Často se prochází v místech, kde před ní nikdo v celé historii lidstva nestál. Vytváří si totiž vlastní cestu, konkrétně dva a půl centimetru širokou stezku z polyesteru, tzv. lajnu, slackline. Letos ji napínala třeba mezi ledovci na Islandu, ve výšce 40 metrů, délce 32 metrů a v islandsky „příjemném“ počasí.

V Yosemitském národním parku, kde se s chůzí po lajně v osmdesátých letech minulého století historicky začínalo, pod sebou měla i 500 metrů. „Když duje vítr a kolem vřeští ptáci, tehdy je to nejlepší.“

Výšku, ze které má většina lidí závrať jen při pouhé představě, bere s nadhledem. „Už jsem před tím chodila ve sto metrech, a jestli sto, nebo pět set, to už je celkem jedno,“ odpovídá jak jinak než z lajny, tentokrát pravda napnuté „jen“ mezi dvěma stromy pražských Letenských sadů.

Může mít vůbec člověk, který si chodí v takových výškách po lajně široké jeden palec, z něčeho strach?

Strach z výšek jsem neměla nikdy, ale nemám ráda třeba hlubokou čistou vodu. Když jsme byli šnorchlovat na Korsice, jenom jsem plavala na hladině a říkala si: „Není to hluboko, já jsem vysoko.“ A jakmile je nad vodou lajna, tak už mi to nevadí.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Podobná zaříkávadla používáte i při chůzi na lajně?

Spíš mám svoje zásady. Když se mi na začátku rozklepe lajna a mám chuť to zabalit, řeknu si: „Kdyby se mi to stalo až na konci, nevzdám to, tak jaký je v tom rozdíl?“ Snažím se na sebe být tvrdá, dokud na lajně jsem. Abych toho nemusela litovat, až spadnu a budu pod ní.

Takže pro vás je to bezpečný sport?

Ve výškách chodím vždy s jištěním a pády bývají kontrolované, hrozí jen modřiny. Technika napínání lajny se učí třeba rok, než se to člověk odváží dělat sám. Celou dobu se musí soustředit a pak se ještě zkoncentrovat na samotnou chůzi. Spousta lajn se napíná tři nebo čtyři hodiny a některé dokonce i několik dní.

Nesetkala jste se s tím, že by to po vás jako ženě chtěli chlapi překontrolovat?

V Čechách jsem to nezažila, ale ve Spojených státech bylo strašně moc lidí překvapeno, že lajny s kluky i připravuju. Děláme proto akce jenom pro holky, ve třech to napneme a přijde dalších deset nebo patnáct holek, které po lajně chodí. Pořádá to nejlepší slacklinerka na světě, Američanka Faith Dickeyová.

Jak jste se k tomu sportu dostala?

Úplně na začátku byl můj přítel, tedy v té době ještě kluk, po kterém jsem toužila. Potkali jsme se ve škole, byl o ročník výš a pořád někde na lajnách. Takže jsem si řekla, že když mě tenhle sport nebude bavit, nemá cenu se s ním do něčeho pouštět. Dala jsem si měsíc, abych zjistila, jak mi to půjde. Dneska už chodím po lajně čtvrtým rokem.

V Yosemitském národním parku v Kalifornii se s chůzí na lajně v 80. letech minulého století začínalo.

V Yosemitském národním parku v Kalifornii se s chůzí na lajně v 80. letech minulého století začínalo.

FOTO: archív Anny Kuchařové

A s přítelem jste pořád spolu?

Jsme, byl to dokonce můj první sponzor. Když se dostal na svůj první slacklinový festival, lajny ho úplně pohltily. Takže přemýšlel, jak svoje vybavení vylepšit. V Čechách sice výrobci popruhů jsou, jenže vám upletou minimálně kilometr. Tak si koupil kilometrovou lajnu, nechal si, co potřeboval, a zbytek se rozhodl prodat. Podniká dodneška a dodává už i do Německa a Francie, všechny lajnové věci mám od něj.

Lajna přenáší vibracemi všechno, co se děje v člověku. Když se začne stresovat, okamžitě se to do lajny přenese.

Tak to je štěstí, že vás lajny začaly bavit.

Měsíc mi trvalo, než jsem přešla jenom kratičkou lajnu, chodila jsem ji čtyřikrát týdně. Nic jsem o tom nevěděla – jako kdyby se člověk učil na kole tak, že si vystoupá na kopec a zkusí si ho sjet dolů. Dneska jsem schopná naučit lidi vzdálenost, na kterou jsem já trénovala čtyři týdny, za dvě až tři setkání.

Tak prozraďte nějaké tipy pro nás začátečníky.

Lajnu si člověk musí napnout hodně nízko, 20 až 40 centimetrů nad zemí, a jenom tak tři metry dlouhou. Napnutá má být tak, aby ji člověk neprošlápl. Tělo se to takhle naučí mnohem lépe. Při chůzi jsou pokrčená kolena, břicho a záda se zpevní. Ruce jsou nad rovinou ramen, povolené v loktech. Lajna se vám bude vždycky trochu hýbat, takže není cílem ji uklidnit, ale dokázat jít, i když se klepe. Dobré je koukat se před sebe, pohled dolů totiž člověka nutí, aby se předkláněl. Když je ale pode mnou pěkná hloubka, ráda se podívám.

Národní park Joshua Tree v jihovýchodní Kalifornii

Národní park Joshua Tree v jihovýchodní Kalifornii

FOTO: archív Anny Kuchařové

Většina lidí se na pěkné hloubky raději nedívá. Jak jste se z lajny mezi dvěma stromy dostala na skály?

Když jsem přešla tu kratičkou lajnu, chtěla jsem si hned vyzkoušet chůzi ve vysoké výšce. To bylo na Bišíku, kousek od Adršpachu, od roku 2007 se tam koná slacklinový festival. Lajna byla deset metrů dlouhá, osm metrů vysoko. Od rána mi bylo blbě, celý den před tím jsem se učila, jak se na lajně zvednout ze sedu. Ve vysoké výšce se totiž člověk musí odšoupat kus od kraje, protože kdyby spadl, mohl by se uhodit o skálu.

A zvedla jste se?

Zvedla, udělala jeden krok a spadla dolů. I tak to byl pro mě nesmírně pozitivní zážitek a motivace v tom pokračovat. Začala jsem cestovat na lajny i do zahraničí – do Polska, Německa, Itálie. Byli jsme i ve Švýcarsku, tam do nás málem uhodil blesk.

Takže to zase tak bezpečný sport nebude.

To bylo na skále Fiamma, na ní vede krátká dvacetimetrová lajna. V létě bylo údolí rozehřáté a kamarádovi se najednou začaly ježit vlasy, měl pocit, že po něm něco leze. Skály začaly jiskřit, bylo slyšet zrnění, jako kdyby člověk stál vedle telefonní ústředny.

Okamžitě jsme ze sebe strhali všechno kovové a museli se vrátit stejnou lezeckou cestou, jakou jsme se dostali nahoru. V životě jsem na skále neudělala tolik kotrmelců. Přišla tak obrovská bouřka, že jsme se tam mohli vrátit až v polovině druhého dne.

Indian Creek ve Spojených státech

Indian Creek ve Spojených státech

FOTO: archív Anny Kuchařové

Jak jste se rozhodla pro lajnu mezi dvěma islandskými skalami u vesničky se třemi sty obyvateli?

To je taková moje oblíbená činnost. Zadávám do vyhledavače názvy oblastí a k tomu slovo „skály“ v angličtině. Nebo si „skálu“ přeložím do místního jazyka, nechám si to vyhledat a čekám, jestli vyleze nějaký zajímavý obrázek. Pak už jen hledám, kde se to místo nachází, jak se tam dostat a zda to není národní park nebo ptačí oblast.

Spousta skal je chráněná – nejsou sice v národním parku, ale jsou hlídány kvůli hnízdění. Tam se lézt nemůže. Připravili jsme se na Island nejlépe, jak jsme mohli. Jenže na místě jsme zjistili, že skály jsou od jedné třetiny nahoru úplně rozsypané. Je to jedno z nejnavštěvovanějších islandských míst, takže kdybychom jim ho strhli, byl by to pěkný průšvih.

Takže to byl neúspěch?

Výkon byl už to, že jsme se tam dostali a vylezli nahoru. Většina lidí má představu, že se začíná až v momentě, kdy člověk vstoupí na lajnu a jde. Před tím se ale musí dlouho lézt a připravovat. Během dvou týdnů jsme napnuli osm úplně nových lajn ve vysoké výšce. Všechny nejvíc zaujala ta na ledovci, přitom pro nás byla nejjednodušší a nejkratší.

Během rozhovoru v pražských Letenských sadech Anna Kuchařová předváděla, že problémy s rovnováhou opravdu nemá.

Během rozhovoru v pražských Letenských sadech Anna Kuchařová předváděla, že problémy s rovnováhou opravdu nemá.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Musí to být finančně celkem náročný koníček.

Mám dobré sponzory, takže utrácím jenom za cestování. V naší komunitě se běžně cestuje stopem nebo se sdílí auto. Nás slacklinerů není zase tolik, takže se všichni po světě známe a pomáháme si.

Všiml jsem si, že mezi vaše sponzory patří i miliardář Karel Janeček. Jak jste k němu přišli?

Chyběly nám finance a řekli jsme si, že je to dobrá možnost, protože Karel Janeček taky chodí na lajnách. Nabídli jsme mu spolupráci, že bychom ho mohli něco naučit. Dlouho jsem váhala, jeho nadace podporuje charitativní a kulturní projekty a my nejsme ani charita, ani kultura. Nakonec jsem nechala na něm rozhodnout, jestli máme, nebo nemáme zajímavý projekt.

Už se vám ozval, že by se rád naučil nové triky?

On je časově hodně vytížený, ale myslím, že mu to půjde. Rozhodující je psychika a to, jak na sebe dokáže být tvrdý a ovládat svůj strach. A to on určitě umí, rozjet podnikání je jako lajna ve vysoké výšce. Nikdy nevíte, který krok vyjde a který ne.

Vy se vlastně živíte jak?

Odešla jsem z práce v architektuře a jsem teď v takovém přechodném období. Dělám workshopy a přednášky, ve spolupráci s Fakultou tělovýchovy a sportu připravujeme kurz pro trenéry slackline. Takže zatím žiju ze svých úspor a na jaře uvidím, jestli mě chůze po lajně a všechny věci kolem toho uživí.

Ve Švýcarsku, ne vždy jsou odměnou krásné výhledy.

Ve Švýcarsku, ne vždy jsou odměnou krásné výhledy.

FOTO: archív Anny Kuchařové

Stíháte kromě slackliningu vůbec ještě něco jiného?

Dělám jógu, teď bych se chtěla více věnovat právě józe na lajně. Taky jsem lezla po skalách, ale teď mám špatné lokty kvůli tomu, že jsem pracovala na počítači a k tomu psala diplomku, dvanáct až šestnáct hodin denně několik měsíců…

Takže největší zranění nakonec nemáte z lajny ve výšce několika set metrů, ale z psaní na počítači. Pomáhá vám chůze na lajně i v běžném životě?

Na lajně se zbystří smysly – lépe cítím i svoje tělo. Je to zvláštní stav, jaký při jiné činnosti nezažívám. Lajna okamžitě přenáší vibracemi všechno, co se děje v člověku. Když je chodec propadlý do sebe, je úplně klidná. Když začne přemýšlet a stresovat se, okamžitě se to do lajny přenese. Člověk si najednou uvědomí, jak jeho myšlenky ovlivňují prostředí kolem něj. A taky nepadám, když cukne tramvaj.

Je to pro vás vůbec ještě adrenalinový zážitek?

Adrenalin zažívám hlavně během času, než na lajnu vlezu. Jakákoliv delší lajna působí tak, jako kdyby s tím člověk znovu začínal. Vím, že do ní budu muset hodně investovat, že budu padat. Nakonec přijdou pokusy, kdy budu na konci fyzických sil. Jsem ochotná do toho dát všechno, ale nečekám nic. To je stav, kvůli kterému to všechno dělám.