Vypadáte velmi dobře. Stále vstáváte ráno v šest hodin a dáváte si ledovou sprchu?

Ta šestá platila v době, kdy jsem se starala o velkou rodinu. V jejím chodu musel být systém. Teď si ráda přispím. S jednou výjimkou - pokud jsou u mne vnoučata školou povinná, nedělá mi brzký ranní budíček problém.

A ta ledová sprcha?

Nevynechám ji opravdu nikdy. Ani tehdy, když vstávám na natáčení seriálu v pět hodin ráno. To jsou ty nekonečné šichty od šesti do šesti a vy musíte být připravená a svěží. Shrnuto. Ať vstávám v jakoukoli dobu, dávám si ledovou sprchu, bez ní bych z domu nevyšla! Dělá mi to dobře.

Vaše maminka pocházela z Mallorky, jak se vlastně dostala do Čech?

Přivezl si ji tatínek. (smích) Byl velmi zcestovalý. Takový dobrodruh, světoběžník. Vystudoval krásné umění, výtvarnou školu a živil se především jako akademický malíř. S maminkou se poznali v Cannes, kde pracoval, a tam měli také svatbu. Tehdy byla u své starší vdané sestry, prostě se vydala z Mallorky do Francie na zkušenou, učit se modistkou.

Vyprávěli vám o svém seznámení?

Jako malá holka jsem milovala tátovu historku, že se během cest jednou prostě plavil v noci na moři a díval se kolem. Loď minula obrovské skály a on se zeptal kapitána: Co je to tady před námi za zemi? Mallorka, přeci. A tam jsou strašně krásný ženský, odpověděl mu tehdy. A táta si tenkrát říkal: Takovou krasavici bych si přál! A čas plynul, on se pak ocitl v té Francii, potkal maminku a vše se mu splnilo.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Zní to jako pohádka.

Ale úplně nebyla. Rodiče mi vyprávěli, jak táta chtěl po svatbě nevěstu ukázat svým rodičům. Mezitím ovšem vypukla válka a cesta se různě komplikovala. Má starší sestra Aida se proto narodila v Berlíně.

Ve vaší rodině se mísilo několik jazyků. Kolika nyní mluvíte?

Moc se chlubit nemohu. Rozumím a domluvím se francouzsky. Rozumím i německy a španělsky, ale že bych jimi nějak vyloženě vládla, to se říci nedá.

Jak jste si tedy u vás doma povídali?

Moji rodiče s námi mluvili francouzsky. Máma přidávala španělštinu, na niž jsme se sestrou odpovídaly zásadně česky. Já se také za stoprocentní Češku považuji.

A vaše máma se česky nakonec díky tomu naučila?

Ano. Byla to ovšem taková roztomilá čeština, skládala se z řady italských, španělských, německých slovíček, k životu jí přesto stačila. Někdy sice s humorným vyzněním, ale vždy vyjádřila vše, co potřebovala. Vzpomínám třeba na tuhle větu: Carmina, ty moc šeteš, ty málo espinkáš a nesníš žádný dynamita. To znamenalo: že moc čtu, málo spím a nejím vitamíny.

Vy jste Carmen, vaše sestra Aida. Předurčila vás jména k umělecké dráze?

Myslím, že jména ne, ale prostředí, ve kterém jsme vyrůstaly. Moji rodiče byli jinak velmi múzičtí, milovníci opery. Od malička jsem proto hrála na klavír, chodila na balet a ve škole se se mnou vždy počítalo při nějaké recitaci. A Carmen a Aida? Myslím si, že to byl tátův nápad nás takhle pojmenovat.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Dotklo se nějak umění i vaší sestry Aidy?

Byla vynikající barová zpěvačka. A zřejmě po tatínkovi také duše nespoutaná. Vystřídala proto mnoho různých profesí, ale muzika - sice většinou jako druhé povolání - byla její velká celoživotní láska.

Vy sama jste odmala směřovala přímo k divadlu. První roli jste dostala už ve dvanácti letech.

Asi pro mě nebyla jiná volba. V Trutnově, kde jsem vyrůstala, působilo profesionální krajské divadlo. Šla jsem s taškou do školy a na ulici mě oslovil pan herec Miroslav Grát. Řekl mi: Hele, my budeme mít divadelní kroužek, nechtěla bys hrát? To víte, že chtěla! Odpověděla jsem mu. A začala jsem hrát.

Dostala jsem pak svou první roli s profesionály: Barunku v Babičce. Účinkovali jsme v Trutnově, vyráželi na zájezdy a v létě byla představení v Ratibořicích v divadle v přírodě. Se mnou vždycky jezdila maminka, patřičně hrdá na dceru. Dodnes na to ráda vzpomínám.

Bylo vám šestnáct, když jste z Trutnova vyrazila do Hradce Králové, zaklepala na dveře ředitele tamního divadla a požádala o místo. Musela jste mít odvahu.

Ano, kuráže jsem měla vždycky dost. Na ty dveře jsem zaklepala, protože jsem znala režiséra Pravoše Nebeského, u kterého jsem hrála v Trutnově právě Barunku. Ten se u pana ředitele Milana Páska přimluvil, dostala jsem šanci vystoupit před uměleckou radou a byla přijata jako elévka.

Ptali se mě tenkrát také, zda mám kde bydlet, a já zalhala, že to není problém.

Jako uklízečka ve slavném psychothrilleru Spalovač mrtvol (1968).

Jako uklízečka ve slavném psychothrilleru Spalovač mrtvol (1968).

FOTO: soukromý archiv

A byl?

To víte, že ano. Bydlení jsem měla jen na týden, u tety své kamarádky. Potom jsem neměla kam jít. Nakonec mě ubytovala paní vrátná, když jsem zůstala nešťastná s kufrem na vrátnici… Byla to taková místnůstka, hodně studená, nájem drahý, ale blízko divadla.

Prošla jste desítkami, možná stovkami rolí v divadle i ve filmu. Která vám byla nejbližší?

Hello, Dolly. To je nádhera a já měla to štěstí, že jsem ji hrála dvakrát. V Hudebním divadle v Karlíně a v Divadle F. X. Šaldy v Liberci. Mou další milovanou rolí se stala Nastěnka v Dostojevského Bílých nocích. Krásný text pro dvě opuštěné duše. Hráli jsme s Petrem v režii pana režiséra Jaromíra Pleskota a byla to nádherná práce. A do třetice role Kristýny v O'Neillově hře Smutek sluší Elektře v režii Miroslava Macháčka. Opět překrásná práce, která pro mne mnoho znamenala.

Na film jsem neměla nějak štěstí. Nebyla jsem moc žádaná. Asi jsem se režisérům nehodila typově, ale nemrzí mě to.

Na divadelní prkna jste oficiálně nastoupila v září 1960. Jaké to tam je po více než padesáti letech?

Stále jsem na divadle nejšťastnější. Jinak na první roli se nezapomíná. Dostala jsem studentku Majku v Irkutské historii.

S manželem Petrem Kostkou.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Kolik let jste nakonec strávila v Hradci Králové?

Sedm. Pak přišla nabídka do Městských divadel pražských, kde jsem účinkovala od roku 1967 až do devadesátého prvního. Odešla jsem z osobních důvodů, atmosféra se změnila. Přestalo se mi tam líbit.

Navíc mě potřebovala maminka. Byla stará a nemocná. Vrátila se do Čech ze Španělska a já jsem se chtěla o ni postarat. Pět let jsem proto skoro nehrála. Když skonala, najednou jsem si uvědomila, že bez divadla nedokážu být. Začínat znovu je ovšem kruté. A já se neumím režisérům vnucovat. Klepat někomu na dveře…

Počkejte, v šestnácti jste to zvládla.

Tehdy ano, ale pak už nikdy. Hodně mi při novém začátku pomohlo mladoboleslavské divadlo, ve kterém jsem znovu zjistila, že si mohu stoupnout na jeviště. Začala jsem republiku objíždět se svým programem sestaveným z rolí, které jsem hrála a které bych chtěla třeba hrát, ale minuly mě. S recitálem mi hodně pomohl režisér Jaromír Pleskot. Síly začaly přibývat a já si znovu věřila.

Ale krize přišla.

To přiznávám. Bylo toho z počátku moc. Měla jsem jisté zdravotní problémy. Chyběla mi máma. Bolelo mě tělo i duše. Lékaři mi předepsali léky, ty mi ovšem braly mé vlastní slzy a smích. Tělo sice pracovalo, ale já s nimi hrát prostě nemohla.

K nejmilejším rolím manželů patří Nastěnka a Snílek v Bílých nocích. Na snímku v představení z počátku osmdesátých let.

K nejmilejším rolím manželů patří Nastěnka a Snílek v Bílých nocích. Na snímku v představení z počátku osmdesátých let.

FOTO: soukromý archiv

Na deprese nakonec zabral letní relax s vnoučaty a dětmi na chalupě. Naordinovala jsem si ho sama. Tušila jsem, že vaření, uklízení, procházky, hry s malými mi pomůžou. Skutečně: vrátily mi životní a pracovní klid. A když jsem začala s Terezkou zkoušet ve Viole hru o Betty MacDonaldové, naučila se moře textu, nemoc byla pryč.

Jste vyhlášená kuchařka. Jakým jídlem potěšíte okolí?

Vařím to, co si přejí. Sama za sebe mám velmi ráda omáčky. Miluji českou kuchyni a mí blízcí jsou na tom podobně. Potěším je svíčkovou, španělskými ptáčky ale i vepřem knedlem zelem. Jinak jsem hodně polívková. A tady jsem opravdu vyhlášená svým uměním. (smích) Všechna vnoučata i pravnoučata mé polívky chtějí a já si dávám vždy záležet. Petra velmi potěším, když udělám krevety na španělský způsob. To znamená česnek plus chilli.

Kolik se vás vlastně sejde doma u stolu, když dorazí všichni?

No. Hodně. Přesný počet osob se sem tam mění. Záleží na tom, jak to u našich děvčat právě je. Když se třeba rozvedou, počet stolovníků ubývá, pak se zase někdo přidá. Stabilně je nás při větším rodinném obědě sedmnáct, šestnáct…

Máte pro všechny židle, nebo jíte na etapy?

Dáme to nějak dohromady. Máme s manželem veliký byt a poskládáme židle ze všech pokojů. Ke stolu zasedáme všichni najednou. Většinou se takto scházíme o Vánocích. Musím se rovněž přiznat, že už mě ty přípravy dneska trochu zmáhají. Není to jako dřív, kdy to šlo všechno od ruky. Přemýšlím, že v příštích letech budeme slavit na etapy. Anebo se nechám zvát dětmi. Mám kam jít. (smích)

Kolik máte vlastně vnoučat?

Šest vnoučat a tři pravnoučátka.

Carmen Mayerová slaví první narozeniny vnučky Markéty. Foto z roku 1997.

Carmen Mayerová slaví první narozeniny vnučky Markéty. Foto z roku 1997.

FOTO: soukromý archiv

Máte čtyři dcery. Dokonce jste na ně i šila. Troufla byste si šít i na vnoučata?

Rozhodně ne. Dnes už mají velké možnosti. Tenkrát byla jiná situace. Ale šila jsem na ně ráda. Různé šatičky, sukně. Jednoduché střihy, ale mě to moc bavilo. Kateřina a Helenka byly vděčné, jen Zuzka měla vždy raději kalhoty a trička.

Vaším manželem je známý herec Petr Kostka. Jaké bylo vaše první setkání?

Viděla jsem ho ještě před tím, než jsem oficiálně přišla do Prahy. (pozn. v roce 1967 nastoupila do Městských divadel pražských) Měla jsem nabídku točit film v tehdejším Gottwaldově. Jela jsem na zkoušky a tam jsem ho viděla poprvé naživo. Ten zbytek asi všichni čtenáři znají.

Ale ne, vyprávějte.

Později jsme se sešli v Praze. Petr přišel do Valdštejnské zahrady omrknout novou kolegyni - tedy mě - v rámci letního představení Šeherezáda. Oba si dodnes velmi silně pamatujeme ten okamžik, kdy se naše pohledy střetly. Zaujal mě svým šarmem, měl smysl pro humor, byl výtečný vypravěč a bylo ho všude plno. Naše Terezka mi ho hodně připomíná.

Když jsme u Terezy, jak to je vlastně s vašimi dcerami?

Do nového vztahu jsem si přivedla dceru Kateřinu. Když potom zemřela bývalá Petrova manželka, přibyly nám jeho dvě malé holčičky: Zuzanka a Helenka. Ze dne na den jsem se prostě stala trojnásobnou maminkou a musela si poradit. Nebyla, alespoň pro mě ne, žádná jiná cesta. Po čase nám ještě přibyla Terezka.

První roli dostala v Hradci Králové, a to ve hře Irkutská historie.

První roli dostala v Hradci Králové, a to ve hře Irkutská historie.

FOTO: soukromý archiv

Vaše rodina drží hodně pohromadě. Znáte recept na spokojenost?

Asi ne. Ani bych nemluvila o spokojenosti, ale o vděku. Jsem životu vděčná, že mám skvělého muže, báječné dcery, zdravá vnoučata a pravnoučata, mám práci, žiji v krásném městě, až se to bojím říkat všechno nahlas. To je veliký dar.

Často na jevišti hrajete s manželem nebo dcerou Terezou. Je to výhoda?

My jsme spolu rádi, takže to asi výhoda je. Už jsem hezkých pár let na volné noze a hostuji ve čtyřech divadlech, což si nesmírně považuji. V divadle Viola hraji i s Petrem i s Terezkou. Divadlo ABC je moje mateřská scéna, divadlo Vinohrady je meta a divadlo Ungelt prestižní záležitost. Profesně mi nechybí nic.

V roce 2001 jste adoptovali s manželem holčičku z Ugandy. Dokonce jste se za ní vypravili.

Já ne, netroufla jsem si. Manžel tam byl už dvakrát, Afrika ho nadchla. Jel by rád znovu, pořád ho to láká. Jen si zoufá, že už je starý a že už asi nevyrazí. Naše holčička Shamim jinak dávno není školačkou, vyrostla. My ji adoptovali docela pozdě, bylo jí devět. Školu udělala, nikoli excelentně, ale dokončila ji. Dostáváme o ní stále zprávy.

Společně s manželem hodně cestujete. Kam se ráda vracíte?

Na Mallorku. Můj Petr ji má rád a časem ostrov navštívily všechny naše děti. Rádi po něm cestujeme, je tam stále hodně k vidění. Bydlíme mimo turistická centra. Je to malebnější.

FOTO: soukromý archiv

Přemýšlela jste někdy o tom, co by bylo, kdyby vás koncem 50. let pustili studovat?

Nikdy jsem o tom nepřemýšlela, a jelikož jsem v tom kumštu vyrůstala, cesta asi byla daná. Ale je mi líto, že nemám žádné vzdělání. Celý život se to snažím nějak dohnat. Hodně čtu, zajímám se o nejrůznější věci, ale co naplat, studium mi schází.

Jste známá herečka, váš muž známý herec. Kdo kromě dcery Terezy koketoval s kumštem?

Všechny k němu mají nějaký vztah. Různě se s ním zapletly a zaplétají. U Terezy to byla jasná volba, ona ani nic jiného než být herečkou nechtěla. Naše Helenka se zase umění věnuje z provozní stránky, má agenturu a svého času, zhruba před dvaceti lety než se vdala, byla sekretářkou Divadla pod Palmovkou. Naše Zuzka jednu dobu dělala rekvizitářku v Národním divadle. Naše Kateřina zase píše, má dar slova.

Co vnoučata?

Jdou jinou cestou. Snad jen Magdalenka. Ta je moc šikovná maskérka a vlásenkářka. Umí výborně poutkovat paruky, včetně těch echt - divadelních.

A jak jste vlastně ty kulatiny oslavila?

V den svých narozenin jsem hrála, stejně tak den před nimi a po nich - takže úplně nejlépe. V divadle.