„Nerad to říkám, ale téměř každá rostlina může být jedovatá. Záleží vždy na množství, které požijeme,“ dozvím se hned na úvod našeho setkání.

„Třeba mezi pokojovými rostlinami existuje jen pár výjimek, jako je voděnka či Ficus benjamina, které toxické nejsou. Čistě teoreticky si lze poškodit zdraví téměř vším. I pramenitou vodou. Stačí vypít naráz osm litrů a jistě zemřete. Často uváděným příkladem jsou nezralé, zelené hlízy brambor nebo rajčata. Alkaloid solanin, to je ten jed v nich. Jenže to byste těch rajčat museli sníst několik desítek kilogramů, což je v praxi holý nesmysl,“ uvádí svá tvrzení vzápětí na pravou míru náš přední mykolog a toxikolog docent Jaroslav Klán.

Jak se vědec, který s otravami a jejich účinky radí policii, soudům i obyčejným lidem, dostal ke své profesi?

Nejprve vystudoval přírodní vědy, psal články a věnoval se čistě vědecké práci. To ho časem přestalo uspokojovat. „Možná jsem chtěl být víc užitečný lidem a mít větší spojení se životem,“ přemítá, proč se specializoval v rostlinné říši právě na to, co život může vzít. Výzkumu rostlinných jedů a toxinů zasvětil život a je znát, že ho práce baví. Ve své pracovně tráví mnoho času, často se zdrží až do noci. „A to žádná žena dlouho nevydrží,“ žertuje.

„Jsem typický workoholik. Mou drogou je práce. Žiju tedy raději sám.“

Smrt po mrkvové šťávě

Podle docenta Klána se lze otrávit naprosto vším. „Je znám případ Američana, který několik let pil denně čtyři až pět litrů čisté mrkvové šťávy. Nejprve mu zoranžovělo oční bělmo, pak pokožka a nakonec léčivé kúře podlehl. Přitom, jak je mrkev zdravá!“

A uvádí další příklad jedovaté sloučeniny, kde bychom smrtící účinky možná nečekali: „Obyčejná kuchyňská sůl, tedy chlorid sodný. Stačí vypít litr hodně silného roztoku, což je asi 200 gramů soli, a organismus zkolabuje na totální dehydrataci s nedostatkem draslíku. V Číně se solným roztokem kdysi popravovalo. Veterináři se běžně setkávají s takovouto otravou telat, psů a dalších domácích mazlíčků. Chronickou otravou solí trpíme všichni vinou našeho potravinářského průmyslu,“ upozorňuje vědec, který díky tomu, že chce zaujmout na přednáškách také své studenty, má v zásobě vždy nějaké zajímavosti.

Například to, že nejstarším pramenem informací o jedech je RgVéda, indická básnická skladba stará více než tři tisíce let, nebo že výraz toxikon znamenal v řečtině jed na šípy.

„Toxická může být každá látka. Stačí vypít silný roztok kuchyňské soli a organismus zkolabuje na dehydrataci,“ upozorňuje docent Jaroslav Klán, pro něhož je práce s jedy denním chlebem.

„Toxická může být každá látka. Stačí vypít silný roztok kuchyňské soli a organismus zkolabuje na dehydrataci,“ upozorňuje docent Jaroslav Klán, pro něhož je práce s jedy denním chlebem.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Pět bobulek ptačího zobu

Jeho telefonní linka v Ústavu soudního lékařství a toxikologie je stále vytížená, což vzápětí potvrdí hovor s nervózním otcem, jehož autistický syn snědl asi pět bobulek ptačího zobu.

Docent Klán se nejprve dotazy přesvědčí, že se jedná opravdu o ptačí zob, a pak otce uklidní, že takové množství je pro desetiletého kluka zcela neškodné. „Ještě že zatelefonoval,“ říká, jakmile zavěsí. „Kdyby se neporadil, v dobré víře by vezl syna na výplach žaludku, a to by pro autistu jistě nebyl příjemný zážitek.“

V létě a na podzim, v sezóně hub, jeho telefon drnčí dokonce tak často, že si raději ani nevybírá dovolenou. Denně se na něj obrátí až dvacet vyděšených houbařů, kterým radost z úlovku zastínila hrůza z toho, co právě požili. „Běžné jsou lehké otravy, které provází časné zvracení a průjem. Mají je na svědomí některé druhy holubinek, strmělek, nedostatečně tepelně upravených hřibů, václavek, bedel či čirůvek. S těmi si většinou organismus poradí, ale i zde jsou lékařský zákrok a toxikologická analýza potřebné. Horší je to u muchomůrky zelené či tygrované.

To jsou závažné otravy, na které často nejvíc doplatí děti. Rodina jim přeje, a tak mnohdy snědí nejvíc. A pro jejich nízké hmotnosti na ně jed působí silněji. To jsou pak smutné případy,“ konstatuje vědec a dodává, že ročně u nás máme kolem čtyř stovek otrav houbami, z nichž kolem tří končí smrtí.

Experimenty na vlastní kůži

Od jedů se plynule dostáváme k látkám měnícím vědomí, k drogám. Nějakou formu drogy, tedy něčeho, po čem bažíme, má snad každý.

„U mě to je sport a práce,“ směje se docent Klán. „Pracuji tu denně do noci. Pak si dám k pozdní večeři pivo a calvados z vlastních jablek. Podle škály docenta Skály bych vlastně měl být alkoholikem.“

Švédští vojáci a Norové ve středověku žvýkali muchomůrku červenou před bojem, aby byli neohroženější.

Experimentům na vlastní kůži se nevyhýbá, a tak může o některých drogách a jedech zasvěceně pohovořit. Například o muchomůrce červené či hašiši, konopné pryskyřici.

„Muchomůrka červená na mě nepůsobí. Stejně jako po alkoholu i po ní dobře a hned usnu. Horší to bylo s hašišem. Tím jsem se otrávil dost. Zvracel jsem, ale bylo to jedno z nejpříjemnějších zvracení, co jsem zažil. Tak moc jsem byl uvolněný,“ žertuje.

Špatná dávka rovná se smrt

Hranice mezi přírodními drogami a jedem je stejně tenká jako mezi jedem a lékem. „Naši předci postupovali v dávkování metodou pokusu a omylu. Vyléčení nebo smrt, nic mezi tím. Stejné je to se stavy opojení. I to se lehce zvrtne v předávkování. Středověké čarodějnice například vyráběly extrakt mastí, po nichž se jim zdálo, že létají, z blínu, durmanu a rulíku, někdy i mandragory,“ vyjmenovává.

„Jsou to prudké jedy. Špatná dávka rovná se smrt.“

Naprostá většina otrav je v současné době z hub.

Naprostá většina otrav je v současné době z hub.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Připomíná, že u zmíněných rostlin vznikají skutečné halucinace. „Člověk ztrácí vědomí sama sebe, ocitá se v jiném světě. Proti tomu u pseudohalucinací zůstává vědomí svého já zachováno, ale okolí je vnímáno deformovaně. Stává se to u lysohlávek. Někteří lidé, co je požili, skočili z okna v domnění, že pod sebou mají půl metru. A ono to bylo metrů šest.“

Vojáci a muchomůrka červená

Přírodní látky měnící vědomí jsou zkrátka nevyzpytatelné. Kupříkladu o šalvěji divotvorné tvrdí i ti, co drogy berou, že ji už nikdy více nemusí. U ní nastává rychlý nástup a poté následuje cosi jako vystřelení do vesmíru.

Avšak nejen čarodějnice experimentovaly s přírodními látkami. „Švédští vojáci a Norové ve středověku před bojem žvýkali muchomůrku červenou, aby byli neohroženější. Obyvatelé mnohých dalekých sibiřských oblastí ji dodnes užívají, když dojde vodka. A ani v Čechách její požívání nebylo žádnou výjimkou,“ nabízí docent Klán pohled i do naší historie.

„Šumavští dřevorubci ji žvýkali taky poměrně často. Na podzim nasušili, v zimě zvlhčili vodou, udělali kuličky a ty polkli. Prý byli výkonnější v těžké práci.“

Zlořečený námel?

Zeptám se i na asi nejznámější halucinogen, LSD, o jehož renesanci v psychiatrii a psychologii se vedou stále častější debaty. Získává se polosynteticky z kyseliny lysergové, obsažené v prudce jedovatém námelu, houbě cizopasící na travinách. I jeho účinky vědec otestoval sám na sobě.

„Kdysi jsme si ho, ještě za socialismu, vyrobili v laboratoři a měli jsme podobné příznaky jako jeho objevitel Hoffman. Ten okusil účinky při cestě domů na kole, u mě to bylo stejné. Účinky byly víceméně příjemné. U LSD se ale jedná o mikrogramy, které je třeba při dávkování rozlišit. Jinak hrozí nebezpečí,“ varuje docent Klán.

Durman obecný skrývá semínka v malých ostnatých tobolkách. Působí silně toxicky, středověké čarodějnice jej v malých dávkách přidávaly do svých halucinogenních mastí.

Durman obecný skrývá semínka v malých ostnatých tobolkách. Působí silně toxicky, středověké čarodějnice jej v malých dávkách přidávaly do svých halucinogenních mastí.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Dodává, že námel býval příčinou prudkých otrav celých vesnic, dnes bychom řekli epidemií. „Obilí se nečistilo, a tak se kolikrát semlelo i s jedovatým sklerociem houby. Chleba takto kontaminovaný způsobil vesničanům vedle neurologických poruch i prudké zúžení cév, neprokrvené končetiny zčernaly a posléze upadly. Tento ergotismus dnes již nehrozí, především proto, že vlivem chemického ošetření obilí se námel nevyskytuje.“

Silný černý čaj proti otravě

Jak je to ale s protijedy? Existují vůbec? „Jen zcela výjimečně,“ lakonicky odpovídá docent Klán. „Tvrzení, že napít se mléka při otravě pomáhá, je mýtus. Málokdo ale ví, že jako první pomoc při rostlinné otravě nejlépe působí živočišné uhlí a silný černý čaj,“ podává na závěr uklidňující informaci toxikolog Klán.

„Důležité je nepanikařit a jednat. Mnoho lidí si na internetu vyhledá příznaky těch nejhorších otrav a kvůli stresu je začnou také okamžitě pociťovat. Lepší je ihned spolknout větší množství živočišného nebo rostlinného uhlí. Umí dobře navázat toxiny a ještě potáhne stěny střev, takže zamezí dalšímu vstřebávání. Silný černý čaj, pořádně vyluhovaný tak, až má hodně tříslovin, je rovněž velmi účinný. Nejenže třísloviny vážou mnoho toxinů, ale pro svoje močopudné účinky je také rychle odvede z těla.

A dobrá zpráva na konec: „Jsem přesvědčen, že při včasném podání by kombinace živočišného uhlí a silného černého čaje mohla zabránit i těžké otravě muchomůrkou zelenou!“