V říjnu jste oslavil čtyřicátiny. Jak probíhaly oslavy? Jaký byl nejlepší dárek?

Oslavy byly krásné, sešlo se mnoho lidí dobré vůle, kteří mi přáli a vyjadřovali svoji lásku k mé osobě – až do aleluja! A nejlepší dárek? Poukázka na dvanáct kubíků topného uhlí. Škoda jen, že netopím uhlím.

Je čtyřicítka pro vás nějakým mezníkem?

Vůbec ne. Jedu dál. Zatopím pod kotlem, tentokrát ovšem už ne uhlím, ale atomovým palivem!

Vzal byste něco z těch čtyřiceti let zpátky?

Asi pár fórků vůči někomu, ale stalo se. Je to zahraný, rozhodčí to nepískl, hraje se dál.

Tak využijte této příležitosti a někomu se třeba omluvte.

Nikomu se neomluvím. Ať se všichni omluví mně!

Ani Polákům, které jste teď tak vytočil svou reklamou?

Těm samozřejmě milerád: Dobrych chlopakuch požalowacz, wodka wyborowa tutaj slopau sa do zobačenia!

Jak byste si představoval dalších čtyřicet let?

Normálně. Jen potřebuju přesvědčit nějakého miliardáře, aby mi dal pár miliónů.

Proč by to proboha dělal?

Abych mu je hlídal.

Jak hlídal?

No kdyby se dostal do situace, že by o své peníze přišel nebo mu je někdo zabavil, znárodnil, tak právě u mě mu nějaké zůstanou.

Už jste našel osvíceného miliardáře, který váš nápad ocenil?

Dělám na tom.

Třeba žádného nebudete potřebovat, když budete stále vyhledávanějším reklamním režisérem. Kde berete inspiraci pro své reklamy?

Různě. V hampejzech, v podnicích pochybné pověsti. Třeba v podniku U Toulavéko kočičky – tam vídám věci… Inspirační motivy získané tam se linou celou mojí tvorbou, jakož i mým životem.

Dres futsalového týmu Gusanos Rojos dává vyniknout nohám, jež měly učarovat Jiřinu Bohdalovou.

Dres futsalového týmu Gusanos Rojos dává vyniknout nohám, jež měly učarovat Jiřinu Bohdalovou.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Měl jste dobrý rok?

Měl – zřejmě jsem překročil bludný antikořen. Zkrátka jsem byl veden šťastnou hvězdou. A měl jsem štěstí na spolupracovníky, s nimiž se mi podařilo vytvořit legendární humoristický pořad Pečený sněhulák.

Televizní kritici by s tímhle hodnocením možná nesouhlasili.

Pokud někdo neshledal scénky dostatečně komickými, pak si to lze vysvětlit toliko tím, že prostě nerozumí humoru v jeho dřevní podobě. Je to humor s nadčasovou kvalitou, kterou diváci docení ještě v budoucnu. Můžu teď říct ty spolupracovníky?

Prosím.

Důležití jsou scénáristé Šimíček a Janota a herci Mrázik, Polák, Šťabrňák, Čuba, Kaluža, Kozub.

Obsazujete do svých reklam raději známé herce, nebo neznámé tváře? 

Rozhodně to druhé, když se tam objeví někdo známý, bývá to obvykle požadavek klienta. Ti známí bývají hodně drazí, takže jejich účast prochází jinými schvalovacími procesy. Když obsazuji sám, vyberu prostě toho, kdo se podle mě na to hodí nejvíc. Aby třeba vůbec nemusel hrát, aby takový jako požadovaná postava už byl.

Je mezi nimi někdo, kdo na vašich reklamách vyrostl v hvězdu?

Mnoho! Namátkou – Anežka Hašková, Libor Zaradička, Ferdinand Puclík…

Tak takový fajnšmekr, abych je znala, nejsem.

Chcete-li někoho známějšího, tak třeba Karel Roden. Začínal u mě.

Vyprávějte.

Hned když ho ke mně jako malého kluka přivedli, viděl jsem tam jistý potenciál. Hodně se s ním muselo pracovat, ale výsledky se dostavily. Nebo Ondřej Vetchý. Toho jsem taky vypiplal. Ze zahraničních mohu jmenovat třeba Sylvestera Stallona, tam jsem na to šel podobně jako u Ondřeje – sport a herectví dohromady. Vyplatilo se.

Tak to máte dobrý čich na lidi.

To mám. Já na první pohled poznám policajta nebo revizora nebo zlého člověka.

Toho poznáte podle čeho?

Podle nesmiřitelného zabetonovaného jádra. I zlý člověk někdy projeví třeba soucit, ale ten opravdu zlý je jako žula. Nebavme se ale o zlu.

O čem se tedy budeme bavit?

Třeba o mých nohách.

Proč to je tak zajímavé téma?

Protože mi nedávno Jiřina Bohdalová řekla, že mi je modeloval sám Apollón.

Skoro se bojím zeptat, při jaké příležitosti to bylo.

Když prováděla slavnostní výkop fotbalového zápasu, ve kterém jsem hrál. (Vytahuje mobil, kde je na snímku s Jiřinou Bohdalovou…) Tady mi to právě říká.

Vy jste jí taky vysekl nějakou poklonu?

Jiří, řekl jsem jí – já jí totiž říkám Jiří – toho Rákosníčka jsi namluvila famózně.

Prožíváte něco jako tvůrčí muka?

Ne, chodí to ke mně samo.

To vám asi dost lidí závidí.

Není co závidět.

Počkejte, krásné nohy, nápady k vám chodí samy…

To jsou příliš abstraktní věci, lidé spíš závidí ty materiální.

Pečeného Sněhuláka, mystifikační skeče plné velmi nekoretního humoru, režíroval a občas v nich hrál.

Pečeného Sněhuláka, mystifikační skeče plné velmi nekorektního humoru, režíroval a občas v nich hrál.

FOTO: archív ČT

Jakou roli hraje materiálno ve vašem životě?

Sbírám věci. Mám přes čtyřicet sbírek různých věcí. Teď mě baví zátky od piva, etikety z rumů z celého světa, podtácky, ubrousky, balené cukry, špunty od šampaňského a taková ta kovová víčka na těch špuntech, staré fotbalové artefakty, poháry, ceny, dresy sportovců. Teď nedávno mi jeden věnoval Petr Janda, kdysi fotbalista Slavie, dnes turecké Antalye. Dres jsem dostal i od Filipa Jíchy, nejlepšího házenkáře světa. To bylo poté, co jsme spolu popili v Brně. Prostě kolegové.

Byl jste jako režisér úspěšných a nápaditých reklamních spotů osloven nějakou politickou stranou?

Mnohokrát, ale pokaždé jsem odmítl. Takové věci nedělám.

Ani kdyby to byl někdo, pro koho by bilo vaše srdce?

Tak mu rád pomůžu. Jenže to se ještě nestalo. Kdyby ale vstali z hrobu třeba Gándhí nebo Václav Havel…

Jste spokojený s dobou, v níž žijete?

Vcelku jo. Kdy jindy bych měl žít? Když pomyslím, že bych žil v dřívějších dobách a rozbolel by mě zub… Sváry, války, boje a rozmíšky byly vždycky, nevyberete si. Mně tahle doba přijde celkem dobrá. Zajdete za roh do hospody, zahrajete si kulečník, politikovi můžete říct, že je hovado, můžete zítra zaletět třeba do Paříže…

Cestujete rád?

Hodně jsem cestoval pracovně, nemám potřebu být každý rok na jiném kontinentu. Jsem celkem patriot, takže bych dokázal žít v jiné zemi nějakou dobu, ale určitě ne nastálo. Doma jsem tady. Nepochopím Američany, kteří se ze dne na den kvůli práci přestěhují na druhý konec země, a vůbec jim to nepřijde divné. To bych neuměl.

Jste i patriotem českého humoru?

To patří k tomu, kde se cítíte doma. Český humor je uštěpačný, lišácký až vychytralý, ale je to dobrý humor. Mám rád ještě britský, ale třeba německý jde úplně mimo mě. Pokud se týká humoru, jsme na tom výtečně.

Byl by humor, který produkujete, pro lidi srozumitelný třeba před třiceti čtyřiceti lety?

Nejsem si jistý. Humor zdrsněl, protože jsme zdrsněli všichni. Doba zdrsněla. Obrovsky pokročily technologie, takže můžete během sekund vidět všechna zvěrstva, která se dějí po celém světě. A co vás šokovalo před měsícem, vás teď šokuje míň a míň, až vás to přestane šokovat úplně – a bude vás šokovat už jen něco drsnějšího.

Humor bude pořád, v dobách dobrých i zlých. Slyšel jsem, že i vězni v koncentrácích měli svoje vtipy. Humor je nutný vždycky, když je třeba vyvážit temné stránky života.

Svědčí humoru nové komunikační technologie? Jaký rozdíl vidíte mezi humorem sdíleným na sociálních sítích a humorem, který vznikne, když lidé spolu sedí a pokecají?

Humor nevznikne, když lidé sedí sami s mobilem nebo tabletem v ruce. Nové technologie jsou dobré ke sdílení humoru, ne k jeho vymýšlení. Přimlouval bych se za to, aby se lidi odlepili od internetu a začali žít svoje skutečné životy. Aby neztráceli čas tím, že pořád něco fotí a dávají to na Facebook, ale vyrazili s kamarády se na ty věci podívat a pokecat si o tom.

Já Facebook ani Twitter nepoužívám, nemám na to čas, a hlavně mě to nebaví.

Kterého ze svých reklamních nápadů si ceníte nejvíc?

U reklamy to bývá týmová práce. Docela mám rád spot propagující Fresh Film Fest (Mezinárodní festival debutů a studentských filmů – pozn. aut.). Vymyslel jsem, že uděláme nějakou slavnou filmovou scénu po letech. Natočili jsme scénu z komedie Vrchní, prchni po třiceti letech – a ti herci na to kývli. Tenkrát tam hrál pětiletý chlapeček, v mém spotu tam vběhl velký chlap, vrhl se na Josefa Abrháma a zvolal „Tatínku!“.

S Nadací Terezy Maxové, která pomáhá dětem z dětských domovů, spolupracuje jako režisér i jako bavič.

S Nadací Terezy Maxové, která pomáhá dětem z dětských domovů, spolupracuje jako režisér i jako bavič.

FOTO: Profimedia.cz

Zbohatl jste?

Duševně rozhodně.

V čem třeba jezdíte?

Mám auto od spřátelené firmy, která mi poskytuje stříbrného sršáně BMW.

Jaký jste řidič?

Klidný a bezchybný. Kdyby chtěl někdo přepadnout banku a potřeboval na to řidiče, jsem ten pravý. Jedu s úsměvem na tváři, klidně, a když je potřeba, tak to umím rychle.

Umíte třeba i vařit?

Umím skvěle uvařit chleba s máslem. A otevřít jogurt. To mi jde moc dobře. A taky olejovky otevírám mistrně.

Úplný poklad do domácnosti…

Tím to ale nekončí. Umím i koupit jídlo a přinést ho domů. Přežívá ve mně lovec.

Syn je po vás?

Je, umí ve svých čtyřech a půl roku nádherně tančit a zpívat. Taky staví úžasné fantaskní stavby z lega. A nedávno přinesl ze školky skvěle nakresleného havrana.

To jsem nevěděla, že jste nadán i výtvarně.

To nemůžete, protože se na to teprve chystám. Bude to něco mezi impresionismem a kubismem, hodně mě inspiroval Jiří Kolář se svými kolážemi a muchlážemi. Ve výsledku by to mohlo připomínat něco mezi Pierrem de Coubertinem a Dolcem s Gabbanou. A jestli seženu dobrý majzlík, zkusím i sochařit.

Jste příbuzný filozofa Erazima Koháka?

Je to můj syn. Dělá mi radost, jen bohužel trpí rychlověkem, takže je nyní starší než já. Už vyletěl z hnízda, ale když má nějakou přednášku, tak se za mnou přijde poradit, aby neřekl nějakou hloupost.

A já mu rád poradím, co bych pro kluka neudělal. (Ve skutečnosti jsou profesor Kohák a Jakubův otec bratranci  - pozn. aut.)

S kamarádem Ondřejem Vetchým se setkali jako kolegové v seriálu Okresní přebor.

S kamarádem Ondřejem Vetchým se setkali jako kolegové v seriálu Okresní přebor.

FOTO: archív TV Nova

Pozná vaše žena, kdy to myslíte vážně a kdy ne?

Ta to právě bohužel pozná spolehlivě.

Jak dlouho jste spolu?

Studentská známost. Taky mi dodnes říká: Študente, ty malý premiante.

Umí si postavit hlavu?

To umí. Třeba jsem chtěl, aby se syn jmenoval Zlatan Lionel, ale jednoho fotbalisty jsem se musel vzdát. Ibrahimoviče jsem uhájil, odnesl to Messi. Syn se jmenuje Zlatan Jan.

Jak vypadá vaše fotbalová současnost?

Zářím v Újezdské fotbalové asociaci ÚFA a ve futsalovém týmu Gusanos Rojos (Rudí červi), občas se zúčastním nějakého benefičního zápasu, kde vsítím dva až tři góly. Rozdávám radost pohybem. Ostatně s mým tělem by byla škoda to nevyužít.

Co byste čtenářům popřál do roku 2015?

Přátelé! Výzvám se stavte čelem, nenechte se odradit neúspěchem, a co si usmyslíte – to se snažte i uskutečnit, nikdo jiný to za vás neudělá! A opatrujte se mi.