Umějí Češi diskutovat?

Ano, jen se stydíme veřejně mluvit. Máme radši, když to někdo řekne za nás. Vážím si proto všech, kdo se do našeho pořadu přihlásí.

Pak se má u nás za to, že nikomu nesmím skákat do řeči nebo zvýšit hlas. Takové diskuse ale nejsou ze života. Život je emoce. Proč by se někdo nemohl v Máte slovo rozčílit? Nejsme přece roboti, abychom mluvili o problémech bez emocí. Pobuřuje nás, skočí-li někdo někomu řeči, ale že mají politici dvě ženy, jsou nevěrní, k tomu vykazujeme abnormální toleranci.

Jak by ve vašich očích dopadlo srovnání Kotle a Máte slovo?

Oba jsem vymyslela, žádné takové jinde nejsou. Kotel byl fenomén, sledovaly ho skoro tři milióny diváků, o tom se dneska může každému jenom zdát. Máte slovo však považuji za lepší pořad - v Kotli byli nezasvěcení diváci a jeden politik, zatímco Máte slovo nabízí víc úhlů pohledu: politický, odborný, laický.

Probrala jste ve svých pořadech snad všechny společenské problémy. Který z nich považujete v současnosti za nejpalčivější?

Nezaměstnanost, důchody, ty dřív zdaleka tak palčivé nebyly. Na druhou stranu třeba ve zdravotnictví se celých dvacet let řeší tytéž problémy: standardy a nadstandardy, financování zdravotnictví, pořád to samé dokola. K obrovské změně došlo naopak ve společensky kontroverzních tématech - třeba jsme dlouhá léta řešili přípustnost sňatků homosexuálů, dnes diskutujeme o adopcích dětí homosexuálními páry.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Jak v Máte slovo vybíráte lidi do publika, které se zapojuje do diskuse?

Jsou dvě cesty. Je možné zavolat na náš záznamník 261137766, nebo napsat na mateslovo@ceskatelevize.cz, že chcete diskutovat. Dramaturgyně vám zavolá a zjistí vaše názory, aby bylo názorové rozložení půl na půl. Upřednostňujeme „občany z ulice“ před podporovateli diskutujících, funkcionáři, aktivisty.

V Máte slovo mají dostat možnost promluvit lidé, kteří jinak příležitost veřejně promluvit nemají. Na rozdíl od jiných diskusních pořadů neřešíme problémy politiků, ale témata, která působí starost občanům, a řešíme je přímo s nimi. V přímém přenosu je u nás jedno, zda stojíte u stolku mezi odborníky, nebo sedíte v publiku, protože dobrý řečník s výraznými názory může mluvit víc než někdo u studiového stolku.

Jak se za těch 22 let změnili politici?

To, co jsme si mohli dovolit k politikům tehdy, už není možné. Politici kolem sebe vybudovali nepřístupnou hradbu. Zřejmě trpí pocitem, že co se stali politiky, jsou nadlidmi, všichni jim mají podlézat a novináři jim mají sloužit. Vezměte si náš parlament - zatímco jsme se tam dřív mohli pohybovat v kuloárech, získávat informace, oslovovat politiky, dnes se tam vůbec nedostanete. Vybudovali kolem sebe ochrannou bariéru tiskových mluvčích, je prostě problém se k politikovi dostat přímo. Musíte si domluvit termín, říct téma…

Jsou nová seskupení jiná?

Ne. I jim je nepříjemné, když se jich novináři ptají na nepříjemné věci, a tak se rádi schovají za hradby vybudované těmi dinosaury, na které dští síru.

Kdo z našich politiků vám přijde mediálně nejschopnější?

Z řečnického hlediska zůstali nepřekonatelní Klaus a Zeman. To byli jak divácky, tak mediálně atraktivní účastníci diskusí. Nikdo tak výrazný po nich nepřišel. Šeď nebo bubliny, které záhy splaskly.

Tím, jak zklamali a mnohokrát podrazili svoje voliče, Babiše stvořili a teď mají pocit ohrožení.

Svobodná doba výrazným osobnostem vyrůst nedala?

Současný systém v politických stranách tomu spíš účinně zabraňuje, takže tam jsou čím dál nevýraznější osoby. Třeba místopředsedy zavedených stran máte problém si zapamatovat. To dřív nebývalo.

Nedivím se proto, že skutečné osobnosti do politiky nejdou. Když chce někdo něco změnit, nechce hrát zajeté hry, stranická mašina ho na volitelné místo na kandidátce vůbec nepustí. To je obrovská škoda. Těm, kteří už tam jsou, nejde často vůbec o dobro té strany, nemluvě o dobro celé země, ale o udržení si moci za každou cenu.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Právě tihle politici vytvořili prostor Andreji Babišovi a teď mu nemohou přijít na jméno. Tím, jak zklamali a mnohokrát podrazili svoje voliče, Babiše stvořili a teď mají pocit ohrožení.

Takže víc Babišů?

To se bude moci říct, až uvidíme nějaké hmatatelné výsledky.

Nezaznamenala jsem, že by ženy-političky byly v průměru lepší nebo přínosnější než jejich mužští kolegové.

Byla by politika lepší, kdyby v ní bylo víc žen?

Ne. Na ženy nedám dopustit, rozumím si s nimi daleko líp než s muži, ti mají úplně jiný svět. Přesto jsem nezaznamenala, že by ženy-političky byly v průměru lepší nebo přínosnější než jejich mužští kolegové. V minulosti jsem dokonce zaznamenala takové, které byly mnohem cyničtější a arogantnější než muži.

Takže ženským kvótám v politickém zastoupení nefandíte?

Jsem pro tlak, aby bylo více žen v politice, ale ne pro kvóty. Žádné zlepšení nepřinesou z jednoduchého důvodu - aby se žena dostala na vrchol, musí ji muži pustit mezi sebe a to udělají jen tehdy, když přijme jejich pravidla nebo je nebude příliš ohrožovat.

V čem spatřujete rozdíl mezi mužským a ženským světem?

Mužský svět není tak empatický a komunikativní jako ten ženský. Je zaměřený na výkon, moc, ukojení vlastních ambicí, ješitnost. Ženy jsou víc obráceny dovnitř do rodiny, a proto se i málo žen odhodlá do politiky jít.

Vidíte to i na svých dětech?

Byl pro mě šok, když se z Kuby, kterému je sedmnáct, z milého děťátka začal s pubertou klubat muž s tím úplně jiným myšlením. Ale už jsem si zvykla a na ženské popovídání mám Marušku.

Kam syn ve svém životě směřuje?

K umění. Já z něho chtěla mít advokáta. Všichni mi ale říkali, abych se podívala na jeho rodinnou anamnézu: matka vystudovaná herečka, jeden děda dramatik a spisovatel, babička herečka kabaretu, druhý děda Vladimír Dvořák, humorista…

Několik let se věnuje filmu, dělá krásné fotky, láká ho režie. Vím, jak je těžké se v tomhle oboru prosadit. Zároveň ale vím, že to je prostředí, které znám i s jeho těžkostmi, a že člověk má tendenci si jiné profese idealizovat.

Jeden z mála Kotlů, kde byli diváci na straně hosta. Jak jinak, když šlo o Jaromíra Jágra.

Jeden z mála Kotlů, kde byli diváci na straně hosta. Jak jinak, když šlo o Jaromíra Jágra.

FOTO: ČTK

Jak to bylo u vás?

Já jsem chtěla být asi od šesti let herečkou a naši mě podporovali, a tak jsem šla na konzervatoř. Trochu mě to teď mrzí, protože myslím, že jsem měla od počátku směřovat tam, kde se budu živit hlavou. Je ale otázka, zda bych moderovala tímhle způsobem, kdybych nevystudovala herectví. Přiznávám, že herectví výrazně používám. Třeba by moje moderování nebylo tak vybočující. Lidé si myslí, že taková, jako jsem ve studiu, jsem stále. Nejsem, jen vím, že to diváci mají takhle rádi a já nemám ráda šedivou moderaci.

Takové vám moderování v Česku připadá?

Mě mrzí úplně něco jiného - jsem v šestačtyřiceti věkově nejstarší a nejdéle sloužící moderátor politických pořadů v této zemi. To mi přijde scestné. Moderátor zraje věkem, vidí pak víc do hloubky, ne černobíle. Všude ve světě mají mnohem starší moderátory.

Docela mě uráží, že hlavním požadavkem na moderátora je, aby byl hlavně mladý a hezký, a nikoli výše jeho intelektu, znalostí a verbálních schopností. Jenže manekýni a manekýnky nejsou většinou moderátorské osobnosti a jsou ve svém projevu nudní. Mám někdy pocit, že moderátora tady může dělat úplně každý, nemusí nic vědět o tom, co povídá, mít znalosti, dikci, pohotovost.

U zábavy je to jiné. Proto jsou u nás tak úspěšní Karel Šíp a Jan Kraus. Každému je jasné, že tam nemůže sedět blondýna v minisukni a číst to ze čtecího zařízení. U publicistiky to někdy vypadá, že to možné je.

Kam se poděly vaše typické brýle?

Po pětačtyřicátých narozeninách mi najednou začaly vadit. Když mě někdy před patnácti lety posílali na operaci, abych nemusela vystupovat s brýlemi, odmítala jsem, že se mi líbí a že ke mně patří. Zničehonic zlom v hlavě a já už je nechtěla. Lékař mě trochu odrazoval, že jsem na to měla jít do čtyřiceti, že sice na dálku uvidím dobře, ale zhorší se mi zrak nablízko.

Jenomže když se pro něco rozhodnu, tak nechci nic slyšet. Operaci jsem podstoupila a najednou jsem ale měla na čtení tři dioptrie. Tehdy mi po 22 letech došlo, že moje práce spočívá hlavně ve vidění nablízko, protože celý týden jen čtu a píšu informace k probíranému tématu. První dva týdny to byla pro oči taková zátěž, že jsem z toho dostala horečku se zimnicí. Naštěstí se oči přizpůsobily, mám sice brýle na čtení, ale jen dvě dioptrie, což odpovídá vetchozrakosti mého věku. Dnes jsem ráda, že jsem to podnikla.

Zajímavé je, že si toho za ten rok skoro nikdo nevšiml. Většina lidí má za to, že je stále mám. Kamarádka, která věděla, že na tu operaci jdu, řekla své mamince, ať se ve čtvrtek večer dívá. Pak se jí ptala, zda jsem měla brýle. Maminka byla přesvědčená, že ano.

Před třemi lety vás na obrazovce bylo vidět v korzetu a s berlemi. Už jste v pořádku?

Rok 2011 byl pro mě pekelný: zemřel mi otec, kterého jsem nesmírně milovala, při banálním uklouznutí jsem si zlomila obratel. Tři týdny po úraze jsem už vysílala. Čtyři měsíce jsem nesměla sedět. Do televize mě vozili sanitkou, líčili a česali mě vleže. Dodnes nevydržím dlouho sedět. Od té doby se dívám na svět trochu jinak.

V čem se váš pohled změnil?

Najednou jsem ležela v nemocnici, nemohla jsem chodit, několik týdnů jsem se sama neumyla, byla jsem naprosto odkázaná na cizí pomoc. Půl roku jsem se nemohla ohnout, a tak jsem si při každém čištění zubů bryndala na hrudník. Když se dneska skloním při čištění zubů nad umyvadlo, tak se ptám, co mi vlastně chybí.

S dětmi Marií a Jakubem na snímku ze své letošní červnové svatby. Provdala se za svého dlouholetého partnera, podnikatele Michala Voráčka.

S dětmi Marií a Jakubem na snímku ze své letošní červnové svatby. Provdala se za svého dlouholetého partnera, podnikatele Michala Voráčka.

FOTO: archív M. Jílkové

Málokdo zdravý si dovede představit, co to je nesmět si čtyři měsíce sednout. Když jsem přišla z nemocnice, chtěla jsem Marušce večer číst, jak jsme byly zvyklé, ale vodorovně na zádech to nešlo. To pak přehodnotíte, co je v životě důležité. Jakými podružnostmi si člověk láme hlavu, rozčiluje se.

Jak to máte dnes?

Přehodnotila jsem svůj život, svoje uvažování. Začala jsem myslet víc na sebe, došlo mi, že děti potřebují zdravou mámu, která je v pohodě. Naučila jsem se líp hospodařit s časem, věnuji se jenom věcem, které považuji za důležité a nezbytné. A naprosto prvořadá je pro mě rodina. Víc myslím na své fyzické i duševní zdraví. Byla jsem celoživotně odpůrce cvičení, už na škole byl pro mě nejhorší předmět tělocvik. Dnes pravidelně cvičím, aby mě nebolela záda.

Dřív jsem byla spotřebitelem života, teď ho víc vychutnávám a vidím ho mnohem barevněji. A taky jsem si po úraze pořídila dva pejsky.

Proč jste po nich zatoužila teď?

Copak já po nich toužila vždycky, protože v dětství jsem psa měla, ale děti byly příliš malé. Když jsem si zlomila obratel, došlo mi, že člověk si má přání plnit, jak to jde. Na co pořád čekat? Stejně nevíte, co vás potká, a ze dne na den může být všechno jinak. Jako prvního jsme koupili Tarzana, trpasličího jezevčíka, raději s rodokmenem, abychom měli jistotu, že bude skutečně malinký, no a vyrostl dvojnásobně, než měl, do váhy devět kilo.

Vždycky jsem však chtěla dva psy a měla jsem to jako velký sen na důchod. A pak jsem si řekla, proč čekat do důchodu? Takže mám doma při práci dva společníky.

Ještě jedna změna se ve vašem životě udála: letos jste se vdala…

To, že jsme se po 12 letech společného života vzali, bylo spíš vyústění toho, že nám už natolik bylo jasné, že spolu budeme až do hrobu, že bychom tomu chtěli dát i oficiální pečeť. Svatbu jsme si ale užili.

Byla jste v bílém?

Samozřejmě. Měly jsme stejné šaty s Maruškou, ona měla věneček, já měla závoj. Já ho totiž na první svatbě neměla. Tak jsem si jím tentokrát zavlála. Nechyběl, na přání Marušky, ani několikapatrový dort s figurkami nevěsty a ženicha.

V poslední době vystupujete jako patronka občanského sdružení Acorus, které pomáhá obětem domácího násilí. Co vás k němu přivedlo?

Měla jsem nabídky na různé patronace, ale říkala jsem si, že dětem nebo zvířátkům se věnuje tolik lidí, že už nejsem potřeba. Domácí násilí ovšem nikdo moc nezviditelňoval. Média o to zrovna nestojí, protože to nejsou žádné hezké příběhy s dobrým koncem.

Je mi doslova odporné, když se ubližuje slabšímu, ať fyzicky, nebo psychicky. A vážím si těch, kteří obětem domácího násilí dokážou profesionálně pomoci. Musí se zdůrazňovat, že viníkem je přece ten agresor. On je špatný, odporný ubožák, který si tak obvykle léčí mindráky a chce svou ženu dostat do totální závislosti a poslušnosti. Je absolutně nepřípustné, aby se v rodině kdokoli fackoval, mlátil, psychicky deptal a ponižoval. Domov má být místem bezpečí a obětem se musí opakovat, že fyzické nebo psychické násilí si v něm nikdo a za nic nezaslouží.

Berete třeba nabídky na firemní moderování?

Ne, moderuji pouze Máte slovo. A to má jeden prostý důvod: jednak se realizuji, jednak razím krédo, že žena nemá být zcela finančně závislá na muži. To vštěpuji i Marušce. Nicméně mojí prioritou v životě jsou děti, kterým chci být stále nablízku. Kdybych brala, jak se říká, kšefty, byla bych málo doma. Výjimku dělám jen pro charitu.

Pokud bych ale byla v situaci, kdy bych potřebovala víc peněz, abych uživila děti, tak bych komerční nabídky brala. V tuhle chvíli to ale dělat nemusím a mohu si dovolit být staromilec, kterému vyhovuje tradiční rozdělení rolí.