„Raději budu kontroverzní než nijaká,“ říká a nebojí se jít s názory na trh. Nedávno se například zastala reklamy na mobil, která urazila Poláky zobrazené jako šmelináře a musela být u nás stažena.

Ovšem zkritizuje jak Polsko, tak Česko, pokud má pocit, že si to zaslouží. Energie a smysl pro fair play, bezprostřednost a milý úsměv, to je současná „Lvice“ Ewa.

Co vám dal a vzal rok 2014?

Byl pro mě celkově krásný, hodně pracovitý. Až mě to trochu štvalo. Dělali jsme strašně dlouho desku, což bylo, jako když přenášíte dítě - potřebujete ho dostat ven, nemyslíte na nic jiného. Porotcovala jsem polský X-Factor, hodně koncertovala, pošesté jsem skončila třetí ve Slavíku…

Po tradičních rodinných Vánocích ve Vendryni se Ewa těší na lednové hory, na jazzovou desku v Polsku, jarní turné a letní koncerty… Předsevzetí si nedává prvního ledna, ale ve chvíli, kdy ji napadnou.

Po tradičních rodinných Vánocích ve Vendryni se Ewa těší na lednové hory, na jazzovou desku v Polsku, jarní turné a letní koncerty… Předsevzetí si nedává prvního ledna, ale ve chvíli, kdy ji napadnou.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Co ještě? Školu ve Varšavě jsem přerušila a do Prahy se trvale přestěhovala už v roce 2013. Ale dá se říct, že jsem se tu příjemně zabydlela, učím se žít, vařit, uklízet, prát… A užívám si běžné denní věci, takové ty drobnosti - procházky s přítelem, návštěvu sestry. Osobní život OK. Snažím se nenechat otrávit děním ve společnosti, kdo vyhrál volby v Česku nebo v Polsku…

Už jste sehnala v Praze byt?

Zatím ne, nenašla jsem přesně takový, jaký by se mi stoprocentně líbil. Ale po hotelech už naštěstí nebydlím, jsem momentálně spokojená tam, kde jsem. Časem bych si ráda pořídila něco svého v rámci investice. A jednou bych chtěla žít v domečku…

Při procházce metropolí asi moc soukromí nemáte…

Dnes jsem kvůli focení namalovaná, takže mě lidi poznávají. Jinak stačí nepoužít šminky a udělat si culík. V Praze je hodně turistů, v centru se ztratím.

Ale reakce bývají hezké, se závistí se už nepotkávám. Dřív bývalo běžné, že si na mě ukazovali se slovy: Koukejte, ta kráva! Čím jste mladší, tím míň víte a míň tolerujete, stačilo nazpívat písničku, která se jim nelíbila, a antagonismus byl na světě.

Já tohle rozlišuju, znám spoustu muzikantů, jejichž věci mi nesedí, ale mám je ráda jako lidi a dokážu se s nimi normálně bavit. Zrovna nejlepší kamarád moji muziku nemusí. Přece se neurazím, to je minulost.

Jste v šoubyznysu od dvanácti, co považujete za hlavní mezník?

Určitě porotcování SuperStar před rokem. To mě hodně lidí začalo vnímat jinak. Předtím jsem dlouho nevydala desku, byla jsem víc v Polsku a diváci mě měli v paměti jako malou holčičku, dětský talent. Zřejmě si řekli: aha, ta holka už dospěla, má vlastní názor, občas je trochu přidrzlá…

Noviny začaly řešit můj přerod v slečnu a objevení ženských tvarů, které jim najednou připadaly až nepatřičné. A mezníkem byla taky písnička Leporelo, s níž jsem se po pěti letech vrátila do rádií a vypovídá už zcela o jiných věcech.

Dřív jste důsledně oddělovala práci a soukromí, teď je váš přítel Martin Chobot spoluautor desky…

To máte pravdu. Když jsem se dala dohromady s Tomášem Klusem, oba jsme zpívali a jeli si to svoje. Takže chodit spolu a spojit nás ještě hudebně by bylo moc okaté a nepřirozené. Každopádně nám to oddělení vyhovovalo, i když v soukromí jsme klidně dohromady zpívali.

Chodila do polské školy, žije v Čechách, přemýšlí a sny se jí zdají v těšínském nářečí, „po naszymu“. A zpívá s lidmi, s nimiž si rozumí - například s kapelou Čechomor.

Chodila do polské školy, žije v Čechách, přemýšlí a sny se jí zdají v těšínském nářečí, „po naszymu“. A zpívá s lidmi, s nimiž si rozumí - například s kapelou Čechomor.

FOTO: ČTK

S Martinem je to jinak. Byli jsme dlouholetí kamarádi, hrál pět let v mojí kapele - a když jsme spolu začali chodit, přece ho z ní nevyhodím! Je tedy přirozené, že jsme pracovně propojení. On sám píše s kamarádem písničky, jsou autorská dvojice a vydali i desku. Jelikož tvoří doma, jsem často u toho - a některé věci mi tak padly do ucha, že je zpívám.

To propojení mi prostě vyhovuje. A můžu rodičům ukázat i jeho cédéčko, jsem na něj pyšná. Nedovedu si představit, že by byl pokérovaný a přišel s brutálním metalem a já bych musela říct: víte, tohle dělá můj kluk.

Kdy vás napadlo, že s Martinem budete víc než kamarádi?

Dlouho ne. On měl holku, já kluka. Ale všechno se vyvíjí, takže se to asi před rokem a půl hezky zvrtlo… Když si s někým skvěle rozumíte, je sympatický, hezký, talentovaný, je to fajn…

Víte, že máte určitou jistotu a klid, nemusíte se malovat na rande, protože vás zná nevyspalou a v nejhorších situacích. To je na tom moc pěkné. Samozřejmě to má i minusy, že o sobě víme úplně všechno, i to, co bychom nechtěli vědět.

Nehrozí vám ponorková nemoc?

Je fakt, že nás i vedle muziky baví hodně stejných věcí. Když jeden řekne, že vyrazíme na lyže nebo si zahrajeme tenis, nestane se, že by druhý byl proti. Ale uznávám, že někdy je lepší se na chvíli rozdělit, Martin je asi rád, že teď dělám rozhovor.

A některé zájmy máme úplně samostatné. Já se třeba už tři roky dokopávám k tanci, nejraději bych dělala moderní, abych ho využila i na pódiu.

Lámete představu, že úspěšná žena těžko hledá partnera…

Takový chlap to nemá jednoduché, často neunese její slávu. Šance je, pokud je úspěšný v úplně jiné profesi, třeba doktor, právník - vyhovuje mu jeho pozice a nemá ambici být populární. Jinak bude jen kluk od XY. Pevně doufám, že s Martinem tohle zvládneme. Má svoji muziku a netrpí na přebujelé ego, netouží být vidět, naopak.

Pro dost mladých lidí fungujete jako vzor, co jim dnes obecně chybí?

Nechci generalizovat, ale žijeme velmi povrchním životem, nemyslíme na budoucnost, což se projevuje různě. Třeba že není nutné mít školu, něco dělat budu. Taky se příliš upínáme na hmotné věci a peníze. Bez nich se žít nedá, ale proč nemáme nikdy dost? Zanedbáváme rodinu, jen abychom vydělali co nejvíc.

S Tomášem Klusem Ewu vedle Slavíků pojila svého času i láska. Dnes jsou dobří kamarádi…

S Tomášem Klusem Ewu vedle Slavíků pojila svého času i láska. Dnes jsou dobří kamarádi…

FOTO: ČTK

Další extrém je trávit noci po barech, opíjet se, seznamovat na jednu noc, užívat si. Neříkám, že je ideál jen sedět doma s knížkou, ale všeho s mírou. A slušně. Tak chci žít já a jednou tak povedu i své děti.

Z toho povrchního života je mi špatně. To, že je něco běžné, přece neznamená, že je to normální. Když se zeptáte člověka na konci života, čeho lituje, neřekne, že měl víc fetovat, mít víc holek nebo vydělat víc peněz. Málo boháčů je šťastných, většina lituje chyb ve vztazích s nejbližšími. Podle mě je bohatý ten, kdo umí dávat, což si pojím s vírou…

Souvisí mravní bída s absencí víry?

To je téma na román. Ano, jsem oldschoolová, věřící, staromódní a puritánka. Spoustu věcí nechápu, neakceptuju, přijdou mi jako zbytečný akt zoufalství. Proč ničit roky kvalitního vztahu úletem? Přitom to mládeži strkáme do hlavy nahými a vulgárními reklamami, už nic není tabu a někde se nám to usazuje jako norma. Muži pak chtějí mít krasavice jako z fotoshopu, tak mění starší za mladší…

A holky se trápí hladem, aby vypadaly jako jejich idoly, až se z nich stanou anorektičky. Kam to spěje?

Je lepší situace v katolickém Polsku?

Bohužel ne. Tam teď běžela kontroverzní kampaň na rakve, v nichž se povalovaly skoro nahé modelky. Nechutné. Je fakt, že věřících tam je historicky mnohem víc než tady. Polsko bylo v minulosti víckrát rozebrané a úplně zmizelo z mapy, takže Poláci potřebovali hodně víry a odvahy dát ho zase dohromady. Asi i proto jsou odvážní, hrdinští a vznešení. V době komunismu jim vrátil naději papež Jan Pavel II. a oni si to pamatují.

Ale zažila jsem Poláky mimo Polsko - dělali strašný bordel, byli hluční, opilí a řvali: Tady můžeme, tady nás Bůh nevidí. Víra je u nich často jen na papíře. Mění se to, asi právem, protože kostel je propojený s politikou, a tudíž přestává být volbou.

Což není dobře.

Odděluji proto kostel jako instituci, která napáchala v historii hodně zla, a víru v Boha jako čistotu. Jsou to v podstatě morální zásady, desatero říká, abychom ctili rodiče, nekradli, nezabíjeli a nepodváděli. Co je na tom špatně?

Přiznám se, že nechodím do kostela pravidelně, jen symbolicky na Vánoce, ale mám to v sobě. Osobně znám spoustu nepovrchních a zásadových lidí, kteří jsou ateisté, a mnoho takzvaně věřících, kteří žijí dvojí morálku. Cestou z kostela se staví v hospodě a zajdou k jiné ženě…

Jaká je v Polsku situace v šoubyznysu? Mohli by pěvecké soutěže vyhrávat Gott a Bílá?

Klidně i Maryla Rodowiczová, lidi jí pořád fandí, ale musela by ten rok vydat desku, to je první podmínka. V Čechách je těžší se objevit, v Polsku se udržet, konkurence je mnohem větší. Je taky víc otevřené světu, zní tam hodně moderní anglické a americké hudby. Tady běží dál vyjeté koleje, což je bigbeat - Kabáti, Divokej Bill…, a folk - Kryl, Nohavica, Klus… Ale proč ne?

Polsko má premiérku, pomohlo by podle vás politice větší procento žen?

Nejsem feministka, myslím, že některé věci dělají chlapi líp, umějí se dobře rozhodnout, zkrátka určité posty jim právem patří. Třeba manažer je lepší muž - i tím, že když se někde podepisuju a začne tlačit dav, zařve, odstrčí je… Budí víc respekt, jako ochranka.

Na novém cédéčku Leporelo pracuje Ewa výborně s hlasem a náladami, neomezuje se na žánry. „Je o tom, jaká jsem, mám ráda rozmanitost. Každý z kapely napsal něco.“

Na novém cédéčku Leporelo pracuje Ewa výborně s hlasem a náladami, neomezuje se na žánry. „Je o tom, jaká jsem, mám ráda rozmanitost. Každý z kapely napsal něco.“

FOTO: ČTK

Ale v mnoha dalších profesích by se mělo rozhodovat jen podle toho, kdo je schopnější, a ne podle pohlaví, jak se často děje. Nemělo by hrát roli, jestli žena má, nebo nemá děti, hlavní je vhodnost pro tu konkrétní práci. Jinak hrozí nebezpečí, že mnoho žen kariéristek bude odkládat mateřství nebo si děti raději nepořídí vůbec…

Vyděláváte víc než spolužáci, jste spořivá? Za co nejvíc utratíte?

Vyšší příjmy vedou i k vyšším nákladům na život, ale nejsem utrácivý typ. Nešetřím na surovinách, ráda vařím a potrpím si na bio potraviny, mléko bez laktózy… Nerozmýšlím se, zda pozvu rodinu na oběd, ale nechodím do nejdražších restaurací. Oblečení vybírám v běžných obchodech, v Polsku mám stylistu, který mi občas něco půjčí, třeba na Slavíky. Dost utratím za kvalitní make-up a šminky, jelikož se musím malovat tak, abych nebyla za půl hodiny upatlaná.

A pro radost si kupuju přes internet hodně muziky a filmů, stahuju legálně za peníze. Nebo si dopřávám výlety na pár dnů, na Moravě jsou třeba hody… Ale nemám žádnou úchylku, za kterou bych vyhazovala majlant.

No dobře. Šetříte, jste rozumná i opatrná, k tomu se zdáte pořád nabitá energií - přesto, dnes je úplněk a počasí, že by psa nevyhnal. Ani tohle vás neovlivní?

Vůbec, nebo možná jen podvědomě, že se hůř vyspím. Jasně že dnešní pohled z okna nebyl příjemný, ale já se nenechám rozhodit. Pustím si hezkou písničku, film - naposled mě dostala Zmizelá, zavolám si s mámou, obejme mě můj kluk… A jsem v pohodě.

Pořádně naštvat mě dokážou zácpy v dopravě, pomalý internet a taky příjezdy z koncertu, kdy nesu tisíc věcí včetně kufru, nejede výtah a musím si otevřít dveře klíčem, který je až na dně tašky. Je to obvykle vztek tak na tři minuty, ale nadávám fest.

Média pečlivě sledují vaši váhu. Sportujete, držíte diety?

Neřeším to nijak brutálně, spíš jde o dobrý vnitřní pocit. Jsem normální holka znevýhodněná tím, že kamera přidává kila a fotografové si vždycky najdou nelichotivý záběr. Beru to, že jsem v přerodu v dospělou ženu, takže si hormony dělají své, mamka to měla podobné a říká, že se to uklidní.

Ewa Farna

Ewa Farna

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jasně že se trochu omezuju, nejím čtyři čokolády denně nebo pět steaků. A chci se víc hýbat. Fitko mě neláká, spíš dám nějaký ten tanec. Jako otylá si ale nepřipadám, hlavně že jsem zdravá. A mám aspoň na čem sedět! Pokud bude hlavní zpráva v novinách, že Farna má o tři kila víc, chci nám pogratulovat k problémům.

Někdy vám ale modely vyloženě ubližují…

Možná občas i trochu provokuju, vezmu si klidně široký bílý kabát a je mi to buřt. Byl hezký, plandavý a cítila jsem se v něm pohodlně. Fotkou v bulváru se nebudu trápit, to bych nevylezla z domu. Těm se nezavděčím nikdy, kdybych si oblékla něco obtaženého, budou zkoumat, co mi přetéká a vykukuje.

Když mě vidí na večírku s talířem guláše, píší, že se cpu, když si vezmu salát, dají titulek, že se trápím dietami… Vždycky je něco špatně. Dělám si z toho na koncertech „hmotnostní“ legraci. Pro mě je hlavní, že mě lidi poslouchají a berou jako zpěvačku, aniž bych musela podléhat nějakému vzhledovému diktátu.

Kdy jste vlastně zpívala poprvé na veřejnosti?

Já se dlouho styděla zpívat před lidmi, měla jsem trému. Kromě lidovek a koled, které jsem si notovala s rodiči třeba o Vánocích. Ale vlastní zpívání, napodobování zpěvaček - měla jsem v pokojíčku plakáty Anety Langerové, Lucie Bílé, Pink - jsem si hlídala jen o samotě. V momentu, kdy mamka přišla z práce, jsem přestala.

Takže rodiče mě poprvé slyšeli až na pódiu při vesnické soutěži, kde jsem vystoupila s Marylou Rodowiczovou. Maminka se bála: Ewičko, neudělej trapas, celá Vendryně o tom bude mluvit, nechceš nejdřív zazpívat mně? Ne!

Vyhrála jsem, naši si pobrečeli a byli šťastní. Ale že budu jednou skutečnou zpěvačkou, mě nenapadlo. Tvrdím, že když něco moc chcete, je to na vás vidět - a nejde to.

Talentů máte víc. Píšete hudbu i texty, hrajete na klavír, bicí a kytaru…

To nee. Na piano jsem se učila šest let, bicí mě baví, ale nemám je kvůli sousedům doma. Ovšem na turné jsem na ně hrála a je to super - krásně ze sebe dostanete přebytek energie.

V zásadě si ale nemyslím, že bych byla renesanční člověk. Jako holka jsem taky ráda lyžovala, tancovala, chodila na balet. Ve škole jsem byla průměrná, žádná jedničkářka. Stejně tak jsem v lyžování nevyhrávala závody. Měla jsem blok, že je to nebezpečné, který převážil nad touhou jet střemhlav a být první v cíli.

Zpívání je mnohem bezpečnější, i když asi náročnější pro psychiku. A myslím, že v něm jsem nejlepší z toho, co umím, je to maximum, které ze sebe můžu dát.

Co vám v cestě nahoru pomohlo a s čím jste naopak musela boxovat?

Určitě mi pomohlo rodinné zázemí, že jsem věděla, kam patřím a mám se kam vrátit, že jsem nebyla vnitřně roztržená. Možná i disciplína ze sportu. A určitě víra v Boha…

Ztěžovalo mi to, že mám vlastní hlavu a umím říkat ne. Jenže v šoubyznysu je to tak, že vás pan pořadatel nebo potenciální sponzor už příště nepozve. Já se ale nechci jen tak svlékat nebo se tvářit, že miluju třeba becherovku… Jsem srdcař.

Ewa Farna vydá nové české album v září.

„Mám vlastní hlavu,” říká Ewa Farná.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Naštěstí mám i ekonomické myšlení po tátovi, takže si hlídám ideální střed. Nemám problém udělat reklamu, být porotkyně, ale musím si za tím stát. Nejsem pařící typ, přitom vím, že na afterparty, na pohled povrchních, se domluví řada věcí. Já si spíš udělám večírek jen s kapelou. Tím nechci říct, že jsem bůhvíjak složitá, ve finále jsem jednoduchý člověk, ale mám své hranice.

Neměla jste pocit, že vám kvůli zpívání něco uniká?

Já zažila všechno, co ostatní, akorát ne tak často. Zábavy, plesy, diskošky… místo deseti jsem byla na jedné. S kamarádkami se vídám, hodně jich studuje v Praze, tak zajdeme na kafe. Ani dnes necítím omezení, že něco nestíhám nebo bych se měla chovat na veřejnosti a před novináři jinak než normálně, jsem stejná, ať mě někdo sleduje, nebo ne.

Jasně, občas řeknu nějaké sprosté slovo a užiju černý humor, který bych do televize jen tak neřekla. Nepotřebuju se však tvářit jako hodná pokorná holka, která mluví s úctou o rodičích - a pak jde kouřit nebo fetovat za roh.

O rodině ještě neuvažujete?

Je fakt, že maminka se v mém věku vdávala a narodila jsem se jí v třiadvaceti. Doba se mění. Ale mám kamarádky, které jsou už maminky, náš klávesista bude tátou ve čtyřiadvaceti…

Taky chci být mladá máma, maximálně v pětadvaceti. Myslím, že je super mít brzy odrostlé potomky. Zatím to není úplně aktuální, ale přemýšlím o tom i s partnerem. Nejsem typ, že budu s někým chodit pět let, pak zjistím, že nechce děti - a půjdu dál. Musím vědět, že jdeme stejným směrem.

Já nemám cíle sbírat Grammy nebo Slavíky, pro mě je hlavní mít děti a vychovat z nich slušné lidi, mít hezký vztah s rodinou, věrného manžela… To budu nejšťastnější. Četla jsem teď rozhovor s hercem, kterému je čtyřicet, a když potkal v obchodě ustaranou bývalou lásku se dvěma dětmi, byl rád, že si ji nevzal a je sám, volný. Ale kdo vyhrál?

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: