Vaše charisma dámy velkého světa podporuje domněnku, že jste nemusela překonávat velké životní překážky. Ale vaše cesta nahoru nebyla tak přímočará, že?

Vůbec ne. Narodila jsem se v Praze sice do výborně situované rodiny, ale zažila jsem dramatické dětství. Tatínek byl pozván ministrem obchodu v Americe, aby přijel prvního ledna 1948, a měl se vrátit 13. března zpět do Prahy. Mezitím ale jeho banku převzali komunisti, takže se ani vrátit nemohl.

Rok nato jsem s maminkou a bratrem pěšky utekla do Německa a pak do Francie. A opět až po roce mě otec nechal vyzvednout v internátu, kam mě umístili coby osmiletou holčičku, a přesídlila jsem za ním do Ameriky.

Maminka s bratrem šli po rozvodu rodičů jinou cestou do Anglie. Musela jsem se tedy vyrovnat nejen se složitými začátky v emigraci, ale i s faktem, že mě opustila matka. Sice jsem studovala s vyznamenáním a poté měla dlouholetou úspěšnou pracovní kariéru v Americe, ale pak přišla další soukromá vichřice, když mě po více než dvaceti letech společného života opustil manžel.

FOTO: Petr Horník, Právo

Jak jste tu osobní životní krizi zdolala?

V pětapadesáti letech jsem tehdy zůstala sama s dcerou, v malém pronajatém bytě, bez peněz a zdánlivě bez budoucnosti. Exmanžel, který finančně zkrachoval, mě totiž navíc o všechno připravil. Ty dva roky kolem rozvodu byly šílené, nechal mě samotnou s dcerou, bez práce, s nemocným tatínkem.

Musela jsem začít znovu, úplně od nuly. Nebylo to lehké, dcera začínala studovat univerzitu, která nebyla zadarmo. Ale měla jsem silnou důvěru, že pílí a prací to vše nakonec dobře dopadne. To mi dala jako vklad moje babička. Dcera se naštěstí úžasně přizpůsobila situaci, díkybohu se vždycky výborně učila, a tak dostala částečné stipendium a po večerech při studiu pracovala po restauracích a vyučovala krasobruslení.

Pro které americké prezidenty jste pracovala a čím to, že si vás ve svém týmu nechávali?

Pracovala jsem v Bílém domě od Kennedyho až po Reagana. Nechávali si mě, protože jsem byla důsledná, spolehlivá a loajální. Vždy jsem byla poctivá a se všemi jsem jednala otevřeně. Založila jsem a současně řídila Kancelář prezidentských zpráv, která měla za úkol udržovat styk s veřejností.

Při poradě amerického prezidenta Lyndona B. Johnsona (vpravo, funkční období 1963-1969).

Při poradě amerického prezidenta Lyndona B. Johnsona (vpravo, funkční období 1963-1969)

FOTO: soukromý archiv E. Haškové-Coolidge

S prezidentem Richardem Nixonem (funkční období 1969-1974) a kolegy z Bílého domu.

S prezidentem Richardem Nixonem (funkční období 1969-1974) a kolegy z Bílého domu

FOTO: soukromý archiv E. Haškové-Coolidge

Společné foto s Jimmym Carterem (funkční období 1977-1981) při jeho odchodu z úřadu.

Společné foto s Jimmym Carterem (funkční období 1977-1981) při jeho odchodu z úřadu

FOTO: soukromý archiv E. Haškové-Coolidge

Kdy a proč jste se rozhodla vrátit do vlasti?

Už v roce 1990, když jsem se po téměř třiceti letech vzdala služby pro americkou vládu. Šla jsem do předčasného důchodu a v Česku jsem začala spravovat rodinný majetek. Jenže kvůli malé dceři jsem zde nemohla zůstat natrvalo, takže ani pracovat.

To se stalo až v roce 1998, kdy mě opustil manžel. Tehdy jsem se rozhodla změnit svůj život a přesídlit natrvalo do Čech i s nemocným tatínkem, který chtěl zemřít v rodné zemi. Chtěla jsem se věnovat předávání znalostí, které jsem při své dlouhé kariéře získala v Americe. Nejprve jsem pracovala v cateringu na Žofíně a pak jsem začala vyučovat etiketu na Diplomatické akademii.

Etiketa pramení z etiky a její podstatou je respekt pro druhé. Jinak by etiketa byla prázdná.

Jaké byly vaše nové začátky v Česku?

Nelehké, někdy velmi osamocené. Nikoho jsem neznala a nikdo neznal mě. Po určité době a po vydání mého životopisu jsem ale získala mnoho dobrých známých, a protože jsem se vždy snažila být důvěryhodná, získávala jsem zakázky a rostl zájem o moji práci.

Co dnes dělá vaše dcera?

Moje dcera je partnerkou ve velkém texaském finančním fondu, který se zabývá energetikou.

FOTO: Petr Horník, Právo

Proč jste se rozhodla pořádat kurzy etikety zaměřené na rozvoj osobnosti převážně v oblasti komunikačních, prezentačních a obchodních dovedností?

Když jsem se po návratu rozhlédla po české společnosti, došlo mi, že etiketa tady byla po 40 let velmi zanedbaná a že nám to ve srovnání se světem chybí a škodí.

Jaký máte názor na stav morálky v současném Česku?

Stav etiky v celém světě v poslední době náramně klesl, vytratila se vzájemná důvěra a s ní také úspěšná mezilidská komunikace. V Česku je to o to horší, protože dva totalitní režimy důvěru kompletně vymýtily.

Abychom etiku znovu vybudovali, musí se každý z nás rozhodnout pěstovat důvěryhodnost a zodpovědnost. Bez toho se to nikdy nenapraví. Žádný zákon či vládní nařízení morálku do společnosti nevrátí. Je to jen naše osobní rozhodnutí, zda budeme vychovávat svoje děti tak, aby se slušnost, respekt a zodpovědnost do mezilidských vztahů vrátily.

A proto vedle kurzů etikety pro politiky a byznysmeny učíte i děti?

Ano, děti jsou budoucností naší společnosti a je velice důležité, abychom je naučili, že nejsou jedináčci, ale jsou součástí společnosti a že musí ve všem jednat poctivě, otevřeně, s ohleduplností, respektem, trpělivostí a láskou.

Ani když se paní Elišce narodila Alexandra, nepřestala pracovat. Péči o dítě a zaměstnání mohla skloubit díky chůvě.

Ani když se paní Elišce narodila Alexandra, nepřestala pracovat. Péči o dítě a zaměstnání mohla skloubit díky chůvě.

FOTO: soukromý archiv E. Haškové-Coolidge

Co vy a důchod? Pomýšlíte na to, že byste už pověsila práci na hřebík a jen si zaslouženě odpočívala?

To je pro mě nemožné. Práce si mě vždycky najde nebo já ji. Už jsem tak stavěná.

Vaše motto je, že mluvíme srdcem. Co tím myslíte?

Moje nejoblíbenější knížka je Malý princ. Věřím myšlence, že mluvíme srdcem. Dětem chybí vzory, dobré příklady. A rozhodně nejde jen o to, jak držet u stolu příbor. To nejvzácnější, co vlastníme, je svoboda, která nám posiluje a upevňuje čestné chování. Tak se buduje dobré jméno.

Podle mých zkušeností je nutné vštěpovat dětem zásady etiky hned odmalička, aby dokázaly rozeznat dobro od zla, aby vnímaly, že nejsou na světě samy, že mají odpovědnost. Musí si uvědomit, že mají jedno jméno a jednu reputaci, která s nimi jde po celý život. Když se naučí společenským způsobům, naučí se i ohleduplnosti vůči ostatním.

Prý byste chtěla etiketu včlenit do školní výuky.

Ano, snažím se ve spolupráci s ministerstvem školství, Americkou obchodní komorou a Etickou výchovou, o. p. s., aby byla etika zavedena již do základních škol, kde se tvoří budoucí hodnoty a vyrůstají vůdcové naší společnosti.

Kromě zásad společenského chování by měli žáci získat i širší dovednosti, například jak odolat drogám, pomoct šikanovanému spolužákovi, mluvit pravdu, i když je to nepříjemné a vyžaduje to velkou odvahu. Nejdůležitější zásadou je fakt, že právě etiketu od etiky nelze oddělit.

Dcera Alexandra vystudovala v Americe diplomacii a ekonomiku a pak ještě ve Francii získala MBA na INSEAD (jedna z předních světových a největších obchodních škol).

Dcera Alexandra vystudovala v Americe diplomacii a ekonomiku a pak ještě ve Francii získala MBA na INSEAD (jedna z předních světových a největších obchodních škol).

FOTO: soukromý archiv E. Haškové-Coolidge

Hodnotíte lidi podle prvního dojmu?

Nikoho kriticky nesoudím. Ano, všechno vnímám očima, ale spíše mě zajímá vnitřek člověka. Na základě vnějšího vzezření určitě nikoho nepodceňuji ohledně jeho schopností a duševních kvalit. To mě naučili rodiče.

Etiketu představuji nikoli jako něco, co se naučíme a pak s tím strojeně vystupujeme. Etiketa je věc nitra, pochází ze srdce. Je to soubor pravidel, ale pokud nejsou pevně zakotvená v morálce, tak nejsou moc platná.

Já hledám duši člověka, a jestli je ohleduplný a snaží se chovat korektně. Nevadí, že nezná všechna pravidla. Někdy raději cítím přirozenou hrubost než faleš. Za největší kouzlo považuji, když pochopíme, že ten, kdo s námi nesouhlasí, není náš nepřítel, ale má jen jiný názor.