A dnes jde osmatřicetiletá rodačka z Košic z role do role nejen v Čechách a na Slovensku, ale i v Americe, kde s manželem a synem žije.

Na českých obrazovkách působila loni v seriálu Sanitka 2 jako zjevení. Člověku to nedalo a přemýšlel, kde tuhle krásnou herečku na Slovensku tak dlouho schovávali. A kromě diváků evidentně přemýšleli i režiséři, protože právě v těchto týdnech mají premiéru dva její nové české filmy…

Nepotkává se často žena ve vašem povolání s tak nevšedním osudem, jaký máte vy. Nenapadlo vás někdy nechat si ho vyvěštit u kartářky?

Ano, párkrát v životě jsem to absolvovala. Poprvé ještě na škole, někde v Banské Bystrici. Jak to dopadlo, si nepamatuju. A pak mě to potkalo úplnou náhodou ještě jednou, na jedné velké narozeninové párty v Los Angeles. Měli tam objednanou věštkyni se zajímavou historií. Přátelé mě přemluvili, abych si za ní zašla i já.

Neměla jsem tehdy žádný záměr, na co se jí budu ptát. Ale byla jsem zvědavá a měla jsem v sobě velké pochyby. Spustila sama, aniž by tušila cokoli o mém jednání ohledně Sanitky 2 – a že prý ten projekt v Čechách vyjde. A pak vyslovila jméno mého dobrého kamaráda, takového mého duševního spřízněnce, a ptala se mě, kdo to je. To už jsem trochu zbledla a podivovala se, co se to děje. Připustila jsem, že to je přinejmenším zajímavé.

Jana Kolesárová

Jana Kolesárová

FOTO: Jan Handrejch, Právo

V Sanitce 2 jste upoutala jako velmi zajímavá žena. Ale mrcha.

Hledala jsem na Simoně, která podváděla svého manžela, i něco dobrého. Byla tak jednoznačně negativní charakter, že jsem si ji potřebovala polidštit. A mám dojem, že v závěru seriálu se ukázalo, že i ona je vlastně obětí, takže je to relativní. Každopádně těžko schvalovat její chování.

Žít v Kalifornii a natáčet seriály v Čechách asi není jen tak. Kdy jste naposledy listovala diářem a říkala si, co já si příští týden počnu, nemám co dělat?

Diář nemám od té doby, co existují iPhony. (směje se) Ale je příjemné a léčivé si volno někdy dopřát a nedělat vůbec nic. I když nemám jen pracovní povinnosti, mám i sedmiletého syna a s ním je samozřejmě pořád co dělat. Nicméně člověk je pánem svého času a svůj život si režíruje sám.

Předpokládám, že jeden z momentů, kdy si volno dopřejete, jsou blížící se Vánoce.

Jistě, to se lidé zpomalí snad všude na světě, kde se Vánoce slaví. Je to období zvýšené citlivosti a nostalgie. My se snažíme vždy někam odcestovat, protože prožít Vánoce v Kalifornii není tak poetické. Pohled na vánoční stromeček na sluníčku je trochu depresivní, takže se vždy snažíme odjet někam za sněhem, aby to mělo tu správnou atmosféru. Často do Portlandu nebo do Kanady za kamarády.

Odcestovala jste do Ameriky, když vám bylo dvaadvacet. Řekla byste o sobě, že jste odvážná?

Teď už asi ano, ale tehdy jsem si to neuvědomovala. Bylo to přirozené a jednoznačné rozhodnutí. Nezvažovala jsem vlastně nic. Byl to impulzivní krok.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

No, nepůsobíte jako horká hlava.

U mě je to různé. Racio hraje často silnou roli, záleží na okolnostech. Je fakt, že pod vlivem emocí jednám spíš méně. Hysterická určitě nejsem. Jsem narozená jako Vodnářka, takže nadhled u mě je a většinou vše zvažuji až zpětně.

Můj muž umí skvěle španělsky. A slovensky možná víc, než si myslím.

Co bylo pro dvacetiletou holku v Americe nejtěžší?

Nebylo to celkově jednoduché období, musela jsem zvládnout jazyk i nové prostředí. Taky mne brzy prudce zasáhl fakt, že jsem náhle opustila vše, co mi bylo dosud známé a blízké. Práci, rodinu, přátele. Tím spíš, že já po Americe vůbec netoužila. Neměla jsem v plánu tam zůstat a žít. Odjela jsem tam s kamarádkou na dvouměsíční poznávací dovolenou.

Jenže jste se na ní zamilovala.

Ano, tam jsem poznala někoho, kdo pro mě byl důležitý, a to setkání zabarvilo moje další kroky.

Rodiče vám nebránili?

Co mohli? Už když jsem odešla z Košic do Bratislavy, byla jsem na své cestě.

Co slovenského vám chybí v Americe?

Nic, vše si vozím, včetně pravidelných čtyř kil máku, který se tam nedá koupit, protože je považován za drogu.

Nevěrnou manželku hrála v Sanitce 2, jejím milencem byl Michal Dlouhý.

Nevěrnou manželku hrála v Sanitce 2, jejím milencem byl Michal Dlouhý.

FOTO: archív ČT

Umí váš muž po těch letech slovensky?

Ani ne. Umí skvěle španělsky. Ale možná umí slovensky víc, než si myslím. (směje se)

Jaký byl váš první dojem z Ameriky?

Vše je tam dvoj- až trojnásobně větší než u nás. To byl úplně první dojem. Nezměrnost a rozloha té krajiny prostě na člověka zaútočí. Na druhou stranu je fajn, že tam necítíte žádné posuzování. Lidé tam přijímají všechno a každého. Ale vytvořit si tam v dospělosti pevné vazby nebo kamarádství není úplně jednoduché, to mám doteď silně na Slovensku.

Ačkoli jsou tam lidé vstřícní a vlídní, člověk se cítí sám. Že jsem v Americe měla oporu, kvůli které jsem tam odešla, bylo zásadní.

Nadhled a vtip jste prokázala, když jste tam zaplula do modelingu. V agentuře po vás chtěli vaše fotky a vy jste jim dala stránku z časopisu, kde byla vyfocená Kate Moss.

Byla jsem naivní! (usmívá se) Když jsem začala fotit a točit reklamy, neměla jsem žádné zkušenosti, na Slovensku jsem se do té doby věnovala jen škole, tanci, divadlu a televizi. Neměla jsem tedy žádné portfolio fotek. Když ho ode mě chtěli, tak jsem trošku zaimprovizovala. To už je ale tak dávno.

Podívejme se do současnosti. V drzém a romantickém seriálu Až po uši režiséra Hřebejka hrajete lesbickou masérku. Kvůli té roli jste se naučila boxovat a jezdit na motorce. Co bylo těžší?

Asi ta motorka, vyvolávala ve mně velký respekt, byl to silný stroj. Měla jsem s ní co dělat, absolvovala jsem asi deset zkušebních jízd, ale řidičák jsem si neudělala. Věděla jsem, že bych ho nevyužila.

S Jurajem Kukurou se sešla v adaptaci románu Pavla Kohouta Cizinec a krásná paní, kterou uvedla Česká televize v roce 2012.

S Jurajem Kukurou se sešla v adaptaci románu Pavla Kohouta Cizinec a krásná paní, kterou uvedla Česká televize v roce 2012.

FOTO: archív ČT

I když jezdit na motorce po Kalifornii by asi byla romantika, ne?

Jezdím tam na skútru. Taky docela romantika! (směje se)

Pochopila jsem, že je jedno, zda se jedná o vztah muže a ženy nebo dvou žen či mužů, člověk stejně trpí tím samým strachem, že bude opuštěn, panikou, frustrací, žárlivostí.

Co bylo nejtěžší na vaší roli lesbičky Lindy?

S Jitkou Čvančarovou, která hraje vdanou ženu, s níž má Linda vztah, jsme se předtím nikdy neviděly. Neznaly jsme se, tudíž jsem samozřejmě měla obavy a rozpaky, protože nebylo nikde dáno, co se bude vyžadovat. Od začátku jsem to brala jako výzvu. Nakonec to bylo docela vzrušující, protože převládla zvědavost. Nevěděla jsem zprvu, jak k roli přistoupím, ale bylo mi jasné, kudy rozhodně jít nechci.

A kudy jste rozhodně jít nechtěla?

Vzhledem k tomu, že jsou to dvě zralé ženy, šlo nám o to, abychom nesklouzly do nějakého dětského, pubertálního projevu a hraní si na vztah. S dávkou humoru a citlivým vedením Honzy Hřebejka jsme hodně improvizovaly na místě.

Měly jsme vytvořené intimní a bezpečné prostředí, takže stud a panika opadly. Pochopila jsem, že je jedno, zda se jedná o vztah muže a ženy nebo dvou žen či mužů, stejně všichni procházejí tím samým strachem z opuštění, panikou, frustrací, žárlivostí.

Řekla byste, že jsou v Kalifornii homosexuálové přijímáni více než tady, v Česku a na Slovensku?

Jak říkám, lidé tam jsou benevolentní a hodně otevření. Ale těžko se mi to srovnává, nežiju tady. V Americe je to poměrně přirozené, homosexuálové se silně angažují v legalizaci uzavírání manželských sňatků, adopcí dětí a jiných práv.

Jaký je váš názor na výchovu dítěte dvěma tatínky či maminkami?

Jsem otevřený člověk, netrpím morálními předsudky a neváže mě žádné náboženské přesvědčení. Takže to neposuzuju, ať si každý dělá, co chce.

Jste podobně svobodomyslná i ve výchově svého syna?

Ale tak jasně že máme své návyky z dětství, rodinné vazby jsou velmi silné. Způsob, jak jsem byla vychovávaná já, přenáším i na svoje dítě. Ale dnes je již mnohem více informací, jak k dítěti přistupovat.

Film Burácení bude mít premiéru 1. ledna. Hraje v něm, vedle Vicy Kerekes, jednu z osudových žen hlavního hrdiny.

Film Burácení bude mít premiéru 1. ledna. Hraje v něm, vedle Vicy Kerekes, jednu z osudových žen hlavního hrdiny.

FOTO: archív Zipo film

Myslím, že děti jsou naši velcí učitelé, a ne naopak. Je to možná diskutabilní, ale já to tak vidím. Mám pocit, že dětem dáváme málo respektu, což je možná netrpělivostí, nedostatkem času anebo tím, že my jsme ti dospělí a máme pocit, že vládneme. Ale oni nás toho mohou hodně naučit, když jim nasloucháme. Je to práce, vyžaduje to trpělivost, ale výsledky jsou skvělé.

Na druhou stranu se kolikrát překvapím, že se chovám úplně stejně jako moji rodiče. To není ani dobře, ani špatně, to je prostě tak. Jsou to kódy a návyky tak silné, že je předáváme dál.

Zajímavou roli máte také ve snímku Burácení, který právě míří do kin.

Myslím, že to bude velmi zajímavý film, ačkoli v něm hraji jen v jedné části a celé jsem to ještě neviděla. Burácení režíruje Adolf Zika, který si to se svým osobitým humorem a sebevědomým fluidem celé zkrátka udělal po svém.

A rozhodně to není typický český film. Jde o příběh umělce, který se ocitá v hraniční situaci, jde na mnoho let do vězení a pak na svobodě pátrá po pravdě. Potkává svou minulost, konfrontuje se s ní. Já hraju jednu z jeho osudových žen. Bohužel tu, která stojí ve stínu té hlavní, kterou hraje Vica Kerekes.

Minulých a osudových – co si představíte vy, když se řekne femme fatale?

Nádhernou, tajemnou a nedotknutelnou bytost, která druhým zásadně zasáhne do života. Každý jsme v souvislosti s někým druhým femme fatale. Každý ji nebo ho někde máme.

Rozumím tomu, že jste se odstěhovala do Ameriky, hrála tam divadlo, účinkovala v reklamě. Ale jak to, že teď zase hrajete docela často v českých filmech?

Neměla jsem záměr se sem vracet. V Americe jsem začala s tanečním divadlem, kde nebyla jazyková bariéra. Taky jsem studovala angličtinu a tanec. Časem přišly pracovní nabídky divadel, televize a hlavně z reklamního světa. Takže o cestování za prací jsem neuvažovala a ztratila jsem přehled, co se tady u nás děje.

Nicméně když byl mému synovi Lucasovi rok, přijela jsem na návštěvu na Slovensko. A hned přišla nabídka do seriálu Panelák. Tehdy mi připadalo nemožné překonávat ty vzdálenosti. Bylo to nepředstavitelné! Ale scenárista Andy Kraus to vymyslel geniálně. Moji roli psal, jen když jsem tu byla.

Jak to fungovalo?

Jednoduše. Zavolala jsem mu, že přiletím, a on řekl: „Super, píšu!“ Napsal vždy pár dílů a točili jsme. Na natáčení jsem potkala kolegy z divadla, spolužáky, pedagogy ze školy, bylo to fajn.

Pak přicházely další nabídky, mezi nimi od režiséra Viktora Polesného, který se mnou tady v Čechách natočil film Cizinec a krásná paní, no a potom jsem se dozvěděla, že by mě chtěl vidět Filip Renč, který chystá dvojku Sanitky. Trochu jsem panikařila, říkala jsem si: Čechy? Vždyť tam nikoho neznám! Každopádně s Filipem jsme se sešli, projekt se mi líbil a po několikatýdenní e-mailové komunikaci jsme se dohodli. Podmínky byly skvělé a daly se zvládnout.

Poslouchejte, to jste ale tak trochu dítě štěstěny, ne?

Nesmím to zakřiknout! (směje se) Velmi si toho vážím. Mám pocit, že to, co se má dít, se prostě děje. Jsou jistě vyšší principy, které nemáme pod kontrolou.

Samozřejmě když nabídka stojí za to, je na mně, abych pro ni udělala maximum. Nicméně to nechci extrémně analyzovat. Jsou to prostě krásy vesmíru, které pracují pro naše dobro.

Když jsme u těch krás vesmíru, jak to děláte, že tak dobře vypadáte?

Děkuju. Cvičím jógu. Dělá to zázraky! Udělala jsem si instruktorský kurz bikram jógy, ta se cvičí ve dvaačtyřiceti stupních Celsia a má opravdu skvělé účinky. Otvírám si teď v L. A. kurz pro děti. A taky musím poděkovat rodinným genům.

Takže máte krásnou maminku?

Ano, krásnou a štíhlou.

Je Los Angeles stále tak svobodomyslné město, nebo ho taky zdecimovala krize jako třeba Detroit?

Myslím, že krize se dotkla spíš těch bohatších vrstev, ta střední to vnímá hlavně u jemně se zvyšujících cen zboží. Taky určitě měla dopad i na šoubyznys, dnes je méně příležitostí a jsou hůř ohodnocené. Také agentur a produkčních společností je méně, mnohé zbankrotovaly.

Amerika se vždy ze všeho vzchopí, lidi tam jsou životaschopní, a když upadnou, vstanou a jdou dál. Jsou to takové existenční vlny v historii lidstva. Vše se neustále mění každým nádechem. A to je jediná jistota.