Máte ráda vybíjenou?

Ne. Kdyby za mnou přišel producent s otázkou, jestli mě zajímá vybíjená, okamžitě uteču. Naštěstí stejnojmennou Vieweghovu knížku znám a vím, že není o sportování. Sport, obzvlášť ten kolektivní, mi je vzdálený. Ani ve škole jsem v tělocviku nevynikala, skoky přes kozu, chůze po kladině…, pořád jsem šilhala po hodinkách, kdy už to utrpení skončí.

Baví mě snad jen jóga. A lyžování. Když jsem v šestnácti fotila pro časopis Figaro, v agentuře počítali s tím, že umím lyžovat, jenže já absolvovala jen školní výcvik. Samozřejmě jsem kývla, ale když mě postavili na svah a řekli, ať se rozjedu, byla jsem nahraná. Zoufale jsem prosila stylistku, ať mě naučí aspoň základní postoj… Časem se mi lyžování zalíbilo, ale stejně dávám přednost válení na pláži. Maximálně zajdu do posilovny.

Váš manžel Karel Vágner taky nesportuje?

Naštěstí ne. Jsem ráda, že mě nenutí na žádné výšlapy do hor, to bychom se asi rychle rozvedli. Našla jsem si kavárenského povaleče, jako jsem já. Spíš jsme gurmáni, dopřáváme si dobré obědy, dlouhé večeře, hodně si přitom povídáme. Máme rádi masáže, relax v lázních, kino, to je pro nás víc než fyzické výkony.

FOTO: Michaela Feuereislová

Čím vás zaujal scénář Vybíjené?

Mám ráda obyčejné lidské příběhy o lásce, zklamání, přátelství. Pokud jsou dobře udělané, vždycky chytnou za srdce, každý si najde něco svého. Moje role třídní obletované krásky Evy se mi líbila a dokázala jsem ji pochopit. Nešťastně se zamilovala a její láska nebyla opětována. Ostatní si mysleli, že když je krásná, může mít všechno a všechny – a ona přitom uvnitř velmi strádala. Což se mi stalo mockrát, nešťastných lásek jsem měla dost a bylo tedy z čeho čerpat. Vím, že být hezký není jednoduché.

Video

Upoutávka na film Vybíjená

Zdroj: Falcon

Do vás byli asi taky všichni spolužáci zamilovaní…

A víte, že ne? Já jsem dlouho žádná kráska nebyla, spíš takový holko-kluk: vysoká, extrémně hubená, samá ruka, samá noha. Určitě jsem si nemyslela, že jsem půvabnější než ostatní spolužačky. Vylíhla jsem se až v cizině, kde mě trochu zkrášlili a vypilovali. Zdůraznili. Do té doby jsem trpěla komplexy.

Vy a komplexy?

Jasně. Jezdila jsem dokonce na vyživovací tábory, kde do mě ládovali rybí tuk, pořád mě měřili a vážili. Neměla jsem žádná prsa a vycpávala jsem si podprsenku ponožkami. Narostla mi až v sedmnácti, s první menstruací. Obdivovala jsem kypré spolužačky ženských tvarů, na kterých mohli kluci nechat oči, zvlášť v pubertě. Že nejsem atraktivní, určitě nebyl jen můj dojem. Teprve později, když jsem vycházela v časopisech, psali spolužáci: Ježíš, Simono, to kdybychom věděli!

„Jsem vděčná osudu za to, co mám, hlavní je pro mě zdraví mých blízkých. Líbilo by se mi, kdyby život nikdy neskončil. Strach ze smrti mě děsí,“ přiznává modelka.

„Jsem vděčná osudu za to, co mám, hlavní je pro mě zdraví mých blízkých. Líbilo by se mi, kdyby život nikdy neskončil. Strach ze smrti mě děsí,“ přiznává modelka.

FOTO: Michaela Feuereislová

Krása vám život spíš usnadnila, než zkomplikovala, ne?

Narodit se s pěkným obličejem ještě neznamená, že budete mít všechno jednoduché. Lidi vás často hned odsoudí jen proto, že hezká se podle nich rovná i blbá. Neustále je přesvědčovat, že nejste až tak špatná, protože děláte práci, která není úplně standardní, je únavné. Pořád se setkáváte s předsudky.

Chci, aby můj muž neměl tajemství a řekl mi úplně všechno. I to, že se mu líbí holka u vedlejšího stolu.

Samozřejmě krása otvírá mnohé dveře – a neříkám, že to není příjemné. Mně určitě pomohla dostat se k profesi, o které jsem snila. Ale na druhou stranu může být velmi těžké najít partnera, který ustojí, že jeho žena vyčuhuje z davu, je ctižádostivá a chce se prosadit.

Jak to bylo u vás?

Snažila jsem se být dokonalá, což je nesmysl, ale cesta je důležitější než samotný cíl. Někam vás posouvá… Toužíte po dokonalosti, abyste měla obdiv mužů. A když se jí skoro blížíte, ženy vám závidí, chlapi po vás touží, tak zjistíte, že to vůbec není dobře. Protože vás chtějí jen na chvíli, sáhnout si a pak se vrátit domů do jistoty. Raději mají manželku, která není tak atraktivní, protože se bojí, že by o ni přišli. Volí si poslušnější šedou myšku, která nemá moc ambice a neuteče jim. Hlavně aby byla dobrou matkou, kuchařkou, hospodyní, rádkyní… Ale superženu nechtějí. Trvalo mi dlouho, než jsem tuhle myšlenku pochopila a zpracovala.

Třídní ošklivka (Simona Bab -čáková) a třídní kráska (Simona Krainová). Která prožije šťastnější život? Tedy alespoň ve filmu Petra Nikolaeva Vybíjená?

Třídní ošklivka (Simona Babčáková) a třídní kráska (Simona Krainová). Která prožije šťastnější život? Tedy alespoň ve filmu Petra Nikolaeva Vybíjená?

FOTO: Falcon

Neříkejte, že jste ze sebe začala dělat myšku?

To ne. Existují muži, kteří mají vysoké sebevědomí a silných žen se nebojí, ale je jich jako šafránu. Najít kvalitního chlapa, který není sukničkář, můžete mu věřit, má dobré vychování, přinese vám květiny… je věc velké náhody a štěstí. Tyhle banální věci už skoro nedělají, většinou jen tahají ženy do postele a pak se před kámoši předvádějí, jací jsou machové.

A když dosáhnou cíle, začnou se rozhlížet po další kořisti. Muži jsou prostě nastavení na lov. Nechci je obecně urážet, ale mám s nimi bohaté zkušenosti. Proto jsem velmi pokorná ke svému osudu. Dost si se mnou zahrál a nakonec mi přihrál báječného chlapa…

Potkala jste ho v sedmatřiceti. Nebála jste se už, že svůj ideál nenajdete?

Skoro jsem tomu už nevěřila. V momentu, kdy jsme se s Karlem poznali, jsem žádného partnera ani nechtěla, měla jsem za sebou ošklivý rozchod a říkala jsem si, že zůstanu raději sama. A do toho se připletl ON. Tak to bývá, teprve když něco vůbec nečekáte, přijde to samo.

Byla jsem tehdy dost nemocná a Karel se o mě báječně staral. Projevil se jako pravý kamarád. Ale nikdy bych nevěřila, že se s ním dá žít a dokonce se do něj můžu zamilovat! Nebyl můj typ, mně se líbí tmaví kluci. Řekla jsem mu na rovinu, že je milý, ale ať si od toho nic neslibuje.

Vážně? A jak reagoval?

Podcenila jsem jeho povahu a vytrvalost. Je prostě z vesmíru, každé ráno vstane a řekne: Miláčku, miluju tě, víš to? Seš moje panenka, nezapomeň, jsi to nejdůležitější, co mám a pro co žiju. A já nepotřebuju nic víc. Nic víc než lásku. Kdyby zmizela, rozbije se moje tvrdost, kterou všichni obdivují. Jsem uvnitř křehká a ten pocit, že dokážu všechno, mi dodává právě on. Drží mě za ruku. Za to, že svítím, může hlavně Karel. Ale když něco máte, bojíte se, že to ztratíte…

V poslední době se Simoně nahrnula řada nabídek na modeling. „Kosmetické firmy pochopily, že dvacetiletá holka nemůže prodávat krém na vrásky. To jí nikdo neuvěří,“ říká Simona, která podepsala mimo jiné smlouvu s firmou Citroën, spolupracuje s Klenoty Aurum a klinikou Yes Visage… A taky je ředitelkou agentury Czechoslovak TopModel.

FOTO: archív Simony Krainové

Nepřipravila vás sláva o kamarádky?

Já se odjakživa víc přátelila s kluky. Cítím se mezi nimi líp, přijdou mi přímí. Když je problém, rozbijí si hubu, zato holky jsou intrikánky. Ženský svět se mi zdá moc komplikovaný, mě nezajímá bavit se o dětech, plínkách… Ženy jsou po svatbě na jedno brdo a dělají všechno špatně. Měly by být víc jako muži: svobodné, uvolněné. Já jsem prostě chlap v sukni!

Kdekdo mě varuje, že nemám věřit na přátelství mezi mužem a ženou. Ale můj nejlepší přítel, mimochodem i kmotr mých dětí Vláďa Novák, je po mém muži nejlepší člověk, jakého znám. Anděl strážný, krásný chlap… a přitom jsme fakt jen přátelé. Miluju ho, obejmu, ale bez erotiky.

Snad to tak vydrží…

Neřídím se ženskými zákony, žiju volně a nechávám žít i manžela, ať si dělá, co chce. Asi i proto mě má vytetovanou na rukou… Jen chci, aby přede mnou neměl žádné tajemství a řekl mi úplně všechno, každou myšlenku. Klidně i to, že se mu líbí holka u vedlejšího stolu. Jsme k sobě absolutně upřímní. Nechci, aby se choval s kamarády jinak než se mnou, jak to bývá. Jakmile manželka odejde, jako by sundali těžký mokrý kabát, nadechnou se a začnou se teprve bavit. Můj chlap musí shodit ten kabát přede mnou. Je úlevné nehlídat si žádnou tajnou komnatu.

Říká se, že přátelství umírá na lež a láska na pravdu.

Je hloupost myslet, že s někým budu až do smrti a nenapadne mě myšlenka na jiného. Nejsme nastavení na bezmeznou věrnost. Ale můžu si říct, že mi partner za to stojí, že kvůli němu usměrním svoji morálku – a neudělám to. A doufám, že on taky ne. Ale není to tak, že bych nechtěla, všichni máme nějaké představy a chutě. Záleží na tom, zda je udržíme jen ve fantazii.

Nechci žít ve lži jako většina párů, kde mají milence a milenky a nedokážou říct nahlas, co je napadá. Tudíž to nemohou ani řešit. Bez absolutní důvěry a otevřenosti vztah přestane fungovat.

Manžel Karel Vágner ml. je nejstarším synem muzikanta a producenta Karla Vágnera a živí se jako podnikatel.

Manžel Karel Vágner ml. je nejstarším synem muzikanta a producenta Karla Vágnera a živí se jako podnikatel.

FOTO: Michaela Feuereislová

Nefunguje ani filmové Evě, zamilované do svého profesora. Byl jeho představitel Lukáš Vaculík i váš idol?

No jasně, i můj! Když jsem před lety přijela, holka z Havířova, do Prahy a setkala se s ním v Kamarádovi do deště, šlo o megazážitek! Byla jsem jeho velká fanynka – a najednou nás spolu postavili před kameru! Mezi námi nikdy nic nebylo, ale je nesmírně přátelský, vtipný a galantní. Během čekání na záběry jsme sedávali hodiny po hospodách a on všechny bavil. K cizím lidem je ovšem dost uzavřený. I dnes. Zvláštní jsou svým způsobem všichni herci, je to diagnóza. Osobně bych s hercem žít nechtěla, nikdy. Na jevišti se vydávají ze všech emocí a nic jim nezbude pro život, musí být strašně vyčerpaní – tak co s nimi?

Přesto řada modelek touží stát se herečkami. Co vás na tom láká?

Před fotoaparátem jsem doma, vím, co a jak, a často přijdu i s vlastním nápadem. Kamera je pro mě cizí. Tím víc mě přitahuje možnost si ji osahat. Kdysi jsem herectví nebrala moc zodpovědně, byla jsem hodně mladá a spíš než talent zvítězilo moje odhodlání a nadšení. Tentokrát naopak. Všechno jsem si pečlivě přečetla a měla jsem velký stres, jak to zvládnu.

Nechci vypadat jako plastová figurína, je třeba mít soudnost. Ale kdo tvrdí, že se nebojí stárnutí, je pokrytec.

Ale hodně jsem si o roli povídala s režisérem Petrem Nikolaevem. A myslím, že jsme si porozuměli. Nikam mě netlačil, nechtěl, abych předstírala něco, co nejsem, měla jsem zůstat přirozená a vlastně nehrát. Proto byla naše spolupráce nakonec příjemná.

Některé scény byly asi náročné, třeba koupel ve studené řece…

To určitě. Někdy jsme točili dvanáct hodin bez přestávky, přesto mě to hrozně bavilo. I když nevím, zda najdu odvahu ten film zkouknout, nerada se na sebe dívám. Nedávno jsem se bavila s Evou Herzigovou, která natočila Pohádkáře, a ptala se mě, jaký je. Že sice byla na premiéře, ale celou dobu seděla na baru a neměla odvahu se vidět. Divila jsem se jí, ale teď ji chápu.

Čtyřletý Max a dvouletý Bruno vypadají sladce, ale jsou prý velcí divoši. Aby nežárlili, kupují jim rodiče úplně stejné hračky.

Čtyřletý Max a dvouletý Bruno vypadají sladce, ale jsou prý velcí divoši. Aby nežárlili, kupují jim rodiče úplně stejné hračky.

FOTO: archív Simony Krainové

Bát se nemusíte, kamera vás má ráda. Je znát, že makáte na kondici. Jak?

Těžce. Balancuju. Někdo možná myslí, že celý den piju zelený čaj a vodu, jsem dokonalá manželka a matka… Ale já mám taky svoje frustrace, řeším milióny věcí, brečím, vztekám se. Občas si dám cigaretu, skleničku vína, pustím si bezduchou komedii, dám si do uší sluchátka, tancuju a řvu na terase, sním celou čokoládu… A ráno piju vodu s citrónem, cvičím jógu, jdu do sauny… Detoxikuju a toxikuju. Hodně čtu a nasávám informace o správném životním stylu, to je důležitější než jejich striktní dodržování. Ale ten dobrý pocit, že děláte něco pro sebe, stojí za to.

Nakolik spoléháte na pomoc estetické medicíny?

Miluju plastické chirurgy. Mám svoji doktorku Kavkovou, pořád za ní chodím a ptám se, co mi udělá. Většinou ukáže na dveře. Ale občas mi dá botox, zkusila jsem i metodu vpichování vlastní plazmy. Když existují způsoby, jak zastavit věk, proč je nevyužít? Větu, že vrásky jsou krásné, považuju za blbost. Kterému chlapovi se líbí? Sice tvrdí, že milují přirozenost, ale když manželka nevypadá k světu, jdou za mladší.

Nechtěla bych vypadat jako plastová figurína, je třeba mít soudnost a vědět, kdy skončit. Ale pokud můžu něco zlepšit, proč čekat, až mě sežere čas? Kdo tvrdí, že se nebojí stárnutí, je pokrytec.

Vás navíc omlazují synové Max a Bruno. Nechtěla byste ještě holčičku?

Chtěla, ale skončila bych asi v blázinci. Karel má ještě syna z prvního manželství, takže jsou občas doma tři, i když Karolko je úžasně disciplinovaný a vychovaný. Možná časem budu mít deficit miminka, ale to už bych mohla asi jen adoptovat. Jak tíhnu víc ke klukům, tuším, že snad ani nemůžu porodit holku, protože ve mně nic holčičího není.

Říká se, že holčičky bývají víc k mámě, já měla bližší vztah s tátou, byla jsem jeho Simonka…

Oba kluci byli nedávno za velké slávy pokřtěni…

Oba kluci byli nedávno za velké slávy pokřtěni…

FOTO: archív Simony Krainové

Otec vás v životě hodně nasměroval, že?

Měl vyhraněné politické názory, půlka rodiny v době totality odjela na západ a on byl kvůli tomu popotahovaný. Přesto se nám podařilo vyjet za tetou do Německa, kde mi ukázal barevný svět. A já pochopila, že nemusím navždy zůstat v šedém paneláku jedna plus jedna, ale můžu mít svůj dům a garáž s autem, nakupovat v supermarketu, lítat na dovolené po světě.

Pouštěl mi americké filmy, dával do sluchátek Stevieho Wondera a Eltona Johna… Zkrátka vyrůstala jsem na úplně jiné vlně. Táta ve mně zasel: Holčičko, zmiz odtud a zkus něco dokázat! Tak jsem v šestnácti sbalila kufr – a dnes jsem mu nesmírně vděčná.

Co bylo na vaší cestě nejsložitější?

Začátky. Naštěstí jsem byla ještě hloupá a netušila, že se mi může něco stát, že to třeba nevyjde. Nepokládala jsem si negativní otázky, byla jsem optimistka a nic mi nepřišlo jako problém. Když se bojíte jít přes ulici, že vás zajede auto, nikdy nepřejdete. Pokud nic nezkusíte, nic nemáte. A svůj život žijete jen jednou. Věděla jsem, že i kdybych měla v Paříži mýt záchody, nevrátím se! Netajila jsem se, že chci hlavně cestovat a vydělat slušné peníze, práci jsem proto brala ne vždy podle prestiže, ale podle honoráře. Protože peníze přinášejí volnost.

A sebevědomí?

Měla jsem kliku, že se mi brzy dařilo okopírovat slavné modelky, jak co dělají. Pochopila jsem, že musím lidi přesvědčit, že mám koule, i kdyby to nebyla pravda. Ale zabírá to. Sebevědomí lze získat časem. Dřív jsem přišla do místnosti a přemýšlela, co si o mně myslí okolí. Dnes vejdu a přemýšlím, co si o nich myslím já.

Vybírám si lidi co nejvyšších kvalit – a ostatní mě nezajímají. Už vím, co chci, a za tím si stojím. Což dráždí nepřátele. Ale odpůrce nebudete mít jen tehdy, když budete dělat něco děsně nudného. Až se za mnou lidi neotočí s jakoukoliv emocí, budu nervózní, protože bez emocí je život o ničem. Smířila jsem se s tím, jsem predátor. Karel říká, že mě nepřejede ani kamión.

Začínala jste v Paříži, je vaším druhým domovem. Jak vnímáte masakr, který se tam odehrál?

Je to strašné. Ale Paříž se moc změnila, dřív byla víc francouzská. Když jsem tam byla teď, připadala jsem si jako v Afghánistánu nebo v Kongu. Nejsem rasista, ale je tam tak přelidněno, že se nedá projít po ulici, všechno je divoké. Staré kouzlo, které jsem milovala, zmizelo.

Posun je jistě i v Česku, vzpomínám, jak mě máma pouštěla hrát si s dětmi za barák a vždycky jen zavolala, že je oběd nebo večeře. Nežilo se v takovém strachu. Já teď dokonce přemýšlím, že si udělám zbrojní pas. Všude číhá nebezpečí, plno násilí, kde to jsme? Kam ten svět spěje? Ale nesmíme se nechat zatlačit do kouta. Jen je nutné být ostražitý, hlavně kvůli dětem. Bojím se světa, do kterého rostou. Včetně nových médií, iPadů a počítačových her, sociálních sítí…

Ale vy máte sociální sítě ráda, ne?

Ano, ovšem snažím se tam trávit minimum času. Je to moje médium, které si buduju. Je fajn, že konečně neformují můj obraz jen bulvární časopisy, ale já sama. Dám tam občas i fotky dětí, na které jsem pyšná. Je to pořád lepší, než kdyby nás honili po ulici paparazzi. Vlk se nažral a koza zůstala celá.

Když nejsou doma děti, mám v lednici akorát zimu.

Mohu se taky dělit o své zážitky a předávat rady jiným ženám. Spousta maminek si neví rady s výchovou, chtějí zhubnout, vylepšit se. Těší mě jejich e-maily, kde děkují, že jsem jim změnila život, zlepšila den nebo zachránila manželství…

Jak jste se proměnila vy?

Kdysi jsem byla kariéristka a veškerou energii jsem zaměřila na úspěch. Pak jsem potkala první velkou lásku – a vše jsem kvůli ní trochu odklonila. Takže jsem vždycky tíhla k tomu, mít vztah, někoho, kdo mě pohladí. Mezi těmi póly jsem se pak léta rvala.

Dnes je pro mě nejdůležitější rodina. Pak dlouho nic… a pak práce. Vlastní realizace je pro život nutná, starat se jen o děti se může vymstít. Nedovedu si představit, že sedím doma, uklízím, vařím… O čem si budu večer povídat s mužem? Jak jsem rozvařila brokolici? Nejsem ten typ. Potřebuju čerpat inspiraci z toho, co dělám, abych byla pro rodinu snesitelná. Jinak uschnu a stane se ze mě smutná stará paní. A Karel to ví.

Kdo u vás vaří tu brokolici?

Já, bohužel. Ale nepřeháním to. Dbám hlavně na kvalitní jídlo pro děti. Když je nejhůř, vaří moje chůva Magda. Já s mužem si pochutnáme v restauracích nebo si necháme něco přivézt. Po porodu jsem měla těžké období depresí a přijela mi pomáhat maminka. Od rána do večera vařila, všude hrnce, různé pachy, u snídaně se řešil oběd… Až jsem jednou vstoupila do kuchyně, vyhnala jsem ji i s těmi hrnci a objednala telefonem čínu. Myslela to dobře, ale přece se svět nesmrskne na vaření! Když nejsou doma děti, mám v lednici akorát zimu.