Proč zrovna modeling?

Odmala jsem tetám v domově říkala, že chci být modelka. Když nad tím s odstupem let uvažuji, možná je ta cesta jen jakási náhražka mého malého sebevědomí. Touha dokázat si: hezká jsem, tady mám ten titul, teď jsem vám to vše potvrdila.

Máte krédo: Nikdy nedovol, aby tě strach vyřadil ze hry. Kdy jste se naposledy bála?

Nejvíc se bojím samoty. I teď. Nikdy nevím, co bude zítra. Snažím se s tím bojovat. Stále hledám místo na zemi. O svou lásku se bojím dennodenně. Bojím se té ztráty, že přijdu o někoho blízkého a že zůstanu sama.

Tvrdíte, že ráda uklízíte. Nechcete přijet někdy k nám? Mám dvě malé děti…

Dříve jsem k tomu takový vztah neměla. Ale trošku si mě k tomu – v uvozovkách – vycvičil přítel. On je pintlich. Říká, že ho nepořádek zneklidňuje a že u toho nemůže myslet. Chtěla jsem proto, aby měl klid, když přijde z práce, a začala uklízet. Brala jsem to jako nepříjemnou povinnost. Ale když jsem začala psát knihu, zjistila jsem, že to cítím stejně. Nejdřív jsem si uklidila a pak začala pracovat. Je to moje vizitka.

Co dělá finalistka miss půl roku po soutěži?

Snažím se pracovat. Hodně se zapojuji do charity. V září jsme třeba vybrali třicet tisíc pro děti z domova ve Vysoké Peci. Pojedou na lyžák. Mám za sebou módní přehlídky. Občas moderuji. Při práci jsem potkala například Patrika Hezuckého, Leoše Mareše. Nebo jsem byla tváří soutěže krásy Miss Czech Press. Čekají mě nějaké křty, reklama na parfém a další.

Uživíte se?

Mohlo by to být lepší, ale jen blázen by si stěžoval. (smích)

Opakovaně jste zmínila přítele. Jak se jmenuje?

Milan. Pracuje v Mostě jako manažer v jedné velké firmě.

Seznámili jste se po soutěži, nebo před ní?

Před. Začali jsme spolu chodit loni v srpnu. A já šla na první casting v říjnu.

Nebál se, že mu v případě vítězství utečete?

Vůbec ne. Je to snad první člověk, který mi věří úplně ve všem. Podporuje mě.

Vyrostla jste v dětském domově. Kdy jste se tam dostala?

Byly mi čtyři roky, když jsem přišla do domova do Vysoké Pece. Odebrali mě mámě, která tehdy žila v Klášterci nad Ohří. Pamatuji si příchod, svého bratra Káju, kterého držím za ruku a strašně pláču. Ten pláč byl takové zaleknutí.

Nevěděla jsem, kam jdu, co se bude dít. Ale jinak si pamatuji, že jsem byla šťastná. Najednou teplá postel, teplé jídlo, spousta dětí, hraček… Byla jsem nadšená hned od začátku.

Ten příběh je ale složitější. Vy jste se narodila v Praze.

Úsměvné je, že jsme měli byt v Pařížské ulici. Tam žil ještě můj bratr Kája. Maminka a tatínek, když jsem se narodila, už spolu nežili. Maminka propadla drogové závislosti. Jinak byt v Pařížské měla napůl s bratrem, proto se prodal. A my se stěhovali do Klášterce nad Ohří. Její bratr odešel do Kladna.

A co tatínek?

Toho si pamatuji, až když přijel do dětského domova.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jak vlastně vypadá denní režim v domově?

Dnes se to hrozně liší, ale my jsme měli opravdu na sobě ty zástěrky, tety bílé pláště. Fungovali jsme ve velké a malé třídě. Byla tam herna, velká ložnice, také malá. Jelo se na režimové programy, podobně jako ve školkách. Malovali jsme, tvořili a tak.

Kolik dětí spalo v jedné ložnici?

Až patnáct…

Patnáct?

Hm. To jsme ale byli malincí. Malé postýlky ve velké místnosti. Jako trpaslíci. Po přestavbě domova jsme už měli pokojíky. Bydlela jsem různě. Někdy po pěti holkách, po čtyřech, po třech i po dvou. Dneska mají holky, kterým je šestnáct, sedmnáct, osmnáct i byty, kde si zkoušejí samy žít.

Z Pece jste ale měli odejít, protože byla jen pro předškoláky.

Kája a jeho kamarád Martin Pospíšil byli první školáci. Potom se najelo na skupinové režimy. Vytvořila se jakási rodina. Byli jsme věkově pomíchaní a se sourozenci. Vypadalo to jako doma. Děti šly ráno do školy. Po ní se vrátily, napsaly si úkoly, měly i volno. Ale byly i povinnosti k domovu. Pevně rozepsané služby na různé činnosti. Když se postavil nový barák, měli jsme už své pokojíčky, kuchyň, obývák… Začali jsme si vařit a nakupovat.

Uměli jste to?

Ne. Byli jsme zvyklí, že pravidelně přijížděl velký výtah s jídlem. A jídlo nám dali přímo pod nos. Když jsem poprvé viděla, jak se vaří, byl to šok. Překvapilo mě, že to není rovnou na tom talíři… (smích)

Po maturitě vám ale ten domov zmizel.

Já jsem v devatenácti chtěla začít žít. Mohla jsem sice studovat dál, tím pádem být v Peci, ale… Snila jsem sen o modelce ve velkém světě. Že budu slavná, že hned půjdu módní přehlídky, na miss… Nechtěla jsem už žít ten režim, který musíte v domově dodržovat. Odstěhovala jsem se do Prahy a přišel náraz do zdi.

Život je těžký, když jste na něj sám. Ta realita je opravdu čelem do zdi. Skončila jsem v bytě, zadlužila se, neměla práci, chodila po brigádách. Zlepšilo se to až po roce a půl, když jsem začala hlídat děti v jedné úžasné rodině.

Vám se přechod do normálního života povedl. A co vašim kamarádům?

Já se zase s tolika lidmi z domova nestýkám. Bavíme se třeba o třech holčinách. Ty žijí normálně. Každý z nás se s tím, že vyrostl bez rodičů, popere jinak. Je to o něm samotném, o tom, jaké máte sebevědomí. Mně se to podařilo, stejně jako mému bratrovi, mé kamarádce Markétce… Každý chce ale od života odlišné věci. Mám vrstevnici, která už má děti, žije velmi skromně, ale je také šťastná. Jiní s životem bojují.

S rodinou, která vás odložila, jste se setkala až v dospělosti. Díky tetování.

Řeknu vám to naprosto přesně. Bylo mi osmnáct, když o mně vyšel první článek v novinách. Soutěžila jsem tehdy v Miss junior. Můj děda z máminy strany, který si celou dobu myslel, že jsem v adopci, tu fotku a článek viděl. Vedle něj seděla jeho žena – moje nevlastní babička. Jejich dcera je Helena Bedrnová, známá módní návrhářka.

Přemýšleli, jak se se mnou propojit. V článku bylo, že chci být modelka. Helenka proto napsala do domova, že mě chce jako modelku na focení. Tak jsem jela do Prahy. Fotil mě skvělý fotograf Matúš Tóth. Když jsem poprvé viděla Helenu, spadla mi čelist. Byla tak krásná! Hotový anděl. Celý den jsme fotili a já jsem chtěla jet večer domů s novinářkou, která mi nabídla, že mě do Pece odveze. Já ani peníze na cestu zpět neměla. Helena mi najednou řekla: Jsem tvoje nevlastní teta a v restauraci na tebe čeká tvůj děda a nevlastní babička. Byl to velmi náročný, šokující den.

Kdy jste viděla rodiče?

S tátou jsme byli v kontaktu celé dětství. Volával nám každý den, vídávali jsme ho i za námi jezdíval. Přiznám se, že jsem s ním tehdy moc nevycházela, byli jsme si vzdálení. Odmítal také – na rozdíl od mámy – dát souhlas k adopci. Byl o mě přitom zájem. Jedna paní mi dokonce jeden čas pravidelně psala. Ve třinácti jsem se mohla rozhodnout, zda půjdu k tátovi, nebo zůstanu v domově. Rozhodla jsem se pro Pec a tety.

Co on na to?

Dlouho jsme se o našem vztahu nebavili, ale poté, co jsem mluvila s několika novináři, byl rozčilený. Je to fyzicky velký chlap, který nebrečí. Zavolal mi hodně rozzlobený a začal mi říkat svůj pohled na věc.

Zastavila jsem ho: Hele, tati, je mi strašně líto, že se o tom musíme bavit teď a takhle. Já o tobě vůbec nic nevím. Nic si mi celý život neřekl… On odpověděl, že ho bolí, jak vyrostly jeho děti, proto o tom raději nemluví. Že si nás celé dětství chtěl vzít, ale nemohl, neměl zázemí a práci. A když mohl, já mu řekla: Ne!

Kdy jste prvně viděla mámu?

Rok po focení pro Helenu. Právě ji pouštěli z vězení a babička se mě zeptala, zda chci mámu vidět. Žila potom chvíli u babičky s dědou. Dostala jsem ji vlastně k devatenáctinám. Mámu jsem viděla po šestnácti letech.

Jaké to bylo?

Trochu šok. Byla hodně malá. Jako dítě k rodičům vzhlížíte a najednou jsem se na ni dívala shora. My jsme s bratrem hodně vysocí, ona ne. Navíc jsem si ji pamatovala z jediné fotky, kterou jsem u sebe měla celé dětství. Na ní byla naprostá kočka. Vězení, drogy a její život s ní udělaly své. Nechci říci, že mě první kontakt po letech zklamal, ale já si ke snímku přiřazovala vůně, barvy, vzpomínky, pocity. Máma byla taková, jakou jsem ji chtěla mít. Moje maminka, s níž se dnes vídám, se neslučuje s tou, již jsem si vymyslela jako malá v domově.

Dokázala už zůstat takzvaně čistá?

Žije naprosto skvěle. Dokonce se nedávno znovu vdala. Chodí do práce, má psa. Opravdu byste do ní na první pohled neřekla, co má za sebou.

Vysvětlila vám nějak váš pobyt v domově?

Je sdílná, mluví hodně. Ale stejně jako táta se nechce příliš vracet do minulosti. Říká, že nezvládla drogy. Přizná, že udělala velkou chybu, hodně za ni pykala. Není důvod ji soudit. Já a bratr jsme slušní lidé, chceme žít spořádaně, něco tady zanechat. Proto mluvíme otevřeně i o našem dětství. Jenže to bolí rodiče. Otevíráme rány, které oni chtějí nechat za sebou. Není důvod to pitvat, neměla jsem jejich boty, nikdo neví, jak těžké to měli. Nemám nikomu nic za zlé. Jsem ráda, že jsem je znovu našla. Vím, co jsem zažila a cítila, to jsou mé pravdy ve mně.

Vaše máma má celkově pět dětí. Stýkáte se s nevlastními sourozenci?

Nelze už vrátit čas, nejde ten vztah mít stejný, jako máme s Kájou.

Vrátíte se někdy k profesi učitelky v mateřské školce?

Děti miluju. Proto jsem šla studovat na střední školu předškolní pedagogiku. Dva roky jsem pracovala jako chůva, rok jako vychovatelka ve školce v Jirkově. Co bude dál, nevím.

Kdybyste měla tu moc, co byste ve fungování děcáků změnila?

Od dětství mě strašně rozčiluje tohle – měli jsme v domově spoustu úžasných malých dětí, které nemohly jít k adopci, lidé je přitom chtěli. Jejich rodiče jim ovšem jednou za půl roku poslali pohled, čímž naplnili „zájem“, a ony nedostaly šanci žít jinak. Není to fér. Mohly by přeci mít kvalitní dětství.

Řešila jste někdy v domově, že vám chybějí materiální věci? Třeba oblečení?

Hm. Hraček bylo hodně. Když jsem ale dospívala, koukala jsem na holky ve škole, jak chodí oblékané, a bylo mi hodně líto, že to nemám. Snažila jsem se napsat si o něco hezkého na sebe třeba pod stromeček. Jako starší jsem chodila na brigády, abych měla na řasenku. Ta nebyla v eráru. Měla jsem jinak talent nakoupit u Vietnamců a ono to vypadalo dobře. Fakt!

Když řeknu slovo domov, co se vám vybaví?

Pec. Jezdím tam vždy, když mám čas. Kdybych měla třeba umírat, je to místo, kam bych se vrátila. Pro mě bylo strašně těžké přijmout realitu, že už tam nepatřím. Když jsem přijela chvíli po odchodu do Prahy zpátky a viděla, že můj pokoj není můj, hodně to bolelo. Chybělo mi, že mi najednou tety nevolaly. Domov mi dal zázemí, bezpečí, dostatek všeho, možná jsme my děti měly více, než mají ty v rodinách. Nevídaly jsme hádky rodičů, jejich krize…

Co vám vzal?

Těžko říct. Slovo mami mi vzali rodiče. Ne ta instituce. Jen v dětství mi chyběl můj člověk, jeden jediný, který by byl jen můj. V domově nejste jediná. Tety vás mají na starosti víc.

Jak vidíte charitu pro dětské domovy? Nevykupujeme si my, kteří přispíváme, špatné svědomí, že děti vyrůstají mimo rodiny?

Myslíte Vánoce? Já dávám spoustu dárků. Vím, jak jsem po věcech, co jsem neměla, toužila. Není to sice to první, co potřebujete, chybí vám spíš láska a pohlazení, ale určitě dárky hodně potěší. Pamatuji si, jak jsme se s holkami o oblečení skoro rvaly. Zvlášť, když bylo značkové!

Kdy jste se rozhodla, že budete modelkou?

Odmalička jsem se koukala na pohádky, nechala si je vyprávět. Chtěla jsem být ta princezna, krásná, strašně jsem se nakrucovala. Vybaví se mi v šesti letech dovolená v Chorvatsku a já pobíhám tetě před kamerou a chci být v záběru. Když začaly fungovat první servery, dávala jsem na net své fotky. Byla jsem nadšená, že se lidem libí.

Jaký byl první krok k soutěžím miss?

V sedmnácti jsem znuděně brouzdala na netu a vyplnila přihlášku na Miss junior. Tety mě podpořily. Kamarádky udělaly vlasy, nehty, půjčily mi oblečení… Byla jsem připravená. A od té doby jsem modelka. (smích)

Soutěž vám změnila život, i když vás kvůli tetování vyloučili. Díky němu jste našla rodinu.

Upřímně? V den, kdy mi ho udělali, jsem ho začala nenávidět. Je z doby, kdy jsem si poprvé vydělala na brigádách uklízením větší peníze. Chtěla jsem si koupit něco na památku. Toužila jsem po piercingu. Jenže teta mi řekla, že jestli si to udělám, tak se mnou nepromluví. Tak jsem se stejně jako kamarádky nechala tetovat. Byla to móda. A já, úplně tím posedlá, nepřemýšlela.

To je to tetování nad tříslem?

Hm.

Ale máte také další. Třeba na ruce.

A na zádech. K nim mám jinou citovou vazbu. Pozitivní.

S přítelem Milanem Sovadinem jste více než rok. A plánujete svatbu. Kdy bude?

(smích) To jsem si trošku zavařila. Před finále miss jsem na něj dělala smutné oči a ptala se ho: Když se neumístím, vezmeš si mě? On řekl: To víš, že jo. Byli u toho novináři a od té doby se mě všichni na svatbu ptají. Jsme zamilovaní, určitě jednou bude. Říkám si, že jsem trapná, lidé se mě budou ptát roky, a nic. (smích)

Pozvete na obřad rodiče?

Jasně. Oba.

Dorazí?

Já je pozvu. Jestli přijdou, je na nich.

Viděli se vůbec od doby, kdy jste s bratrem skončili v domově?

Ne.

Na webových stránkách máte: Veronika Kašáková – modelka a spisovatelka. Co píšete?

Je to autobiografie o životě v dětském domově. Snila jsem o ní asi od dvanácti po přečtení knihy Už nejsem vaše dcera. V roce 2010 jsem na dovolené při hlídání dětí začala psát. Dala jsem na papír prvních šest let života, vše poslala do českých nakladatelství. Jedině Albatros mě pozval na schůzku, která dopadla dobře. Od loňska jsou hotové korektury. Jenže já je stále přepisuju. Za uplynulý rok jsem se dost změnila. Proto škrtám, hodně přidávám.

Jak dlouho trvá modelce, než vyrazí z domova?

Než jste přišli, připravovala jsem se hodinu a půl. (smích) To jsem čekala fotografa, myla si vlasy, dělala na ně kúry. Dostaly zabrat při přehlídkách. Obecně, namalovaná jsem za pět minut. Běžné ráno dávám tak za padesát. (smích)