Jste spokojený?

Herec nemůže být nikdy spokojený. Jako čerstvý táta spokojený jsem, protože dítě je zázrak, ale co se týče profese, je to jinak. Možná to tak nevypadá, ale ve skutečnosti dost dřu, abych obstál. A hlavně se pořád střídají období, kdy je práce hodně, a pak se zase musí vyčkat, co přijde.

Čekání na nabídky je přitom hrozně únavné. Čekáte na to, až vám zazvoní telefon a někdo vás někam obsadí. A můžete jen doufat, že další práce opravdu přijde. Přitom si musíte všechno obhájit a nic není samo sebou. Když má člověk před sebou něco většího, je mu líp, protože ví, že bude tvořit něco nového. Odpočívat moc neumím, a tak potřebuju zápřah na 100 procent.

Co jste musel udělat pro to, abyste prorazil?

Spíš mám pořád pocit, že jsem moc neprorazil. Třeba když jsme chtěli vydat cédéčko Na chodníku naší kapely Akustik, musel jsem to zaplatit sám. Z toho nemám pocit, že bych bůhvíjak prorazil. A teď jsem měl točit film a byl jsem přeobsazený údajně proto, že jsem málo mediálně známý.

Producent může udělat škrt z jakéhokoliv důvodu, a to si pak člověk v první chvíli říká, že asi není moc dobrý herec. Pak je dobré si uvědomit, že to ale asi tak mělo být třeba z toho důvodu, aby člověk měl čas na jiné věci.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

I když se zdá, že to všechno jde samo, není to tak. Pravda je, že jsem nikdy o nic neusiloval, ani jsem si neříkal, kam se chci dostat. Jenom mě začalo bavit hraní a pak vždycky nějaká příležitost přišla. Když jsem byl na konzervatoři, oslovil mě Petr Lébl z Divadla Na zábradlí, pak jsem přešel k Milanovi Schejbalovi do divadla ABC, následovaly seriály a silou jsem to nikdy nerval. Možná bych na to měl víc tlačit, ale neumím se cpát.

Takže to není procházka růžovým sadem?

To určitě není. Jednoduché to bylo v tom, že nabídky přicházely samy, ale úsilí bylo na sobě poctivě makat, protože jenom s talentem nevystačíte. Proto například kvůli muzikálům a kapele také pořád chodím na hodiny zpěvu k Hance Peckové a pomáhá mi to i při činoherectví, abych se při představení tolik nevyřval.

Čím se vlastně dá poměřit úspěch?

Čím dál víc vidím, že úspěch se nepoměřuje až tolik kvalitou, ale tím, kdo je víc vidět, nebo kdo má za sebou silnějšího manažera nebo producenta, který ho někam nacpe, a já v tomhle světě moc chodit neumím. Z hlediska mediálního úspěchu jsem asi neúspěšný, ale snad mám jinou kvalitu.

Co byste dnes poradil začínajícím hercům? Má smysl do toho jít?

Herectví i hudbu dělám jako poctivou práci, ale vlastně to je strašně divná profese. Navíc se v ní pracuje s emocemi, a tak tím člověk nemůže projít úplně beze šrámu. Když je člověk mladý, tak ale neví, co to přesně obnáší. A to je vlastně dobře.

Jste v branži už dvacet let. Dá se říct, že jste už takzvaně ostřílený?

To nevím, protože pokaždé, když začnu něco zkoušet, mám pocit, že začínám znovu. Můžete mít za sebou cokoliv, ale vždycky se to dá pokazit. Myslím si ale, že když ještě chvilku počkám, mohl bych být docela dobrý herec.

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Co vám sláva dala a vzala?

Nemyslím si, že bych byl slavný, jsem někde uprostřed. Někdo o mně něco ví a to je asi tak všechno. Když tu slávu potřebuju, je to málo a nestačí to. Nestěžuju si, jenom si začínám uvědomovat, jak je nepříjemné, že na to nemám žádný vliv. Proto chápu, že někteří herci začnou sami něco produkovat a tvořit, protože pak dělají něco, co můžou sami ovlivnit. Režírují, otevřou si restauraci a tak dál.

To je přece ale i váš případ, protože máte i jiné aktivity…

Ano, tímhle způsobem jsem začal dělat hudbu, ale to také není úplně nejlepší řešení. Máme kapelu, pro kterou píšu písničky, hudbu i text, ale zase je to o tom, že se muzikanti potřebují uživit, protože jsou špičkoví a mají spoustu jiných hudebních těles.

Přál bych si, aby to lidé brali tak, že hraju a zároveň dělám i muziku.

Nejsme už garážová kapela mladých studentů, kteří mají zápal a spoustu času. Sám v kapele hraju na kytaru a foukací harmoniku a potřebuju super muzikanty, kteří z mých jednoduchých písniček udělají velký zážitek.

Společně s Hanou Vagnerovou ve hře Sen noci svatojánské uváděné vloni v rámci Letních shakespearovských slavností.

Společně s Hanou Vagnerovou ve hře Sen noci svatojánské uváděné vloni v rámci Letních shakespearovských slavností.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Teď se nám, myslím, povedla pěkná písnička, duet pro mě a pro Evičku Burešovou. Jmenuje se Ve vaně, nahráváme ji jako singl ve studiu a rád bych udělal i klip. Je to náladovka s kytarami. Nedávno jsme měli krásný koncert v Malostranské besedě, ale bavilo by nás hrát víc. Vlastně bych si přál, aby to lidé brali tak, že hraju a zároveň dělám i muziku, protože obojí jde v mém životě ruku v ruce.

A co vaše módní značka Czech Losers?

To je také dobrá seberealizace. Dřív jsem se o módu vůbec nezajímal a teď zjišťuju, že je to další svoboda tvorby a že je mi vlastně jedno, jestli budu lidem hrát, zpívat, nebo jim něco ušiju. Prostě mě baví jim něco nabízet.

Zatím stále zjišťujeme, co to vlastně obnáší mít vlastní módní značku, a hlavně kolik to stojí peněz. Rozhodli jsme se, že budeme šít jen málo kusů a budeme trochu exkluzivnější, protože konkurovat levným cenám velkých řetězců prostě nelze.

Pokud vím, už si u vás nakoupili i vaši kolegové...

No protože se jim to líbilo. David Kraus si u nás koupil bundu, Ondra Brzobohatý s Taťánou Kuchařovou mají naše kabáty, Michal Dlouhý má sako… Kdybych měl celý den volno a věnoval se jenom naší značce, tak by to šlo, ale jako koníček, kdy se do toho úplně neopřete a děláte jenom menší kolekce, to je složité. A když něco ušijeme, musíme to prodat, abychom vydělali aspoň na další oblečení. Používáme kvalitní látky a to také něco stojí.

Ušijete teď něco i pro svého malého syna?

Už mě to napadlo a určitě mu ušijeme nějaké sáčko. Když dnes vidím, jak jsou malé děti vystajlované, skoro se stydím. Zatím máme doma připravenou tašku s oblečením, které je ještě po mně.

Jsou tam i klasické tepláčky s laclem?

Ty tam jsou taky, protože tenkrát prostě oblečení něco vydrželo.

S Veronikou Kubařovou v Divadle Rokoko ve hře Důkaz – i kdyby se všechno na světě dalo spočítat a převést na numerické hodnoty, vždycky zůstane ještě něco nevysvětlitelného…

S Veronikou Kubařovou v Divadle Rokoko ve hře Důkaz – i kdyby se všechno na světě dalo spočítat a převést na numerické hodnoty, vždycky zůstane ještě něco nevysvětlitelného…

FOTO: archív Městských divadel pražských

Také se realizujete psaním poezie, je to tak?

Básničky i písničky jsem psal odmalička a spoustu poezie jsem také napsal v době, když jsem zkoušel Villona. (Hru Já, Francois Villon uvádí pražské Divadlo na Jezerce – pozn. aut.) Tam jsem si ukradl kousek jeho génia a zase začal psát o něco víc. Mám to doma různě poházené a rád bych to dal do kupy a jednou třeba vydal.

O některých básničkách mám i docela dobré mínění, o jiných zase dost nevalné, je to různé… Abych mohl psát ještě víc, potřeboval bych víc číst, protože tím se otevírá mozek a slova pak přicházejí sama.

Toužil jste se podívat do Paříže, už jste tam byl?

No právě nebyl, ale když jsem četl knihy o Paříži, měl jsem pocit, jako bych tam už byl. A jestli tam jednou pojedu, tak určitě s někým, kdo umí francouzsky, abych tam do toho trochu proniknul a nebyl jen jako turista.

V té hře jsem se vyloženě našel a miluju ji. Vždycky je to taková jízda, že když představení skončí, musím zůstat na baru, protože jsem prostě v Paříži a je ze mě Villon.

A jak se vám líbí proměňovat se v obecního blázna Jarouška v seriálu Doktoři z Počátků? To na rozdíl od Villona asi není moc náročná role, protože tam skoro nemluvíte…

No teď se Jaroušek už docela rozmluvil. A hlavně musím pořád udržet logiku jeho myšlení, skloňování slov a je to náročné i fyzicky, protože jsem celou dobu v jakémsi tělesném napětí. Tak jsem to cítil sám a kamarád doktor mi řekl, že to tak opravdu je. Po pár hodinách toho mám docela dost.

Jaroušek také nikdy neodpočívá. I když kouká do prázdna, v hlavě mu stále něco šrotuje, a něco řeší. Také tam jsou na něj kladeny velké emoční nároky. Například velmi silně prožíval, když mu umřela koza.

V kapele Akustik hraje na kytaru, skládá písničky a píše k nim texty.

V kapele Akustik hraje na kytaru, skládá písničky a píše k nim texty.

FOTO: archív Martina Písaříka

Od jara vás také můžeme vidět v Divadle Broadway v hlavní roli Adama v novém muzikálu Adam a Eva… 

Jiné muzikály jsou historické a vážné, ale tady je námět brán s nadsázkou a humorem. Je to podáno tak, že ti dva můžou být kdokoliv z nás. Druhá půlka je ze současnosti a je o tom, jak se ti dva poperou s nástrahami našeho reálného života. Líbí se mi to i proto, že je to pro mě dobrý pěvecký a taneční trénink.

Každou dobrou myšlenku většina lidí podporuje jen do chvíle, než dojde na lámání chleba.

Nemůžu se nezmínit o dabingu – mnohým se zdá, že jste se pro něj narodil. Kromě jiného jste daboval i Sama Worthingtona v Avatarovi. Jak se vám líbil?

Moc. Dělali jsme to poctivě větu po větě. Pět dní jsem chodil do studia a úplně tím žil. Také jsem dělal krysáka Remyho v animovaném filmu Ratatouille nebo Teda v sitcomu Jak jsem poznal vaši matku. Velmi zábavné a kvalitní věci.

Co chystáte v dabingu nového?

To popravdě nevím, protože jsem podepsal smlouvu v zastupování v dabingu agenturou zaštiťující více dabingových herců, a stalo se to, že ti, co to podepsali, přestali mít zakázky. Takže asi některé oblíbené hlasy lidé už neuslyší.

Chtěli jsme, aby v tom byl řád a herci byli za dabing dobře zaplacení. Dohodli jsme se na minimální částce, protože honoráře jdou každý rok dolů. A zadavatelé reagují tak, že tyto herce radši vyškrtnou, přitom tam je kolem 180 jmen. Velké hlasy českého dabingu tak vlastně končí, protože tito herci jsou nyní přeobsazováni. Zadavatelé chtějí ušetřit. Řešením by bylo, kdyby to podepsali úplně všichni herci. Jenže každou dobrou myšlenku většina lidí podporuje jen do chvíle, než dojde na lámání chleba.

Jako Adam s Evou v podání Markéty Procházkové v právě uváděném muzikálu Divadla Broadway s názvem Adam a Eva.

Jako Adam s Evou v podání Markéty Procházkové v právě uváděném muzikálu Divadla Broadway s názvem Adam a Eva.

FOTO: archív Divadla Broadway

Přes tahle negativa – teď máte před sebou novou velkou výzvu. Jste čerstvě otcem. Připravoval jste se na to?

Nijak jsem se nepřipravoval, protože vůbec nevím, co se bude dít. Nechal jsem to plynout a v tom pokračuji i teď, když už je dítě na světě. Neplánuju, jaký budu, a spoléhám na to, že některé věci jsou přirozené a fungují samy.

Oženil jste se?

Svatba zatím nebyla. Prstýnkem je naše dítě.