Čtyři měsíce po její smrti si spisovatel Stefan Zweig zoufale povzdechl v dopise příteli Romainu Rollandovi: „Já stejně jako Vy jsme všichni věřili, že této válce lze zabránit, a jen proto jsme se proti ní nepostavili, dokud byl čas. Občas před sebou vidím starou dobrou Berthu von Suttnerovou, která mi jednou řekla: Vím, že mne všichni považujete za směšnou, potrhlou ženskou. Dej Bůh, abyste měli pravdu.“

Neměli - 28. července 1914 vyhlásilo Rakousko-Uhersko válku Srbsku a odstartovalo tak konflikt, kterému padlo za oběť deset miliónů lidských životů. Přes posměch mnohých byla Bertha ženou slavnou a známou, i když se o mírové hnutí začala zajímat až ve čtyřiceti letech. Osobní život tak uspokojivý neměla.

Uznávaná profese - manželství

Bertha se narodila 19. června 1843 v Praze v rodině Kinských, patřící k nejstarší české větvi hrabat z Vchynic a Tetova. Otec František Josef Kinský zemřel ve věku 75 let ještě dřív, než se Bertha narodila. Matka Žofie byla skoro o padesát let mladší než její muž a měla podle Berthy přepjatou a blouznivou povahu. Byla jako dcera c. a k. rotmistra „neurozená“ a vysoká aristokracie jí to dávala pocítit.

Komtesa Bertha Kinská to s vdavkami neměla jednoduché.

Komtesa Bertha Kinská to s vdavkami neměla jednoduché.

Dcerku vychovávala spolu s poručníkem Friedrichem Fürstenbergem, kterého Bertha láskyplně nazývala Fricíčkem. Fricíček byl zřejmě milencem její matky. Kvůli Fricíčkovi se Bertha s matkou odstěhovaly z pražského paláce Kinských do Brna, kde bydlel. Z Berthy rostla malá typická komtesa, snící o „pohádkovém štěstí“, které jí měl zaručit budoucí manžel, krásný a bohatý aristokrat. To ostatně bylo cílem všech komtes. Jejich hlavní profesí mělo být manželství.

Vstup do společnosti nebyl pro komtesu Kinskou snadný. V roce 1861 jí bylo osmnáct a chystala se na svůj první ples. Byla úchvatná v bílých plesových šatech s růžovými poupaty - ale nebylo jí to nic platné. Skoro nenašla tanečníka a ještě po letech s trpkostí vzpomínala: „Matky z vysoké aristokracie seděly pospolu, moje matka seděla sama, komtesy postávaly v houfech a štěbetaly - neznala jsem ani jednu z nich. U večeře se vytvořily malé veselé hloučky a já zůstala sama.“

Údajně byla tak znechucená, že už na zpáteční cestě z plesu řekla matce, že se hodlá provdat za postaršího muže, který jí před nedávnem nabídl sňatek. Jeho jméno v pamětech Bertha nikdy neuvedla. Podle historičky Brigitte Hamannové (Bertha von Suttner, Život pro mír, 2006) to byl dvaapadesátiletý milionář, baron Gustav von Heine-Geldern, mladší bratr Heinricha Heineho. Svou snoubenku zahrnoval dary, ale nebylo mu to nic platné.

Polibek od starého muže

Zasnoubení Berthy s baronem trvalo jen do okamžiku, kdy se ji pokusil políbit. Vytrhla se mu, vykřikla a pomyslela si: „První polibek, který jsem kdy dostala od muže. Od starého, nemilovaného muže.“ Hned následující den proti vůli matky zasnoubení zrušila a dárky vrátila. Vzápětí dala košem ještě několika dalším nápadníkům.

Arthur von Suttner byl Berthinou celoživotní láskou.

Arthur von Suttner byl Berthinou celoživotní láskou.

Nenudila se - milovala společenské zábavy a mnoho četla. Postupně se vzdalovala dívčímu ideálu své doby - poslušné ženušky oddané manželovi. V jednadvaceti ještě nenašla „dobrou partii“. Chtěla se stát zpěvačkou, dřela nad notami čtyři hodiny denně, ale nakonec propadla u zkoušky u slavné učitelky zpěvu Pauline Viardot-Garciové z Baden-Badenu. Ta jí nekompromisně sdělila: „Vlastně neumíte vůbec nic, nemáte špatný hlas, ale nic zvláštního to není.“

V roce 1868 pobývala Bertha s matkou v Paříži a znovu se zasnoubila s nejmenovaným údajným milionářem. Ten vztah zakončil po svém - z Paříže najednou zmizel a zřejmě neměl vůbec nic. Následoval ještě jeden nápadník - Adolf Sayn Wittgenstein Hohenstein, zpěvák, který nakonec zemřel při své cestě do Ameriky v roce 1872. Ve třiceti tak byla Bertha „starou pannou“. Zbývaly jí dvě cesty - buď žít s matkou, nebo se stát guvernantkou. Vybrala si to druhé.

Neodolatelný Arthur

V roce 1873 nastoupila Bertha jako guvernantka a společnice čtyř dospívajících dcer barona Karla von Suttner. Byl to movitý a vážený muž s vlastním palácem ve vídeňské Canovagasse nedaleko Karlskirche. S jeho dcerami si Bertha velmi rozuměla. Neoslovovaly ji jako komtesu Kinskou, ale říkalo se jí Boulotte, Kulička, podle její roztomilé baculatosti.

Suttner měl vedle dcer ještě starší tři syny a nové guvernantce se zvláště zalíbil Arthur Gundaccar, o sedm let mladší než ona. Působil na ni „jakousi nevysvětlitelnou, neodolatelnou, magnetizující a elektrickou silou“. Bertha se prostě zamilovala a Arthur její lásku opětoval. Scházeli se tajně celé tři roky - na výletech, v Opeře, na slavnostech. Bertha o něm mluvila jako o „Mém“, on ji překřtil na Löwos, podle jejích hustých vlasů.

Po tříleté idyle paní domu situaci prokoukla. Zachovala se rytířsky - sama pomohla najít Berthě místo u „velmi bohatého staršího pána, který hledá dámu se znalostí jazyků, rovněž pokročilejšího věku, jako sekretářku“. Ten pán se jmenoval Alfred Nobel. Zpočátku si spolu pouze dopisovali - v ruštině, němčině, francouzštině a angličtině. Bohatý Švéd si hodlal otestovat znalosti své budoucí sekretářky. A byl spokojen. Na podzim roku 1875 odjela Bertha do Paříže.

Chci zařízení, které by znemožnilo všechny války

V roce 1875 bylo Alfredu Nobelovi dvaačtyřicet let. Byl menší, s tmavým plnovousem, ani hezký ani ošklivý. Měl jasné oči, zatrpklý výraz a v sobě jakýsi nádech melancholie. Byl plachý, ale komtesa jej ihned okouzlila.

Alfred Nobel se do Berthy zamiloval.

Alfred Nobel se do Berthy zamiloval.

Chemik Alfred Nobel byl velmi bohatý a slavný. V necelých 34 letech v roce 1867 ohlásil nejznámější ze svých 355 patentů: dynamit čili Nobel’s Safety (Gun) Powder. Nová výbušnina umožnila vystavět četné železniční tunely a Panamský průplav. Nobel vlastnil překrásný palác na avenue de Malakoff (dnes avenue Poincaré).

Neměl manželku ani děti a vzdělaná pohledná Bertha se mu líbila. Velmi zaměstnaný Nobel s ní trávil každý den hodinu až dvě. O trhavinách, které vynalezl, prohlašoval: „Chtěl bych vytvořit látku nebo stroj, který by měl tak strašné, masově pustošivé účinky, že by zcela znemožnil jakékoli války.“ Právě on seznámil Bertu s mírovou prací a pacifismem. Do té doby o něm nevěděla vůbec nic.

Jejich vztah ale neměl dlouhého trvání - Nobelově sekretářce se stále stýskalo po Arthurovi. Svěřila se se svou láskou Nobelovi poté, když se jí zeptal, zda „je její srdce volné“.

Navíc jí Arthur poslal depeši se slovy: „Nemůžu bez Tebe žít!“ Písemně Bertha Nobela informovala, že nebude jeho sekretářkou. Jejich romance netrvala déle než deset dní. Komtesa Kinská se vracela do Vídně, aby konečně byla s mužem, který vyplní celý její budoucí život.

A Nobel? Po Berthině „útěku“ si začal poměr s dvacetiletou květinářkou, která soustavně plenila jeho peněženku a byla zdrojem jeho neustálého zklamání. Nikdy se neoženil.

Odzbrojte!

Rodina Suttnerova by nikdy se svatbou svého syna s Berthou nesouhlasila. Proto se Arthur a Bertha vzali tajně 12. června 1876. Byli chudí, ale spokojení. A odjeli do Gruzie do Kutaisi na pozvání mingrelské knížecí rodiny, se kterou se Bertha seznámila.

Kromě pozvání nemohli od aristokratů nic čekat. Manželé proto „dávali“ hodiny hudby a lekce francouzštiny, psali články na nejrůznější témata. Arthur se pokoušel i o dráhu obchodníka, ale byl příliš dobromyslný a důvěřivý. Děti neměli.

„Kavkazské období“ považovala Bertha za šťastné, stejně jako své manželství. Zapsala si: „Naše náklonnost byla naprosto střízlivá, klidná, jistá. Smysly už v ní nehrály žádnou roli.“ Právě v té době se Bertha začínala intenzívně zabývat problémy války a míru.

V roce 1885 se Bertha s Arthurem vrátili do Rakouska a usadili se v harmannsdorfském domě Suttnerových ve Waldviertelu. Stýkali se se známými spisovateli a Bertha se plně věnovala mírovému hnutí. V roce 1889 vydala slavný dvoudílný protiválečný román Odzbrojte!, jednu z nejúspěšnějších knih 19. století, svou popularitou srovnatelnou snad jen s Chaloupkou strýčka Toma od Harriet Beecher-Stoweové.

Marie Louise Suttnerová Arthura zbožňovala.

Marie Louise Suttnerová Arthura zbožňovala.

Bertha se stala prominentní osobností mírového hnutí. Vlastní sláva ji až zaskočila. Ne všechny reakce byly pozitivní. Mnozí ji nenáviděli jako liberálantiklerikálku a přívrženkyni Darwinova učení.

Ať ženská kušuje

„Jen zbrojte! Meč muži vlastní je, kde muži bojují, ať ženská kušuje, však mužů v těchto dnech tu máme dost, co spodničky si nosí pro radost,“ zaveršoval si spisovatel Felix Dahn. Berthu si podávaly Humoristické listy, její karikatury zdobily novinové články. Přesto nezahálela. V roce 1891 stanula u zrodu Rakouské mírové společnosti, účastnila se mezinárodních mírových kongresů, konferencí, psala články i knihy, přednášela v mnoha evropských zemích i v USA.

Celou tu dobu jí finančně pomáhal Alfred Nobel. Zemřel v prosinci 1896 a podle jeho závěti se měl vytvořit fond, z jehož úroků by se každoročně udělovalo pět cen těm, kteří vykonali něco záslužného pro blaho lidstva, a to na poli fyziky, chemie, medicíny, literatury a míru. V roce 1905 dostala Nobelovu cenu za mír právě Bertha. V osobním životě ale nastaly komplikace.

Jezdila i na kole

Celý život si Bertha pochvalovala své manželství. Poslední léta s Arthurem ale nebyla idylická - v Harmannsdorfu ve Waldviertelu s manželi bydlela i mladá Arthurova neteř Marie Louise Suttnerová. Arthur se do ní zamiloval a Marie Louise jej zbožňovala. Oslovovala jej strýčínku, chodila s ním na procházky a Bertha žárlila.

Už se nemohla spolehnout na manželovu lásku a cítila se „jako obtloustlá padesátnice“. Dokonce začala jezdit na kole, aby zhubla. Arthurův román ale pokračoval a podle Berthy „váza jejich vztahu byla rozbita“. Trojice se neustále hádala. V roce 1902 navíc Arthur onemocněl.

Starala se o něj Bertha i Marie Louise. Baron Arthur von Suttner zemřel 10. prosince 1902 ve věku dvaapadesáti let. S ním skončil i Berthin osobní život. Pracovala dál a doufala v mír. Nestalo se tak - alespoň velké války se ale Bertha nedočkala. Zemřela těsně před jejím vypuknutím na rakovinu žaludku.