Scházíme se v pražském bytě Janouchových poblíž sochy svatého Václava. Je plný knih. Mnohé z nich psala zpovídaná, další její rodiče. Ruku mi nepodává, nechce mě nakazit. Vysoké teploty právě srazila prášky. První dojem? Je to kočka. Na padesátiny, které letos oslavila, rozhodně nevypadá.

Doma je s ní i máma Ada, docentka radiační biologie. Zatímco mluvíme, ona trpělivě hledá fotografie z dětství dcery, dnes slavné novinářky a spisovatelky. Chvílemi se nad nimi vášnivě přou o radostech a strastech prvních let emigrace. Pak volá z nemocnice František Janouch, zakladatel Nadace Charty 77 a profesor jaderné fyziky, že vyšetření dopadlo dobře.

Jisté je jedno: každý z rodiny je osobitý, při sobě ale drží pevně. Čtyřicet let po vynuceném odchodu mají všichni ve Švédsku zaběhnuté kariéry.

Sama se označujete za ostrou semetriku. Mám se bát?

Nemusíte. Jen říkám vždy, co si myslím. To je typické. Ozve-li se ženská proti něčemu, co se jí nelíbí, je agresivní, když to udělá muž, je odvážný a mužný. Švédi se obecně konfliktů bojí, vyhýbají se jim. Někdy proto působím jako ta ostrá semetrika. Otevřenost mám asi po tátovi.

Kateřina Janouchová

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Je pravda, že máte na chalupě SPZ z fiatu, v němž jste jako malá emigrovala?

Já přímo ne, ale naši ano. Značka ABO 80-85 visí na dveřích toalety. My máme vlastní dům na venkově, nedaleko od nich.

Vraťme se do prosince 1974. Jak probíhal přejezd československých státních hranic?

Krátce po Štědrém dni, velmi brzy ráno, jsme sedli před domem v Praze 10 do fiatu. Já, brácha Erik, máma a táta. Byla zima, tma. Předcházelo tomu několikatýdenní loučení, kdy jsme chodili po městě, jezdili za známými a loučili se. Celý podzim byl drásavý, nepříjemný. Nechtěla jsem pryč, ztratit kamarádky, třídu, školu.

V autě ani nebylo moc věcí. Balíky už na nás čekaly v Kodani. Byla jsem smutná. Zmatená. Po přejezdu německé hranice přišel pocit „to je neuvěřitelné“, s příměsí nejistoty, řadou otázek.

Stěhovali jste se těsně po Vánocích. Pamatujete si na nějaké dárky pod stromečkem?

Ty poslední Vánoce v Československu jsem si ani neužila. A od té doby je vlastně nemám ráda, nesnáším je. Nastává mi takový bolavý čas. Když byly děti malé, pocity jsem v sobě potlačila, teď vyrostly a mně se vše vrací. Nechci nic slavit, dodržovat tradice.

A překonáte se?

Samozřejmě, každý rok kvůli synům a dceři.

Kateřina Janouchová s rodiči: Adou Kolmanovou a Františkem Janouchem na křtu své knihy.

Kateřina Janouchová s rodiči: Adou Kolmanovou a Františkem Janouchem na křtu své knihy.

FOTO: Petr Horník, Právo

Co máte běžně na vánočním stole?

Naši přinesou bramborový salát, řízky a vanilkové rohlíčky. Zbytek je typicky švédský. Podává se losos, šunka, masové kuličky, párečky, červené zelí, kedlubničky…

To všechno připravujete?

Kuličky ano, zbytek kupuji hotový. Ani moc nepeču. Jen děti mají rády perníkové sušenky. Jsou podobné českému perníku, jen nejsou měkké. S těstem se jinak pracuje podobně. Společně pečeme, vykrajujeme tvary, slepujeme, zdobíme. Na svatou Lucii, v předvánočním čase, pečeme i sladké šafránové buchty.

V době nuceného vystěhování jste byla ještě dítě. Jak na vás kapitalismus zapůsobil?

My jsme to vzali nejdříve přes Dánsko, kde se mi hodně líbilo. Chodila jsem do mezinárodní školy, učila se intenzivně anglicky, našla si kamarády. Jenže za rok rodiče dostali práci ve Švédsku, kde přišel ten pravý šok.

Přestěhovali jsme se na nepříjemné sídliště ve Stockholmu. Ani nevím, proč si rodiče vybrali tohle místo. („Bylo to blízko univerzity, kde jsme oba pracovali,“ vstupuje do rozhovoru paní Ada.) Aha… Oni neměli nikdy povědomí o tom, co je příjemné, hlavně že to bylo praktické. („Byla tam i škola, lesy, jezero,“ doplňuje paní Ada.) Ta škola byla hrozná. Za městem, bez ducha, spolužáci agresivní.

FOTO: Petr Horník, Právo

Prý na vás vulgárně křičeli.

Slýchala jsem běžně: ty zasraná cizinko. Jak jsem už říkala, to sídliště nebylo úplně dobré. A já byla jiná. Měla jsem tmavší vlasy, tmavší oči než oni. Nelíbilo se jim ani, jak chodím oblíkaná.

Proti nadávkám jste se bránila i pěstmi. Kolikrát v životě jste se prala?

Víckrát, nebojím se fyzicky bránit. Ženská si nemá nechat všechno líbit, podle toho jednám.

Vyhráváte?

Vždycky. Mám silné pěsti a neváhám je použít. (smích)

Trvalo vám dlouho, než jste se naučila švédštinu?

Naopak, zvládla jsem ji rychle, do dvou měsíců. Byla jsem prakticky jedinou cizinkou v oblasti. Úřady do mě hodně investovaly. Měla jsem velmi milou, oddanou paní učitelku jen pro sebe. Základy řeči jsem si jinak osvojila už v Dánsku při sledování televize. Navíc mám nadání na jazyky, známku ze švédštiny jsem proto měla během studií vždy nejlepší.

Máma je Ruska, táta Čech, vy jste vyrostla ve Švédsku. V jakém jazyce píšete?

Švédsky, ale, jak vidíte, mluvím samozřejmě česky. Dále pak anglicky a francouzsky.

S bratrem Erikem těsně před odjezdem z Československa.

S bratrem Erikem těsně před odjezdem z Československa

FOTO: archív

Co zmíněná ruština?

Je to moje trauma z dětství. Když jsem byla malá, ovládala jsem ji. Pak přišel rok 1968, okupace Československa. Máma mi nakázala, že nesmím mluvit rusky na ulici, že to lidé nemají rádi. Tak jsem ruštinu v sobě úplně utnula. Nenáviděla jsem i tu ruskou část ve mně.

Hluboko uvnitř si nesu pocit: rusky se nemluví, Rusové jsou blbí. V dospělosti jsem si vysvětlila, že je to řeč jako každá jiná. Rusům i teď rozumím, třeba bych se rozmluvila.

Žijete na pomezí kultur. Pozorujete na Češích a Švédech nějaké národní stereotypy?

Švédi jsou citlivější na životní role mužů a žen, mažou rozdíly. Tady ve stereotypech muž vydělává, žena pracuje v zaměstnání i doma, stále jede. Čech sice doma takzvaně pomáhá, ale to hlavní – péče o děti, úklid, vaření – je stále na Češce.
Naopak Švédové hodně věcí dělají bez ptaní. I tamní politici jsou opatrní na slova. Poslat ženu k plotně by je mohlo stát kariéru.

Jak se změnilo Švédsko od sedmdesátých let, kdy jste tam přijela?

Dříve obchody třeba zavíraly brzo, měly jen švédské zboží. Prostě zapadákov. Rozsáhlá imigrace v posledních desetiletích izolovanost nabourala. Cizinci přinesli vlastní kultury, tradice, jídla - otupili uzavřenost země. Lidé teď obecně více cestují. Milují Asii, například Thajsko. Chodí pak rádi na thajskou kuchyni do malých bister a restaurací.

Prospívá podobné mísení kultur?

Podle mě ano, multikulturalismus spíše obohacuje. I když u nás posiluje strana Švédských demokratů, kteří jsou přes název hodně nacionalističtí, takzvaně nahnědo. Jejich program stojí na útocích proti přistěhovalcům. Sympatizanti jim přibývají. Švédům se totiž integrace cizinců do komunity ne vždy daří.

Podle mě by si předem měli promyslet, kolik lidí chtějí do země přivést. Myslí to dobře, ale uprchlíků je moc a úřady se o ně neumějí leckdy postarat. Vznikají pak konflikty mezi většinou a menšinami.

S dětmi. Nejstarší syn Ludvík na snímku z roku 2005 chybí. Daniel je v zeleném triku, zleva od Ingrid je David, na pravé straně Jacob (Jakub).

S dětmi. Nejstarší syn Ludvík na snímku z roku 2005 chybí. Daniel je v zeleném triku, zleva od Ingrid je David, na pravé straně Jacob (Jakub).

FOTO: archív

Když jste tam přišla, znali spolužáci z Československa jen hokej. Co o nás vědí teď?

Hokej sledují dodnes a po otevření hranic se Švédové zamilovali do Prahy. Je pro ně dobře dopravně dostupná. Přijde jim romantická, malebná. Hodně žáků vyjíždí se školou na zahraniční výlet právě sem. I mí tři synové, bohatýři, jak jim říkám, si to tu letos u babičky a dědy užili. Nezdá se to, ale Švédové se v lecčem cítí v Čechách jako doma.

Četla jsem, že vás k feminismu vychovával otec. Jak to probíhalo?

Táta je feminista, žen si velmi váží. Říkával mi, že v životě musím být hlavně dobrým člověkem, a je jedno, zda jsem žena či muž. Choval se ke mně neutrálně, ne jako k holce nebo klukovi. Dal mi jako správný otec důvěru v sebe sama.

Nikdy vám nic klučičího nevymlouval?

Jen v dospívání. Nelíbila se mu má záliba ve fotbale, což mu dodnes zazlívám. (smích) V emancipovaném postoji mi ale hodně pomáhala i máma. Jsme liberální, moderní rodina.

Proč si myslíte, že v Česku se pokládá slovo feministka téměř za nadávku?

Označit se za feministku není úplně jednoduché ani ve Švédsku. Jen na vás otevřeně neútočí. V Česku jinak převažuje model tradiční rodiny, lidé se obecně bojí silných žen. Mužům boří systém, berou jim jejich sociální role. Z toho plyne strach z neznámého, nepochopení, útoky.

Stereotypy nabouráváte i tím, že odmítáte jakékoli bití dětí, byť jen pohlavek.

Slabší se prostě bít nesmí. Nechápou, proč útočíte. Neubrání se vám. Můžete bít jen silnějšího. Jako David vyzvat na souboj Goliáše. A pak doufat, že vyhrajete.

S mámou Adou Kolmanovou v pražském bytě.

S mámou Adou Kolmanovou v pražském bytě

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Proč si myslíte, že u nás jsou podobné tresty stále běžné?

Tradice je silná v celém světě. Jen málo států, prakticky všechny ve Skandinávii, to přímo zakazuje. Podle mě to souvisí se silným tamním feminismem. Děti a ženy tvoří jednu skupinu, objektivně slabší. Budete-li ji více respektovat, společnost zjemníte, obohatíte.

Máte pět dětí. Opravdu jste někdy neměla chuť nějaké z nich plácnout po zadku?

Samozřejmě občas dlaně svěděly. Svírala jsem vší silou palce na rukách a říkala si: NE! Ovládla jsem se. Nesmí se to ze zákona, což respektuji. Pro rodiče je velmi příjemné vědět: Takhle se nechovej!

Jak tedy potomky výchovně usměrňujete?

Umlouvám, chlácholím, podplácím, někdy zvýším hlas, říkám jim nepříjemné věci, dokonce na ně i řvu. Hádky u nás probíhaly i probíhají, což je ve velké rodině normální. Ukočírovat sedmičlennou domácnost je někdy hodně unavující.

Přes mnohačetnou domácnost píšete články, knihy, jste v televizi i švédskou celebritou.

V budování kariéry mi hodně pomáhalo zázemí. Jak já, tak manžel jsme pracovali ve vlastní firmě, z domova. Ulehčilo nám to chod rodiny. Nemuseli jsme být každý den v určitou hodinu na nějakém místě. Měli jsme rovnoprávnou dělbu práce. Já třeba nežehlím. Nesnáším to. Ujal se toho muž. Když kluci povyrostli, neseděli na zadku, ale třeba vařili.

Nejmladší dcera se už také zapojila?

Je poslední a asi nejvíc rozmazlená. Říkáme, že u nás vládne feminismus. Synové jí hodně ustupují, je slabší, holka. V životě to bude mít těžší, kdežto oni lehčí. Jinak Ingrid, které bude prvního ledna třináct, tu pomoc mámě jaksi přirozeně v sobě má. Uklízí, uvaří si. Syny jsem to musela učit. Že by genetika?

Portrét z období prvních let ve Švédsku.

Portrét z období prvních let ve Švédsku

FOTO: archív

Kolik dětí s vámi dosud žije?

Čtyři. Nejstarší, pětadvacetiletý, se odstěhoval. A jeden ze synů byl teď delší čas v Asii, kde se zdokonaloval v barmanských technikách. Chce se tam vrátit, plánuje Austrálii. Doma mi tak zbývají skoro osmnáctiletý David a téměř šestnáctiletý Daniel a zmíněná Ingrid.

Nebojíte se okamžiku, kdy všichni odejdou a vy zůstanete s manželem sama?

Já se na to těším! Čekám na to jako na boží smilování! Zbývá mi ještě několik let. K tomu manželovi. Žádného nemám. V červnu jsme se rozvedli.

Promiňte, netušila jsem to. Ale přesto k němu. Před léčením vypil denně lahev whisky, vyšňupal pět gramů kokainu. Vy jste na něj volala policii, ale dala jste mu ještě šanci.

Vidím, že jste četla mou asi nejúspěšnější knihu Nejbližší, kde vše popisuji. V největší krizi jsme podali první pokus o rozvod. Ve Švédsku, když máte děti, ale musíte půl roku čekat a pak žádost obnovit, aby došlo k soudu. Tehdy jsme to nedotáhli. Z léčebny se vrátil čistý. Já s ním měla tři děti (nejstarší syn je z prvního manželství, Ingrid se narodila později ¨– pozn. red.). Nechtěla jsem sedět s nimi doma sama a litovat se. Kluci byli také jeho, musel se starat! Jinak nepije už téměř patnáct let.

Přesto jste se nedávno rozvedli.

Byli jsme spolu téměř polovinu života. Poslední roky to nefungovalo. Mám ho jinak stále nějak ráda. Děti nás doživotně spojily. Máme firmu. Ale teď jsme už jen kamarádi.

Alkoholik byl i váš první muž. Bylo zodpovědné mít tolik dětí?

Nebylo, ale co si počít s láskou, život šel, jak měl. Já chtěla vždycky velkou rodinu. Jinak můj druhý manžel chtěl ještě další dítě po nejmladší Ingrid, to už jsem odmítla.

Kolik dětí mají běžně Švédové?

Dvě až tři, jenom čtyři procenta rodin čtyři a více. No a z té menšiny je asi půlka somálského původu. (smích)

Typičtí Švédové tedy nejste.

Rozhodně ne, já jsem přece i Češka.

Cítíte se tak?

Vnímám se mezinárodně. Skandinávie je asi v mém nitru nejhlouběji ze všech mísených národností. Děti už Švédové jsou. Česky ani nemluví, což je i moje chyba, přiznávám.

Píšete hodně o sexu. Zaskočili vás někdy potomci otázkou z intimní oblasti?

Jsme otevřená rodina, sex k tomu patří. Děti se dozvěděly, co chtěly. Jeden se chtěl bavit, druhý raději vše nastudoval, pak se ptal. Rodič se nesmí vnucovat. Základní informace ale podat musí. I když někdy přijdou kyselé dětské ksichty, reakce typu: už vše znám.

Otec je jaderný fyzik, máma radiační bioložka. Vás věda nikdy nelákala?

Jediné, co mě zajímalo, byla mořská biologie, barevný svět pod hladinou. Bratr Erik jde v jejich stopách asi více než já. I když se vědě přímo nevěnuje, je úspěšný architekt.

Odstěhovala jste se od rodičů po skandinávsku v 18, či jste po česku zůstala co nejdéle?

Mně plně vyhovovalo, že jsem odešla už ve čtrnácti na internátní školu. Krátce, pár týdnů, jsem u nich pobyla po maturitě, ale v devatenácti jsem si našla práci v nakladatelství a začala žít tak, jak jsem chtěla. Nikdy jsem netoužila bydlet moc dlouho s rodiči.

Takže jste zvolila skandinávský model osamostatňování?

Já ano, jenže teď moc nefunguje. Mladí žijí s rodiči déle než generace sedmdesátých a osmdesátých let. Vidím to u svých pěti dětí i u potomků kamarádek. Je jim dvaadvacet, pětadvacet a nikam se nestěhují. Není práce, nejsou byty.

Nastává ve Švédsku doba mamahotelů jako třeba v Itálii?

Mladí Skandinávci zadarmo doma nejedí. Jakmile si najdou práci, rodičům přispívají. Když studují, mají půjčku od státu a připlácejí, kolik mohou. Třeba dva tisíce švédských korun měsíčně (zhruba 6000 Kč – pozn. red.) jako dřív náš nejstarší syn.

Je jiné být Janouchová v Česku než ve Švédsku?

Ve Skandinávii jsem velmi známá. Dá se říci celebrita. Populární jsou tam moje knihy – romány, detektivky i naučná díla o dětech, sexu. Prodalo se jich určitě přes milión. Momentálně mě živí. Chodím i hodně do televize, přednáším.

Tady jsem spojená více s tátou. Ve Švédsku jsem prostě Janouchová, v Česku patřím k Janouchům.