Anketa: Jak vzpomínají na svou první lásku známé osobnosti

Ano, vzpomínám. To bylo ve školce, Janička. Už tehdy jsem věděl, že nějaká holka může být krásná. A ona krásná byla, s černými vlasy střih mikádo a velikýma černýma očima. A dokonce jsme si to i řekli. A ten cit byl stejný jako cit dneska. Jak píše Isaak Babel, láska malého chlapce se nijak neliší od lásky dospělého muže.

Bylo mi asi sedm, víkend jsme prožívali se známými na chatě. Celý den jsem trávila s jejich synem, stejně starým jako já. Večer jsem měla samé příjemné pocity, zvláště když jsem v rádiu slyšela romantickou píseň, a vůbec jsem nechápala, co se se mnou děje. Nemohla jsem se zbavit představy, jak se spolu projíždíme na loďce na rybníku. Pořád mi to vrtalo hlavou, proč cítím takové nesmyslné pocity a proč se jich nemůžu zbavit, až najednou mi to v mém sedmiletém mozku secvaklo: Aha, tohle bude asi ta LÁSKA!

Poměrně rychle jsem na toho kluka zapomněla, protože jsme se pak už neviděli. Ale na to, jak mi napoprvé pocit lásky připadal strašně divný, nezapomenu nikdy!

Jakmile vzpomínám na první lásku, jako bych listoval deníkem lyžaře na lyžařském kurzu v 7. třídě. Ale pozor! Deníkem takového účastníka kurzu, který za a) na lyžích nikdy nestál; za b) maminka ho vybavila svítivě oranžovými oteplovačkami, v nichž by neunikl pohledům ani ve valící se lavině, natož mezi pubertálními spolužačkami; za c) jeho vyvolená byla jasná jednička v prvním družstvu s výstrojí a vybavením od příbuzných z Německa. Nikoliv východního, ale Západního.

Tak takové to tehdy bylo. Co to povídají, že po souloži je každý tvor smutný? Před ní taky. Nekonečně, nesmírně smutný, zvlášť když v takové konstelaci nemůže dojít ani k prvnímu polibku.

Učinit dojem na nejkrásnější holku ze 7. A, možná na celé škole, v celých Krkonoších i ve vesmíru byl titánský úkol i pro toho největšího fantastu, jakým jsem býval. Přesto jsem se pokusil. První láska i první mulda na svahu jsou však zrádné. A tak jsem si kvůli té, co mi zlomila srdce, nezlomil nohu, při držkopádu zlomil pravou lyži a svému lyžování učinil utrum. Naštěstí podivínský spolužák ve fialových oteplovákách, který navštěvoval hvězdárnu, studoval UFO, v obličeji byl bílý jako padlý sníh a lyžoval se mnou v nejhorší skupině, vjel na stejnou muldu a vyvrtnul si kotník.

A zatímco se s kotníkem léčil a četl si na boudě Součkovy Velké otazníky, půjčil mi lyže (tajně si přál, abych mu je taky zlomil), ale já se znovu a znovu pokoušel zlomit srdce té hvězdě z 1. družstva a půjčené lyže už nechal na pokoji. No, nepovedlo se. Aspoň ne zcela. Z nás dvou, z Hanče a Vrbaty, jak nás spolužáci překřtili, se stali nerozluční kamarádi.

V osmičce po prázdninách jsme si sedli spolu do lavice, a tak jsme vyváděli, až nás učitelka za trest přesadila. A mě k mé vysněné, přízraku 7. A, k mé první lásce. Ale to už mi holky z béčka přišly lepší, kámoš mi prozradil, že nelyžují, ale chodí v noci na hvězdárnu a při pohledu na Kassiopeu se nechají i políbit!

Moje první láska byla taková ta pravá dětská. Můj blonďák s modrýma očima se jmenoval Vladko. Bylo mu sedm let a psal se rok 1968. První a poslední pusu jsme si dali pod kabáty v šatně a naposledy jsem ho viděla před prázdninami, do další třídy s námi již nešel. Jeho rodiče emigrovali a s nimi i Vladko. Kdo ví, kde je dnes!

Ja nevim, esli se prvni laska mysli take to bušeni srce a něžna touha, nebo uplně jine bušeni, take to prvni, kere skonči dřive, než začalo. Na to romantycke chozeni za ruku si vzpomínám dobře. Na to se pamatuju hodně, bo ja, dvanastilety, sem šel spolu s moju třinastiletu „staru“ okolo Olzy, vykladala o jakemsi filmu a mi se chtělo prdnut.

Už to nešlo vydržet a upušťal sem vzduch po troškach a trpěl jak pes. Bo se aj v tym utrpeni musiš furt tvařit zamilovaně, to je jasne. Pak sem se zehnul pro pampelišku a neštěsti hotove, bo zvuk zazněl hodně silně. Začnula se chichotat a bylo po lasce. Pak zme se raz potkali po dvaceti rokach a spominali. Ona mi řikala, že se ji tam u Olzy strašně chtělo na malu, ale držela to a počurala se, až zme se rozlučili. Tuš tak s moju prvni lasku.

Jak se znám, tak to bude určitě vzpomínka bolestná, protože mě tyto důležité události vždy přepadaly naprosto nepřipraveného. Vzpomínám si, že se o mě ucházela jedna Baruška a jakýsi Jiříček. Vyhrála to sice Baruška, protože to však byla doba, kdy jsem si lásku pletl se stavěním domečků, místo hry na doktory, o miminkách jsem byl přesvědčený, že přicházejí na svět kakána, tedy bakaná, nebyl jsem úspěšný. Baruška se na mě vyprdla, ten Jiříček si se mnou pak už taky nehrál, tak jsem na lásku na dlouho zanevřel.