dva to hlavní.

Každého samozřejmě zajímá, jak to vlastně bylo s dědictvím. Jste v situaci, kdy byste až do konce života nemusela pracovat?

Vím já, jak dlouho budu žít? A tudíž jsem možná zajištěná do konce života. Ale leckoho by nejspíš překvapilo, kdyby viděl výpis z mého účtu. Závratná suma tam rozhodně není.

Žijete s partnerem Josefem, synem vaší kamarádky. Vztahu s o tolik mladším mužem na začátku nedával skoro nikdo šanci. A jste spolu už pár let. Jaký máte recept?

Pokud pár jsou dva roky, tak ano. Na soužití dvou lidí vlastně není žádný recept.

Vedle mladšího muže taky mladší vypadáte. Změnil nějak váš životní styl?

Převrátili jsme si oba dva život naruby, přizpůsobili jsme se navzájem. Hodně sportujeme, trávíme čas v přírodě a je to fajn.

To je pro vás celkem novinka. Co bylo nejnáročnější – třeba spaní pod širákem?

Tak člověk se nakonec vyspí všude. Nejnáročnější byly asi cesty po horách. Vloni jsme byli v Rumunsku, ani nám nepřálo počasí, a to jsem si sáhla fyzicky na dno. Ty kopce byly tak strmé, že se muselo někdy lézt i po čtyřech. To jsem opravdu pociťovala absenci stehenních svalů.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jak přítel snáší pozornost médií? Zvláště na takových akcích, jako byla třeba obnovená premiéra Draculy, kterého složil váš zesnulý první manžel?

Nese to statečně. A myslím, že to zvládá s nadhledem.

Když spolu vyrážíte na společenské akce, radíte mu dopředu, jak má reagovat, jak se obléknout?

Josef není můj syn, ale můj partner a myslím, že všechno zvládá dobře sám. Ale je dobře, že se ho nikdo raději na nic neptá. Navíc do společnosti chodíme hodně sporadicky. A pokud jde o outfity, mě vždycky inspiruje moje kamarádka, módní návrhářka Táňa Kovaříková, a pak to spolu nějak doladíme. Ale na Pepu je strašně těžké koupit oblek, protože je sportovec a má úzký pas a široká ramena. Asi budeme muset nechat nějaký ušít na míru.

Před tímto vztahem jste prožila mediálně také hodně propíraný vztah, exmanžel Patrik Auš byl dost urputný a házel na vás špínu. Vycházíte spolu, nebo jste ho úplně odstřihla?

Myslím, že se odstřihnul sám. Je součástí mé minulosti a velkého ponaučení.

Co u vás vlastně hraje při výběru partnerů roli?

Nového partnera mi vždy přinesl život sám.

Partneři se mohou střídat, nicméně jeden muž ve vašem životě je daný, syn Jakub. Co zdědil po svém otci?

Z Jakuba mám radost a velkou. Po tátovi zdědil mimiku a hudební sluch a spoustu gest.

A v čem je po vás?

Když se směje, tak vypadá jako já. Působí někdy jako divoké dítě, jako drak, ale uvnitř je hrozně citlivý. Tuhle obranu vůči okolí má zřejmě po mně a to mu tedy nezávidím. Tohle se moc změnit nedá.

Každoročně vydává kalendář ve prospěch nadace, letos má ale projektů víc.

Každoročně vydává kalendář ve prospěch nadace, letos má ale projektů víc.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jak mu to jde ve škole?

Chodí do bilingvní školy, kde se učí v angličtině, přede dvěma lety už přibral i francouzštinu, jde mu to dobře. Jsou tam samozřejmě kladeny vyšší nároky a chodí domů až v půl šesté večer, stěží k tomu zvládne tenis. Ve škole chodí ještě na kroužek vaření, na klavír a na atletiku.

Není to moc náročné? Vy jste asi mívala jiné dětství, ne?

To je pravda. Protože moje maminka také přišla o dítě, tak mě rodiče nechtěli nikam pouštět. Nechtěli ani, abych sportovala, měli o mě hrozný strach. A třeba ten návyk ke sportu jsem doháněla až v pozdějším věku. A abych se vrátila ke Kubovi, myslím, že to tak má být. Aspoň ho nenapadají žádné ptákoviny.

Jak to vlastně jako jediný rodič zvládáte?

S výchovou mi pomáhá Josef, k němu Kuba vzhlíží jako ke svému vzoru.

Dříve jste přemýšlela o dalším dítěti. Uvažujete o tom ještě nyní, nebo byste byla ochotna dítě adoptovat?

Názory se s postupujícím věkem mění. Ve druhém manželství jsem byla úplně posedlá tím, že jsem chtěla dítě. Dneska můžu říct, že to vůbec neřeším. Co bude, bude. Mám Kubu, a čím je větší, tím více má učení, takže jsme rádi, že zvládáme jeho.

Roky vedete nadaci Kapka naděje. Čím vás tahle práce naplňuje?

Je krásné, že mohu dělat práci, která mě baví. Je to pro mě osudová záležitost, jen obyčejně a opravdu pomáhat nemocným dětem.

Kolik už jste získala finančních prostředků, dá se to vyčíslit?

Za existenci Kapky jsme zakoupili a darovali přístroje za cca 160 miliónů korun.

Otcem Vendulina syna Jakuba (na dolním snímku) byl zesnulý skladatel Karel Svoboda, dcera Klárka jim zemřela na leukémii.

Otcem Vendulina syna Jakuba (na dolním snímku) byl zesnulý skladatel Karel Svoboda, dcera Klárka jim zemřela na leukémii.

FOTO: Michaela Feuereislová

A jaký je to pocit, když předáváte přístroje zachraňující lidské životy?

Je to hezký pocit vědět, že někomu tím ulehčíte léčbu a její následky. Vždyť dělat radost je přirozené.

Letos máte před sebou dva velké projekty. Můžete je přiblížit?

Ano máme, jedním je Pekáč buchet. Do tohoto projektu jsme se zapojili oba, já i Pepa. Také spousta známých osobností. Pomalu se zapojuje i veřejnost, což mě velice těší, protože výtěžek z celé akce bude opět pomáhat nemocným dětem, a to konkrétně dětskému oddělení popálenin FN Královské Vinohrady. Podstata projektu je natočit video, kde vyzvu tři lidi k zapojení do projektu. A pak už jen makat na pekáči buchet (vyrýsované břišní svaly – pozn. red.).

A ten druhý?

To je Benefiční koncert Kapky naděje s podtitulem Znovuzrození, který bude vysílat Prima 17. června. Bude to velmi emotivní a krásný večer. Vystoupí děti, které si samy prošly léčbou, dnes žijí normální život a některé ještě k tomu krásně zpívají.

Také se na koncertu potkají dárci kostní dřeně s dětmi, kterým zachránili život. Projekt podpoří známé osobnosti, někteří vystoupí společně s dětmi, například Karel Vágner, Michal David, Bára Basiková, Tereza Mátlová, Marián Vojtko, Anna K, Václav Noid Bárta, Wanastovy vjecy.

Jaké bylo dát dohromady dramaturgický plán galakoncertu?

Na dramaturgii koncertu spolupracuji s celou řadou odborníků. Je to náročné, ale cíl je jasný – pomoc nemocným dětem. O to víc nás to všechny motivuje k dokonalému výsledku.

Příběhy nemocných dětí posloucháte dlouhé roky. Pořád vás dojímají, nebo musí člověk trochu zcyničtět? Zvláště když jste ve své rodině zažila stejný příběh.

K lidskému neštěstí by člověk neměl být nikdy cynický.

Jejím současným partnerem je o šestnáct let mladší Josef Pizinger, žijí spolu už dva roky a zatím jim to klape.

Jejím současným partnerem je o šestnáct let mladší Josef Pizinger, žijí spolu už dva roky a zatím jim to klape.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jak je to vlastně s finanční stránkou nadace? Kolik máte zaměstnanců a vyplácíte sama sobě plat?

Máme tři zaměstnance, což je dost málo, kanceláře máme v domě, kde neplatíme nájem, a náklady se pohybují okolo patnácti procent, což si myslím, že je minimum, protože mohou být až třicet procent. A sama si vyplácím jen paušální náhrady.

Kromě syna Jakuba vlastně už nemáte žádné pokrevní příbuzné. Jak se vám dařilo se nehroutit, když všichni blízcí kolem vás umírali?

Mám na ně hezkou vzpomínku, ale já žiju a pracuji dál.

Vztah veřejnosti k vaší osobě je velmi rozporuplný. Nejste lidem lhostejná, buď vás mají rádi, anebo vás nesnášejí. Jak si to vysvětlujete?

Jsem prostě Vendula, která dělá věci tak, jak to cítí.

Lidem můžou třeba vadit i vaše tetování. Proč jste si jich nechala tolik udělat?

Když někomu na mně vadí tetování, tak mu asi vadí všechno. Dobře jsem si rozmyslela, co si na kůži nechám napsat. První tetování jsem si nechala udělat, když mi umřela dcera Klárka. To byl věneček lilií kolem kotníku, protože lilie je symbol věčnosti. Za ta léta se rozpilo, tak jsem si ho nechala obnovit a je teď trochu větší.

Pak mám tetování vzadu na krku, to máme s Pepou stejné, jen on ho má na jiném místě. Zvolili jsme nápis Proti všem v angličtině. A na zápěstí mám vážku, moje nejoblíbenější zvíře. Je tajemná, krásná, třpytivá, znamená pro mne i svobodu. Snad už dnes žijeme v tolerantní společnosti a ve vězení jsem nebyla.

Pohybujete se hodně i v oblasti šoubyznysu. Nikdy jste neměla tendence se do něj sama zapojit? Třeba hrát, zpívat nebo moderovat?

Ještě když žil zpěvák Karel Černoch, tak mi říkal, že mám hlas vhodný pro šanson. Že bych ho měla využít. Ale to by byla národní katastrofa. Můj muž byl hudební skladatel, ale já nikdy po kariéře zpěvačky netoužila. I když za určitého napětí by to asi šlo.

V televizi se při moderování objevuji, jen pokud jde o akce Kapky naděje, a i to je pro mne obrovský stres. Svoje poslání vidím někde jinde. Zkoušela jsem talk show Café Barrandov, ale to jsem za sebou nemusela táhnout celý přímý přenos. Obdivuji lidi, kteří to dokážou, jako je Leoš Mareš, Libor Bouček nebo Adela Banášová. Je to profese, která vyžaduje inteligentní a pohotové lidi, a já mám pocit, že když vylezu na pódium, tak nedokážu říct ani Dobrý večer.