Hlavní obsah

Jak se žije dlouhánkám

Právo, Jiří Sotona

Dlouhánky. Ženy, které mají navíc ne centimetry, ale rovnou decimetry. Na poznámky o žirafách si musely zvyknout stejně jako na oblečení, které jim málokdy padne. A co ješitnost chlapů, kteří jsou menší než ony? Je výška překážkou, nebo výhodou?

Foto: Jan Handrejch, Právo

Peyton Davisová (196 cm), Andrea Sládková (184 cm), Kateřina Nováková (188 cm)

Článek

„Teď, rychle, to je ono – a hraj!“ Tribuny sportovní haly Královka v Praze na Letné jsou prázdné, ale na palubovce trénují basketbalistky klubu VŠ Praha. Je jen málo míst, kde je koncentrace centimetrů u žen tak nadprůměrná jako tady.

Podle Státního zdravotního ústavu měří průměrný český muž 180 cm, ženy o třináct centimetrů méně. Chlapům, kteří tuhle míru přerostou, to může – pokud pomineme bolest zad – přinést i výhody, třeba větší přirozený respekt. Ale co ženám?

Výhoda pod košem

Když se kolega fotograf snaží tři hráčky naaranžovat do uličky mezi sedadly na tribuně, je vidět, že to je úkol spíš pro gymnastky a ne pro holky s dlouhýma nohama.

Seznamte se: Andrea Sládková, Kateřina Nováková a Peyton Davisová, Američanka. Nebo chcete-li: 184 cm, 188 cm a 196 cm. Je to dost, ale pořád málo na to, aby se jako jejich mužští kolegové mohly po zasmečování míče do koše frajersky pohoupat na jeho obroučce. „O tom jen sníme,“ usmívají se.

Foto: Jan Handrejch, Právo

Kateřina nejdřív dělala gymnastiku, ta jí dala pružnost a ohebnost, ale jak říká, moc se na ni kvůli výšce nehodila. „Bylo jasné, že nebudu malá jako ty holčičky.“

Andrea dokonce nezačínala u sportu, ale u klavíru. „Jednou se přišli na základku z klubu USK Praha podívat na děti, a jelikož mi v dětství říkali, že budu vysoká, šla jsem na první trénink. Bavilo mě to a teprve pak jsem zjistila, že basketbal hrál i můj táta.“

Jak Češi rostou
rokmuži průměrženy průměr
1895168 cm156 cm
2001180,1 cm167,2 cm
Pozn.: V r. 1895 proběhlo vůbec první antropologické měření v českých zemích. V r. 2001 provedl zatím poslední celostátní výzkum Státní zdravotní ústav.

Je snad basketbal jediná aktivita, kterou můžou vysoké dívky dělat? „Vysoké dívky můžou dělat, cokoli chtějí,“ směje se Peyton. Spolužáci ani kamarádi v Americe si ji nedobírali, to spíš cizí lidé jsou podle ní někdy hrubí a myslí si, že se jí tím dotknou. Poznámky typu „Jaké je tam nahoře počasí?“ už ale nechává plavat. Někteří kluci se ji kvůli výšce bojí oslovit. V Česku se s posměšky nesetkala, praktické problémy typu výběru oblečení jsou ale takříkajíc mezinárodní. „Naštěstí moje matka je velmi dobrá švadlena, takže mi spoustu oblečení ušila.“

Vyhýbá se sezení na zadním sedadle aut, na druhou stranu miluje vysoké podpatky. Co na to její partner? „Neřeší to,“ říká a vysvětluje, že partner hraje americký fotbal, takže taky není tintítko, i když je o kousek menší než ona.

„Když jdu do kabinky, zkusím si troje kalhoty a všechny jsou krátké, tak je akorát naštvaně vrátím. To je takový mindrák v uvozovkách, nic strašného,“ popisuje Kateřina, která chodí s basketbalistou. Obecně je podle ní příjemnější, když se může chlapům dívat zpříma do očí a nemít zalomený krk.

Když před nimi nadhodím, co si myslí o tvrzení, že vysoké muže přitahují malé ženy a mnoho malých mužů touží po dlouhánkách, spustí to velkou diskusi. „U kluka nevadí, když má malou přítelkyni, ale kdyby holka měla malého přítele, vypadá to divně,“ myslí si Kateřina.

„Nechci se cítit, jako když vedu za ruku svoje dítě přes ulici,“ odmítá takovou variantu Peyton.

Když je chlap menší

Jednatřicetiletá Michaela Štěpánková tvrdí, že se s manželem na ulici nikdy za ruce nedrží, takže většinu lidí ani nenapadne, že tvoří pár. „Ale středem pozornosti určitě jsme,“ připouští.

Se svým malým velkým mužem, jak o něm mluví, se vzali loni, čímž definitivně vyvrátili domněnky lidí z okolí, že tenhle vztah klapat nemůže. Vždyť ona je vyšší než on! A navíc o tolik! O kolik přesně? „On tvrdí, že má 164, ale já mu nevěřím, tak říkám, že měří asi 160,“ říká Michaela, finanční manažerka jednoho z ústavů Akademie věd ČR, která vyrostla do výšky 187 cm.

Když se jí ptám, jestli si ho nepřeměřila, rozesměje se: „Nepřeměřila. Nebylo to pro mě nikdy důležité.“ Přitom než manžela poznala, měla docela jasné požadavky: „Chlap měl mít dva metry. Nebo aspoň metr devadesát.“

Foto: Jan Tichý

„Tahle fotka nám visí v docela velkém formátu na zdi,“ říká za sebe i za manžela Michaela Štěpánková.

I její manžel neměl v plánu si najít „žirafu“, ale láska je láska. Jistě, na začátku ten rozdíl měli v hlavě, ale když jim to ve všem ostatním klapalo, usnesli se: „Má-li být výška jedinou překážkou, tak nedopustíme, aby byla.“

Michaela přiznává, že chlapi z ní vždycky měli respekt – kvůli výšce i kvůli tomu, že se věnuje technice sebeobrany krav maga. V souvislosti s manželem si z toho dělá legraci, že to je proto, aby oba ochránila. Teď vlastně všechny tři, protože nedávno se jim narodila dcera.

Od takového chlapa to vyžaduje minimálně jednu vlastnost – nebýt ješitný. Když její manžel potřebuje někam dosáhnout, vezme si stoličku. Když ale na něj Michaela zavolá „počkej, já ti to podám“, nebrání se.

Seznamka pro vysoké

Rolí, kterou při výběru partnera hraje výška, se před třemi lety seriózně zabývali tři psychologové z univerzity v nizozemském Groningenu. Mimochodem, ačkoli se žebříčky nejvyšších národů světa různě liší podle zdrojů, právě Nizozemci jsou v nich skoro vždy na prvním místě.

Není známo, jak jsou zrovna tito vědci vysocí, nicméně na základě dotazníků přišli na to, že ženy jsou ve výběru podle výšky náročnější a taky že preferují větší výškový rozdíl mezi partnery. Ale vždy v tom smyslu, že muž má být vyšší. Nejspokojenější byly ty, jejichž partner je o 21 centimetrů vyšší, zatímco mužům ke spokojenosti stačilo, že svoji partnerku převyšují o osm centimetrů.

S eventualitou, že by někomu vyhovoval opak, tedy jako v případě manželů Štěpánkových, se v průzkumu příliš nepracovalo. Přitom mužů, kteří touží po vysoké ženě, nebude tak málo, jak jsem se přesvědčil na jedné internetové seznamce pro vysoké. Kromě inzerátů od dlouhánů tam byly i příspěvky typu: „Nejsem sice nejvyšší, ale líbí se mi vysoké ženy.“

Díky výšce jste výraznější osobnost, což se později hodí v profesi i ve společnosti.
Yvetta Hlaváčová, plavkyně

Zkusil jsem jedné ženě, jejíž inzerát tam visel už dva měsíce, napsat, abych zjistil, jestli jí seznamka k něčemu byla. Karolíně je šedesát let, měří 192 centimetrů a odepsala mi z pracovního pobytu v korejském Soulu, tedy ze země, kde se svou výškou vyčnívá ještě víc než v Evropě. „Už jsem si zvykla, že tady čním, ale není to tak hrozné, udiveně na mě hledí celkem zřídka.“

Na seznamce jí odepisovali muži různé výšky. Přiznává, že těch malých, kteří hledají vysokou partnerku, je dost. Většinou je za jejich snažením jen zvědavost. „Často je důvod ten, že si to chtějí vyzkoušet s exotickou žirafou. Takhle to samozřejmě neřeknou, ale časem to z toho vyplyne.“

Partnera už v současnosti má, je o šest centimetrů menší než ona, což pro ni není nová situace. „Muži snášejí moji výšku celkem dobře, alespoň to tvrdí.“ A co třeba její mužští kolegové v práci? „Ti nemohou nic říkat, neboť já jsem majitelka firmy,“ napsala Karolína a připojila za to smajlíka.

Za výšku se nestydí, ale pokud jde o praktickou stránku věci, zmiňuje to, co někdy štvalo asi každou dlouhánku – malý výběr bot a oblečení nebo nemožnost sehnat adekvátního tanečního partnera.

Velké dítě už v porodnici

Tyhle problémy zrovna řeší jedna kolegyně. Tedy ne u sebe, ale u své šestnáctileté dcery, která měří 187 centimetrů. Nedávno absolvovala taneční, noční můru všech vysokých dívek. „Všichni vysocí kluci by měli chodit za ní, ale ne, oni se vrhnou na ty, co jim jsou do pasu,“ nechápe matka.

S tím nic nenadělá, ale ráda by jí pomohla alespoň s výběrem šatů a bot. Jenže dlouhánky jsou v tomhle chudáci. „Boty? To je úplná katastrofa už od doby, co jí noha před třemi lety dosáhla na velikost 43. Dá se sehnat, ale můžeš si vybrat tak ze dvou modelů. A poslední tři čtyři roky už jí nepadne žádný kabát, protože má dlouhé ruce a dlouhé tělo. Takže je nakonec necháváme složitě prodlužovat v krejčovství.“

S podobnými věcmi se musí vyrovnávat vlastně od jejího narození. „První šok přišel už v porodnici, když jsem zjistila, že se mi narodilo velké dítě,“ povídá. První dvě velikosti z výbavičky mohla rovnou vyhodit. A tak to šlo pořád. V jednom roce vypadala její Anička na dva, ve třech letech na pět. Zatímco ostatní prvňáčky by podle ní člověk pomuchlal, její dcera mezi nimi vypadala jako propadlík z vyššího ročníku. Takže ideální adeptka na juniorský basketbal. „Na ten jsem ji dát nechtěla, aby k tomu nebyla ještě svalnatá,“ odmítla to kolegyně.

Ačkoli při popisu svých trablů používá slova jako šok, hrůza nebo katastrofa, když se zeptám, jak život s centimetry navíc zvládá její dcera, ukáže se, že vlastně docela v pohodě a bez mindráků.

„Dceru skutečně trápí především to, že si na rozdíl od kamarádek nemůže vybrat boty a šaty, které se jí líbí. A tancovat s menšími kluky Aničce nevadí,“ říká za ni. Tanec je navíc jejím koníčkem a kromě toho hraje i na saxofon. A ten je – podle mínění kolegyně – v kombinaci s vysokou dívkou náramně sexy.

Uhni, trpaslíku

Marta Zavadilová také měří 187 centimetrů, léta je členkou Klubu vysokých a tak dlouho se potýkala s tím, že nemůže na sebe ani na své dvoumetrové syny sehnat pořádné boty, až si před dvaceti lety sama založila obchod s nadměrnou obuví.

Foto: Petr Hloušek, Právo
Foto: Petr Hloušek, Právo

Marta Zavadilová se vždy potýkala s výběrem obuvi, tak si založila vlastní obchod.

„Nejdřív jsem si myslela, že to bude jen obchůdek pro členy klubu, jenže se pořád rozrůstal,“ říká. Dnes je z krámku v Praze na Žižkově regulérní prodejna. Jen ty boty jsou tu nějak větší a horní regály tak vysoko, že by na ně majitel malého chodidla nejspíš ani nedosáhl. Nápisy na výloze mluví jasně: dámské velikosti 42–46, pánské velikosti 47 až 54. Tady by si vybral i obr.

Jak často tu žena kupuje hraniční velikost 46? „Rarita to úplně není, myslím, že jeden pár týdně se prodá,“ říká syn paní Zavadilové Jakub. Obuv berou od sedmdesáti výrobců, vesměs známých značek, od nichž přitom v běžném obchodě větší čísla neseženete. Prodejci nejspíš mají dojem, že by se takové šífy kvůli těm „pár dlouhánům“ nevyplatilo objednávat.

Marta Zavadilová vyrůstala v 60. letech a to byla pro dlouhánky úplně jiná doba. „Nebyly na mě boty ani oblečení. Byla jsem taková rarita,“ pokládá na stůl školní fotky, kde v porovnání s ostatními dětmi vypadá spíš jako paní učitelka.

Ve třinácti, kdy už měřila 183 centimetrů, ji rodiče vzali k lékaři. Změřil Martě kosti a vypočítal, že vyroste ještě o dalších deset centimetrů. Rodiče se zhrozili a lékaři navrhli: „Zkusíme její růst zastavit.“ Nerada vzpomíná na to, jak jí celý rok píchali jakési hormony. Zaprvé je přesvědčená, že tyhle pokusy odnesla její záda a klouby, zadruhé proto, že už se na ni v minulosti obraceli rodiče, kteří by taky chtěli tuhle kúru svým dětem „dopřát“. Jenže si už nepamatuje, co přesně jí píchali, a navíc prohlašuje: „Já bych svým dětem nic takového neudělala a nedoporučuju to vůbec nikomu.“

Dnes už si nepřipadá jako rarita a kromě zmínky o bolesti zad se od ní nějakých stesků nedočkám. Naopak ji těší, jak dokáže vysokým pomoct. Chodí k ní i známé dlouhánky – bývalá moderátorka Viola Ottová, oštěpařka Barbora Špotáková nebo dálková plavkyně Yvetta Hlaváčová. Ta měří 194 cm a Marta Zavadilová vzpomíná, jak plavkyni mrzelo, když zrovna nebyly na skladě střevíce s nejdelším, jedenácticentimetrovým podpatkem.

Foto: Michaela Říhová, Právo

Plavkyně Yvetta Hlaváčová se chystá do mrazivé Vltavy.

Nejrychlejší žena, která kdy přeplavala kanál La Manche, je vůbec hodně nad věcí. Na otázku, jaký byl její největší mindrák, pokud nějaký byl, odpovídá: „Nebyl.“ Dodává, že je důležité, aby výšku jako mindrák nebrala ani rodina, protože by jej v opačném případě dokázala dítěti vnutit.

„Díky výšce jste výraznější osobnost, což se později hodí v profesi i ve společnosti,“ myslí si. Ani ve škole, kde spolužáci někdy dovedou být krutí, ji nikdo nepopichoval. Přesněji řečeno si to nedovolil.

Nejvyšší národy na světě

1. Nizozemci

2. Dánové

3. Češi, Švédové a Norové

Pozn.: Údaje z r. 2010 na základě výzkumu prof. Johna Komlose z univerzity v Mnichově.

„Možná jsem někdy zaslechla ‚žirafa‘, ale nikdo si netroufl mi to říct přímo do očí. Asi se báli, že dostanou do držky,“ směje se. „Navíc žirafa je tak ohraná, že jsem to s grácií přehlížela. To jste měl vidět, jak se pak pánové vztekali, když jsem řekla: Uhni trpaslíku, nebo tě zašlápnu.“

Reklama

Související témata:

Související články

Ženy přes padesát? Poklad k objevení

Děti už mají odrostlé, pracovních zkušeností fůru a před sebou nejméně patnáct let aktivního života. Jak skloubit práci a domácnost, mají v malíku. Přesto jsou...

Výběr článků

Načítám