Nikoho nepřekvapí, že do světa míří hvězdy české extraligy. Méně se už ale ví, že kvůli tomu, aby měli pocit, že hrají hokej na lepší úrovni než u nás, opouštějí své domovy hráči, kteří sotva překročili práh puberty. Přitom jsou to ještě děti zvyklé na servis rodičů, kolikrát si ani neumějí ostříhat nehty a uvařit si zvládnou leda tak vajíčka. A když nemůžou najít ponožky, jsou schopni vklouznout do bruslí jen tak naboso.

To všechno se dá ale nácvikem změnit. Těžší je poručit emocím, které rodičům mnohdy velí: „Ne, ten kluk ještě není dost zralý, aby se o sebe tisíce kilometrů daleko postaral. A co když mu bude ouvej? Komu se vypláče na rameni?“ Do toho ale zavolá rozum: „Vždyť hokej je jeho život! Nemůže přece věčně otvírat dvířka na střídačce! Ať konečně ukáže, co v něm je, těm, kdo o to opravdu stojí.“

Bez mámy to šlo snáz

Ponechme zatím stranou důvody, proč ročně kolem stovky hokejistů do osmnácti let mizí za hranice, a vraťme se k příběhu obránce Michala Michala. K hokeji ho v pěti letech přivedli rodiče, ale maminka stihla vidět jen několik prvních tréninků, než tragicky zemřela. „Brzy jsem zjistil, že kvůli hokeji musí jít všechno stranou, že tento sport je o naprostém sebeobětování celé rodiny. V týmu, kde jsou oba rodiče, si to mohou nějak rozdělit, ale já jsem byl na všechno sám,“ vypráví otec Jiří Michal.

Mladý obránce z Českých Budějovic chce v Americe nejenom hrát hokej, ale také vystudovat univerzitu.

Mladý obránce z Českých Budějovic chce v Americe nejenom hrát hokej, ale také vystudovat univerzitu.

FOTO: Dorian Hanuš, Právo

Kolik do hokejové kariéry svého syna dosud investoval, nechce raději ani prozrazovat, aby podle svých slov neodradil ostatní. Všeobecně je ale známo, že do juniorského věku se tato částka pohybuje kolem dvou miliónů. Nejvíc financí spolkne výstroj, klubové poplatky, benzín a výživa. Není divu, že už kvůli investici peněz, času a nervů snad každý rodič alespoň ve skrytu duše doufá, že se jeho potomek hokejem jednou uživí.

„Syn rozhodně nepatří ve svém ročníku mezi špičky hráčů v České republice, řekl bych, že je lepší průměr, nicméně všichni odborníci dobře vědí, že chleba se láme ve věku 16-18 let a nesmírně záleží na správných lidech okolo a na správném rozhodnutí ve správný čas,“ naráží otec mladého hokejisty na důvody, proč se rozhodli pro cizinu. Poslat syna na zkušenou měl tak jako tak v plánu, ale nečekal, že se to stane už v předvečer jeho třináctých narozenin.

Nechtěli jsme riskovat, že promarní tuhle příležitost jenom kvůli maturitě, která vám v dnešním světě stejně nic nezajistí.Pavel Zacha starší

„Myslím, že jsme to zvládli tak dobře hlavně proto, že jsme byli pouze dva chlapi. Kdyby v tom byla ještě mamka, asi by to bylo emočně vypjatější. Kluk měl také štěstí v tom, že zamířil do rodiny českého emigranta, kde se mluvilo i trochu česky. Americkou angličtinu mu ale ve škole při dvou hodinách denně nalili do hlavy velice rychle. Když se poprvé po deseti měsících vrátil domů, svým chováním a názory mi připadal minimálně o pět let starší. Prakticky vyspěl a získal přehled.“

Tati, tady nechci žít

Podobně mluví všichni, kdo své děti poslali za hokejem do ciziny, ať už za oceán, nebo třeba do Švýcarska, Rakouska nebo do Skandinávie. Loučení pro ně nebylo jednoduché, ale rozhodlo přesvědčení, že dělají pro své syny to nejlepší. „Kluk za mnou už několikrát přišel, poprvé hned po roce stráveném v USA, a zcela otevřeně mi řekl: Tati, já tady v tom státě mezi takovými lidmi žít nechci a nebudu,“ říká Jiří Michal a bez váhání zmiňuje okolnosti, které jeho syna v českém mládežnickém hokeji znechutily.

Kromě příliš autoritářského přístupu trenérů, závisti a protekcionismu jsou to tabulkové hodnoty, na základě kterých se malý hráč při přestupu do jiného tuzemského klubu musí vykoupit. Jedná se o různě vysoké částky dané věkem hokejisty v řádech sto tisíců korun. Podobný systém existuje už jenom na Slovensku.

„Z hlediska práv dítěte jsou země, kde by to vůbec nestrpěli. Například ve Švédsku nám říkali, že by to okamžitě začala řešit vláda,“ konstatuje Pavel Zacha starší, jehož syn letos přestoupil do prestižní kanadské juniorské ligy. „Přesuny mládeže přinášejí našim klubům od rodičů milióny ročně,“ dodává.

Pavel Zacha, který si loni ve svých šestnácti letech vyzkoušel, jaké to je hrát českou extraligu, odjel před začátkem letošní sezóny do Kanady.

Pavel Zacha, který si loni ve svých šestnácti letech vyzkoušel, jaké to je hrát českou extraligu, odjel před začátkem letošní sezóny do Kanady.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Další minus, které vyhání ze země mladé hokejisty, vidí odborníci se zkušenostmi z venku v nekvalitních trénincích. „Jejich systém se za posledních dvacet let nezměnil a svět nám strašně utekl, protože Američané a Kanaďané převzali všechno dobré od nás a ještě to zdokonalili,“ vysvětluje vyhledávač talentů pro NHL Vladimír Havlůj, který v Česku kritizuje hlavně nízkou intenzitu tréninků a malé zapálení trenérů.

„Zatímco trenér v Americe je na zimním stadiónu dřív než děti, u nás je to naopak. Americký trenér s týmem v kabině probírá videa a dělá seriózní rozbor zápasu. Každému hráči zvlášť vysvětlí, co od něho čeká, v čem se má zlepšit a jak to má udělat. Hráč to buď přijme, nebo ne. U nás trenér obvykle jenom prohodí: Ty vole, tys to posral, běž se posadit a na led už nepůjdeš. Nemá zkrátka potřebu s ním dál pracovat,“ objasňuje scout pracující momentálně pro Detroit Red Wings.

Jeho nejmladší syn, který poslední rok studoval na střední škole v Americe, kde zároveň hrál hokej, byl z tamních tréninků nadšený. „Zase mu začaly jiskřit oči, protože ho to zase začalo bavit, ale nevím, jak dlouho mu to doma vydrží, protože u nás probíhají tréninky jako rutina podobná manželství po pětadvaceti letech. Nehledě na to, že se trénuje na úkor školy, takže klukovi se zhorší prospěch na gymnáziu, já na něho budu jak pes, aby nepropadl, a všichni z toho budeme ve stresu.“

Vladimír Havlůj je k výchově mladých hokejistů v Česku skeptický: „Když to řeknu hnusně, tak čím dřív v České republice kluk ukončí kariéru, tím líp.“

Vladimír Havlůj je k výchově mladých hokejistů v Česku skeptický.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Hokej, nebo škola?

Jestli dát jednoznačně přednost hokeji před vzděláním, anebo zkusit zvládnout obojí, to je dilema, které nějaký čas řeší každá hokejová domácnost, nejenom ta, která posílá děti pryč. Jen málokdo totiž vsadí všechno na jednu kartu, jako to před časem udělali Zachovi. Pavel, který má za sebou krátkou kariéru v extraligovém Liberci, nedostudoval ani první ročník obchodní akademie a se školou nepočítá ani v Kanadě. Všechno se s otcem rozhodli podřídit maximálním sportovním výsledkům.

„Naším cílem je, aby dosáhl co nejlepší pozice a příští rok se pokusil dostat do NHL, takže teď by měl celý den využívat k tréninku. Když se věci budou vyvíjet ideálním způsobem, tak se do školy, která je obrovský žrout času, už nevrátí a místo toho půjde za prací, která je jeho největším koníčkem a kterou může jednou vydělávat 100 miliónů ročně. Nechtěli jsme riskovat, že promarní tuhle příležitost jenom kvůli maturitě, která vám v dnešním světě stejně nic nezajistí,“ má jasno Pavel Zacha starší.

Takto odvážně si může dovolit vystupovat i proto, že jeho syn, o kterém už před jeho narozením rozhodl, že z něho vychová šampióna, je opravdu mimořádný talent, u něhož je zřejmé, že pronikne mezi profesionály. Většina rodičů však tuto jistotu nemá a trvá na tom, aby děti také studovaly. Co když přijde zranění, které hráče na dlouhou dobu vyřadí, a on už se na led nikdy nevrátí? Anebo nebude tak dobrý, jak se čekalo?

Na tom, aby pokračoval ve studiu na gymnáziu, se se svým synem dohodli manželé Ptáčkovi z Vysočiny. Když Martin před dvěma lety coby šestnáctiletý brankář odešel do norského Lillehammeru, zařídili mu individuální studijní plán a dneska jsou na něho hrdí, že studuje s průměrem 1,9. Podobně se prospěchově dařilo i dalšímu mladému hokejistovi, patnáctiletému Jakubu Tauwinklovi z Vyškovska, který v srpnu před začátkem nové sezóny zamířil pro změnu do amerického Springfieldu.

Když plakal do polštáře

Kdyby shodou okolností nepotkal lidi, kteří mu byli ochotni sehnat místo v týmu, na škole i v americké rodině, nejspíš by s hokejem skončil. Přestože patřil k nejlepším útočníkům nejen ve svém klubu v Česku, ale i v republice, poslední čtyři roky si připadal jako na horské dráze. Jednu chvíli byl na ledě pořád, jenže vzápětí ho trenér nechal vystřídat o poznání horším hráčem, který se se svou chabou fyzičkou sotva držel na nohou.

V cizině se vám snaží pomoct, dávají prostor talentům, zatímco když je někdo úspěšný u nás, bere se to jako průšvih.Vladimír Havlůj, hokejový scout

„Jakmile dal gól nebo na něj přihrál, trenér ho klidně ještě v půlce první třetiny poslal šlapat na kole. A nešlo vždycky jenom o Jakuba, takových puberťáků, co na střídačce blýskalo po rodičích uslzenýma očima, bylo možná deset,“ líčí architektka Jolana Tauwinklová atmosféru zápasů svého syna.

Jakub, který už se nemůže dočkat odjezdu za oceán, má stále hlavu plnou otazníků. „Nikdy jsem vlastně nevěděl, na čem jsem, a dodneška mi není jasné, v čem byl problém, protože trenér nám svá rozhodnutí nikdy nevysvětloval. Tvrdil, že se s námi bude bavit, až budeme hrát velký hokej. Možná jsem se mu nějak nelíbil nebo se mu nelíbili moji rodiče,“ přemítá hoch, který vzhledem i vystupováním vypadá přinejmenším o dva roky starší.

Jolana Tauwinklová si přeje, aby její syn Jakub v USA zůstal. „Ať už jako hokejista, učitel tělocviku, nebo manažer.“

Jolana Tauwinklová si přeje, aby její syn Jakub v USA zůstal. „Ať už jako hokejista, učitel tělocviku, nebo manažer.“

FOTO: Petr Hloušek, Právo

„Kdybych měl jistotu, že se moje hrací doba bude odvíjet od toho, co podám za výkon, tak bych v klubu vydržel. Byly chvilky, kdy to bylo perfektní, kdy naše lajna byla mezi prvními třemi v republice, ale i chvíle, kdy to bylo úplně strašné, až jsem musel řešit, že tam už nechci být,“ neskrývá své zklamání Jakub a jeho máma tehdejší zmar ilustruje ze svého pohledu: „Nejhůř jsme to nesli my s tatínkem, když jsme ho čtyři roky slyšeli plakat večer do polštáře a nedokázali mu pomoct.“

Proč se vlastně tolik řeší, jestli kluk hraje o minutu více nebo méně? Kolem šestnácti let, kdy hráč začíná sílit a nabírat na výkonnosti, by se konečně mělo začít zúročovat všechno, co dítě a celá jeho rodina do sportu investovali. Sotva to však přijde v momentě, kdy toho hokejista víc prosedí na lavičce, než předvede na ledě. Pokud nehraje zápasy, může trénovat do roztrhání těla a nebude to ono.

„V cizině se vám snaží pomoct, dávají prostor talentům, zatímco když je někdo úspěšný u nás, bere se to jako průšvih. Úspěch se zkrátka nepromíjí,“ domnívá se Vladimír Havlůj a připojuje zkušenost svého syna. „Když byl se školou na horách, trenér mě poprosil, abych ho přivezl, že budou hrát o sestup. Zachránili se a o jarních prázdninách, kdy nebyl ani jeden zápas, jsme odjeli na hory. Syn pak za trest, že netrénoval, nemohl čtrnáct dní hrát.“

Vajíčka na deset způsobů

Když Martin Ptáček odcházel před dvěma lety do Norska, pařil v českém mladším dorostu mezi deset nejlepších brankářů. Dva měsíce si však nestoupl do brány, protože příležitost začal bez bližšího zdůvodnění dostávat někdo jiný. „Trenér se mi během půlhodinového rozhovoru nebyl schopný ani podívat do očí. Přestože je Martin jinak klidný člověk, začal toho mít plné zuby. Když mu český trenér brankářů v Lillehammeru nabídl angažmá, bylo rozhodnuto,“ vysvětluje okolnosti synova odchodu na sever jeho otec Jan.

„Týden trvalo, než jsme vyřídili přesun a individuální plán ve škole a pak jsme všechno naložili do auta. V sobotu jsme dorazili na místo, syna ubytovali, my se otočili na podpatku a odjeli a vůbec jsme netušili, co se bude dít. Musel se o sebe kompletně postarat, přitom uměl jenom vajíčka na deset způsobů, ale zvládl to,“ je na Martina pyšná jeho matka, která se bála hlavně toho, že se v cizině nebude mít o koho opřít.

Hned první sezónu v Lillehammeru vyhrál se svým týmem norskou ligu.

Hned první sezónu v Lillehammeru vyhrál se svým týmem norskou ligu.

FOTO: archív Martina Ptáčka

Odloučení však o poznání hůř ještě dneska snáší Jan Ptáček, který se synem intenzivně prožil posledních deset let při všech činnostech souvisejících s hokejem. Když ale poslouchá, jak je Martin v Norsku spokojený, ničeho nelituje. „Na led nebo do tělocvičny můžu jít kdykoliv, kdežto v Česku jsem ani do kabiny nemohl jít sám. Trenéři jsou upřímnější a na každého mají stejný metr. Loni jsme byli v týmu čtyři gólmani a na ledě jsme se spravedlivě střídali.“

Beru to jako nový začátek, kdy si o sobě rozhodnu já sám, ne lidi, kteří mě mají nebo nemají rádi.Jakub Tauwinkl, útočník

Rodiče ho navštěvují dvakrát za rok a své cesty berou jako dovolenou v příjemném prostředí. Podívají se na zápas a pomůžou synovi s domácností. Vzhledem k cenám v norských stravovacích zařízeních si Martin vaří sám. Mezi jeho nejběžnější rychlá, ale výživná jídla patří maso s těstovinami nebo s rýží. I tak ale po zaplacení ročního poplatku hokejovému klubu, bytu, výstroje a benzínu padne na jeho skandinávskou štaci celý učitelský plat paní Ptáčkové.

Raději už neplánují

„Když Martin přijel na první Vánoce a nebyl ani špinavý ani vyhublý, uklidnila jsem se. Nejdřív jsem sice byla proti tomu, aby odjel, ale musela jsem se s tím vyrovnat. Teď vidím, že ho nic netrápí, zatímco doma dřel, snažil se na trénincích i ve škole a pořád se mu to nevracelo. Mohl se rozkrájet, ale trenér mu pořád jenom sliboval. V Norsku maká na všech frontách a předloni si přivezl dvě zlaté medaile ze základní části a z play off. Poslední sezónu měl sice problémy se zády, ale ani tak ostudu neudělal, protože si ho vyžádali znovu,“ říká se zadostiučiněním v hlase Martinova maminka.

Rodina, která má ještě další dvě dospělé děti, se naučila žít od sezóny k sezóně a raději už nic neplánovat. „Vždycky se nám představy zbortily jako domeček z karet. Nejdůležitější je, že syna hokej baví a my mu můžeme věřit. Víme, že je natolik zodpovědný a cílevědomý, že nám to, co pro něho děláme, vrátí svým nasazením, i když určitě by bylo lepší, kdyby podmínky, jaké má v Norsku, mohl mít doma.“

Rodiče brankáře Martina Ptáčka berou své cesty za synem do Norska jako dovolenou.

Rodiče brankáře Martina Ptáčka berou své cesty za synem do Norska jako dovolenou.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Totéž si nejdřív myslela i Jolana Tauwinklová, jenže postupně zlomila hůl nad mezilidskými vztahy v celé české společnosti. „Chtěla bych, aby Jakub v Americe zůstal, ať už jako hokejista, učitel tělocviku, nebo manažer. Kopance, jaké dostal v téhle republice, bych ani já jako dospělá ženská neunesla.“

V ročním rozpočtu pro syna musí počítat s částkou dvě stě tisíc korun, která zahrnuje všechny poplatky i kompletní servis hostitelské rodiny. Na střední školu se jim podařilo sehnat stipendium, ale i tak se to kdekomu může zdát moc. Ne tak rodině dítěte hrajícího od první třídy hokej.

„Nedokážete si představit, kolik toho Jakub projí v mase a v mléčných výrobcích,“ říká Jolana Tauwinklová v mírné nadsázce, protože je jasné, že daleko nákladnější jsou jiné položky. „Takže nakonec nás to vyjde přibližně na stejné peníze jako doma,“ uzavírá debatu o penězích maminka mladého hokejisty, která se po synově odchodu vrátí ke svému koníčku, chovu bulmastifů.

Hlavně aby se nezranil

„Nepatřil jsem k těm, kteří by toužili hrát v Americe, ale teď jsem z toho nadšený. Beru to jako nový začátek, kdy si o sobě rozhodnu já sám, ne lidi, kteří mě mají nebo nemají rádi. Je to ten nejlepší pocit, jaký jsem za poslední dobu měl. Nebude nikdo, kdo by mi to pokazil, bude to jenom na mně. Dostanu zkrátka největší šanci, jakou bych mohl dostat, abych se mohl zlepšovat,“ je plný nadějného očekávání patnáctiletý Jakub.

I kdyby se jeho sny nenaplnily, není doba strávená za oceánem marná. „Někdy vám jeden rok v cizině může dát víc než vysoká škola, třeba co do jazykové vybavenosti. Navíc vidíte, jak se to dělá jinde, a vezmete si z toho, co se vám hodí,“ podotýká vyhledávač hokejových talentů Vladimír Havlůj s tím, že hráči, kteří neuspějí za hranicemi, se nakonec pravděpodobně uchytí v domácí extralize.

Musí pak ale zapomenout na to, že se jednou budou moci srovnávat se světovou špičkou. „U nás k tomu prostě neexistují kvalitní podmínky. Když to řeknu hnusně, tak čím dřív v České republice kluk ukončí kariéru, tím líp, protože aspoň může jít studovat. Můj nejstarší syn, který začínal na Kladně v týmu s Plekancem, absolvoval zahraniční obchod, má svou firmu a svým bývalým spoluhráčům, kteří až na výjimky někde paběrkují, se jenom směje.“

Sedmnáctiletý Pavel Zacha se druhé housle v hokeji rozhodně hrát nechystá. Naopak. Před novou sezónou prodělal podle svého otce přípravu na hranici fyzických množností, aby mohl zdatně konkurovat svým vrstevníkům v nejlepší juniorské soutěži na světě. Ani pro mladíka od narození zvyklého na dril a tvrdou dřinu však nebylo loučení jednoduché.

„Poslední dva dny před odletem do Kanady už nemluvil, a když si telefonoval s babičkou nebo se sestrami, bylo vidět, že má slzy v očích. Uvědomil jsem si, jaká je škoda, že děti u nás nemůžou zůstat hrát třeba až do dvaceti let, a že pokud pro ně chcete to nejlepší, tak musíte zvolit cestu odchodu. Teď už je jenom potřeba, aby se Pavel nezranil a mohl prodat to, na čem celý život maká,“ přeje si Pavel Zacha starší.

Slavomír Lener: Rodiče i trenéři to zbytečně šponují
Šéftrenér Českého svazu ledního hokeje Slavomír Lener o nespokojených hráčích a jejich rodičích ví, ale není jich prý tolik, aby se kvůli tomu měnil systém výchovy mládežníků. „Pokud si někdo stěžuje na trenéra nebo na klub, okamžitě prověřujeme, jak se s dětmi pracuje, a když trenér nefunguje, jak by měl, snažíme se, aby ho vyměnili.“
Připouštíte tedy, že přibližně stovka hráčů, kteří ročně odejdou za hranice, má k nespokojenosti důvod?
Neříkám, že je to všude perfektní. Jedna třetina trenérů na sobě pracuje a jezdí se vzdělávat do světa, další se vezou s proudem a s poslední třetinou nehneme, protože jsou přesvědčeni, že mají svou pravdu a my to podle nich špatně dirigujeme. Anebo jsou pohodlní a dělají to jenom jako práci.

FOTO: Petr Horník, Právo

Rodičům ale často vadí jiné věci, třeba to, že jejich potomek netráví na ledě dost času. Porovnávají to s ostatními hráči a říkají: Podívejte, tenhle hraje ve druhé lajně a je možná horší než náš kluk, který je až ve třetí. Napadají trenéra, že je neférový, a nedochází jim, že on má taky svou koncepci.
Jak to vypadá v cizině?
Ve světě, ať je to Kanada, nebo Švédsko, kde jsem čtyři roky působil, se v žákovských kategoriích vůbec netlačí na výsledky. Důležité je, aby děti kvalitně trénovaly, zvládly techniku a u toho se bavily. U nás je to vyšponováno tak, že trenéři se chtějí ukazovat a brání se tím, že když s desetiletými hráči neporazí soupeře ze sousedního města, tak přijdou o práci, což je absolutní nesmysl.
Bohužel podobně vystupuje i spousta rodičů. Jako svaz jsme zakázali, aby se u mládežnických kategorií uváděly výsledky zápasů, ale rodiče si stejně vedou své tabulky a statistiky a srovnávají hráče a mužstva, zatímco my podporujeme zdravou soutěživost. Když se někdo z mladých v cizině uchytí, ostatní rodiče to inspiruje, ale už nevidí přes devadesát procent těch, kteří odpadli.
Co znamenají odchody mládežníků do zahraničí pro český hokej?
Odchody nezastaví nikdo na světě. Třeba Švédům mizí dneska v zahraničí víc hráčů než nám a Švýcaři žádají o radu, co jsme doma zlepšili, že už nám hráči skoro přestali odcházet. Pokud by ze stovky hráčů, kteří ročně opouštějí naši soutěž, bylo třicet až padesát špičkových, tak to určitě vliv mít bude, protože se domácí kvalita rozmělní, ale jestliže jich za rok odejde nanejvýš deset, tak se to ještě snese, to je docela přirozená obměna.