Jakub Kohák: Odlepte se od internetu a žijte skutečný život

Oslavy byly krásné, sešlo se mnoho lidí dobré vůle, kteří mi přáli a vyjadřovali svoji lásku k mé osobě – až do aleluja! A nejlepší dárek? Poukázka na dvanáct kubíků topného uhlí. Škoda jen, že netopím uhlím.

Vůbec ne. Jedu dál. Zatopím pod kotlem, tentokrát ovšem už ne uhlím, ale atomovým palivem!

Asi pár fórků vůči někomu, ale stalo se. Je to zahraný, rozhodčí to nepískl, hraje se dál.

Nikomu se neomluvím. Ať se všichni omluví mně!

Těm samozřejmě milerád: Dobrych chlopakuch požalowacz, wodka wyborowa tutaj slopau sa do zobačenia!

Normálně. Jen potřebuju přesvědčit nějakého miliardáře, aby mi dal pár miliónů.

Abych mu je hlídal.

No kdyby se dostal do situace, že by o své peníze přišel nebo mu je někdo zabavil, znárodnil, tak právě u mě mu nějaké zůstanou.

Dělám na tom.

Různě. V hampejzech, v podnicích pochybné pověsti. Třeba v podniku U Toulavéko kočičky – tam vídám věci… Inspirační motivy získané tam se linou celou mojí tvorbou, jakož i mým životem.

Měl – zřejmě jsem překročil bludný antikořen. Zkrátka jsem byl veden šťastnou hvězdou. A měl jsem štěstí na spolupracovníky, s nimiž se mi podařilo vytvořit legendární humoristický pořad Pečený sněhulák.

Pokud někdo neshledal scénky dostatečně komickými, pak si to lze vysvětlit toliko tím, že prostě nerozumí humoru v jeho dřevní podobě. Je to humor s nadčasovou kvalitou, kterou diváci docení ještě v budoucnu. Můžu teď říct ty spolupracovníky?

Důležití jsou scénáristé Šimíček a Janota a herci Mrázik, Polák, Šťabrňák, Čuba, Kaluža, Kozub.

Rozhodně to druhé, když se tam objeví někdo známý, bývá to obvykle požadavek klienta. Ti známí bývají hodně drazí, takže jejich účast prochází jinými schvalovacími procesy. Když obsazuji sám, vyberu prostě toho, kdo se podle mě na to hodí nejvíc. Aby třeba vůbec nemusel hrát, aby takový jako požadovaná postava už byl.

Mnoho! Namátkou – Anežka Hašková, Libor Zaradička, Ferdinand Puclík…

Chcete-li někoho známějšího, tak třeba Karel Roden. Začínal u mě.

Hned když ho ke mně jako malého kluka přivedli, viděl jsem tam jistý potenciál. Hodně se s ním muselo pracovat, ale výsledky se dostavily. Nebo Ondřej Vetchý. Toho jsem taky vypiplal. Ze zahraničních mohu jmenovat třeba Sylvestera Stallona, tam jsem na to šel podobně jako u Ondřeje – sport a herectví dohromady. Vyplatilo se.

To mám. Já na první pohled poznám policajta nebo revizora nebo zlého člověka.

Podle nesmiřitelného zabetonovaného jádra. I zlý člověk někdy projeví třeba soucit, ale ten opravdu zlý je jako žula. Nebavme se ale o zlu.

Třeba o mých nohách.

Protože mi nedávno Jiřina Bohdalová řekla, že mi je modeloval sám Apollón.

Když prováděla slavnostní výkop fotbalového zápasu, ve kterém jsem hrál. (Vytahuje mobil, kde je na snímku s Jiřinou Bohdalovou…) Tady mi to právě říká.

Jiří, řekl jsem jí – já jí totiž říkám Jiří – toho Rákosníčka jsi namluvila famózně.

Ne, chodí to ke mně samo.

Není co závidět.

To jsou příliš abstraktní věci, lidé spíš závidí ty materiální.

Sbírám věci. Mám přes čtyřicet sbírek různých věcí. Teď mě baví zátky od piva, etikety z rumů z celého světa, podtácky, ubrousky, balené cukry, špunty od šampaňského a taková ta kovová víčka na těch špuntech, staré fotbalové artefakty, poháry, ceny, dresy sportovců. Teď nedávno mi jeden věnoval Petr Janda, kdysi fotbalista Slavie, dnes turecké Antalye. Dres jsem dostal i od Filipa Jíchy, nejlepšího házenkáře světa. To bylo poté, co jsme spolu popili v Brně. Prostě kolegové.

Mnohokrát, ale pokaždé jsem odmítl. Takové věci nedělám.

Tak mu rád pomůžu. Jenže to se ještě nestalo. Kdyby ale vstali z hrobu třeba Gándhí nebo Václav Havel…

Vcelku jo. Kdy jindy bych měl žít? Když pomyslím, že bych žil v dřívějších dobách a rozbolel by mě zub… Sváry, války, boje a rozmíšky byly vždycky, nevyberete si. Mně tahle doba přijde celkem dobrá. Zajdete za roh do hospody, zahrajete si kulečník, politikovi můžete říct, že je hovado, můžete zítra zaletět třeba do Paříže…

Hodně jsem cestoval pracovně, nemám potřebu být každý rok na jiném kontinentu. Jsem celkem patriot, takže bych dokázal žít v jiné zemi nějakou dobu, ale určitě ne nastálo. Doma jsem tady. Nepochopím Američany, kteří se ze dne na den kvůli práci přestěhují na druhý konec země, a vůbec jim to nepřijde divné. To bych neuměl.

To patří k tomu, kde se cítíte doma. Český humor je uštěpačný, lišácký až vychytralý, ale je to dobrý humor. Mám rád ještě britský, ale třeba německý jde úplně mimo mě. Pokud se týká humoru, jsme na tom výtečně.

Nejsem si jistý. Humor zdrsněl, protože jsme zdrsněli všichni. Doba zdrsněla. Obrovsky pokročily technologie, takže můžete během sekund vidět všechna zvěrstva, která se dějí po celém světě. A co vás šokovalo před měsícem, vás teď šokuje míň a míň, až vás to přestane šokovat úplně – a bude vás šokovat už jen něco drsnějšího.

Humor bude pořád, v dobách dobrých i zlých. Slyšel jsem, že i vězni v koncentrácích měli svoje vtipy. Humor je nutný vždycky, když je třeba vyvážit temné stránky života.

Humor nevznikne, když lidé sedí sami s mobilem nebo tabletem v ruce. Nové technologie jsou dobré ke sdílení humoru, ne k jeho vymýšlení. Přimlouval bych se za to, aby se lidi odlepili od internetu a začali žít svoje skutečné životy. Aby neztráceli čas tím, že pořád něco fotí a dávají to na Facebook, ale vyrazili s kamarády se na ty věci podívat a pokecat si o tom.

Já Facebook ani Twitter nepoužívám, nemám na to čas, a hlavně mě to nebaví.

U reklamy to bývá týmová práce. Docela mám rád spot propagující Fresh Film Fest (Mezinárodní festival debutů a studentských filmů – pozn. aut.). Vymyslel jsem, že uděláme nějakou slavnou filmovou scénu po letech. Natočili jsme scénu z komedie Vrchní, prchni po třiceti letech – a ti herci na to kývli. Tenkrát tam hrál pětiletý chlapeček, v mém spotu tam vběhl velký chlap, vrhl se na Josefa Abrháma a zvolal „Tatínku!“.

Duševně rozhodně.

Mám auto od spřátelené firmy, která mi poskytuje stříbrného sršáně BMW.

Klidný a bezchybný. Kdyby chtěl někdo přepadnout banku a potřeboval na to řidiče, jsem ten pravý. Jedu s úsměvem na tváři, klidně, a když je potřeba, tak to umím rychle.

Umím skvěle uvařit chleba s máslem. A otevřít jogurt. To mi jde moc dobře. A taky olejovky otevírám mistrně.

Tím to ale nekončí. Umím i koupit jídlo a přinést ho domů. Přežívá ve mně lovec.

Je, umí ve svých čtyřech a půl roku nádherně tančit a zpívat. Taky staví úžasné fantaskní stavby z lega. A nedávno přinesl ze školky skvěle nakresleného havrana.

To nemůžete, protože se na to teprve chystám. Bude to něco mezi impresionismem a kubismem, hodně mě inspiroval Jiří Kolář se svými kolážemi a muchlážemi. Ve výsledku by to mohlo připomínat něco mezi Pierrem de Coubertinem a Dolcem s Gabbanou. A jestli seženu dobrý majzlík, zkusím i sochařit.

Je to můj syn. Dělá mi radost, jen bohužel trpí rychlověkem, takže je nyní starší než já. Už vyletěl z hnízda, ale když má nějakou přednášku, tak se za mnou přijde poradit, aby neřekl nějakou hloupost.

A já mu rád poradím, co bych pro kluka neudělal. (Ve skutečnosti jsou profesor Kohák a Jakubův otec bratranci  - pozn. aut.)

Ta to právě bohužel pozná spolehlivě.

Studentská známost. Taky mi dodnes říká: Študente, ty malý premiante.

To umí. Třeba jsem chtěl, aby se syn jmenoval Zlatan Lionel, ale jednoho fotbalisty jsem se musel vzdát. Ibrahimoviče jsem uhájil, odnesl to Messi. Syn se jmenuje Zlatan Jan.

Zářím v Újezdské fotbalové asociaci ÚFA a ve futsalovém týmu Gusanos Rojos (Rudí červi), občas se zúčastním nějakého benefičního zápasu, kde vsítím dva až tři góly. Rozdávám radost pohybem. Ostatně s mým tělem by byla škoda to nevyužít.

Přátelé! Výzvám se stavte čelem, nenechte se odradit neúspěchem, a co si usmyslíte – to se snažte i uskutečnit, nikdo jiný to za vás neudělá! A opatrujte se mi.