Z pražského Švandova divadla odcházíte po třinácti letech? Proč?

Abych mohla začít uskutečňovat věci, které jsem už dlouho chtěla. Zatím jsem na ně neměla buď odvahu, nebo jsem do nich ještě nedorostla. Cítím se teď natolik silná, že si to můžu dovolit.

A co to bude?

S týmem lidí, který se víceméně spontánně zformoval okolo mě, chceme tvořit vlastní představení žánrově i dramaturgicky. Nemám už čas čekat, kdo mi co nabídne.

Není to neuvážené?

Švandovo divadlo beru jako svoji rodinu a doufám, že to tak nadále zůstane. Budu v něm dohrávat a jsme domluveni i na případné další spolupráci. Nicméně bez pocitu vnitřní svobody už nemůžu existovat. Být v angažmá znamená poměrně velkou nesvobodu, časovou i ve výběru rolí.

Legendární herečku Lídu Baarovou hraje v inscenaci Švandova divadla s názvem Gottland.

Legendární herečku Lídu Baarovou ztvárnila v inscenaci Švandova divadla s názvem Gottland.

FOTO: Švandovo divadlo - Patrik Borecký

Takže od září vznikne nová scéna?

Scéna ne, jen soubor, budeme hrát v zavedeném divadle v centru Prahy. Brzy začneme zkoušet. Víc zatím neřeknu.

Nejde tedy o krok do vzduchoprázdna?

Na to se mám moc ráda, abych dělala kroky do vzduchoprázdna. Navíc mi dospívá dcerka. Nedávno jí byly čtyři a najednou je osmiletá, čas hrozně rychle letí a já si ho chci řídit podle sebe.

Ví o tom váš otec Ladislav Frej?

Tatínek ví o všem, co dělám. Mou cestu schvaluje.

Ani náznak pochybnosti?

Ne, ale to nemám ani já. Překvapivě.

Co by na to řekla vaše maminka?

Stoprocentně jsem přesvědčená, že by mé rozhodnutí podpořila.

Už je to sedm let, co zemřela. Co vám tehdy nejvíc pomohlo?

Odchod maminky nebyl nečekaný. Poslední rok se její stav stále zhoršoval. Pak neřešíte, jestli ano, nebo ne, ale řešíte už jenom jak a kdy. Ráchelka byla malinká, kojila jsem ji, po roce jsem opět zkoušela v divadle. Když mamka umřela, nedovolil mi každodenní zápřah vypnout a truchlit. Dlouhodobě mi ale ani nedovolil podívat se do sebe, úplně jsem se škrtla.

Roční Kristýna s maminkou Věrou Galatíkovou

Roční Kristýna s maminkou Věrou Galatíkovou

FOTO: archív Kristýny Frejové

Jste s jejím odchodem smířená?

To se mi povedlo až rok po její smrti v Čeladné, kam jezdím za kamarádem Andym Urbišem. Zabývá se celostní medicínou v Beskydském rehabilitačním centru. Před dvěma roky jsem pak u něj podstoupila týdenní terapii ve tmě, což byl ale výsledek naší čtyřleté spolupráce. Čeladná v Beskydech je silné energetické místo, které léčí už jenom tím, že tam jste. Takže zpět k vaší otázce: s odchodem maminky jsem smířená, ale není dne, kdy bych si na ni nevzpomněla.

Vídáte se s otcem a bratrem?

Brácha má syna Štěpánka, s Ráchelkou se milují, takže se navštěvujeme, bereme si děti na víkendy. A tatínek, přestože je velmi vytížený pracovně, stejně jako druhá babička, je nadšený dědeček. Ráchel má až nepřehlédnutelné oči mojí mámy, takže bývá občas naměkko. Naše vztahy jsou krásné, rodina funguje.

Co dělá váš bratr?

Láďa vystudoval alternativní herectví na DAMU v ročníku Miroslava Krobota. Takže s ním nejprve odešel do Dejvického divadla. Pak onemocněl a teď pracuje s mentálně postiženými klienty v denním stacionáři v Kobylisích. Je to nezisková organizace, která stále bojuje o přežití. Já se po smrti mamky zajímám hlavně o paliativní péči. Teď mám vymyšlený projekt, který chci nabídnout jedné organizaci. Ve srovnání se západními zeměmi absolutně neobstojíme, tam lze umřít doma a důstojně. Navíc to vyjde levněji, než když svého blízkého odložíte do nemocnice nebo do LDN.

Ráchel v hebrejštině představuje symbol trpělivosti. Je vaše dcera taková?

Vzhledem k tomu, že se rozhodla narodit se mně a žije se mnou mé zběsilé tempo, je extrémně trpělivá. Ona je prostě elfka. Mám pocit, že její vědomí je už na nějaké vyšší úrovni. Kdyby taková nebyla, nemohla bych dělat svoji práci tak, jak ji dělám. Ráchelka je neuvěřitelně empatická. Každý den mě něčím překvapí. Myslím si, že si vzala hodně z babičky Věry a i od druhé babičky má velký vnitřní klid a lví sílu. Často reaguje až nedětsky, je velmi diplomatická.

Vždycky jste toužila mít úplnou rodinu. Nepovedlo se to, i když jste přistoupila na tradiční model ženy strážkyně krbu. Model selhal. Proč?

Na téhle planetě jsme každý v určitý čas, abychom něco pochopili. Já jsem tu proto, abych cosi uzavřela, dokončila, nejde o selhání modelu.

Nejde o úplnou rodinu?

Ne, i když možná ve finále ano. Jdu momentálně jinudy a za důležité považuji jiné věci. Jestli mám v tomhle životě něco pochopit, pak je to absolutní a nesobecká láska bez nároků na cokoliv, a to ve všech významech toho slova. To se pomalu učím, což je pro mě, jako pro dominantního a kdysi majetnického Štíra, docela velký krok, který už teď pociťuji. Míním v tom pokračovat.

Takhle se v roli Dívky bojí v Čapkově hře Krakatit.

Takhle se v roli Dívky bojí v Čapkově hře Krakatit.

FOTO: Švandovo divadlo - P. Borecký

Ale třeba vám někdo vstoupí do života?

Ale mně neustále někdo vstupuje do života, o tom ten život je, ne? Jenom jsem zodpovědná výhradně za sebe a zatím ještě za Ráchel a odmítám přebírat odpovědnost za kohokoli jiného. Spěji čím dál tím důsledněji k tomu, že se potkávají lidé a jejich energie, jaké se potkat mají. Narazíte vždycky na toho, od koho se máte něco naučit, něco pochopit. A pak nastane chvíle, kdy má ten člověk odejít. Anebo zůstat.

Takže vy jste chtěla svého partnera vlastnit?

Vlastnit ne, jen jsem tenkrát měla, z mého dnešního pohledu, až militantní představu o tom, co to je „společný šťastný život“. Ta se ovšem nijak nevymykala tomu, jak žije devadesát devět procent populace.

Ráchel se s tátou vídá?

Ano, mají krásný vztah a setkávají se pravidelně. Jestli se nám něco podařilo, tak vytvořit jí pocit bezpečí. Máme k sobě absolutní důvěru, nikdy jsme Ráchelku neuvedli ve zmatek, kdy by každý z rodičů říkal něco jiného nebo snad pomlouval toho druhého.

Na DAMU vás učil Jiří Adamíra. Co všechno vám předal?

Jeho oblíbená věta byla - Přes hlavičku do tělíčka nebo Netvař se, mysli!!! Já sama teď učím na soukromé herecké škole a často se přistihnu, že svým studentům říkám jeho připomínky. Snažíme se společně s kolegou Tomášem Petříkem, kterého učil Boris Rösner, pracovat se studenty stejně. Možná jsme tvrdší, než je na škole zvykem, ale výsledky se dostavují.

Herečka Věra Galatíková se svojí vnučkou. Ráchel je už osm let.

Herečka Věra Galatíková se svojí vnučkou. Ráchel je už osm let.

FOTO: archív Kristýny Frejové

S kým se vám dobře hraje?

Nejvíc se asi potkávám s Michalem Dlouhým. Jeho žena Zuzka se směje, že jsem alternativní manželka. Hrajeme spolu dvojici už v pěti představeních a teď nám oběma přišel filmový scénář, kde bychom měli být zase partneři.

Kdysi jste chtěla studovat žurnalistiku. Jaký obor?

Já nutně potřebuju vidět pod povrch věcí a dobírat se podstaty, takže rozhodně by to byla investigativní novinařina. Tenhle obor ale s rodinou moc nejde dohromady a já jsem dítě velmi chtěla. Pro mě je neskutečná třeba válečná zpravodajka Petra Procházková, velice si jí vážím. Také Janka Kroupy a Josefa Klímy a všech, co se pohybují na tenkém ledě.

V představení Gottland jste hrála roli Lídy Baarové. Jaký máte vztah k prvorepublikovým herečkám?

Pro mě má ta doba nádherný pel, diamantový prach, nafintěnou lež, které lze jen těžko odolat. Ženy vypadaly tak, jak hrály, byly zahalené v mlžném alkoholovém a kokainovém oparu, nic nebylo nemožné. Filmový byznys už nikdy nezažije takový boom jako tehdy. Hvězdy dvacátých let podle mě vedly neuvěřitelný život ve svém vnitřním Matrixu.

Vydržela byste jejich pracovní tempo a následné flámování?

Tenkrát bylo všechno úplně jinak, ale při mé výdrži? Zcela určitě. Na druhé straně - která z hereček tehdy měla děti? A mně je milejší strávit večer s dcerou než jít na večírek.

Ale i vy jste zažila divoké období plné alkoholu, cigaret a snad i drog, ne?

To nastalo těsně po revoluci, kdy jsem skončila gymnázium a přijali mě na školu mých snů - na DAMU. Začaly se tady otevírat rockové kluby, všude vládla euforie a já, která v první řadě vyznávám absolutní svobodu jednotlivce, jsem si to prostě jenom užívala. Ano, pila jsem vrcholově a kouřila jako fabrika.

Teď cvičíte jógu, pilates a věnujete se duchovnu!

Neřekla bych, že se věnuji duchovnu, spíš svému vnitřnímu životu a snažím se co nejlépe vychovat dceru a připravit ji na to, co tenhle svět přináší. Nemyslím si, že zrovna my dvě jsme bytosti oddané konzumu. Dnes jsem například v televizi chtěla vidět zprávy a uvědomila jsem si, že jsem ji už tři týdny neměla zapnutou.

S rodiči v roce 2004, kdy Kristýna ještě kouřila.

S rodiči v roce 2004, kdy Kristýna ještě kouřila.

FOTO: ČTK

Do čtyřicítky jste ji neměla vůbec, až vám ji kolegové z divadla koupili k narozeninám.

Opravdu mi nechyběla, televize člověka otupuje.

Ale dnes jste si pustila zprávy.

Nepustila, nenašla jsem ovladač.

Kdy jste změnila svůj životní styl?

Před dvěma roky. Vím, že mám sklon k závislostem, ten se mi teď jen přetavil v posedlost pohybovou. Kromě jógy a pilatesu cvičím i tai-či a čchi-kung. A plním si dětské sny: dělám si řidičák na motorku. Vždycky jsem to chtěla.

Kouříte?

Teď zrovna ne, ale nemyslím, že je válka vyhraná, jen jedna z bitev. Nedělám si už raději žádné iluze, ani o sobě, ani o ostatních. Iluze jsou to, co nás dostává do stresu a disharmonie. Jak říká Andy Urbiš: Kdo nic neočekává, nemůže být zklamán.

A co jste ještě v té tmě pochopila?

Že jsem vlastně čtyřicet let žila tak, jak se ode mě „společensky“ očekávalo. Uvědomila jsem si, že pokud nezačnu žít podle toho, jak chci já a kdo jsem já, nikdy se nedoberu podstaty věcí. Ve tmě jsem jednoduše přijala sama sebe.

Začátkem června poletíte do Paříže navštívit hrob Annie Girardotové, kterou tak skvěle dabovala vaše maminka. Jak vás to napadlo?

To nebyl můj nápad, ale fotografky Lenky Hatašové. Vyprávěla jsem jí o projektu, který chystám a který s Annie Girardotovou a vlastně i mojí mamkou velmi úzce souvisí. Všechno se jaksi „náhodou“ propojilo. Naše setkání s Lenkou chápu jako posvěcení toho projektu. Ale možná se bude některým lidem jevit jako kontroverzní. V Paříži budeme fotit na výstavu s názvem V jiném světle, která se chystá v červenci v pražské galerii Nicon. Bez vizážistů a bez retuší. Prostě život.