Novodobí mistři oboru sem přijíždějí doslova z celého světa. Na zdejší vyhlášené škole studují tajemství oboru až čtyři pětiny cizinců, především z Asie. Italů je dnes mezi nimi minimum.

Housle posvěcené staletou italskou tradicí tak v Cremoně vytvářejí ruce desítek národností. Jejich pracoviště připomínají doupata alchymistů. Nechybějí v nich hořáky, vařiče, svěráky, nejrůznější plechovky s lepidly, lahvičky s přírodními složkami pro budoucí laky, od pryskyřice z jalovce po kořen kurkumy. Stěny místností lemují zásoby dřeva. Stoly zase pokrývají piliny, řezbářské nástroje, štětečky či šablony, podle nichž se vyrábějí těla nástrojů.

Měl jsem jawu

„Taky má každý v dílně gauč. Aby si mohl po mnohahodinovém sezení trochu pohovět,“ vypráví 69letý houslař Stefano Conia. Vítá mě ve svém hájemství umístěném v zadní části poetického středověkého domku v jedné z malebných cremonských uliček.

Do Itálie se dostal István Kónya koncem 60. let. Začal si říkat Stefano Conia. Vybudoval houslařskou dílnu prodávající ročně desítky nástrojů.

Do Itálie se dostal István Kónya koncem 60. let. Začal si říkat Stefano Conia. Vybudoval houslařskou dílnu prodávající ročně desítky nástrojů.

FOTO: Lenka Hloušková, Právo

Vypadá jako Ital, vzápětí vše uvádí na pravou míru: „Jawa, Škoda? Znáš? Pocházím z Maďarska, české značky byly tehdy populární. Na jawě jsem jako mladý jezdíval.“

Houslařská tradice, jak je ostatně v oboru zvykem, se v jeho rodině dědí. Původně chtěl být lékařem, jenže na studia se nedostal. Během brigády v nemocnici si jeho manuální zručnosti všiml lékař a poradil mu, co se životem: „Je hodně chirurgů, ale jen jeden Stradivari.“ O jeho další cestě bylo rozhodnuto.

V roce 1968 se vydal ve šlépějích svého otce houslaře Istvána. S pěti dolary v kapse, jedním kufrem vyrazil – podobně jako kdysi on – studovat do Cremony. Vzdal se rodného jména István Kónya, poitalštil se na Stefana Coniu.

Stůl houslaře připomíná pracoviště alchymisty: nechybí na něm hořák, laky, štětce, lepidla… Všudypřítomné jsou rovněž dřevěné piliny.

Stůl houslaře připomíná pracoviště alchymisty: nechybí na něm hořák, laky, štětce, lepidla… Všudypřítomné jsou rovněž dřevěné piliny.

FOTO: Lenka Hloušková, Právo

Tajemství laků

Zprvu se věnoval především opravám starých nástrojů, stal se vyhlášeným odborníkem na používání laků. „Vrstev jsou na nástroji až čtyři desítky. Právě ony dělají část jedinečnosti houslí. Jejich přesné složení je tajemstvím každého z nás,“ prozrazuje Conia, jenž získané poznatky dvě desetiletí předával také na slavné cremonské škole. Od restaurací starých kousků byl jen krok k vlastní značce. Vedle laku důkladně dbá při výrobě těch nových na vhodné dřevo.

Jeho dílna je proto doslova obložena úzkými prkénky. Jsou popsána značkami, pečlivě datovaná, aby měl mistr přehled, jak dlouho schnou. Bývají stará i sto let. „Dobré dřevo je poklad. Mnohdy se dědí po předcích. Jeho opracování výrazně ovlivní zvuk nástroje. V řezbářské práci rozhodují milimetry,“ přibližuje Conia.

Cremonští tvůrci jinak obecně rádi pracují se smrkem ze severoitalských Alp a s javorem z Bosny a Hercegoviny.

Stefan Conia, přezdívaný také Il Giovane, vyřezává tělo houslí. Je třetí generací houslařského rodu, který má kořeny v Maďarsku.

Stefano Conia, přezdívaný také Il Giovane, vyřezává tělo houslí. Je třetí generací houslařského rodu, který má kořeny v Maďarsku.

FOTO: Lenka Hloušková, Právo

Než hotové housle pustí do světa, vezmou je nesčetněkrát do rukou. Conia ty své prodává s patřičným osvědčením, a to teprve tehdy, když si je jistý jejich dokonalým zvukem. Za jedny si účtuje až desítky tisíc eur. Stefano Conia je prostě zavedená značka. Dokazují to mimo jiné ocenění na odborných mezinárodních soutěžích. Dnes mu v rodinné tradici pomáhá také jeho dvaačtyřicetiletý syn Stefano.

Italské školení v Argentině

Nedaleko cremonské katedrály má dílnu další cizinec: 61letý Argentinec Carlos Roberts. Vítá mě trochu s rozpaky. V malé místnosti s okny vedoucími na náměstí to – mírně řečeno – nelibě voní. „Zapomněl jsem na vařiči lak,“ omlouvá se.

Jeho cesta k houslím není v oboru typická. Nejdříve na ně začal hrát, pak zjistil, že ho více zajímá, z čeho se skládají. Pro radost si zkusil jedny vyrobit. A chytlo ho to.

Argentinec Carlos Roberts pracuje nedaleko věhlasné katedrály. Jeho jméno má zvuk i v oboru restaurací vzácných hudebních instrumentů.

Argentinec Carlos Roberts pracuje nedaleko věhlasné katedrály. Jeho jméno má zvuk i v oboru restaurací vzácných hudebních instrumentů.

FOTO: Lenka Hloušková, Právo

„Po samostudiu jsem pokračoval u odborníka v Buenos Aires. Do Jižní Ameriky mířila od poloviny 19. století do 50. let 20. století za prací řada vynikajících italských houslařů. Jako Argentince mě tedy doma vyškolil italský um. Až potom jsem odjel do Cremony a vyškolil jsem se na houslaře v Miláně,“ pokračuje.

Podobně jako Conia začínal opravami starých houslí. Posléze vznikla značka Carlos Roberts. Ročně prodá šest až sedm kusů nových houslí. Účtuje si za ně od šesti do deseti tisíc eur. „Bohatý nejsem. Více než polovinu výdělku vám v Itálii spolykají daně,“ postěžuje si s úsměvem.

V nynější dílně sídlí šestnáct let. Zdi tu vedle houslí zdobí také stará opravovaná cella a violy. Právě v jejich restaurování patří ke cremonské špičce. „Specializuji se na baroko,“ shrnuje.

FOTO: Lenka Hloušková, Právo

Líp už bylo

Conia i Roberts se shodují, že posledních pět let houslařské tradici nepřeje. Kupujících výrazně ubylo v souvislosti s celosvětovou hospodářskou krizí. Ceny zase snižuje levná asijská produkce. Říkají nicméně, že Cremonští si nijak úspěchy nezávidí. Naopak, vyloženě si je vzájemně přejí. Vědí, že dobrý zvuk cremonských houslí v budoucnu lépe prodá i jejich zboží. „Řevnivost mezi námi moc nepanuje. Zákazníci přesně vědí, jaké housle chtějí, jak mají znít. A v tom se jednotlivé dílny vždy liší,“ shrnuje Conia.

Že stále patří ke špičce, nepochybuje. Italští mistři si totiž každý rok mohou práci porovnávat přímo v domovském městě se světovou konkurencí v soutěži Triennale. Její hlavní cenou je zakoupení vítězného kusu do tamního Muzea houslí, tedy šek na 20 tisíc eur.

V jedné z VIP vitrín jsou také jedny z České republiky, konkrétně od houslaře Jana Špidlena, který získal v Triennale v roce 2003 1. a 2. místo. Najdete je jen pár kroků od proslulých stradivárek. Ty mají v expozici hned troje, plus jedno violoncello.

Houslař Jan Špidlen

FOTO: Petr Horník, Právo

Legenda Stradivari

Právě Antonio Stradivari zůstává legendou Cremony a celého houslařského umění. Za jeho nástroj platí v posledních letech sběratelé v dražbách kolem 15 miliónů dolarů.

Houslař spojil s městem celý produktivní život. Jeho zlatá éra se datuje na přelom 17. a 18. století. Odhaduje se, že vyrobil 1100 nástrojů: od houslí po cella, harfy a kytary. Zachovalo se jich asi 650, z toho dvě třetiny tvoří housle.

K nejcennějším kouskům cremonského Muzea houslí patří ty od Stradivariho.

K nejcennějším kouskům cremonského Muzea houslí patří ty od Stradivariho.

FOTO: Lenka Hloušková, Právo

Naopak památek přímo na něj na severu Itálie moc nezůstalo. Na místě jeho věhlasné dílny dnes stojí zmrzlinárna. Zničená je také hrobka, do níž byl uložen. Byla zničena při demolici kostela, kde odpočíval. Nesmazatelný historický otisk mistra se ovšem v Cremoně zachoval.

Tamní houslaři – a nejen oni – stradivariovský tvar houslí stále používají. Jejich koupě je podle nich dobrou investicí. S několika podmínkami, dodávají. Musíte na ně pravidelně hrát a smířit se s tím, že zabezpečíte až potomky svých potomků, kteří budou žít někdy kolem roku 2200.

Cenu nástroje totiž určuje nejen šikovný houslař, ale právě jeho stáří a vyhranost. I ty stradivárky byly kdysi „jen“ výjimečně dobré housle od excelentního mistra s dokonalým hudebním sluchem, jenž uměl kouzlit s lakem, dřevem a lepidly.

Stůl houslaře připomíná pracoviště alchymisty: nechybí na něm hořák, laky, štětce, lepidla… Všudypřítomné jsou rovněž dřevěné piliny.

Stůl houslaře připomíná pracoviště alchymisty: nechybí na něm hořák, laky, štětce, lepidla… Všudypřítomné jsou rovněž dřevěné piliny.

FOTO: Petr Horník, Právo

Odborníci ostatně tajemství stradivárek luští dodnes. Ojedinělý zvuk přičítají složení a vrstvám laku, záměrným milimetrovým nedokonalostem v jejich těle, nejnověji rovněž dřevu. V severních Alpách měla v 16. a 18. století proběhnout jakási malá doba ledová zhutňující jeho strukturu. Materiál ze stejné oblasti používají Cremonští dodnes.

„Kupte si naše housle. Když se nezhodnotí, bude vám to jedno. Teď vás zaručeně potěší svým zvukem,“ uzavírá Roberts.