Počet obětí není přesně znám, ale obvykle se hovoří o 200 000 ženách; Japonci tvrdí, že jich bylo jen 10 000 až 20 000, Čína se naopak přiklání až k číslu 400 000. Odhaduje se, že tři čtvrtiny jich zemřely, většina také utrpěla zranění, protože byly bity a týrány, další utrpěly vážné fyzické újmy, často nemohly mít děti. Zůstala jim psychická traumata.

Propracovaný systém měl zabránit tomu, aby japonští vojáci znásilňovali ženy a dívky v dobytých městech, jako tomu bylo v Šanghaji a v Nankingu, kde v roce 1937 přitáhlo jejich řádění pozornost celého světa. Současně měl systém zabezpečit, že se vojáci nenakazí pohlavně přenosnými nemocemi, protože všichni dostávali kondomy a zdravotní stav žen byl pravidelně kontrolován.

I když se o ženách sloužících japonským vojákům vědělo od konce druhé světové války, dlouho byly považovány za prostitutky, které se táhly za armádou. Ponížené oběti o tom nechtěly samy hovořit, protože se bály reakce společnosti. Mnohé byly také vylákány pod sliby lepšího výdělku v japonských továrnách v rámci nasazení na severu Japonska, ve skutečnosti je ale Japonci donutili k poskytování sexuálních služeb.

Propracovaný systém měl zabránit tomu, aby japonští vojáci znásilňovali ženy a dívky v dobytých městech.

Propracovaný systém měl zabránit tomu, aby japonští vojáci znásilňovali ženy a dívky v dobytých městech.

FOTO: Profimedia.cz

Japonsko stále odmítá, že vše probíhalo pod taktovkou armády

Až na konci osmdesátých let se objevily první otevřené výpovědi korejských žen, které se staly oběťmi zrůdného systému. Tři z nich v roce 1991 podaly žalobu na Japonsko, které se o dva roky později omluvilo, přiznalo, že tento systém v japonské armádě existoval a že jeho obětí se staly tisíce korejských žen.

Pozornost světa ale vyvolala o rok později vydaná kniha pamětí jedné z obětí systému, Holanďanky Jen Ruff O’Herneové z Jávy. Popisuje, jak byla v roce 1944 odvlečena z internačního tábora do jednoho ze zařízení pro poskytování sexuálních služeb vojákům, kde čelila znásilňování, týrání a mučení. Od roku 1992 se pravidelně každou středu konají protesty obětí tohoto systému před japonským velvyslanectvím v Soulu. Požadují, aby celý systém využívání žen tímto způsobem byl prohlášen za válečný zločin a Japonsko o něm zveřejnilo všechny dokumenty.

Chtějí, aby Tokio přijalo plnou zodpovědnost a oběti odškodnilo. Omluvu z roku 1993 považují za nedostatečnou, protože od té doby Japonsko naopak odmítalo, že by japonská armáda přímo odvlékala ženy, které měly sloužit japonským vojákům, a tvrdilo, že to dělali soukromníci, často Korejci. V roce 2007 Japonsko, přes přiznání viny z roku 1993, uvedlo, že neexistují důkazy, že by císařská armáda nebo japonské úřady tyto ženy nutily k nástupu do praporů útěchy silou.

V roce 2014 tajemník japonského kabinetu Jošihide Suga oznámil, že vláda zvažuje znovu projednat adekvátnost omluvy, což vyvolalo celosvětový odpor a vláda od toho raději ustoupila.

Korejka Kim Pok-tong byla jednou z desetitisíců obětí nejdéle utajovaného zločinu druhé světové války. Od svých čtrnácti let sloužila japonským vojákům jako žena útěchy, což je libě znějící výraz pro sexuální otroctví. Nyní žije v Soulu ve speciálním domově pro ženy, označované v zemi jako halmoni (babička), které se staly oběťmi tohoto japonského válečného zločinu.

Kdy se vás zmocnili Japonci?

Bylo mi tehdy jen čtrnáct let a byla jsem dcera rolníka. Japonci ovládali Koreu a my žili jako otroci. V té době jsme se nemohli Japonsku postavit. Muži si museli změnit svá jména a příjmení na japonská a všichni studenti museli jít do války. Ženám a dívkám nakázali, aby přišly, a řekli jim, že budou pracovat v továrně. Přišly jsme sice do továrny, ale pak nás odvedli na frontu, kde jsme pracovaly pro Japonce, pro vojáky. Ani nevím, odkud se vzalo spojení žena útěchy, označovali nás za ženský pracovní sbor.

Víte, v kterém roce vás naverbovali?

Nevybavuji si už roky, nemohla jsem studovat, protože jsem byla dcera rolníka, byla jsem příliš mladá, a tak mě prostě sebrali s dalšími. Táhli nás s sebou na všechna místa, kde bojovali. Tchaj-wan, Kanton, Hongkong, Malajsko, Sumatra, Indonésie, Jáva, Singapur. Než bylo Japonsko poraženo, byla jsem pořád s armádou.

Musely jste vykonávat i jiné práce, například uklízet nebo prát?

Ne, neměly jsme na starosti žádnou práci. Tam byli najatí lidé, kteří se starali o jídlo, a další se starali o úklid. V sobotu se začínalo ve dvanáct a do pěti před námi stála fronta vojáků. V neděli jsme začínaly v šest ráno a dělaly do čtyř, takže po nás nepožadovali, abychom dělaly cokoliv jiného. A japonští vojáci museli bojovat, takže nemohli chodit každý den. Během týdne přicházeli jen ti, kteří nemohli dorazit o sobotách a nedělích. Přes týden proto nepřicházelo tolik mužů, takže si bylo možné i odpočinout.

Když jeden muž skončil, odešel a hned přišel další

Měly jste dost jídla?

Protože nás naverbovala armáda a jedly jsme s vojáky, dostávaly jsme stejné jídlo jako oni. Rýži a další jídlo, jedly jsme společně. Ale všechny jsme byly otrokyně, a ne lidé. Nevím, jak to popsat, bylo to hrozné.

Byla jste mučena nebo bita?

Když jsem poprvé dobře neposlouchala, co říkají, tak mě udeřili, protože jsem neudělala, co chtěli. Pokusila jsem se zabít, ale nemohla jsem. Pak už jsem dělala všechno. Když jsem se vzdala a jen jsem je poslouchala, tak mě nechali být.

Předpokládám, že na vás mluvili jen japonsky.

Ano, a protože my jsme neuměly japonsky, nesměly jsme mluvit vůbec. Jen nás nutili do toho, co máme dělat, a my to dělaly. Když jeden muž skončil, odešel a hned přišel další. Když skončil, tak se to opakovalo.

Co nastalo po konci války?

Po porážce Japonska bylo hodně vězňů zadržovaných Japonci, kteří nevěděli, co mají dělat. Jenom čekali, co bude. Všechny ženy pak odvedla americká armáda do sběrných táborů. Při výsleších Američané zjistili, že to jsou samé Korejky. Americká armáda řekla, že poskytne loď, která nás všechny odveze domů. Ale čekaly jsme velmi dlouho. Po návratu už byla Korea svobodná.

Hrozně mě to bolí, pokaždé když o tom mluvím. I když se snažím, nemohu zapomenout

Jaký byl návrat do Koreje?

Po návratu jsme nikomu nemohly říci, co jsme dělaly, protože ostatní lidé to nevěděli. Jako žena nikdy nemůžete říci, čím jste si prošla. Nemůžete to říci ani svým rodičům, protože poté, co jsme se dostaly na svobodu, si všichni mysleli, že jsme jen pracovaly v japonské továrně. Takže jsem o tom nemohla nikomu povědět a měla jsem to pohřbené ve svém srdci.

Vaše rodina přežila válku?

Když jsem se vrátila, byli všichni naživu, všichni mí bratři a sestry žili. Otec zemřel ještě předtím, než jsem odešla, ale moje matka žila i po mém návratu. Ale ani moji bratři a sestry nevěděli, že jsem byla odvlečena Japonci. Trvalo to osm let. Když jsem se vrátila, bylo mi 22. Ale s tím tělem a fyzickými zraněními jsem se nemohla vdát.

Nakonec jste ale promluvila.

Pak lidé začali říkat, že bychom měly obvinit japonské vojáky. Od té doby, kdy jsem je obvinila, uplynulo přes dvacet let, ale oni to pořád opomíjejí, přecházejí, co se stalo. Říkají, že to dělali jen civilisté, a ne japonští vojáci, takže pořád bojujeme. Nejde nám o odškodné, chceme, aby se omluvili, ale aby se omluvili v rámci zákona. Jsme velmi pobouřené tím, že pořád přecházejí fakta. Oni nás k tomu donutili, ale říkají, že to udělali korejští civilisté.

Vím, že každý to jednou slyší poprvé, ale my budeme připomínat svou minulost. Hrozně mě to bolí, pokaždé když o tom mluvím. I když se snažím, nemohu zapomenout na minulost, na to, co říkali a dělali, čím jsem si prošla, tak si prosím nenechávejte ten příběh jen pro sebe a řekněte celému světu, co se stalo a jaká je pravda.

Chcete, aby byly přímo potrestány konkrétní osoby, nebo vám jde více o omluvu japonské vlády?

Všichni by měli být potrestáni a Japonsko by mělo říci všem ostatním zemím, čeho se dopouštělo, že je to jeho chyba, a omluvit se. O to bojujeme. Oběťmi nebyly jen korejské ženy, ale ženy ze všech dalších zemí okupovaných Japonskem.

Když jsem jela do zahraničí, viděla jsem mnoho podobných obětí, jako jsme byly my. Další země to ale nevěděly, proto jsem vystoupila a řekla, že jsou i oběti v dalších zemích. Všichni byli ohromeni. Jen nechápu, proč se Japonci snaží zatajit pravdu. Když se poprvé objevilo téma žen útěchy, Japonci řekli, že jde o historii a už to skončilo. Japonci jen připustili, že nutili ženy pracovat, ale to se nestalo, jen použili naše těla.