„Jestli při vedení rozhovorů působím dravě, tak nejspíš opravdu takový jsem, protože si při práci docela tvrdě trvám na tom, abych dostal co nejkonkrétnější odpověď,“ glosuje sám sebe čtyřiačtyřicetiletý moderátor, jedna ze tří mužských tváří Událostí, komentářů České televize. I když se za mikrofonem a před kamerou pohybuje dohromady asi čtvrt století, nikdy nepatřil mezi mediálně propírané hvězdy.

Když už se o něm psalo a mluvilo, bylo to v souvislosti s kuriózními situacemi. Z poslední doby šlo třeba o rozhovor s hercem Petrem Čtvrtníčkem nebo o moment, kdy se při vysílání zpráv na televizním monitoru za jeho zády, kde právě běžel dokument o lidském těle, objevilo mužské přirození.

Ani chvíli jsem neváhal, takže v osmé třídě byla dopravní průmyslovka jasná volba.

Grossův spolužák

K novinařině se dostával oklikou přes lásku k mašinkám. Dodnes nedokáže vysvětlit, kde se v něm vášeň pro železnici vzala, protože nepochází z rodiny, která by zvlášť často jezdila vlakem. „Ani chvíli jsem neváhal, takže v osmé třídě byla dopravní průmyslovka jasná volba. Dráhy jsem pak využíval cestou na vandry a vláčky se mi líbí dodneška,“ usmívá se Daniel Takáč, o rok mladší spolužák expremiéra Stanislava Grosse, který také studoval na strojvedoucího.

„Udělal jsem strašnou chybu, že jsem někdy v šestnácti modely prodal, protože jsem si chtěl koupit lepší, ale ty další nákupy za moc nestály. Ne že bych měl předtím nějaké megakolejiště, ale základ to byl dobrý. Jenže když už se dneska rozhodnu do něčeho investovat, tak je to vybavení na hory a na kola, pro což se snažím nadchnout svou dvanáctiletou dceru Barboru. To je to, co mě dneska zajímá.“

K novinařině se dostal oklikou přes studium silnoproudu na ČVUT.

K novinařině se dostal oklikou přes studium silnoproudu na ČVUT.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Ke konci studia na střední škole mu učitelé navrhli, jestli se nechce přihlásit na vysokou, konkrétně na obor velkých elektrických pohonů na pražském ČVUT. „Řekl jsem si, že to zkusím a že když mě to nebude bavit, odejít přece můžu vždycky. Na druhou stranu jsem věděl, že jakmile už někam vlezu a strávím tam určitý čas, musím to dotáhnout do konce. Když už jsem se na školu dostal, nechtěl jsem se na ni vykašlat.“

Studium silnoproudu ho bavilo, přestože minimálně poslední dva roky bylo jasné, že pracovník elektrárny nebo konstruktér motorů pro lokomotivy z něho nebude. „Neřekl bych, že mi škola dala zabrat, i když samozřejmě jsem se musel učit a některé zkoušky jsem opakoval. Je také pravda, že někteří spolužáci byli o úroveň výš než já,“ zamýšlí se moderátor, který technické vzdělání v novinářské branži vidí spíš jako výhodu.

Dobrý den, chci u vás moderovat

„Člověk s technickým uvažováním se na svět dívá možná trochu jinak než ten, který je zaměřený humanitně. U mě se to projevuje třeba tím, že jsem poměrně striktní, potřebuji mít všechno jasně, přesně a konkrétně popsáno, což mi může pomáhat například při vedení rozhovoru. Každé téma je ale pro mě výzva a na každé se musím stejně dobře připravit. Zároveň je pro mě zajímavé podívat se zase někam jinam, do jiných oblastí, aby se mozek oživil a nepodléhal rutině.

Když si u technických témat občas dovolím použít termín z oblasti, o které vím něco navíc, host ve studiu možná hned pozná, že mám jasno a nenechám se napálit. Nejjistěji se ale stejně cítím v domácí politice, už proto, že jsem to celé od 90. let prožil a spoustu věcí si pamatuju,“ říká Daniel Takáč, který začínal coby reportér v Českém rozhlase. I když úplnou premiéru si vlastně odbyl ještě ve školním vysílání…

Zaklepali si na čelo, že takhle to úplně nebude, ale že potřebují někoho do zpravodajství.

„Na průmyslovce za mnou přišla spolužačka z jiného oboru, že máme připravit relaci k nějakému výročí. Tak jsme to odříkali a dohodli se, že pokud bychom měli vysílat pravidelně, musí to mít úroveň. Věnovali jsme se tomu celý čtvrťák, kdy jsme rozhlasem informovali hlavně o životě školy.“ Nejdřív se zdálo, že tím jeho kariéra v rádiu skončí, jenže po čase mu jiná známá nadhodila, že v Českém rozhlase hledají nové lidi.

Volný čas tráví nejraději s dcerou Barborou na kole nebo na horách.

Volný čas tráví nejraději s dcerou Barborou na kole nebo na horách.

FOTO: archív Daniela Takáče

„To bylo všechno, co jsem se od ní dozvěděl, ale stejně jsem si řekl, že by mě to možná bavilo. Asi půldruhé hodiny jsem z vrátnice Českého rozhlasu telefonoval po budově, kde shánějí lidi, až jsem se dovolal na správné místo, kde ale zrovna nebyl ten správný člověk, takže jsem odjel do školy v Dejvicích, odkud jsem se zase vrátil na Vinohrady a domluvil si spolupráci,“ vzpomíná na své novinářské začátky.

Protože je člověk, který jde vždycky rovnou k věci, uvedl se sebevědomě: „Dobrý den, já bych tady chtěl u vás moderovat. Zaklepali si na čelo, že takhle to úplně nebude, ale že potřebují někoho do zpravodajství. I když jsem měl touhu hned živě vysílat a mluvit do mikrofonu, tlačili na to, že se ze mě nejdřív musí stát reportér a pak se uvidí. Zkusil jsem to a chytlo mě to.“

Pane poslanče Bedno…

Po tolika letech v branži ho hned tak něco nevykolejí, až to skoro vypadá, že sklouzává ke zmiňované rutině. „Nevzpomínám si, že bych se někdy nechal zaskočit a absolutně nevěděl, kudy kam,“ potvrzuje můj dojem Daniel Takáč. Přesto má pro něho rozsvícení červeného světýlka značícího začátek přenosu stále jistý náboj. Nedá se ale mluvit o nervozitě nebo trémě, jako spíš o soustředění, aby nic nezkazil. „V živém vysílání nemáte druhou šanci, abyste se opravili, takže se musíte snažit mít to co nejlepší hned napoprvé.“

Ačkoli se mu to zpravidla daří, z poslední doby si například vybavuje, že poslance Marka Bendu, kterého zná z parlamentu dvacet let, oslovil poslanče Bedno. „Všichni ve studiu si toho samozřejmě všimli a uchechtli se. Omluvil jsem se mu okamžitě během vysílání a pak ještě na závěr, když odcházel, ale v každém takovém případě hrozí, že se odbouráte smíchy, což je vždycky těžké zastavit.”

„I když se v tu chvíli ovládnete, vrátí se vám to třeba za tři čtyři minuty, kdy už mluvíte o něčem jiném. Jenže jakmile si na to vzpomenete, začnou vám znovu cukat koutky úst a ostatní ve studiu nechápou proč. Musíte to v sobě udržet, protože když se člověk jednou začne smát, už to nejde stopnout.”

„Naštěstí se mi to víc stávalo během natáčení, kdy jsem byl třeba na dvacet minut vyřazený. U něčeho jsem se zkrátka zasekl a na stejném místě jsem pokaždé dostal záchvat smíchu. Přitom se to týkalo situace třeba tři hodiny staré, která zdánlivě nebyla ani vtipná.“

Nemůžu být za šaška

Jeho pohotovost a schopnost držet dekorum otestoval loni v červnu herec Petr Čtvrtníček, který v Událostech, komentářích vystupoval k Letním shakespearovským slavnostem. Nejenže moderátorovi tykal, ale většinou ani nemluvil k věci. „Něco podobného jsem od něho čekal, ale že to bude vypadat zrovna takhle, to podle mě nemohl tušit nikdo od nás.

Nezbývalo mi než na to přistoupit a komunikovat s ním co nejvolněji, i když bylo jasné, že mu nemůžu být rovnocenným partnerem, protože nejsem herec ani humorista a z vysílání nemůžu udělat naprostou šaškárnu. Celou dobu jsem vlastně vyvažoval Petra Čtvrtníčka.“

Jako reportér se objevil poprvé před kamerou v 90. letech v tehdejší televizi Premiéra (dnešní Prima).

Jako reportér se objevil poprvé před kamerou v 90. letech v tehdejší televizi Premiéra (dnešní Prima).

FOTO: archív Práva

Když si s někým takzvaně nesedne, a to se týká hostů napříč profesemi, rozhovor pak nemá spád, což Danielu Takáčovi není moc příjemné. „Je to pak víc otázka-odpověď než povídání, zatímco mě baví, když to odsejpá,“ říká s tím, že od jakýchkoli předchozích animozit se ve studiu dokáže oprostit. „Pro mě to je vždycky nový příběh, nový rozhovor, nové téma, protože dotyčná osoba je tady teď a oba odvádíme svou práci.“

Bývalý ministr spravedlnosti a současný europoslanec Jiří Pospíšil chodí do studia k Danielu Takáčovi rád. „Vždycky se mi s ním dobře pracovalo, protože jsem měl pocit, že v politikovi nevidí nepřítele, kterého je třeba za každou cenu zesměšnit. To ale neznamená, že neklade nepříjemné otázky. Jen to dělá během věcné debaty, kterou vede v klidném duchu, bez napětí a emocí, takže se divák něco dozví a politik není vystresovaný.“

Podobně se vyjadřuje i předseda Senátu Milan Štěch z opačné strany politického spektra. „Pokaždé na mě působí jako příjemný člověk. A že někdy položí nepříjemnou otázku? To přece patří k jeho práci. Každopádně se snaží jednat slušně a nikoho neshazuje.“

Zvládl by ještě přemet?

Postava Daniela Takáče působí na televizní obrazovce spíš zakulaceným dojmem, ale pod košilí a sakem se skrývá i vrstva svalů, které si v dětství a mládí vypracoval díky sportovní gymnastice. Když se naučil základy, začal se věnovat dětem jako trenér. „Máma nechtěla, abych šel dál, a já bych se na vyšší úrovni už taky bál.“ Na kotrmelec by si troufl ještě dnes, ale co třeba přemet? „To už bych neriskoval,“ usmívá se muž, který nyní holduje především lyžování a cyklistice.

Ke sportu vede svou dvanáctiletou dceru Barboru, kterou má s rozhlasovou zprávařkou Kateřinou Causidisovou. „Chci, aby si dcera uložila do hlavy, že je to dobré pro život, a když pak pojede někam s kamarády, tak spíš na hory než do parku za drogami. Není to z mé strany přímo násilí, ale troška tlaku tam bude. A všichni kolem mi říkají, že v pubertě to bývá s holkami ještě horší, tak doufám, že zůstane minimálně u tenisu, o kterém taky přemýšlím, že bych ho vyzkoušel. Bavil by mě i volejbal, ale kde na to všechno vzít čas?“

Dřív, když moderoval kontinuální vysílání na ČT 24 a Hydepark, byl na tom s volnem opravdu na štíru. Od prosince, kdy začal vysílat Události, komentáře, je to o něco lepší. Poté, co si odpracoval tři týdny v kuse, mohl si pak dovolit vyrazit s partou na týden na hory do Itálie. Všední dny ale mívá uspořádané o dost jinak než většina ostatních lidí. Když se kolem půlnoci dostane domů, pustí si na vyčistění hlavy detektivku a usne až kolem druhé hodiny ráno. Po poledni už je zase v televizi a začíná nanovo.

Patří k těm šťastlivcům, kteří dokážou vypnout a zdřímnout si kdekoliv a kdykoliv, když je k tomu příležitost, klidně i v kanceláři plné kolegů. Stejně rychle ale dokáže zase procitnout.