Byla pro vás cesta k herectví s takovým rodovým zatížením jednoduchá?

To byla nejsložitější cesta v mém životě. Do třinácti let jsem vyrůstal v divadle, jenže pak nastal moment, kdy jsem ho začal odmítat a všechno kolem něj mě strašně štvalo, zejména popularita rodičů.

Proč?

Nechtěl jsem být jenom něčí syn.

Někde jsem četla vtipné přirovnání, že horší než vy to má už jenom Simona Stašová.

Ano, o tom jsem se s ní dokonce bavil. Upozorňovala mě, že to budu mít těžké, a já to vím.

Bylo mi osmnáct, měl jsem po maturitě a vůbec jsem nevěděl, co budu dělat. Všichni na mě tlačili, že se teď musím rozhodnout. Že teď je ta doba. Štvalo mě to.

Takže v pubertě jsem měl takovou fázi, kdy jsem šel absolutně na druhou stranu toho, co jsem měl doma. Nechtěl jsem dělat jenom synka, byl jsem ve fázi totálního popření.

Ještě před studiem na DAMU mi přicházely nabídky rozhovorů do médií. A já se divil, proč bych tam chodil? Pak jsem pochopil, že bych tam měl být právě za toho syna. Jenže to tedy ne, to nikdy, nikdy. Volil jsem všechny možné cesty, jen abych dokázal, že jsou mé.

Třeba snowboard, kterému jste se dlouho věnoval?

Třeba. Jenže pak mi bylo osmnáct, měl jsem po maturitě a vůbec jsem nevěděl, co budu dělat. Všichni na mě tlačili, že se teď musím rozhodnout. Že teď je ta doba. Štvalo mě to. Věděl jsem, že musím, oni to taky věděli, tak proč taková panika? Bylo to stresové období a dodnes jsem vděčný rodičům, že mi tehdy umožnili být pět měsíců úplně mimo.

Odjel jsem sám do Kanady, do Montrealu, bydlel jsem v garsonce a učil se anglicky. A začal jsem chodit na pantomimu, protože jsem prostě chtěl. Dělal jsem to, co mě baví, a byl takový, jaký jsem chtěl být, aniž by mě někdo tlačil a komentoval, že se nějak měním. Vrátil jsem se s rozhodnutím, že divadelní školu studovat chci.

V novém filmu Místa režiséra Radima Špačka hrál mlčenlivého Adama. „On je opak toho, co jsem já,“ říká o své roli. Na snímku je s Johanou Matouškovou.

V novém filmu Místa režiséra Radima Špačka hrál mlčenlivého Adama. „On je opak toho, co jsem já,“ říká o své roli. Na snímku je s Johanou Matouškovou.

FOTO: archív Bionaut

A co rodiče? Plácali vás po zádech, nebo si povzdechli?

Povzdechli si je asi nejpřesnější. Vědí, že je to nevděčné řemeslo, že herecké pády mohou být z velké výšky a že já nehodlám těžit z jejich úspěchů. Že si naopak chci jet po tom svém. Najít si to a toho se držet zuby nehty. Když to nevyjde, tak se nedá nic dělat. Ale to je risk každého umělce, úspěch není zaručen.

V novém filmu režiséra Radima Špačka Místa jste byl jako Adam velmi přesvědčivý. Přitom to byla vaše první hlavní role. Byl vám Adam blízký?

Naopak. Adam je mladý, devatenáctiletý muž, který toho moc nenamluví a příliš nejedná. Nebylo pro mě jednoduché ho pochopit a ztotožnit se s ním. Jsem spíš opačný typ. K věcem se stavím spíš čelem.

Takže hned napoprvé herecký protiúkol?

Nebylo to úplně napoprvé, menší role už jsem hrál. Ale je pravda, že tahle byla zatím největší. O to byla zajímavější. Na herectví mám nejraději ten proces přicházení na to, co to vlastně znamená. Nechci se v životě spokojit s tím, že mi to sluší na kameře a že se naučím repliky, které pak zase vyplivnu.

Takže vy víte o tom, že vám to na kameře sluší?

Správně se říká, že kamera buď má někoho ráda, nebo nemá. Ale kouzlo herectví je v něčem jiném než jen někde být a něco říkat, byť by u toho člověk vypadal dobře.

Baví vás přicházet na to, co herecká postava obnáší. Strávil jste týden v Ústí nad Labem, kde se točilo, a připravoval jste se na roli…

Já potřeboval hlavně Adama nasát. Hrát dvě hodiny introverta není jen tak, a tak jsem vzal jeho oblečení a stejně jako on pracoval na benzínce. Vytrhl jsem se tak ze svojí reality v Praze. A tak jsem si na Adama pro sebe přišel.

Je to praxe, kterou v evropském i americkém filmu herci dělají. Dokonce se i předhánějí, jakým procesem projdou, než dojdou k tomu, co mají hrát. A to mě zajímá a doufám, že tuhle fázi budu moci prodloužit ještě na delší dobu, než je jeden týden. Chtěl bych mít roli naprosto pod kontrolou.

„Francouzi jsou mi stejně blízko jako Valaši,“ tvrdí pětadvacetiletý herec.

„Francouzi jsou mi stejně blízko jako Valaši,“ tvrdí pětadvacetiletý herec.

FOTO: Petr Horník, Právo

Nebýt toho výletu, hrálo by se mi to podstatně hůř. Adam hrozně málo mluví, je to taková až něžná duše. Až posléze se rozhodne k činu, a je to nejdůležitější rozhodnutí v jeho dosavadním životě. Do té doby se bojí.

Vy byste na jeho místě už dávno jednal?

Už od prvních deseti minut toho filmu. Na druhou stranu chápu tu tíhu a tlak, pod kterým Adam žije. Abych ho pochopil ještě víc, chodil jsem v Ústí do hospod a představoval se štamgastům jako Adam. Vyprávěl jsem jim příběh filmu jako svůj. Vytvářel jsem si tím pro sebe jinou realitu. Po třetím čtvrtém dnu v Ústí už na mě štamgasti volali ahoj, Adame, a ptali se co táta. Dokázal jsem si vytvořit takový minipříběh.

Adam je sice introvert, občas se ale odváže. Třeba když předvádí skok do vody z vysoké skály. Měl jste v té scéně kaskadéra?

Moc rád bych řekl, že ne, ale pravda je, že jsem kaskadéra měl. Pamatuju si, že to byl trošku šok pro naše filmaře, protože přijel kaskadér, který dělal půlku života thaibox nebo co, a byl obrovskej. V tom slova smyslu, že byl o hlavu vyšší a měl o dvacet kilo víc svalů než já. Takový malý překvapení uprostřed natáčení.

Já mám pocit, že ode mě celý život někdo něco očekával. Že něčeho dosáhnu. Když zjistili, že jsem se postavil proti divadlu, tak to bylo v něčem jiném, třeba v tom snowboardingu.

Děj se odehrává v 90. letech minulého století. V té době jste byl ještě dítě…

Ano, nebylo mi devatenáct jako jemu. Adam má otce absolutního alkoholika, který se ho snaží moralizovat, ale myslí to dobře. Chápu jeho introvertství, když se na něj dívá a myslí si, co mi to tady říkáš, co po mně chceš? Podívej se na sebe!

Moralizování od otce znáte taky?

To zná asi každý člověk. Každý má vedle sebe někoho, kdo ho moralizuje. Ale můj otec nemá proč, já jsem celkem slušný člověk. (směje se) Nicméně tendenci vychovávat měl a já měl tendenci poslouchat. Teď už je to hodně o tom, že nás zajímá hlavně to, co ten druhý dělá.

Zdůrazňujete, že není jednoduché vymanit se ze stínu slavných rodičů. Bavil jste se o tom třeba i se svou starší sestrou Aničkou, která o tom asi taky ví své?

Ano, bavil. Já mám pocit, že ode mě celý život někdo něco očekával. Že něčeho dosáhnu. Když zjistili, že jsem se postavil proti divadlu, tak to bylo v něčem jiném, třeba v tom snowboardingu. Prostě se ode mě čekalo vynaložení maxima.

Obě moje starší sestry Aničku i Kamilu obdivuju za to, že si něčím prošly a prošly si tím zdárně. Anička si dokonce mohla dovolit udělat si s tátou krásné představení DNA. Obě si našly svou vlastní cestu a dneska už jsou samy sebou. Dělají divadlo takové, jaké baví je. Čí jsou dcery, už jim nikdo nevyčítá. Tam já ještě nejsem, já mám cestu před sebou.

Vyrůstal jste spíš jako jedináček, nebo s kupou sourozenců?

Sestry se mi vždycky věnovaly. Jsou to temperamentní holky a často za mnou přijížděly. Moje rodinka vůbec byla taková přijíždějící a odjíždějící. Většinu času jsem ale trávil bez nich. Žili jsme s maminkou v Brně, pak jsme se přestěhovali do Prahy. Čím jsem ale starší a sourozenci taky, tím víc se setkáváme. Teď mám i další, mladší sourozence, i když malému Janovi už je deset…

A vy už nejste ten malý bráška...

...ale ten větší, fousatej. Myslím, že mě malí bráchové milujou, a je to čím dál lepší. Máme stále víc společných témat a sjíždíme se rádi u táty, v Olšanech.

Jedním z vrcholů společné práce vašich rodičů bylo legendární představení Šašek a královna. Vzpomínáte si, když ho hráli?

To je představení, ke kterému mám extrémně silný vztah. Kvůli mnoha věcem, z nichž některé jsem si uvědomil docela nedávno. Díval jsem se na DVD s tou hrou a vybavilo se mi tolik věcí!

Narodil se, když jeho rodiče hráli legendární představení Šašek a královna. „Pamatuju si na něj,“ tvrdí.

Narodil se, když jeho rodiče hráli legendární představení Šašek a královna. „Pamatuju si na něj,“ tvrdí.

FOTO: Pressdata

Například?

Třeba vůně, barvy. Vínová je moje oblíbená barva, přitom na mnoho lidí působí agresivně. Ve mně vyvolává největší klid. No a v šaškovi je hodně používaná právě vínová. Je to asi ve mně někde zabudované.

S tím představením vaši rodiče objeli celý svět. Jezdil jste s nimi?

Ano. Byli jsme třeba v Los Angeles, to si nepamatuju, ale Kolumbii třeba už trochu ano. Táta mi vyprávěl historku, že když mi poprvé představovali černocha a on se ke mně naklonil do kočárku, sáhl jsem po něm a divil se, že nemám černý prst. Že jeho barva kůže není divadelní líčení, na které jsem byl zvyklý.

Maminka je taková vášnivá baba. Celý můj dosavadní život, co ji znám, je sled rychlých rozhodnutí, která dělá.

Ještě pořád platí, že když chcete dobře začít den se svojí maminkou, začnete s ní hovořit francouzsky?

My už spolu nějaký čas nežijeme, takže ta snaha, co jsem míval po svých puberťáckých eskapádách, tedy vylézt z pokoje a pozdravit ji francouzsky, už pominula. Teď už jsem dospělý člověk a žiju sám. Francouzštinu používám, když chci maminku potěšit.

A když přece potřebujete žehlit?

To se raději pár dní neozývám. A pak už je to dobré. (směje se)

Vaše maminka zvažovala, že Česko opustí, až se od ní odstěhujete. Myslela to podle vás vážně?

No, proč ne? Možná že ne nastálo, ale že by na rok na dva změnila působiště, to je celkem reálné. Ona je taková vášnivá baba. Celý můj dosavadní život, co ji znám, je sled rychlých rozhodnutí, která dělá. Takže si myslím, že si jednoho dne klidně řekne, že chce odjet do Francie.

Váš tatínek vás někde označil hezkým výrazem Frankovalach. Je to trefné? Oslovují vás obě krajiny?

Jednoznačně. Na druhou stranu, jak už jsem zmínil, odmítal jsem asi do osmnácti let všechno, co jsem měl k dispozici. Jsem člověk, který potřebuje výzvy a nespokojuje se s málem. Pořád chci jít dál. Vedlejší produkt toho je, že co mám nejblíž, znám snad nejmíň. Mít věci pod nosem jsem se vždycky bál. Dal jsem na to, možná až moc, co si o mně kdo myslí, a opravdu jsem nechtěl, abych na někoho působil jako Ten syn.

Ale jinak jsou mi Francouzi stejně blízko jako Valaši. Obě krajiny mě oslovují. Jestli bych byl schopen žít tam nebo tam, o tom jsem nikdy nepřemýšlel. Ale obojí je součástí mě.

Byla výchova vaší maminky o hodně jiná než ta tatínkova?

Jak popsal Erich Fromm, mateřská láska je bez podmínek, bezmezná, a tak to bylo i u nás. Vím, že maminka by mě měla ráda, i kdyby se stalo, nevím co. No a ta otcovská láska, ta musí být zasloužená. Emoce, kterou jsem cítil z otce, byla jiná. Maminka byla přísná i laskavá. Přijímala mě i odmítala. Žili jsme ale spolu, takže ona byla celý svět. Když jsem se smál i brečel, vždycky tam byla.

Otec je mi také velmi blízko, ale byl vzdálenější. Hodně pracoval a od určité doby jsme spolu nežili. Díky bohu mi rodiče dali brzy najevo, že to, co je mezi nimi, je jejich problém a že kdykoli budu chtít mít mámu, budu ji mít, a stejně tak i s tátou. Necítím se blokovaný tím, co mezi nimi bylo.

Za tátou jsem dojížděl a kdykoli jsme spolu byli, bylo to intenzivní, strašná sranda. Hrál si se mnou, to on uměl. Maminka tedy byla celý svět a tatínek to, co je nad ním. Jejich profese mě jako dítě zajímala míň než později, ale k němu jsem vždy vzhlížel.

Dovedl na vás být i přísný?

Pamatuju si, že snad jen jednou jsem na něj byl nějak přidrzlý a on mi dal pohlavek. No, pohlaveček, proti tomu, jak mě uměla srovnat máma. Vlastně nebyl přísný, protože vždy, když jsme se viděli, tak jsme z toho měli takovou radost, že na drzosti nebyl čas. Jen na to si to užít. Jasně že jsme se i někdy pohádali, ale to bylo minimálně.

Chtěl byste si s ním zahrát? Nebo s maminkou?

No víte, nejdřív musím přesvědčit sám sebe, že na to mám, než abych se zviditelňoval vedle nich. Musím ujít pár set kilometrů, abych si mohl tohle dovolit. Na druhou stranu bych si to nenechal nikdy ujít. Pro mě je tatínek génius a mamička výjimečná herečka.