Jaká jste byla jako dítě?

Mamka vždycky říká, že jsem byla velmi usměvavá, veselá a byla se mnou sranda. Prý jsem brzy uměla mluvit a jíst příborem. A jistě se už v dětství projevovaly prvky dramatu. Ale v něčem jsem byla zamlklá. To mi vydrželo, stále chodím potají do svého vnitřního světa. Miluji i takovou tu veřejnou samotu. Třeba když je na chalupě celá rodina, všichni si povídají na zahradě a já je slyším přes okno, zatímco si čtu na půdě. A pak je dojdu pozdravit.

Máte sourozence?

Ano, staršího bráchu Radka. V dětství jsem ho neustále provokovala, pořád jsme se prali, ale vynadáno dostával spíše on, protože byl starší a měl být rozumnější. Klasika, o to víc mě to bavilo.

Narodila jste se v Táboře a nyní žijete v Praze, kde jste vyrůstala?

Když jsem se narodila, přestěhovali jsme se do Českých Budějovic. Tatínek je totiž bývalý ligový fotbalista, hrál i za Spartu a Zbrojovku Brno. Pak dostal angažmá v Budějovicích, kde jsem vyrostla. Rodiče jsou už zase v Táboře, máme tam totiž celou rodinu. Jsme velmi temperamentní, takový Balkán na jihu Čech. Naši jsou strašně vtipní, s bráchou si vždycky voláme, co nám říkali za fóry, a smějeme se.

FOTO: Michaela Feuereislová

Hrála jste také fotbal?

Na gymplu jsem měla učitele, který byl tátův bývalý spoluhráč. Nutil nás hrát fotbal každou hodinu tělocviku, už jsme z toho byly úplně vyřízené. Pokaždé, když jsem měla kopnout do míče, začal křičet: „Tak pojď, Petro, dcera fotbalisty, pojď! Netrefila, nevadí…“ Pořád měl pocit, že bych měla hrát fotbal dobře, ale úplně mu to nevyšlo. (směje se)

Toužila jste být herečkou už jako malá?

Ano. Od dětství jsem chodila na dramaťák a hrála si zasněně různá představení. Milovala jsem Divadlo Na Zábradlí, Petra Lébla a Borise Rösnera. Když mi bylo osmnáct, Divadlo Na Zábradlí vypsalo konkurz do Gazdiny roby. Jela jsem tam a nakonec mě vybrali. Podle kostýmní výtvarnice Kateřiny Štefkové se všichni okamžitě shodli na tom, že musím být obsazena. A já byla šťastná a více jsem už k životu nepotřebovala. Ten rok jsem taky vyhrála na filmovém festivalu Jeden svět ocenění za literární práci na dokumentu a dodalo mi to sebevědomí, že můžu hrát, dělat film a být v tom svobodná.

Vaší cestou na konkurz byla inspirována divadelní hra Teatromat. Jak vznikla?

Ondra Cihlář z Divadla Vosto5 mi nabídl, abych s ním a s dalšími členy souboru připravila představení. Když se skládal příběh, chtěli povyprávět, jak jsem se dostala do Prahy. Ukázala jsem jim pár dopisů, které jsem v dětství romanticky psala Borisu Rösnerovi a divadlu. Kluky to velmi pobavilo a na základě mých zápisků a vzpomínek vznikl Teatromat. Ale jde skutečně spíše o inspiraci.

„Josefina Bakošová je mou dobrou kamarádkou, každý rok děláme speciální focení nových modelů,“ popisuje vztah s návrhářkou oblečená do kabátu z aktuální kolekce.

„Josefina Bakošová je mou dobrou kamarádkou, každý rok děláme speciální focení nových modelů,“ popisuje vztah s návrhářkou oblečená do kabátu z aktuální kolekce.

FOTO: Lenka Komrsková, Právo

Děj v Teatromatu ovlivňují diváci?

Ano, jejich úkolem je zvolit, jak se děj bude dále vyvíjet. Mají náš osud ve svých rukou a představení se proto pokaždé liší. V Teatromatu hraji postavu inspirovanou mnou, když mi bylo osmnáct, což je pro mé 29leté já někdy náročné. (směje se)

V jakých filmových rolích vás můžeme vidět?

Hraji v seriálu České televize o životě mistra Jana Husa. Je to bádání o jeho druhém životě. Kvůli tomu si doplňuji znalosti nejen o 14. a 15. století, pokračujeme totiž až do 90. let. Natáčení je tedy jedna velká maturita. Na gymplu jsem hodně věcí opomenula, byla jsem lehkovážná, rebel bez příčiny, a bojovala jsem s institucemi i sama se sebou. Teď mě studium baví, je to opravdu výzva.

Co dalšího připravujete?

Letos má premiéru film Já, Olga Hepnarová, kde mám malou roli. Hrála jsem v cyklu Nevinné lži s Bárou Kodetovou a znázornila jsem hlavní postavu v krátkém filmu Siciliana. Čeká mě ještě celovečerní film Kristiny Nedvědové s názvem Sněží a snímek Petra Hátleho Sahara Sahara. S francouzským štábem budu natáčet film Marguerite a pak mám menší roli v seriálu Já, Mattoni v režii Marka Najbrta. A s režisérem Petrem Zahrádkou teď také budu natáčet. Makám na sobě a na všechno se moc těším.

FOTO: Michaela Feuereislová

Věnujete se i dokumentům?

Na podzim měl premiéru dokument o Václavu Klausovi, který jsem točila pro Českou televizi. Patří do cyklu Expremiéři. Já nikdy nechtěla točit politické filmy, necítila jsem, že bych dokázala něco rozřešit, ale musím říct, že mě to překvapilo. Připravuji i pár dalších projektů s Českou televizí.

Zažila jste někdy při natáčení nebezpečnou situaci?

Už asi dva roky jezdím s FAMU do Izraele, děláme tam s producentkou Klárou Žaloudkovou filmové workshopy. V červnu jsme se vypravili do Negevské pouště natáčet film, kde i hraji, o střetnutí Evropy s Beduíny. Když jsme byli v kibucu, pár kilometrů od pásma Gazy, v noci se najednou na nebi objevily vrtulníky a začaly ostřelovat v Gaze. Z pásma vyletěla raketa a ve mně úplně hrklo, hrozně jsem se lekla a měla takový strach. Při cestách do Izraele a Palestiny cítím velký respekt, uvědomuji si, co se tam děje.

Jak se zbavujete napětí?

Jsem nadšená tanečnice flamenka. I když dorazím na lekci naštvaná, vždycky se tam vydupu a uklidním. Tančím s velkými pauzami asi šest let, pořád chodím do začátečníků, protože se to chci pořádně naučit. Baví mě, že každá část těla dělá něco jiného, je to taková symbióza všech pohybů a do toho musím chytit rytmus. Při flamenku taky trénuji soustředěnost a miluji tu energii, ženskost a živočišnost.

Za modelku se nepovažuje, fotografování si ale užívá. „Hrozně mě baví, když mě někdo líčí a češe,“ prozrazuje o sobě sympatická herečka.

Za modelku se nepovažuje, fotografování si ale užívá. „Hrozně mě baví, když mě někdo líčí a češe,“ prozrazuje o sobě sympatická herečka.

FOTO: Lenka Komrsková, Právo

Tancujete i pole dance neboli tanec u tyče. Jak jste se k němu dostala?

K pole dance, a vlastně i k flamenku, mě přivedla herečka Kristýna Boková, je vážně skvělá tanečnice a moje velká kamarádka. Pole dance je velmi vyzývavý tanec, trochu pro prostitutky. Líbí se mi, když se někdo umí zmocnit svého těla, zároveň při tom totálně posiluji svalstvo. V Los Angeles jsme se šli jednou podívat na místní tanečnice u tyče, byla to taková lehčí děvčata, ale tančila opravdu precizně.

Co ještě ráda děláte?

Občas jezdím na koních. Musela jsem se však naučit být na ně tvrdá. Fascinovalo mě, jak jsou svobodní, a bylo mi líto určovat jim směr. Ale je to nutné, jinak s vámi prostě poběží a nezajímá je, jestli spadnete. Někdy cvičím power jógu nebo pilates, abych pozdravila své tělo a řekla mu, že o něm vím a mám ho ráda. Taky jsem přeborník v denním snění a miluju zpěv.

Zpěv vás rovněž doprovází už léta.

Můj bratr doteď vzpomíná, jak sousedi neustále klepali na zeď a zvonili, ať neřvu. Ale já mám prostě zpěv ráda. S Lelou Geislerovou (výtvarnice a zpěvačka – pozn. red.) a s dalšími kolegyněmi jsme kdysi založily pořad Barování, z toho vznikla odnož Kabaret Falešná kočička a nyní s Lelou plánujeme společnou desku. Je to náš sen, tak veliký, že o něm zatím jen mluvíme, už minimálně čtyři roky. Zpěv je pro mě v něčem mnohem intimnější než herectví.

Petřinu romantickou stránku podtrhly splývavé šaty z dílny Josefiny Bakošové. Atmosféru pak dotvořil starý dům na Senovážném náměstí v Praze, kde v galerii Harddecore sídlí návrhářčin showroom.

Petřinu romantickou stránku podtrhly splývavé šaty z dílny Josefiny Bakošové. Atmosféru pak dotvořil starý dům na Senovážném náměstí v Praze, kde v galerii Harddecore sídlí návrhářčin showroom.

FOTO: Lenka Komrsková, Právo

Jak se to projevuje?

Mám pocit, že jsem při zpěvu strašně odhalená. Nemůžu se skrýt za žádnou postavu. Je to pro mě opravdu tak intimní, že jsem vždycky měla hrozný strach. Zavírala jsem oči a schovávala se. Tóny ve mně rezonovaly a byly tak silné, až mě úplně omámily a já je nemohla korigovat. Dělaly si, co chtěly. Pomohlo mi přemýšlení o tónech a hodiny zpěvu. Až v poslední době, po nějakých patnácti letech, zpívám svobodněji.

Vedle uměleckých aktivit jste se stala i tváří Kongresu žen. O co se jednalo?

Minulý rok jsme měly společně s herečkami Halkou Třešňákovou a s Jaroslavou Pokornou premiéru divadelního představení S hlavou bez paty, které tematizuje ženy ve vědě. Socioložka Marcela Linková mi pak nabídla, abych byla ambasadorkou a tváří Kongresu žen. Momentálně pracujeme i na dokumentárním projektu o vědkyních.

Zajímáte se o problematiku rovnosti pohlaví?

Někdy mě překvapuje, že se zabývám genderovými nerovnostmi, jsem totiž největší fanynka mužů. Jde spíš o nějakou moji identitu. Ale co se týče třeba ekonomického systému, tak ženy mají skutečně mnohem nižší platy než muži, ač dělají stejnou práci. Jinak si myslím, že takhle jsou ty role dobře rozdělené a určitě bych je neměnila.

V televizním cyklu Nevinné lži si po boku Lenky Krobotové zahrála roli Anny.

V televizním cyklu Nevinné lži si po boku Lenky Krobotové zahrála roli Anny.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jak jsou podle vás rozdělené?

Že je muž a žena a každý si musí společně se svým partnerem určit, jak to chtějí mít. Manuál prostě neexistuje. Moje babičky mi občas opakují, že nejtěžší a nejlepší úkol v životě je mít dobrý partnerský vztah a správně vychovat děti.

Získají muži váš respekt snadno?

Já mám chlapy ráda, beru, že co chlap řekne, to platí. V takové rodině jsem totiž vyrostla, je plná obrovských a temperamentních osobností. Děda je hlava rodiny, ale babička má taky silnou osobnost. Jde o rozdělení síly. Když má žena problém s autem, tak je přece ráda, když si muž najde čas a opraví ho. Jedná se o jeho mužský princip. Pointa zároveň není v tom, že by to měl dělat pořád nebo že by ho žena neuměla opravit. Nejdůležitější jsou však ve vztahu hodnoty.

Jaké jsou ty vaše?

Určitě je třeba hodnoty s partnerem sdílet. Chtít jít do toho vztahu a společně řešit nejen konflikty. Neměla by chybět vzájemná důvěra, respekt a velkorysost. Ale stále ještě si své hodnoty ukotvuji a hledám, co vlastně chci a co ne.