Opravdu neexistuje metoda, jak by se dalo zjistit, jestli už tam někde nečekají?

Asi existuje, ale muselo by jít o dlouhodobý průzkum, a ten by byl drahý, navíc s tak nejistým výsledkem, že do toho nikdo nepůjde. Jestli budou růst houby, v jaké lokalitě a kdy začnou, se v podstatě nedá předpovědět.

Ale proč ve vyšších polohách už nosí houbaři koše a v nižších ani babku?

Vyšší polohy jsou na tom v létě lépe, jelikož je tam celoročně více vláhy, takže podhoubí, mycelium, je v lepší kondici. Běžné hřibovité houby rostou obecně hlavně ve vyšších polohách, kde převažují jehličnaté lesy. Na začátku sezóny je lepší hledat v listnatých a smíšených lesích, kde přes léto rostou hřiby dubové, suchohřiby, muchomůrky růžovky, a na podzim pak v jehličnatých, kde je pak hojný hřib hnědý či smrkový. Takový hřib žlutomasý neboli babka roste prakticky všude, já ho ale nesbírám.

Že by babky způsobovaly rakovinu, je nepodložená fáma.

Proč ne?

Mně ta houba nevoní, navíc je měkká a snadno plesniví. Je ale fámou, že tyto houby způsobují rakovinu, jak se objevilo v některých médiích. Ale třeba muchomůrka růžovka je vynikající houba. Sice bych ji neměl příliš propagovat, protože hrozí nebezpečí záměny s muchomůrkou tygrovanou, ale pokud ji někdo bezpečně zná, pochutná si.

Už jste ji někdy zaměnil?

Já ne, ale divila byste se, kolik tzv. pokročilých houbařů neví, jaké jsou hlavní rozlišovací znaky mezi muchomůrkou růžovkou čili masákem a muchomůrkou tygrovanou. Když se jich zeptám, podle čeho soudí, že našli masáka, většinou odpovědí, protože tak vypadá.

Ale nevědí, že kromě toho, že na růžovce jsou vždycky nějaké růžové tóny, hlavním znakem je, že na prstýnku pod kloboučkem má drážky, stejné rýhy, jako jsou na boku desetikoruny, zatímco muchomůrka tygrovaná má prstýnek méně vyvinutý a vždycky hladký.

Kdo je častější obětí otrav, začátečníci, nebo tzv. pokročilí houbaři?

To je dobrá otázka. Slyšel jsem, že houbaři se dělí na ty, kteří sbírají prakticky výhradně hřibovité houby, a ti jsou v podstatě v bezpečí. Pak jsou trochu pokročilejší, kteří sem tam zariskují a snědí něco, čím si třeba nejsou stoprocentně jistí. Ti se mohou občas přiotrávit. A pak jsou hazardéři, ti ubývají a zase se doplňují.

Jsem první kategorie, takže mi nic nehrozí?

I hřibem se u nás můžete přiotrávit, ale ne smrtelně. Nepříznivé látky v nich, např. v hřibu satanu, které dráždí trávicí trakt a způsobují úporné zvracení a průjmy, se ničí varem. U hřibovitých je to dvacet minut, u václavek třicet. To ale neplatí třeba pro muchomůrku tygrovanou.

Problém je, že lidé, kteří se touto muchomůrkou otrávili, leckdy určili masáka správně. Pak ale sebrali všechny houby kolem a nevšimli si, že jedna z nich není masák, ale právě muchomůrka. Ona totiž roste dohromady s masákem moc ráda.

Jaké houby sbíráte vy?

Sbírám houby spíš pro vědecké účely, ale jelikož rodiče brblají, že jsem pořád v lese a nic nepřinesu, snažím se vzít i něco k jídlu.

Oni vás přivedli k mykologii?

To ani ne. Na houby jsme chodili, ale nijak vášnivě. Spíš jsem měl někdy v předškolním věku encyklopedické období. Znal jsem zpaměti atlas psů a různé přírodovědné encyklopedie, až došlo i na atlas hub. Už jako malý kluk jsem chodil na houby často sám.

Houbami se zabýváte i profesně?

Ano, jsem vystudovaný geochemik, což je obor, který se zabývá chováním prvků v životním prostředí. Zkoumám téměř výhradně houby, zejména interakci hub a podloží, jejich schopnost akumulovat kovy a další prvky v plodnicích. Na to máme grant. Pracuji ve dvou ústavech Akademie věd ČR, v Ústavu jaderné fyziky v Řeži, protože tam mají analytickou metodu, jakou lze stanovit, o jaké kovy jde, a v Geologickém ústavu, kde zkoumáme hlavně půdní substráty.

V žampionech na loukách byl objeven potenciálně rakovinotvorný agaritin, v těch ze supermarketů jsou koncentrace minimální.

Jaká je schopnost hub akumulovat kovy a ostatní škodliviny v půdě?

V jedlých houbách mohou být dva druhy škodlivin, jednak těžké kovy a jednak radioaktivita. Těžké kovy v houbách skutečně jsou, ale vzhledem k tomu, kolik hub ročně sníme, je příjem kovů z hub pro náš organismus zanedbatelný. Totéž platí o radioaktivitě. Z Černobylu uniklo v roce 1986 radioaktivní cesium 137, které v přírodě pořád ještě je a houby ho velice rády do plodnic akumulují. Ale přirozená radioaktivita je všude kolem nás a konzumací hub si ji zvýšíme celkem nepatrně. My ale stále mluvíme jen o škodlivinách.

Houby mají i prospěšné látky. V první řadě vlákninu, hodí se pro redukční dietu, a např. hlíva ústřičná nebo houževnatec šitake, které koupíte v supermarketech, mají vliv na snižování hladiny krevního cukru a zřejmě i cholesterolu. Na druhou stranu v žampiónech byl objeven potenciálně rakovinotvorný agaritin. Vyskytuje se v těch, které rostou volně na loukách, v žampiónech ze supermarketů jsou koncentrace minimální.

Existuje u nás místo, kam bychom na houby chodit neměli?

Myslím si, že když člověk sbírá houby, měl by z nich mít dobrý pocit. Já, kdybych je sbíral v okolí kovohuti u Příbrami, na haldách, tak bych z nich dobrý pocit neměl. Tím nechci říct, že by se mi muselo nutně něco stát.

V jakém poměru u nás rostou houby jedlé a nejedlé?

V první řadě bychom si museli říct, co znamená nejedlá houba. Zatímco v Česku tvrdíme, že houba je jedovatá, dokud se nezjistí, že je jedlá, setkal jsem se ve Spojených státech s názorem, který tvrdil pravý opak. Všechny houby jsou jedlé, dokud někdo nezjistí, že jsou jedovaté. Což vážně není přístup, který bych doporučoval.

Američané sbírají houby?

Moc ne, ale mění se to. Vztahem národů ke sběru hub se zabývá tzv. etnomykologie, což je věda, podle níž se národy dělí na mykofilní a mykofobní. Američané sice patří mezi ty mykofobní, ale na druhou stranu existuje v USA spousta mykologických kroužků a např. Sanfranciská mykologická společnost má víc členů než ta česká.

Jak je to s Evropany?

Vášnivými houbaři jsou kromě nás ještě třeba Poláci, Rusové, Slováci, ale taky Italové nebo Francouzi. Mykofobní jsou naopak Britové, Holanďané, Dánové, Norové, v Německu se taky houby moc nesbírají, ale třeba Bavoři na ně chodí. Vzpomínám si, že jsme kdysi našli na lesním parkovišti v Německu nádherné hřiby. Lidé kolem nich chodili bez sebemenšího zájmu. To Čech nepochopí.

Sebral jste je?

Okamžitě. Zajímavé ovšem je, že nejuznávanější mykologové často pocházejí z národů, kde se houby nesbírají. Znám výborné britské či severské mykology, ale neznám např. žádného Poláka, aniž bych se chtěl kohokoli dotknout.

Prý nově testujete DNA hub, k čemu je to dobré?

DNA je genetická informace, kterou má houba v sobě. Zjednodušeně se dá říct, že když najdete houbu, o které si myslíte, že jde o nový druh, tak teprve analýza DNA vám může potvrdit, jestli to tak je. Může se ukázat, že znaky, které jsem považoval za rozdílné, nejsou tak podstatné, jak jsem si myslel. Nedávno se mi něco podobného stalo při výzkumu lysohlávek.

Co se přihodilo?

Lysohlávky mě zajímaly od střední školy, ale serióznímu výzkumu jsem se věnoval posledních deset let. Dá se říct, že jsem s výzkumem skoro na konci, že už jsem o nich zjistil všechno, co šlo, ale před těmi deseti lety nebylo jasné, kolik druhů u nás vlastně roste.

Více než deset let jsem jezdil po republice, pozoroval je, studoval v herbářích a na základě toho jsem vytvořil klíč k určování. Tehdy ovšem ještě nebyla přístupná metoda testování DNA. Na základě analýzy DNA, kterou jsem udělal později, jsem zjistil, že část závěrů byla mylná. Myslel jsem si, že těch druhů je víc.

Houby, které jsem považoval za nové druhy, vypadaly jinak, měly jiné mikroznaky, rostly v jinou dobu a na jiných místech. Jenže i přes tyto rozdíly DNA mou koncepci nepotvrdila. Tak to ve vědě chodí.

Přišel jste během těch deseti let na něco významného?

Například na to, že v České republice roste oproti zbytku Evropy velké množství lysohlávek, které rozkládají dřevní hmotu. A tak trochu revoluční je objev lysohlávky, která nemá halucinogenní účinky. Jde o velmi vzácnou lysohlávku tmavohnědou nebo taky rašelinnou, kterou znám z méně než deseti lokalit u nás. Všechny jsou na rašeliništích.

Jak jste to odhalil?

Zarazilo mě, že houba nemodrá, což už je indikace, že v ní je halucinogenních látek buď málo, nebo tam žádné nejsou. Podle analýzy DNA jsem zjistil, že jde opravdu o lysohlávku, a na základě analytické metody, kterou lze prokázat, jestli tam ta látka je, třeba i v mírnější koncentraci, musím říct, že jsem ji neprokázal.

Z nějakého důvodu houba ztratila schopnost produkovat halucinogenní látky psilocin a psilocybin, které v ostatních lysohlávkách jsou. Možná proto, že roste na rašeliništích, kde je málo dusíku. Za zajímavé považuju zjištění, že u nás roste lysohlávka lesní, což je v rámci celé Evropy vzácná houba, ale první nálezy jsem učinil až já někdy před šesti lety.

Je lysohlávka kromě toho, že je halucinogenní, nebezpečná?

Toxická není, ledvinám ani játrům neškodí, psilocin a psilocybin působí výhradně na nervovou soustavu. Na druhé straně jde o halucinogen, nikdy nevíte, co to s vámi udělá.

Pokud jste psychicky v pořádku, nekombinujete je s alkoholem nebo léky, asi vám neublíží. Mě ale děsí, že lysohlávky jsou snadno zaměnitelné za jiné malé houbičky, a ty jsou smrtelně jedovaté. Naštěstí u nás zatím otravy těmito houbami hlášeny nebyly.

Co byste na závěr houbařům poradil?

Aby sbírali jen houby, které znají. Pokud si nejsou jistí, je lepší buď nechat houbu v lese, nebo se obrátit na některou mykologickou poradnu, např. v Praze či Brně fungují celoročně. Na základě fotky vám sice nikdo neřekne, snězte ji, ale dokážou poradit, o jakou houbu asi jde. Houby by se neměly sbírat v mykologických rezervacích.

Ty jsou kde?

Nejznámější je na Táborsku, kde na hrázi rybníka Luční rostou vzácné barevné hřiby. Kdyby je tam nehlídal pan Špinar, což je místní patriot a člověk, který se o její vyhlášení zasadil, stejně by tam na ně lidi chodili. Další je Velký vrch u Vršovic na Lounsku a v roce 2012 se po dlouhém boji podařilo vyhlásit chráněnou lokalitu Na Voskopě v Českém krasu.

Ale vědí houbaři, že se ocitli v mykologické rezervaci?

Na Luční to vědí, protože tam je to všude napsáno, ale je fakt, že u nás se houby všeobecně považují jen za něco k jídlu. I v chráněných územích, kde se jinak přírodniny nesmějí sbírat, je někdy sbírají i samotní ochranáři. Houby prostě nevnímají jako něco, co by mělo být součástí ochrany.

Přitom některé jsou chráněné zákonem, jako třeba hřib královský, který se nesmí sebrat nikde. Jde o to, že houby jsou v přírodě důležité, což se málo ví. Bez nich by ekosystém zkolaboval. Stromy by nemohly růst, protože symbiotické houby dodávají stromu živiny a ostatní houby, třeba žampión nebo bedly, zas pomáhají rozkládat organickou hmotu. Listy, které dopadnou na zem, by se bez hub nikdy nerozložily.