„Soči bylo fantastické, ale pak jsem si říkal, že nám to vítězství byl čert dlužen. Všichni byli ze zlata na olympiádě nadšení, ale náš sport, aspoň pro mě, ztratil hodně ze své bezprostřednosti a svobodomyslnosti. Pozornost, která se na Evu soustředila, všechno dost změnila,“ uvažuje jeden ze dvou trenérů olympijské vítězky.

Když ji začal trénovat, na stupně vítězů rozhodně nemyslel. „My nejsme druh sportu, kde se řeší olympiády a medaile. Prostě nás to všechny bavilo. Když to Evce začalo jít, měl jsem z toho radost, ale olympiádu jsem před očima neměl.“

Nemá rád dril

Svoje rozhodnutí věnovat se po olympiádě sochařské profesi však Jakub Flejšar (34) tak docela nesplnil. „Tahle zima pro mě nakonec byla zase víc snowboardkrosová než sochařská,“ připouští. „Po olympiádě to ani jinak nešlo. Po návratu nastaly tři týdny euforie a nadšení z toho, že se to podařilo, jak jsme si představovali. Potom jsme až do května sepisovali návrhy, jak by měl snowboarding pokračovat a rozvíjet se, aby byl brán jako rovnocenný všem jiným lyžařským odvětvím.“

K sochařině se tak dostal až v létě a s počátkem snowboardingové sezóny však vše proběhlo zase jinak. „Eva byla dvakrát zraněná, necítila se dobře psychicky, takže jsem slíbil, že s nimi dám na začátku sezóny pár soustředění. A nakonec jsem zůstal celou zimu.“

Jakub je autorem Evina charakteristického knírku. „Na olympiádě mě pak napadlo namalovat ho v barvách trikolory. Byl jsem ale tehdy nervózní a nakreslil jsem jí ho křivě,“ vzpomíná.

Jakub je autorem Evina charakteristického knírku. „Na olympiádě mě pak napadlo namalovat ho v barvách trikolory. Byl jsem ale tehdy nervózní a nakreslil jsem jí ho křivě,“ vzpomíná.

FOTO: Barbora Berdychová

Zranění ho v dobách aktivního závodění pronásledovala podobně: zlomené měl kdeco, jeden úraz ho dokonce připravil o slezinu. „Je to kontaktní sport, stává se to často,“ krčí rameny. „Teď už spolupracujeme s profesorem Pavlem Kolářem a jeho fyzioterapeuty na promyšlenějším a bezpečnějším pohybu. Za nás nic takového nebylo, ani jsme neposilovali,“ vzpomíná.

Dodává, že se u nás snowboarding kvalitativně pozvedl s příchodem trenéra Marka Jelínka, bývalého gymnasty a také kaskadéra. „Smál se nám, jak se špatně hýbeme, a rozebíral s námi pohyby. Napřed jsme si ho platili sami, pak aspoň částečně svaz,“ připomíná.

„Jelikož jsem nikdy nebyl klasický sportovec, bavilo mě ještě plno dalších věcí, dohodli jsme se, že bych mohl trénovat mladé. V té době k nám přišla Eva Samková,“ líčí začátky své trenérské kariéry a dodává, že neumí být klasickým trenérem, který své svěřence honí a křičí na ně: „Jsem hodně benevolentní a nechávám ty, s nimiž pracuji, aby se sami rozhodovali, do jaké míry moje rady přijmou. Tahle svoboda podle mě ke snowboardingu patří. Neuznávám dril, ale kreativitu.“

Sochá tratě

Se snowboardem začal ve čtrnácti, zpočátku závodil ve freestylu, ale pak přešel na snowboardkros. „Přišel mi férovější. Rozhoduje tam čas a schopnost projet mezi spolujezdci, zatímco u skákání jsou důležité body, které vám dávají rozhodčí. To je jako krasobruslení. Často vyhrává silnější národ než silnější jezdec,“ poznamenává stále aktivní snowboardista, který na letošním březnovém mistrovství republiky skončil osmý.

„Už se nás tam nesešlo třicet jako v předchozích letech, ale kolem stovky. Včetně dětí. Určitě v tom sehrálo významnou roli to, že Eva vyhrála olympiádu. Hodně lidí přijelo, aby si s ní zajezdili.“

Své výtvarné dovednosti využívá Jakub při vytváření závodních tratí: diplomoval totiž z land-artu (vytváření uměleckých děl v nedotčené přírodě), který se využívá v krajinné architektuře. „Snažím se snowboardkrosové tratě nestavět moc složitě, aby se na nich nikomu nic nestalo,“ říká a dodává, že asi nejlépe se mu povedla ta na Dolní Moravě v Jeseníkách.

Lavička v zahradě Botanicus v Ostré u Lysé nad Labem spojuje „pomíjivý“ přírodní materiál s „věčným“ kovem.

Lavička v zahradě Botanicus v Ostré u Lysé nad Labem spojuje „pomíjivý“ přírodní materiál s „věčným“ kovem.

FOTO: Iveta Kopicová

Jakub Flejšar je ovšem rozhodnutý, že od tohoto roku ho bude víc než kolem snowboardkrosových tratí vidět v pražském ateliéru. I kvůli rodině. Ze dvou vztahů má dvě dcery. Se současnou partnerkou, vystudovanou fotografkou, se seznámil, když učil studenty a studentky FAMU jezdit na snowboardu. „Doma si už zvykli, že pořád někde jezdím, ale nechci, aby to tak bylo pořád. Navíc sochařina mě živí.“

Bušit do kamene ho nebaví

Výtvarný talent má v genech: je vnukem významného českého grafika Josefa Flejšara, jeho maminka Daniela Flejšarová, rovněž absolventka UMPRUM, je známá módní návrhářka, vyrůstal v jejím druhém manželství s malířem Pavlem Roučkou.

„Od dětství jsem se pohyboval v uměleckém prostředí. Děda mě učil kreslit, toho jsem moc obdivoval, měl nádherně rozmáchlou picassovskou ruku. Vliv na mě měla i máma, i když k oděvnímu návrhářství žádný vztah nemám. Je to pro mě moc umělý svět. V oblékání je pro mě rozhodující pohodlí, ne nějaké výtvarné kvality,“ přiznává. „Ovlivnil mě i Pavel Roučka a kamarádi rodičů, kteří byli z uměleckého prostředí a na jejichž výstavy jsem chodil. Vím, že jsem to měl jednodušší než mnoho jiných.“

Víc než grafika, na kterou byli všichni kolem něho zaměřeni, ho od dětství zajímaly různé materiály a jejich skládání: „Měli jsme chalupu v Jizerských horách, kde jsme každý rok připravovali dřevo na topení. Hrál jsem si s různými kousky dřívek, skládal jsem je a slepoval, pak jsem z nich rodičům vyráběl dárky.“

Když po gymnáziu přemýšlel, co dál, volba padla na sochařinu. „Děda mi to vymlouval, že se neuživím. Chtěl, ať zkusím taky grafiku. Já ale cítil, že pokud něco v umění budu dělat, tak jedině práci s materiálem.“

Se sochařským dlátem u mramorového bloku ho však neuvidíte: „Nejsem klasický sochař, co někomu vytesá portrét, baví mě tvary vymýšlet na základě materiálů a jejich struktur. Kámen poskládám, ale bušit do něj nebudu. Raději věci konstruuju, než hnětu.“

Přírodnímu a času podléhajícímu dřevu zůstal věrný, zaujala ho však jeho kombinace s trvanlivým kovem. Tu teď realizuje zejména v zahradách kosmetické firmy Botanicus: „Líbí se mi narušovat prostor geometrickými tvary a vytvářet tak zajímavý kontrast struktur.“

Se sportem se však jeho tvorba prolíná stále. Navrhl třeba pohár a medaile pro házenkářský šampionát, které - jak se dá čekat - budou hodně nekonvenční.

Etapu života se dvěma povoláními považuje za skončenou: „Nejsem vystudovaný trenér, ale sochař. Trénování mi možná jde, ale snowboardingu už bylo najednou moc. Navíc tam jsou jasně formulovatelné věci, kterých se musíte držet, má-li se dostavit výsledek. V umění to tak není, tam si sám pro sebe musím hledat cesty a důvody, proč věci dělám. A právě to hledání mne baví.“