Blanka Milfaitová: Marmeláda ze supermarketu? Tak odvážná nejsem

Nejslavnější česká marmeládovnice už rok jezdí v karavanu Evropou. S mužem a kojencem. Na cestě za nejlepším ovocem píše knihu. V Belfastu je vykradli, v Maroku se setkali s narkotrafikanty. Na Blančinu marmošku u její kavárny v šumavském Srní zatím lidé stojí fronty.

Jela jsem ráno do Prahy na kontrolu. Doktor mi řekl, že mám ještě čtrnáct dnů. Vyrazila jsem tedy na Šumavu nakoupit zásoby pro naši Slunečnou kavárnu v Srní. V Sušici to začalo. Sedla jsem do auta, že jedu zpět do Prahy. Za půl hodiny už jsem ležela vzadu ve vozidle na zemi, je naštěstí velké. Jeli jsme až na pražský Barrandovský most, kde dvě sanity zablokovaly kvůli nám dálnici. V Podolí jsem byla za minutku, za dalších pět se malá narodila. Celou dobu jsem vezla novou zaměstnankyni Barušku. Ta je už součástí rodiny.

Mám za sebou všechny evropské země, kus Afriky s odskokem do Asie. Třicet z nich má svoji kapitolu v podzimním recepisném cestopisu, který chystám. Nejvíce se mi zamlouvá evropský sever. Ale i třeba Korsika byla super, stejně jako Skotsko. Krásně je kdekoli, kde je příroda trošku divoká, málo lidí.

Jsme tři: já, můj muž, Eliška. Bohatě si vystačíme. Začali jsme loni v listopadu v San Marinu, následovala Sicílie, charitativní akce pro Marii, kněžnu lichtenštejnskou. A poté směr Afrika. Náklady tour pokrývá práce na cestě i doma. Vaříme marmeládu, prodáváme.

Poprvé měsíc. Jela s námi půjčenou obytkou sklízet levanduli do Provence. Tam nás napadlo tohle šílenství, vyjet na rok. Dcera je nadšená. Prakticky celý první rok prožila v létě, pořád s rodiči, kteří neutíkají do práce, za kámošema, prcka neokrádají o čas.

Elišce je něco málo přes rok. Pořád kojím, to je program na třetinu dne. Jinak na sedmou z ložnice karavanu a… Sběry ovoce, vaření marmelády, psaní knížky, článků na můj web, na Facebook, odpovídání na průměrně sto až sto padesát e-mailů, hraní si s prckem, vyřizování obchodních věcí, marmeládové workshopy, trhy. Občas řídím auto, občas koukám do blba, uklízím – prostě normální den pracující matky na cestě. Hodně taky běhám. Fotím pro předvánoční knížku. Vyrábím malé hračky. Pletu. Někdy padnu únavou, ale mám chlapa. Podrží, pomůže a mnoho udělá.

Trable byly, ano, i bezpečnostní, konflikt s narkotrafikanty, nehoda v marocké poušti, vykradení karavanu v Belfastu, ale strach nemám. Mám toho chlapa.

Počítače, fotovybavení, hračky, gril, rybářské pruty, brusle, nářadí, měděné hrnce, veškeré marmeládové zásoby a prázdné skleničky k tomu, zloději vyprázdnili i trezor. Škoda za tři sta tisíc. Fakt k nas...

Baruška. Je z ní regulérní marmeládová princezna. I její vzorek v Anglii dostal zlatou medaili! Jinak stále hledáme pracovité pomocníky, dříče, kteří chtějí fungovat mezi nejlepšími na světě.

Kavárna, první marmeládu na prodej jsem udělala po dvou letech provozu. Ve větším jsem začala podnikat až s přítelem, když jsme odešli na samotu do Novohradských hor.

Denně. Máme je k snídani, často i ke sváče. Vařím z marmelády mnoho jídel. Kouzlo je poznat, že není jen na chleba.

Citrusové jsou dílo, zejména ty připravované podle starých receptur. Bohužel, jakmile někteří čeští výrobci zjistili, že je po nich poptávka, dali na trh mnohdy sajrajt, až jsem se děsila. Pracné jsou i grepové, kdy se separuje čisté masíčko. Jenže. Můj anglický kolega dělá rybízovou tak, že kuličky drží v pinzetě, otevře je skalpelem a husím brkem vyndává obsah. Má vyprodáno na mnoho let dopředu.

To je dobrý vtip! Tak odvážná opravdu nejsem. Nakupuji jinak, kde se dá. Jezdím po trzích, za konkurenty, za kolegy do výroben, na veletrhy a soutěže – ty dobré se najdou všude.

Měla by stát víc, viďte! Za ty peníze kupuji obyčejné farmářské marmelády všude po Evropě, mnohdy opravdu děsné. Dokonce většina českých soukromých výrobců je dražší než já. Co do ceny samotné, kvalitu nehodnotím.

První jde hrnec. Speciální marmeládový Mauviel, široký a nízký na 18 litrů, měděný. Stará francouzská značka, dostala jsem ho od sponzora. Doma na Pohoří jsem vařila od rána do noci. Doslova. Na expedici se do toho pouštím, jakmile najdu dobré ovoce.

První skutečně určenou na pult jsem vyrobila broskvovou s mátou. Broskve přivezl přítel, máta vyrostla na zahradě a desítky nápadů na recepty v hlavě, šlo to samo. Jde to dodnes. Zavařovala jsem vždycky ráda, dělala marmošky ze všeho, co jsem našla a najdu.

Říkala jsem jim a říkáme jim dodnes marmelády. Kontrolorky ze Státní zemědělské a potravinářské inspekce se z toho mohly picnout, trestaly mě, házely klacky pod nohy. Mám svou hlavu. Prostě vařím marmošky.

Unijní směrnice říká, že jsou to zavařeniny s minimálně dvacetiprocentním množstvím citrusů. Striktně to platí v podstatě jen u nás. Projíždím Evropou, poznávám lidi z branže a u nás se ze zdravého kontrolního mechanismu stal nástroj šikany a buzerace. Tak těžký start pro malou českou marmeládovnici, která by chtěla začít, nikde jinde v Evropě nenajdete.

Jo, ovšem obrovskou radost mám z neuvěřitelného úspěchu našich marmošek, tedy džemů, hlavně té višňové, na britské Great taste awards. Je to slavná obří soutěž s více než deseti tisíci vzorky potravin z celého světa, jež usilují o unikátní cenu. Je jedno, zda je to marmeláda, či lososové paté. Prostě se měsíce hledá, co více než čtyřem stům rozhodčích chutná.

Ty jsou pro citrusové marmošky. Účastnili jsme se mistrovství dvakrát, dvakrát slavili. Poprvé čtyři medaile, podruhé deset. Zlatých je z toho šest. Nikdo předtím nedostal tolik cen. Asi nejvíce chutnala čistá citrónová, má titul Nejlepší marmeláda na světě. Famózní zlaté mají citrón s hruškou a vanilkou, kombinace sicilského pomeranče s nejlepší čokoškou na světě Amedei, opět pomeranč s limetkou a kardamomem nebo citrón s ročníkovým šampaňským Cristal. Ta byla nejprodávanější na posledním marmeládovém festivalu v Anglii.

Přes dva tisíce vzorků od Austrálie, Ameriky, Japonska přes Koreu a Evropu až po domácí.

V obchodech po Evropě to byly ty s puncem exkluzivity: se šampaňským, čokoládou, s bylinkami. V Čechách jde na dračku všechno. Teď rok prodávám marmelády i z karavanu. Lidé si vybírají, ale nakonec vezmou to, co mám.

První dáma nakupovala víckrát. Třeba dárky k Vánocům. Prezident nás podpořil dopisem. Velmi si toho vážím. Ano, posílám marmelády na objednávku osobnostem sportu i kultury, někdo si osobně přijede. A těch královských dvorů, pro něž jsem vařila, bylo víc. Z britského mi i napsali. Stejně si cením babičky, která se nechá přivézt na Pohoří vnukem, aby mě poznala. Hladí mi ruce, z důchodu si koupí čtyři kousky! K nám jezdí blázni z ciziny, šílenci, co nakoupí, cestou dolů to sní a vrátí se vyměnit si obaly za plné.

Neexistuje. Prodávám celému světu. Po napsání nějakého článku se strhne lavina objednávek po internetu. Já jsem pak zoufalá. Výroba nestíhá. Rozeslat balíčky? Nemožné. Tento prodej se mi navíc protiví. Děsím se e-shopů s jídlem. Čtenáři, přijďte k nám. Dorazte do Srní, když svítí sluníčko, podle kterého se moje kavárna jmenuje, i když cedí. Posedíte u krbu, pokecáte, nakoupíte. Kašlete na maily, poštovné s doručovatelem, který si klidně na balík sedne.

Do prodeje se dostávají tak, jak stíháme sběry, výrobu a etiketování. Nezávodíme s časem. Někdy přijde klient, koupí padesát kousků, druhý po něm stovku, jiní po dvaceti a je vymalováno. Kdyby manufaktura vyráběla desetinásobek, prodal by se stejně lehce.

Svoboda podnikání je i v tom, že nemusím ani vyrábět, ani prodávat. Není to jen klient, kdo si vybírá, kde koupí, jsme to i my, kdo si chce vybírat, komu a kde zboží prodá. Jednoho dne jsme obchody uzavřeli. České, evropské i mimoevropské. Ráno poté jsem byla šťastnější.

Zastavila jsem to včas. Mojí vášní je vařit úžasné marmelády. Prodávají se samy. Naštěstí. No povězte, sníte víc jablek, když máte miliardu? Vypijete víc vody, když vám patří zlaté doly? Dáte dětem víc lásky, když zaměstnáváte stovky, desetitisíce lidí? Prdlajs. Jen si můžete honit triko, že to máte. Myslíte, že jsou Babiš nebo Koláček šťastnější než já? Honit se za neustálým rozvojem, záběrem trhů jen proto, aby se kumulovaly prostředky? Ne!

Používám recepty ze 17. století. Cukr je druhá nejdůležitější surovina. Po ovoci. Hledám jen to nej a nej. I proto vařím na plantážích, v zahradách, kde to krásné ovoce právě zraje. Je pravda, že hodně používám bílý cukr. Třtinový totiž ovlivní barvu, chuť. Aby moje meruňková s Aloisií byla opravdová, nemohu měnit recept. Kde se to hodí, sladíme také medem. Nikdy nepoužíváme umělá sladidla, sladký jed.

Nezáleží na kilometrech. Chtěli jsme žít na místě, které chytne za srdce, kde nejsou lidé, ale kouzlo místa. Na horách, kde zima je sněhová a bouřky jako z filmu. V přírodě, kde nerozlišíte, co je zahrada, co slatě či les. Jeli jsme nazdařbůh, zatáčeli na křižovatkách podle nálady a měnili směr. Dojeli jsme na konec země. Do Pohoří. A zůstali tam.

Pusto prázdno. Tři víkendové domy, kam občas někdo přijel. Je to tak i dnes, jen na konci vlevo se žije, voní, dýchá, pulzuje. Mrtvá samota se pomalu zalidňuje. Já jsem první stálou obyvatelkou Pohoří, druhou má dcera. Teď máme v domě farmáře. Přikoupila jsem velké pozemky. Budeme pěstovat rybíz, angrešt, zeleninu. Chystáme se na králíky a slepičky. Je hřích nechat ten kraj ležet ladem. Ale mě čeká další expedice, jen tak se domů nevrátím.

Ne. Proč? Nepotřebujeme ho. Hodně daleko je to z Pohoří také na poštu. Teď je manufaktura na marmošky v Srní, pro balíky si poštovní panáček jezdí. I když, to odesílání asi stejně zrušíme. Kouzelné je prodávat z ruky do ruky, ne anonymní kusy anonymním kusům.

Někdy to bylo skoro děsivé. Probudíte se a nad domkem vám parkují dva autobusy. Než se vyčuráte, už ťukají. Od rána do večera, někdy do noci, protože třeba zabloudili. Denně v sezóně až sto padesát lidí. Chápete? Na samotě, kam je to odkudkoli hrubě daleko.

Několikrát zmíněná Baruška. Vzácná, pracovitá, poctivá. Parťákem, který mi pomáhá pouhou přítomností, je jedna malá divoká horská holčička, co bude umět lézt po stromech, střílet z praku, chytat pstruhy rukama, nebude mít hračky z reklam, pupínky z dlouhých túr. Lesní víla, která bude umět upéct chleba, protože svět, který ji čeká, nebude procházka růžovým sadem. Pak je tu ten, jenž mi změnil život. Opora. Pohlazení. Můj chlap.

Je to opravdu minulý život. Udělám vše pro to, aby moje dcera ničím takovým neprošla. Šeď, nuda, motání se z místa na místo, absence slz radosti i smutku. Žila jsem život bez potřeby se ohlížet, představy, co dál. Ráda jsem ale vařila, pekla a začala koketovat s myšlenkou své kavárny jinde než ve městě.

Starý dům na Šumavě byl ideálním útočištěm před tou šedí. Prodala jsem malý domek, kde jsem žila, nainstalovala si venkovní sprchu na zahradě ruiny v Srní. Koupila spacák. Naučila se vše o rekonstrukci domu. Po několika letech na dvou vejškách se rekvalifikovala na cukrářku. Trávila měsíce na hrůzyplné praxi v cukrárně, kde se zastavila sedmdesátá léta bujarého socialismu. Po dvou letech, bez koruny, jsem otevřela kavárnu. Přes den jsem prodávala, obsluhovala, v noci uklízela, pekla. Někdy nebyl čas na jídlo, ani na čurání. Ven jsem šla jen na nákup zásob v pondělí dopoledne. Až po dvou letech jsem si mohla dovolit zaměstnance.

Jmenuje se Příběh opravdové vášně. Je v edičním plánu na začátek prosince. Bude docela tlustá, plná povídání z expedice, zážitků a samozřejmě receptů nejen na marmeládu.

Čeká mě výprava dál do Afriky i Asie. Jsem oficiálním partnerem české expozice na Světové výstavě EXPO 2015. Tam plánuji marmeládové workshopy. Šumavě bych taky ráda dala výjimečný hotel, sobě s Eliškou alespoň pár dnů volna. Musím ji začít učit střílet z praku a lézt po stromech. A manufaktura? Začne brzo vyrábět další produkty. Nebudou sladké!

Může se Vám hodit na službě Zboží.cz: