Pomáhá jim s řešením jejich problémů. Po nocích, telefonicky. Je totiž členem týmu krizové linky Ztracené dítě. Linky, která funguje bezplatně ve všech evropských státech. Děti, rodiče a všichni, kteří řeší jakýkoli problém související s ohrožením dítěte či jeho trápením nebo jakoukoli jinou nesnázi, na ni mohou volat odkudkoli. Číslo je 116 000 a všichni by si ho měli uložit do paměti.

Nejprve zde působil jako konzultant, nyní už své následovníky školí. Měl většinou tři noční služby v měsíci. „Občas to bylo vtipné. Třeba jsme s kapelou přiletěli v noci z Londýna a já jel rovnou z letiště na linku. Ale vydržel jsem to, protože jsem chtěl,“ říká. Petr Kužvart vysvětluje, že „linkaří“ už osm let.

Jak se k takové práci dostal? Jeho maminka je učitelka a Petr vždycky její povolání považoval za poslání. Už odmala měl také velký vztah k dětem. Mimochodem, dvacet let jezdil jako vedoucí na letní dětské tábory. A tam si k němu vždycky dovedly najít cestu děti, které měly nějaký problém. Začal přemýšlet, jestli v něm opravdu není kousek nějakého záchranáře.

Pomoc dětem i dospělým

Když už takhle delší dobu uvažoval, rozhodl se přihlásit na kurz telefonické krizové intervence. Poté dostal nabídku zkusit si linkařskou práci. „Potil jsem se, podceňoval. Ale oslovilo mě to, motivovalo, a dokonce mi to i šlo. Postupně bylo vidět, že to funguje. A ani nevím jak, po letech jsem se ocitl na pražské Lince důvěry. To byla první linka důvěry v Čechách. Pak jsem se stal členem interního týmu linky 116 000,“ popisuje Petr Kužvart svou cestu.

Lince Ztracené dítě jsou dva roky. Na rozdíl od Linky bezpečí, která funguje hlavně pro děti, Ztracené dítě nabízí i službu dospělým. A samozřejmě spolupracuje s ostatními linkami a krizovými centry.

Jak jsme již uvedli, jedná se o mezinárodní službu. Když se tedy například objeví podezření, že by některé české dítě mohlo být v rámci porozvodových tahanic odvezeno za hranice, linky si mezi sebou dávají echo. „Kontaktujeme příslušné pracovníky, kteří se starají o dané regiony, a snažíme se pomoci. Dost často se v rámci rodičovských sporů řeší únosy do zahraničí nebo obavy z nich. Pokud to je v rámci Evropy, je to méně komplikované. U zemí třetího světa se komplikace zvětšují.“

Linka Ztracené dítě je nezisková organizace, na jejíž provoz mohou lidé přispívat na www.ztracenedite.cz.

Linka Ztracené dítě je nezisková organizace, na jejíž provoz mohou lidé přispívat na www.ztracenedite.cz.

FOTO: archív Petra Kužvarta

Další věc, ve které linka pomáhá, je bezpečnost dětí: „Právě znalost našeho čísla může dětem i rodičům jako první krok pomoci. Říká se, že dítě je během několika minut na ulici v obrovském ohrožení - pokud zůstane bezprizorní. My se snažíme těmto věcem předcházet. Když se ale dítě pohybuje na nádražích, ulicích nebo veřejných prostranstvích, je opravdu velmi ohrožené. A v takových si tuacích jsme schopni okamžitě jednat,“ vysvětluje Petr Kužvart.

Linka Ztracené dítě funguje pod záštitou ministerstva vnitra a je napojena na policii, psychology, sociální pracovníky, záchranáře. „Ve chvíli, kdy se dozvíme o nějakém problému, máme sdělovací povinnost, ale můžeme kontaktovat rovnou lidi, kteří dokážou situaci rychle řešit. Musím jim všem velmi poděkovat, protože se s nimi spolupracuje skvěle. Jsme napojeni i na Linku bezpečí, která tady má velmi dobře vytvořenou strukturu a má velké úspěchy,“ říká.

Krize řeší často

Na otázku, zda už řešil nějaký velký problém, kdy bylo dítě v ohrožení, říká, že u takových věcí je velmi často. „Měli jsme například mnoho případů ze Slovenska, kdy se děti po útěku z domova ocitly v Praze. V živé paměti mám příběh dvou holčiček - sedmileté a třináctileté, které nám zavolaly z budky na hlavním nádraží. Když totiž zjistily, že začala padat tma, dostaly strach. To se stává často - děti nemají svůj útěkový plán dotvořený a prostě jenom vyrazí pryč z domova... Díky tomu, že nám zavolaly, byly během několika desítek minut v bezpečí,“ popisuje.

Dobrý pocit, když se podaří dítěti či dospělému v nouzi pomoci, prý přebije všechno. Petr Kužvart je velmi rád, že se ještě nesetkal s opravdu špatným koncem. „Musím to zaťukat. Zažil jsem, že se volající pokoušel spáchat sebevraždu. V telefonu jsem slyšel, že mu slábne hlas. Naštěstí mi pak zavolali známí ze záchranky, že přijeli včas. To bylo skvělý.“

Jindy se výsledek své práce takhle přesně nedozví, protože krizové linky jsou striktně anonymní. Člověk na druhém konci si může jen domýšlet, jak příběh, který vyslechl, pokračuje dál. Ale Petr Kužvart má svou zpětnou vazbu, kdy si říká, že pokud zavolá dospělý člověk, který si chce vzít život, je tam vždycky šance. Tím, že zvedne telefon a vytočí číslo, volá totiž o pomoc.

Lidé by nevěřili, jak jsou si některé příběhy podobné.

„U dětí je to mnohem křehčí a náročnější. Někdy totiž jednají zbrkle, rychle. Nebo mají nějaký svůj vysněný způsob sebevraždy, kdy si třeba dívka myslí, že se pak k ní její hoch vrátí, a představuje si, jak to bude krásné... Ale naštěstí jsme zatím neregistrovali případ, který by měl ten nejtragičtější konec,“ říká.

Na linku Ztracené dítě se mohou děti i dospělí obracet opravdu s jakýmkoli problémem. „Říkáme:,Nebojte se, že nás váš problém nebude zajímat.‘ Lidé by nevěřili, jak jsou si některé příběhy podobné. Především když si rodiče dělají z dětí rukojmí, když se o ně hádají. Pravda často není černobílá a sociální pracovníci jsou z toho unavení, protože těch příběhů, kdy jde o děti, jsou tisíce.”

„Ale vzpomínám si třeba na jeden případ, kdy se mi podařilo asistovat chlapíkovi, který jel domů všechny seřezat a vzít si děti násilím. Po telefonátu nakonec odejel s dcerami na večeři, domluvili se, koupil manželce kytku a vrátili se domů. Pak nám poděkoval s tím, že pochopil, že byl úplně šílený, a přitom že mu jde hlavně o děti. Ten muž v sobě dokázal uzavřít nějaké staré křivdy.“

Petr Kužvart

FOTO: Tomáš Martínek

Petr Kužvart připouští, že zná spíš život ze strany showbyznysu, kapely, kde je nějaký organismus, nějaká parta, a i proto je pro něj linkařský tým skvělý. „Někdy mi připadá až neuvěřitelné, jak ten tým funguje. Nabíjí mě to. Při supervizích si říkáme do očí věci, které nás navzájem štvou, protože víme, že musíme mít čistý stůl.“

Dá se supervize přenést i do showbyznysu? „Někdy se tomu směju, když si v kapele připadám jako supervizor. Ale dá se to přenést do jakéhokoli vztahu. Nejhorší jsou zamlčené křivdy. I v kapele se občas sejdeme a já říkám: Pojďme si udělat supervizi, pojďme si vyčistit stůl a řekněme si, co nám vadí. Neřešené problémy se totiž vrátí jako bumerang v ještě mnohem větší míře. Často to může být banální věc, protože plno věcí každý vnímá jinak. A supervize by právě měla sloužit k tomu, aby všichni pochopili, jak to má ten druhý. Myslím, že se nám to v kapele už léta daří a fungujeme. Ověřil jsem si, že to pomáhá.“

Zůstat nohama na zemi

Chinaski jsou léta velmi úspěšnou skupinou. Oslavili dvacet let trvání koncertem ve vyprodané O2 aréně, natočili novou desku, čerstvě získali druhé místo ve Slavíkovi. To už by člověku mohlo stoupnout do hlavy. Je linkaření pro Petra Kužvarta způsob, jak zůstat nohama na zemi?

„Přesně tak. Ve chvíli, kdy jsem vstoupil do Chinaski, kapela už byla známá. Moc dobře jsem si uvědomoval, že se stávám součástí skupiny, která má jméno. Naštěstí mě to nezastihlo v 18 letech, kdy by to se mnou asi zamávalo.”

„Celou dobu si uvědomuju, že je obrovské štěstí, a ne úplně lehká věc, udržet se nahoře. A i když to není tak viditelné, každá slavná kapela má období, kdy se daří a kdy se nedaří. Nás vždycky doba, kdy se ne až tak dařilo, semknula a my jsme se zase dostali nahoru. Naštěstí nejsme až tak mediálně zajímaví, protože jsme obyčejní, takže myslím, že se držíme při zemi. Asi je to i o skromnosti,“ zamýšlí se.

Pro Petra Kužvarta jsou také důležité všechny „obyčejné“ činnosti, kdy v umělecké škole potkává spolužáky a slyší, jak těžké je uživit rodinu z učitelského platu. Na lince Ztracené dítě pak poslouchá příběhy lidí, kteří mají existenční problémy, žijí třeba v holobytu, jsou napadáni. „Uvědomuji si, že je potřeba dávat velký pozor, aby člověk nepodlehl pocitu:,Co nadávají, vždyť se máme všichni dobře.‘ Protože ono to tak není.“

To, co prožívají s kapelou, bere podle svých slov jako dar. „Bereme to tak všichni. Možná i proto se nám podařilo natočit skvělou desku. Není to jen o pracovitosti, ale i o štěstí. Je pravda, že to už trvá a i pro mě začíná být neuvěřitelné, že se držíme takhle dlouho. Ale mám pocit, že zatím fungujeme v kapele tak, že se máme rádi, prožili jsme opravdu veleúspěšný rok a teď jsme v euforii.“