V padesáti začala znovu a slaví úspěch po celém světě

„Manžel a tři velcí potomci se dost nasmáli, že mají doma ,objev‘. Ale jsou rádi. Je to fakt legrace, protože v sobě zboříte určité bariéry - místo úvahy, zda máte ještě co říct nebo to už zabalíte, jste najednou v centru dění. Všude se razí trend mládí vpřed a vás v padesáti objeví! Porota myslela, že jsem nějaká mladá absolventka - a přišla ,teta‘ z Hradce Králové,“ usmívá se brunetka nad šálkem kávy.

Já ji nechtěla přehazovat. A ani nevím, jestli jsem ji už přehodila. Skoro bych řekla, že jsem rychlík na křižovatce kolejí a ještě nevím, zda pojedu vpravo nebo vlevo nebo dál po obou.

Architekti navrhují nejen domy, ale většinou i interiéry, řeší nábytek a doplňky. Já měla klienta, do jehož interiéru jsem potřebovala malý gaučík, jenže se mi žádný nelíbil. Tak jsem ho při čekání u kadeřnice vymyslela sama.

S výkresy jsem šla do firmy Polstrin. Gaučík se líbil, připravila jsem barevné variace, byl vystaven na Design bloku, a dokonce se začal vyrábět. Za rok zavolali, abych vymyslela houpací křeslo. A za ně jsem získala cenu Elle Decor International Design a stala se tím objevem.

Navrhla jsem dámský budoár Lola. A na radu Pavlíny Blahotové jsem pod svým jménem založila vlastní značku. Baví mě dobrodružné projekty, ale nemám ráda kompromisy. Pochopila jsem, že mám-li se věnovat designu, musím u věci stát od začátku do konce. Začal jako můj koníček a odmítám si do něj vpustit profesní stres. Užiju si to! Architektura mě živí, nebyla jsem tudíž motivovaná finančně, jen jsem chtěla zjistit, zda mi půjde tvořit pro radost. Celé to přirozeně pokračovalo, místy až trochu hrr…

To jsem strašně chtěla, z babiččiných odstřižků jsem šila nejprve na panenky a pak někdy v patnácti i na sebe. Tehdy v obchodech nic moc nebylo a umět šít byla výhra. A protože děda byl truhlář, druhou část dětství jsem trávila v jeho dílně s ponkem, dlátky a kladívky. Dnes se mi to obojí krásně spojilo. K tomu jsem v dospívání chtěla studovat ekonomii, zahraniční obchod, což je další oblast, v níž se dnes pohybuju a učím se za pochodu.

Ředitelka školy mě na poslední chvíli od ekonomie odradila, takže rodina přes víkend zasedla a přemýšlela. Táta vymyslel stavební průmyslovku, protože stavebnictví má prý budoucnost. Přišlo mi to tak blbé, až to bylo zajímavé. Běžně jsme se pohybovali na stavbách, házeli omítky, míchali beton, na brigádě jsme pomáhali budovat olympijskou vesnici v Moskvě…, což bych dnes fyzicky nezvládla. Ke konci školy mi ale bylo jasné, že musím jinam - na architekturu.

Je velký rozdíl mezi architekty a designéry. Architekti jsou univerzálnější plémě, když se objeví zakázka, všichni ji chtějí a jakoby na ni mají. Takže vztahy jsou dost tvrdé, i kvůli současné obchodní etice a dění ve stavebnictví. Designéři jsou mnohem křehčí, žijí ve svých představách. A tím, že každý dělá něco jiného, nejdou si po krku. Je mezi nimi přátelské klima.

Na Designbloku mi třeba jedna paní poradila, že musím s budoárem do Paříže. Tak jsem si našla, že tam ministerstvo průmyslu a obchodu pořádá výjezd na veletrh, napsala jsem jim a oni mě vzali s sebou. Najednou jsem stála vedle firem TON, Lasvit, Brokis, Preciosa a přitom moje firma čítala jen mne a mého muže. Cítila jsem se jako mimozemšťan, všichni se ale usmívali a pomáhali mi s angličtinou i s obchodními věcmi. Kamarádka říká, že žiju americký sen. Před dvěma lety jsem neměla nic, vloni katalog, letos distributora v Číně…

Nejtěžší se děje právě teď, všechno mi to bobtná a roste a já musím řešit problémy, o nichž jsem neměla ani ponětí. Napadlo mě totiž, že by bylo dobré otevřít si obchod, protože když mám koberce srolované doma pod psacím stolem, patrně je nikdo neuvidí. Takže jsem už tři měsíce architekt, designér garantující i výrobu plus obchodník. Mám nového společníka a několik žen starajících se o zakázky, web, Facebook… A snažím se všechno utřídit.

Zároveň žiju stále napůl v Hradci Králové, kde máme s mužem architektonický ateliér. Abych se nezbláznila, hledám byt v Praze a snažím se soustředit všechnu práci sem.

Zůstává v Hradci a neprotestuje, naopak je docela rád. V mém designu dobrovolně přebral oblast výroby a dostal za to titul „cheef magician“ (vrchní kouzelník), protože dokáže vždycky všechno zařídit a zachránit. Já mám na vizitce „enthusiast“ (nadšenec), což jsem zpočátku pletla s „euthanasist“. Někdy to má k sobě docela blízko.

Zatím jsme si dokázali vydělat na nájem i platy. Když se zeptáte na ceny, odpovím logicky, že jsou výborné. Někomu se zdají vysoké, jinému nízké. Vše je ruční výroba s přesnými detaily, bez kompromisů. Třeba lampa Má drahá je z ručně foukaného skla a krajky z rokajlu, kterou jedna šikovná paní šije pětačtyřicet hodin! Když jsem v Číně pouštěla pracovní video, designéři kroutili hlavou, úplně je to dostalo.

Tím se v podstatě tak šimrám. Přece nenazvu lampu Hubert nebo lampa 1. Vždycky si řeknu, z čeho to je, co tím chci říct. Lampa může svítit ve dne v noci a vybízí k povídání, k dialogu muže a ženy. Podle modelu: „Jsem světlo tvých dnů i nocí?“ - „Jistě, má drahá.“

Nemám žádnou cílovku, dělám věci tak, jak bych si je představovala pro sebe. Můj nábytek není feministický, jako pro ženy vypadá asi proto, že jsem žena. Ale určitě neřeším, koho zaujmu víc. Nakupují u mě ženy a muži s emocí, kteří se za ni nestydí. Jeden si dokonce koupil budoár Lola! Jsem ráda, že ke mně chodí lidi, kteří mě už znají, ale i náhodní kolemjdoucí.

Pánové mají nejraději stoly, možná proto, že vznikají na CNC strojích a cítí konkrétní technologii. Na otázku, zda mám něco speciálně pro muže, ukážu Postel pro jelena s vyřezanými parohy. A sleduju, zda to chlap unese a usměje se nebo se otočí zády.

Skvěle, v Čechách je spousta úžasných designérů a vznikají tu nádherné věci. Možná některým chybí ještě patřičné sebevědomí, mají bloky a zábrany. To se ale týká víc mojí generace, mladí už umějí líp obchodovat, nestydí se. Obdivuju je.

To se nedá jednoznačně říct. Retro jede šíleně, ale nejsem si jistá, zda jen mezi lidmi nebo i mezi designéry. Lidé znovu objevují krásu „Bruselu“, loví s nadšením starší kousky. Designéři se snaží logicky přicházet s něčím novým. Je pravda, že se momentálně odvracejí od strohého, chladného funkcionalismu k živoucímu organismu, který člověku dodá energii a city. Každý si může vybrat podle svého založení.

Vzpomínám na starý český sektorový nábytek, byl moc dobrý. Kdo ho zhnuseně nevyhodil před třiceti lety, může být spokojený. Dnešní nabídku českých obchodů nemám zcela prozkoumanou. Zajímá mě, co dělají české firmy Lugi, Bomma a další, ze zahraničních třeba Moooi… Ale i taková IKEA má své kvality a nezavrhuju ji, přináší určitou dávku kultivovanosti pro lidi, kteří nejsou extra při penězích a chtějí hezky žít. Asi z ní každý máme něco doma.

Hlavně se nezbláznit! Začali jsme lehce spolupracovat s distributory v Číně, Koreji a Rakousku. Pro podzimní Designblok připravuji projekt EmilyJarmilyCecily, který je poctou babičkám a ženství jako takovému. (Rozhovor vznikl před Designblokem - pozn. red.) Kabelka, sedátko-stolek a němá služebná v kombinaci s ilustracemi, takové fórky… Budu vystavovat po Evropě a v architektuře mě čeká galerie Debut.

Ano. Chtěla jsem ho navrhnout jako poctu architektu Jurkovičovi, který tam žil. A hledala jsem hranici mezi krásou a kýčem, na níž se svojí tvorbou pohyboval. Je hrozně vratká a křehká, ale on se jí nebál. Nevím, nakolik to myslel vážně, nicméně mě to taky velmi zajímá a oslovuje.

Je těžké stanovit hranici, u každé věci je to jinak. Baví mě například sledovat na ulici různě oblečené ženy - na první pohled se mnohdy zdá, že to snad není možné. Ale pak si uvědomím, že to je tak vycizelované a na hraně, že nevím: Je to tak blbé, nebo tak dobré?

Stejně jsem brala ten hotel. Když tam člověk přijede, měl by dostat něco jiného než má doma, objevit jiný svět, který by ho pobavil a dal chuť přijet znovu.

Běžně mám vypnuto. Když přijdu na návštěvu, neřeším, zda je gauč sladěný se závěsy. To už by muselo být něco opravdu šíleného. Ale pokud se mě zeptají na názor, začnu o tom přemýšlet.

A co mě štve? Naprosto mě iritují příměstské satelity, to už jsme zase v oblasti architektury. Nad koncepčním myšlením tam vítězí honba developerů po zisku. Jde přitom o totální a nevratné ničení krajiny! To mě fakt zvedá ze židle!

Manžel by asi omdlel, kdyby to slyšel. Je fakt, že jsem před lety zažívala velké problémy s dcerou a výsledkem bylo astma. Ale co vás nezabije, to vás posílí. Naštěstí se mi povedlo vyléčit. Lékaři tvrdili, že to je na doživotí a cpali do mě kortikoidy, já ale tu nemoc nepřijala. Měla jsem stav, jako že mám kabelku, v ní mobil, klíče, astma, diář… a nosím to s sebou.

Nebyla jsem způsobný pacient a snažila se dávky léků snižovat. A přišlo mi absurdní, že moje lékařka kontroluje podle vyzvednutých receptů, kdo léčbu fláká. Takže se mi ve špajzu hromadily krabice drahých léků, až jsem řekla: to tedy ne!

Cvičím jógu, a když jsem se ocitla v Indii a udělalo se mi špatně, přinesl mi můj učitel léky, které pomohly. Najednou se mi krásně dýchalo. Při druhé cestě jsem si domluvila konzultaci s profesorem ajurvédské medicíny, který mi předepsal dietu a dýchací cvičení, upravil životní režim. Normálně nejsem důsledná, ale v tomhle jsem byla.

Připravila jsem si roční léčebný plán, vstávala jsem v šest, po studené sprše cvičila jógu, upravila jídelníček a učila se zpracovávat stres. Za rok jsem si zaplatila lázně a svěřila se paní primářce, co je za mým uzdravením. Ta mi po kontrole výsledků slavnostně odebrala léky a řekla: k lékaři už nemusíte.

Děti mám už velké a žijí v Praze. Matyáš dokončil AVU ateliér malby a je takový multiumělec, dělá keramiku, fotky, píše texty. Prostřední Julie je tatérka a taky maluje obrazy. Nejmladší Žofie je zpěvačka v kapele Mydy Rabycad a zrovna dnes jsem ji slyšela v rádiu!

Jsou skvělí. A musím říct, že mají i bezva kamarády. V mladé lidi obecně vkládám velké naděje, věřím jim, mají to v hlavě srovnané, jsou krásní a šikovní. Jsem z nich nadšená.