Jste profík, který má za sebou deset let práce před kamerou. Nemáte někdy pocit, že tvrdou prací marníte mládí?

Poslední dobou se nad tím zamýšlím. Ano, možná pracuju hodně, ale strašně mě to baví. A navíc vám často vznikají pauzy. Film se točí tak jeden dva měsíce. Během nich téměř nevidím rodinu a nemám den pro sebe. Ale pak vznikne pravý opak toho zápřahu, film skončí a já mám najednou z ničeho nic úplné volno.

Není to nebezpečné?

Je. Pracuju jako workoholik a pak přijde nulový režim. Doteď s tím bojuju, ale už jsem se trochu naučila s tím zacházet. Musím se prostě zaměstnat. Navíc jsem šťastná, že můžu dělat, co mě baví, a i kdyby to bylo už všechno, tak to bylo skvělý.

Jak to vypadá, když režim nemáte? Jste celý den v pyžamu?

Je fakt, že můj organismus dlouhé pracovní bloky špatně nese. Často je to tak, že půl roku makám a pak jsem měsíc nemocná. Už o tom vím a víc se šetřím. Jakmile se uzdravím, snažím se najít nějakou pravidelnost, třeba začít s novou věcí, kterou se chci naučit.

Například?

Nějaký jazyk, nový druh tance, cvičit jógu, číst knížky. A snažím se dohnat čas s rodinou. Dostat se do toho, že ležím do jedenácti v posteli, je nejhorší. To pak nevím, která bije.

Když se tak snažíte zdokonalit, co vaření? Do něj se nepouštíte? Vzpomínám si, že jste před pěti lety tvrdila, že k plotně vás nikdo nedostane!

Já vám něco řeknu, já úplně zešílela a už asi rok a půl mám novou vášeň. Vaření.

FOTO: Petr Horník, Právo

Co to způsobilo?

Miluju ten pocit, když moji blízcí sedí u mě doma u stolu a pochutnávají si. Mám ráda, když chutná muži, samozřejmě. Začínalo to pomalu, ale teď je to pro mě skoro priorita.

Tak to je obrat!

Vařím skoro denně. A zbožňuji to. Hledám nové a nové recepty a vařím pro všechny. Mám rozptyl od veganské kuchyně až po zvěřinu. Peču, vařím, nakládám, zavařuju. Když vařím, připadám si jako v chemické laboratoři. Dávám si to všechno do skleniček a mističek a pak to kombinuju.

Tereze zazvoní telefon, a protože volá maminka, zvedne ho a já na chvíli vypínám diktafon. Když ho zase zapnu, Tereza mi pobaveně říká: Mám dnes premiéru filmu Sixteen, myslím, že o něm nikdo moc neví a je to škoda. Sixteen je bělka, co několikrát vyhrála Pardubickou. Nádherný kůň. A máma si ze mě dělá legraci, že jedinou práci, kterou teď mám, je mluvit koně. Celá rodina si ze mě dělá srandu.

Ve své rodině asi nepochodíte s tím, že jste slavná herečka.

(rozesměje se) Rodina mě dost stabilizuje. Myslím, že to bylo důležité hlavně na začátku. Oni jsou pro mě největší hodnota. Jsou tak šílení, že tam není prostor pro nějaké úlety.

Neříkejte, že na vás nejsou pyšní!

Ale to ano. Jenže u nás vás poplácají po zádech za cokoli. U rodinných večeří se ani tak nevyzdvihují moje filmy jako to, že jsem přestala kouřit.

S Jirkou Mádlem nás spojuje přátelství, na které jsem pyšná. Je to opravdové přátelství s mužem.

Co váš osmiletý brácha? Chlubí se slavnou ségrou?

Nedávno zkoušel machrovat na holčičky. Zrovna běžela pohádka Peklo s princeznou a on se jich ptal: Znáš ségru? Můj bratr je velký milovník, takže toho využil ku prospěchu svému. Ale máma mu okamžitě vysvětlila, že by to takhle používat neměl. Nicméně si myslím, že má pocit, že si tím občas načte nějaké body.

Mladých, krásných a talentovaných hereček je spousta. Co musí mít navíc, aby si jich všiml Hollywood?

Nevím. Asi obrovský štěstí.

FOTO: Petr Horník, Právo

Tak jinak: panuje mezi mladými herečkami řevnivost?

Asi ano. Jsem ale obklopená celkem uzavřenou skupinou lidí a asi ven moc nevidím. Já sama řevnivost vůči někomu necítím. Myslím si, že je teď strašné silná skupina mladých a skvělých hereček. Jen tak od boku Linhartová, Křenková, Josefíková, Kubařová, Boková a mnohem víc. Většina z nich jsou moje kamarádky nebo známé.

A co závist?

To je jasný. To mě nemine. Ale mám rodinu a kamarády a tam se nedostane, tudíž se mě netýká. Jasně, někdy je to těžké snášet. Navíc mám taky Mádla, který sice je kluk, ale prožívá podobné věci jako já. (S hercem Jiřím Mádlem, kterého v roce 2004 proslavil snímek Snowboarďáci, ji pojí přátelství od jejich setkání ve filmu Rafťáci v roce 2006 - pozn. aut.)

Já jsem tak dva roky za ním, ve všem. Myslím, že se setkáváme až neuvěřitelně se stejnými situacemi. Čelíme stejné nenávisti a pak zase stejné lásce. A oba si uvědomujeme, že jak je velká láska, pak je velká nenávist. Když je mi z toho všeho blbě, což není pořád, tak jednou za rok, tak mu zavolám. On ví přesně, o čem mluvím. Je jeden z mála, co to může pochopit, protože to žije. A mě to uklidní a vrátí na zem.

Výsledek?

Že je důležité se z ničeho nepo…

To by byl pěkný titulek. Nicméně jste hovořila o Mádlovi, o lásce… Můžete mi to vysvětlit?

Ale nee, takhle jsem to nemyslela! Láskou jsem myslela přízeň diváků a lidí z oboru. S Jirkou nás spojuje dlouholeté přátelství, na které jsem moc pyšná. Je to opravdové přátelství s mužem.

Ono existuje?

Ano. To vím jistě. Je to čisté přátelství. Přitom jsme mužský a ženský element, já jsem hodně žena a on je hodně muž. A přesto to funguje. Je to ale zároveň i velmi vyčurané, protože mu radím věci, které by ženská chlapovi jinak neřekla, a opačně to platí stejně. Myslím, že jsme si vzájemně pomohli zachránit několik vztahů.

Nežárlí na něj vaši partneři?

Ne. Absolutně. Tam je to tak jasně dané, že není proč. To by bylo směšné. A oni to cítí. Ale je jasné, že si přeju, aby Jirka měl rád moje partnery. A jsem ráda, když už nějaký můj vztah dojde do fáze, kdy mu chci partnera představit.

Mádl má za sebou režijní debut, vy jste zase točila seriál Pohřešovaný pro Hollywood. Jste odvážná?

Spíš magor. S odvahou to asi nemá moc společného. Mám ráda skoky do jiných světů.

V pohádce Peklo s princeznou (2009) si zahrála se svým nejlepším kamarádem Jirkou Mádlem.

V pohádce Peklo s princeznou (2009) si zahrála se svým nejlepším kamarádem Jirkou Mádlem.

FOTO: Bio Ilusion

Nebála jste se?

Bála, strašně. A nebylo to žádné příjemné mrazení. Ale říkala jsem si, ty jo, takový velký americký seriál, to vezmu! Nemůžu hodnotit výsledek, ale byl to monstrózní projekt, kde jsem měla svůj karavan a asistenty. Prostě šílenost.

Vy jste měla asistenty?

Jak kdy, ve které zemi. Luxus, kterým vás dokáže zahrnout americká produkce, je neuvěřitelný.

Povídejte!

Měla jsem točit nějaké seriály a filmy včetně anglické produkce a oni mě ze všeho vypsali. Chtěli, abych se připravila jen na jejich projekt. Zaplatili mi učitele jazyka, kurzy střelby, bojového umění. Žila jsem v tom asi rok.

Přiletěli jsme třeba do Istanbulu, kde na mě čekal řidič, otevřel mi dveře, já usedla na zadní sedadlo, tam jsem měla přichystaný mobil a taštičku s uvítacím dopisem. Bylo to celé jako z akčního filmu. Jedu do hotelu, kde těsně přede mnou přijíždí Sean Bean, číhají tam na něj paparazzi, Sean Bean si kryje tvář a proběhne do hotelu. Prostě sranda. Oni mě fakt rozmazlovali.

Jak vás rozmazlovali?

Kromě mobilu jsem měla k dispozici i vlastní karavan, kde bylo pořád naklizeno a na stole čerstvé ovoce. Nikdy jsem nešla na plac sama, vždy s asistentem. Na druhou stranu to bylo trochu paranoidní, mít pořád někoho za zadkem. Po Pohřešovaném jsem se ale hned vrátila do Čech a začala zkoušet s Lenkou Vágnerovou taneční představení Jezdci. Takový digitální skok do jiné reality.

Vy jste ale mohla v USA zůstat, proč jste odmítla?

Měla jsem nabídku nikoli na konkrétní film, ale jistá společnost si mě chtěla vzít pod křídla. Je to forma sponzoringu. Oni mi věřili, protože si mě vyzkoušeli na konkrétním projektu, a dávali by mi práci. Já bych si ale nemohla vybrat jakou. A třeba bych tam jen čekala a žádnou nedostala. V Americe je spousta herců, kteří dělají barmany a čekají na štěstí.

Ano, asi bych byla v trochu lepší pozici, ale já nechci čekat. Já chci být aktivní. Chci hrát. A navíc bych musela většinu času strávit ve Státech, což jsem nechtěla. Jsem fixovaná na Prahu a na rodinu. Nevadí mi lítat sem a tam a být čtyři měsíce v cizině, ale nechci vědět svůj plán na tři roky dopředu.

Byla by to jistě velká zkušenost a spousta lidí mi vyčítá, že jsem nabídku nevyužila, ale já toho nelituju. Díky tomu jsem pak mohla točit s kanadskou produkcí seriál Clayův úhel pohledu (Clay’s P. O. V., 2014 - pozn. red.). Mám tam hlavní roli a je to seriál, ve kterém nehraju Rusku. Tam mám charakter.

Investigativní novinářkou se letos stala po boku Jiřího Bartošky v trilogii Reportérka.

Investigativní novinářkou se letos stala po boku Jiřího Bartošky v trilogii Reportérka.

FOTO: archív ČT

Charakter zvládáte i v angličtině?

Teď už jo. V seriálu Clay’s jsou čtyři hlavní role. Tři herci, co měli angličtinu jako mateřský jazyk, a já. Oni hodně improvizovali. A já první epizody nic. Už jsem sice mluvila celkem dobře, ale improvizovat pro mě bylo těžké. Navíc Paul Donovan, režisér seriálu, je schopen pracovat tak, že herce zavede do amfiteátru někde v Pompejích a zeptá se ho, jestli zná třeba nějakou scénu z Macbetha. Nečeká na odpověď a pokračuje: Převeď si to do své postavy a improvizuj na téma této scény, paroduj ji. Akce.

Tak jsem si v pauze mezi natáčením našla učitele Jamese, který je úžasný a který mě naučil anglicky pořádně.

Když už válíte anglicky, o čem si povídáte na cigárku se Seanem Beanem?

Na čaji. O všem. Tak co, jaký byl oběd, to kuřecí bylo dobrý, co? Jo, bylo. Už jsi byl v lázních? Nebyl. A tak normálně, normální chlápek.

Jednu z hlavních rolí jste měla i v seriálu Borgiové. Psalo se, že jste tam měla odvážné scény, je to tak?

Omyl. Byla jsem naopak jediná herečka, která se tam nesvlékla. Měla jsem to ve smlouvě. Došlo to tak daleko, že jeden člen štábu, nebudu ho jmenovat, ze mě rval kostým, ale já jsem to vyřešila. Jedna německá kolegyně mě před ním varovala, protože je proslavený svou drsností. Tak jsem si přelepila prsa náplastmi. A měl smůlu. Já se svléknu, pokud k tomu bude důvod, ale v Borgiových se svlékala každá, takže tam žádný důvod nevidím.

Chápu, že se nerada svlékáte, ale ani do našeho rozhovoru se vám moc nechtělo. Proč?

To není nic proti novinářům. Na tiskovce ráda odpovím, nechám se fotit, když už tam musím jít. Podpořím nějaký projekt. Jenže si myslím, že nemám tolik co říct. Koho to zajímá? Mě třeba zajímají lékaři, kteří vyprávějí, že se jim podařilo zachránit pacienta. Nebo vědci, kteří na něco přišli.

Když je herec všude vidět a mluví i o svém soukromí, ztrácí tím sílu na poli herectví, ne? Herci by měli hlavně hrát. Výjimka jsou ale pornoherci. Četla jsem s nimi nedávno nějaký rozhovor a dlouho jsme se pak s mamkou a ségrou smály.

Já myslela, že vám vadí, když se vás novináři ptají, s kým chodíte.

To já zase umím říct, že neřeknu.

A když se vás zeptám, s kým teď chodíte?

Tak řeknu, že jsem zamilovaná.

V seriálu Znamení koně II. prožila svatbu s Richardem Krajčem, v reálu se do ní zatím nehrne.

V seriálu Znamení koně II. prožila svatbu s Richardem Krajčem, v reálu se do ní zatím nehrne.

FOTO: archív ČT

Po návratu do Čech jdete z role do role. Jeden z filmů, které jste dotočila, je Laputa, film o vaší generaci. Jaká je?

Je o ztracené generaci. Můžeme všechno a nemáme nic. Nevíme, co chceme. Je velký rozdíl, když máte možnost pracovat, a když nemáte peníze, máte dluhy nebo hypotéky a do toho děti. Netroufám si o naší generaci říct něco obecného.

Vaší generaci se říká i „generace like“, to proto, že k ní neodmyslitelně patří i sociální sítě, Facebook třeba…

Tak v tom se tolik neangažuju. Poté, co mě několikrát někdo stopoval, tak odmítám dobrovolně zveřejňovat svoje fotky. Já se naopak snažím soukromí chránit.

Vás někdo stopoval?

Úplně běžně. To byl jeden z důvodů, proč jsem přestala dělat divadlo, i když mi to moc chybí. V divadlech jsou herečky bohužel velmi snadno dohledatelné. No co se divíte, to zažívá většina lidí z oboru. Ale já jsem vystrašenec, nezvládám to. Takže vystavovat někde dobrovolně své soukromí nebo ještě označovat, kde právě jsem, mi přijde jako naprostá šílenost.

Jste teď k vidění v mnoha projektech - v Případu pro exorcistu, Reportérce či ve Znamení koně. Nepletly se vám postavy?

Vůbec, každý seriál, o kterém mluvíte, byl jiný. Exorcista měla být seriózní detektivka. Režisér Krobot, Standa Majer, Klára Melíšková a já jsme měli tvořit partičku drsných vyšetřovatelů, což vlastně samo o sobě ani nejde, když se na nás podíváte. Honza Hřebejk z toho udělal komedii. Reportérka je taky zajímavá, tam jsem hrála s Jiřím Bartoškou, kterého obdivuju, a bavilo mě to. Byli jsme dva drsní investigativní reportéři.

Navíc každá minisérie má jen tři díly, což znamená, že je na to víc času a peněz, takže se to točí v podobné kvalitě jako film. Znamení koně bylo jako krásné opětovné setkání s kamarády z tábora a Laputa je můj srdeční projekt.

Kvůli Znamení koně jste se musela naučit jezdit na koni. Co jste ještě musela podstoupit kvůli své práci?

Musela jsem se třeba naučit střílet z pistole. Nebo chvaty z bojového umění. Ráda se něco učím. V Laputě jsem se nemusela učit nic, protože Johanku, majitelku kavárny, kterou hraju, nic nezajímá. Vlastně jo, naučila jsem se obsluhovat kavárnu!

Byla byste ochotná kvůli roli změnit zevnějšek?

Kvůli seriálu Terapie jsem musela hodně zhubnout. Moje postava tam umírala na rakovinu, a tak to nešlo jinak.

Jak jste hubla?

Těžce. Nikdy předtím jsem nedržela diety a hubnout bezdůvodně byl pro moje tělo šok. Trvalo to dva roky, než se pak zase srovnalo. Tehdy jsem na to měla asi dva nebo tři měsíce. Shodila jsem pár kilo a pak se to zaseklo, dál to nešlo. Ale záleželo mi na tom, byla to krásná role.

Kolik jste vážila?

Nevím přesně. Ale podváhu jsem neměla, to jsem si hlídala.

Jak jste zvládala hlad?

Nejhorší trest, co byl vyvinut na ženu, je hubnout! Musíte se pořád s někým srovnávat a pomalu se z toho blbne. Pocit nelásky ke svému tělu je jedna z nejnebezpečnějších věcí. A já jsem navíc pažravec, takže když jsem šla kolem čokoládovny, chtělo se mi brečet. Ale ta role byla tak výborná a já to navíc slíbila, takže nebylo vyhnutí. Kdybych se rozhodla jen sama za sebe, nevydržím to.