Hlavní obsah

Aneta Langerová: Chybí mi dialog s mámou

Právo, Lucie Jandová

Zraje jako víno. I když je pořád trochu stydlivá, odvahy má čím dál víc. Její poslední desku kritici vychválili do nebes a ona za ni posbírala mnohá ocenění. „Hodnoty se mi nemění,“ říká zpěvačka (28). „I moje povaha je pořád stejná. Jen se v ní o trochu líp vyznám.“

Foto: Olga Špátová

Čtyřikrát zaznělo její jméno jako vítězné během slavnostního ceremoniálu předávání výročních Cen Akademie populární hudby Anděl za rok 2014 v pražském Hudebním divadle Karlín.

Článek

Vaše poslední album se jmenuje Na Radosti. Co vám působí radost?

Hezké počasí nebo šálek dobré kávy. Mám ráda přírodu, ale stejně tak si ráda zajdu do kavárny, mám ráda její atmosféru.

S kým nejčastěji?

S těmi, které mám ráda. Bavíme se o tvorbě, o divadle, o hudbě, příjemně plyne čas a my jsme prostě spolu. Radost mi samozřejmě udělá i to, když si poslechnu dobrou desku.

Koho z české konkurence posloucháte?

Mám různé oblíbené zpěváky a kapely, ale koho teď jmenovat, nevím, protože jsem zabředla do zahraniční tvorby. Tu teď poslouchám nejvíc. Často se ale vracím k mojí nejoblíbenější desce předminulého roku, a tou byla deska Wabiho Daňka. Jeho písničky mi připomínají dětství, kdy jsem se s kytarou snažila o nějaké písně. Máma s tátou ho milovali, u nás doma zněl často. Ale vyhraněný styl hudby nemám, moje spektrum je široké. Mám ráda vše, co mi dává smysl.

S Wabim Daňkem jste se ale nedávno setkala i osobně, že?

Ano, pozval mě ke spolupráci na své poslední desce, a proto jsem se k ní dostala poměrně brzy a zamilovala se do ní. Nové pojetí notoricky známých písní na té desce se mi moc líbí.

Foto: Michaela Feuereislová

Zazpívali jste si spolu Rosu na kolejích?

Ne, to ne. Zpívala jsem Bílý šátek, starou píseň v nové úpravě.

Vy máte vůbec štěstí na idoly, se kterými se setkáváte. Třeba s Martou Kubišovou jste se setkala na prknech divadla Ungelt v hudebním dramatu o Sidonii Nádherné. Jak taková setkání prožíváte?

Beru to jako příležitost. Je moc hezké, že mohu pozorovat, jak lidé, kterých si vážím, pracují, jak se vyjadřují. Nastavují mi dobré zrcadlo a já se mohu i něčemu přiučit. Navíc miluju trávit chvíle ve společnosti starších lidí a poslouchat jejich životní příběhy.

To může být pro někoho nudné.

Myslíte? Pro mě ne, naopak. Mám to tak odjakživa. Vyrůstala jsem mezi staršími lidmi, než jsem já. Líbí se mi jejich nadhled, přístup k životu, k lidem.

Čím to je?

To je jednoduché, chybí mi dialog s mámou, proto jej přirozeně vyhledávám u lidí kolem sebe. Jsem za taková povídání vděčná. Ať už je to Marta Kubišová, nebo Hana Hegerová, kterou jsem taky mohla poznat. Jsou osobnosti a setkání, která mi nikdy nezmizí ze života.

Jak si představujete svoje stáří?

Spokojeně. Představuju si spokojené stáří na venkově, kde sedím na zápraží, tak jako sedávala moje babička.

Zatím ale žijete ve městě.

Ano, jsou tu kavárny, divadlo a kultura. Ale na venkov utíkám často a ráda.

Foto: ČTK

„Komornější koncerty mám raději, mohu tam zpívat pro lidi a dívat se jim do očí,“ tvrdí zpěvačka.

Zdá se, že ke stáří máte úctu. Proč byste jinak kdysi odmítla nabídku spolupráce od Michala Horáčka?

To bylo úplně na začátku mé cesty, ještě mi nebylo ani dvacet. Byla jsem z té nabídky nadšená, ale písně pro mě byly příliš… Jak to říct? Temné. Necítila jsem, že bych jim mohla dát autentický prožitek. Bylo to pro mě příliš matoucí, a tak jsem slušně odmítla.

A on se nedal a po letech vás oslovil znovu.

Ano, to ale byly písně, které napsali s Petrem Hapkou, a já si je vybrala, abych je zazpívala na vzpomínkových akcích na Petra Hapku. Nebylo to nic původního pro mě, jen jsem se je snažila interpretovat po svém.

Po svém jste interpretovala i píseň Tante cose da veder’ z téže skladatelské dílny, ve které se vystřídalo asi devět zpěváků včetně Karla Gotta či Jaromíra Nohavici.

To byla velmi zajímavá zkušenost. Ta píseň zněla na závěr hudebního dramatu Kudykam a pánové Hapka a Horáček do ní přizvali nejrůznější interprety. I já jsem se oblékla do kostýmu průvodce Kudykama a procházela v něm pražskou Státní operou. No, spíš jsem se belhala, s hůlkou v ruce. Bylo hezké si zazpívat na konci večera tuhle píseň.

Každý den potřebuji svou půlhodinu. Toužím si jen tak sednout, koukat do zdi a přemýšlet.

Nejste ale jen interpretka, čím dál víc se profilujete směrem k autorské tvorbě. Věříte si v ní?

K tvorbě budu mít vždy respekt, proto o sobě nechci mluvit jako o skladatelce a textařce. Spíše se vyjadřuju tím, co cítím, a promítám to do hudby a textů, ale nejde mi to automaticky. Musím mít hodně velký klid, abych se tomu uměla otevřít. Ale když už jednou začnu, pak to jde.

Vždy, když vás vidím, říkám si, a nejsem asi sama: křehká, romantická, plachá. Má ta Aneta taky nějakou neřest?

Mám v sobě svoje ďábly a je jich fůra. O těch ale vědí jen ti nejbližší. Však se taky říká: Tichá voda břehy mele, a už jsem to od pár známých slyšela. A je to občas pravda. (směje se) Člověk nemůže být pořád jen hodný a dobrý. Musí se to někde vyvážit. Takže ano, mám svoje ďábly a svou nepříjemnou Anetu, která je tvrdohlavá a do všeho mi mluví.

Foto: Michaela Feuereislová

Aneta Langerová poprvé na veřejnosti se svou přítelkyní Olgou Špátovou při udílení Cen Anděl.

Ta druhá Aneta spíš křičí, nebo zarytě mlčí?

Je hodně svéhlavá. Někdy je nepříjemná, občas je cholerická. A tak si s ní „povídám“ a „uklidňuji“ ji. Naštěstí je kolem mě mnoho lidí, kteří mě motivují. Učí mě být vědomější a jak s emocemi pracovat. Díky nim mám své „stinné já“ pod kontrolou.

Poměrně často jezdíte na rockové festivaly. Jak se to snese s vaší plachostí? Rozbalí to tam ta druhá Aneta?

To ani ne. Je pravda, že na festivaly jezdí většinu mužské kapely, co hrají jinou, často tvrdší hudbu než já. Občas jsme s kapelou v očekávání, jak naši melancholičtější hudbu lidé přijmou. Na některé písně si také zaskákají, ale celkově je naše hudba jemnější. Lidé nám však říkají, že naše vystoupení vnímají jako příjemné zastavení, ústup někam jinam. Odpočinou si a pak přijde jiná kapela, na kterou si budou moci zaskákat. Mě festivaly těší už od samotného začátku, co dělám tuhle práci. Panuje na nich milá letní atmosféra a já ji přijala za svou. Poslední dobou mi k srdci přirostlo vystupování v malých divadlech. Tam jsou lidé, co sedí, zpívám pro ně a přitom se jim mohu dívat do očí.

Zaskáčete si i vy někdy na virvál?

Párkrát mě už někdo vytáhl na koncert a procpal do první řady. Nevyhledávám to, nemám na to v sobě to správné zvíře.

Jak moc si hlídáte svůj život na veřejnosti?

Nemám pocit, že bych se nějak omezovala.

Chodíte třeba do sekáče?

Ani nevím… Kdy já tam byla naposledy?

Protože by se psalo, že nemáte na oblečení?

Tak to by mi asi bylo srdečně jedno. Takový plk by mě nerozhodil poté, co jsem si prošla s bulvárem různými stavy, které nebyly zrovna příjemné. Celkově se ale moc nehlídám. Chodím narovnaně a je mi dobře.

Foto: archív Divadla Ungelt

S Martou Kubišovou se sešla v hudebním dramatu Touha jménem Einodis na motivy života baronky Sidonie Nádherné. Uvádí jej pražské Divadlo Ungelt.

Co tmavé brýle?

Ty nosím, když svítí slunce.

Jste samý úspěch, ale na zahraniční turné se nechystáte. Neláká vás to?

Ani ne, ačkoli muzikantsky by to bylo určitě zajímavé. Pro mě je důležitý český text a zatím jsem nepřišla na cestu, jak to obejít. Třeba to jednou přijde, ráda bych se k takové výzvě postavila čelem. Musí však přijít ten správný čas.

Když vám bylo čtrnáct, začala jste hrát s kapelou hochů ze Sázavy. Stýkáte se s nimi dodnes. Řekla byste, že jste věrná?

Mám známé a přátele, které znám už dlouho, a nemám důvod to měnit, pokud myslíte tohle. Kluci ze Sázavy každoročně hrají na večerním vyhlášení akce Čistá řeka Sázava. A té se účastním. Jednou za rok se sejdou dobrovolníci a čistí řeku, nasadíme rukavice, ťapky na nohy a jedem! Letos nás to taky čeká.

V každém rozhovoru s vámi se objeví tři témata. Nelezete si s bráchou na nervy, jak vzpomínáte na maminku a jak jste odvážná, že jste se přihlásila ke své orientaci a udělala coming out. Není nějaká jiná otázka, na kterou čekáte?

Přiznám se, že bavit se o tom, co jste nyní zmínila, by mi stačilo jednou v životě. Ale nemůžu nikomu rozmlouvat, aby se mě na tyto věci pořád dokola ptal. Už k tomu nemám co nového říct. Otázka, na kterou bych vysloveně čekala, není. Nechávám rozhovory plynout. Je příjemné, když se s redaktorem dokážeme naladit na stejnou vlnu. Nemám ráda, když se točíme kolem toho, co už bylo mnohokrát vyslovené.

Říkáte, že kolem sebe máte dobré lidi a zázemí. Neplánujete tedy založení rodiny?

Pokud to má přijít, tak to přijde. Zatím je to tak, že mám v rodině od bratra i sestry tolik dětí, že jsem teta na plný úvazek, a to mi vyhovuje.

No ale vlastní dítě je trošku něco jiného.

Stát se mámou je hezká představa, ale nijak se k tomu neupínám, nechávám to běžet.

Foto: ČTK

„Rodina je pro mě důležitá a jsem teta na plný úvazek,“ říká o sobě zpěvačka. Na snímku je se svým bratrem Nikolou a jeho dcerou Amálkou.

Takže jste to ještě nikdy neřešila?

Bavím se o tom teoreticky s různými lidmi, abych zjistila, co si myslí, co je pro dítě správné a co ne. Ale zjišťuji, že se to takto jednoduše určit nedá. Jediné, čím jsem si jistá, je, že kdybych jednou byla mámou, udělám vše pro to, aby moje dítě bylo šťastné. Myslím si, že každý člověk, zejména žena, pokud chce dítě a dovolí jí to zdraví, tak dítě má. Tabulky a předpisy na to nejsou.

Možná že ještě není ten správný čas. Jste ráda sama?

Velmi. Každý den potřebuji svou půlhodinu. Toužím si jen tak sednout, koukat do zdi a přemýšlet. Člověk se zastaví a získá zpět klid a rovnováhu. Samozřejmě ráda trávím čas s rodinou a blízkými, ale tohle prostě potřebuji. Když to nedělám, nejsem ve své kůži.

Zažila jste někdy i nepříjemnou samotu?

Asi ano. Je to víc pocit spíš než faktická samota, která s mojí velkou rodinou ani není možná. Byly doby, kdy jsem si neuměla říct o pomoc, neuměla jsem někomu říct: Pojď se mnou na kafe. Tehdy se člověk cítí sám. Ale myslím, že tohle je za mnou, umím a nestydím se o něco si říct.

Takže ta sedmnáctiletá Aneta, které jsme před jedenácti lety drželi palce ve finále SuperStar, už je úplně pryč?

Jsem to stále já, jen trochu vyspělejší. Už vím, co si můžu dovolit vůči svým blízkým i vůči sobě. Ale povahu mám stejnou, jen se v ní o trochu líp vyznám. Je to pořád ta samá Aneta, má stejné hodnoty, jen se vyvíjí.

A co byste té tehdejší vzkázala?

Dýchej. Zhluboka dýchej! Tehdy jsem ze všeho byla buď smutná, nebo euforická. I maličkosti jsem vnímala jako problém a dokázaly mě rozhodit. A to je zbytečné, to dnes už vím. Mám větší nadhled a vím, že vše se dá vyřešit, tak to bych si asi připomněla.

Povedla se vám deska a máte za sebou úspěšné turné. Jste na vlně úspěchu. Kam se po ní vydáte?

Rodí se mi myšlenka projektu, který bych chtěla dělat. Sociálně zaměřená pomoc mě i nadále láká. Ale teď jsem na turné, se svými přáteli a muzikanty, užívám si přítomnosti. Takže nemám prostor moc přemýšlet, co bude za měsíc, za dva.

Jaké bylo setkání na turné s fanoušky po delší době?

Setkávám se s nimi pravidelně, občas jim něco podepíšu, povídáme si. Někdy bývám obdařena i různými dary, třeba marmeládou. Publikum je různorodé, jsou v něm mladí, střední věk i starší. Každý si odnáší něco jiného. Baví mě jejich okamžité reakce, důležité k tomu, abych mohla zase něco vylepšit. To mám moc ráda.

Dostáváte i vyznání lásky?

Taky ano, ale beru to spíš jako momentální nadšení lidí. Myslím, že opravdová láska vypadá jinak.

Setkání s Anetou

Předchází mu vždy složitá domluva s jejím bratrem a manažerem v jedné osobě Nikolou. Rozhovor se uskutečnil v době Anetina turné po českých městech, v přestávce na oběd. Ještě si rychle odskočila na cigaretu a pak jsme se pustily do povídání. Působí pořád stejně křehce, i když už je to ostřílená profesionálka. I v tom, že do svého soukromí nechce nechat nahlédnout a ví, jak šikovně formulovat odpovědi tak, aby se v nich neobjevila její partnerka, dokumentaristka Olga Špátová, se kterou je už tři roky. Předtím žila zpěvačka s Ivou Milerovou, ředitelkou nakladatelství Supraphon.

Reklama

Související články

Petra Nesvačilová: Co chlap řekne, to platí

Herečka, dokumentaristka, zpěvačka nebo tanečnice – to všechno popisuje energickou rodačku z Tábora. Studium na pražské FAMU má téměř dokončené a nadšeně se...

Anděly ovládla Aneta Langerová

Ceny Anděl udělované ve čtvrtek v pražském Hudebním divadle Karlín zcela ovládla Aneta Langerová, která se stala zpěvačkou roku a dostala i ceny za album roku...

Výběr článků

Načítám