Hlavní obsah

Judit Bárdosová: Na ulici nahatá nechodím

Právo, Klára Říhová

Úspěch snímku Fair Play, kde ztvárnila hlavní roli, znamená vstupenku do českého filmu. Bude se krásná maďarsko-slovenská herečka Judit Bárdosová stěhovat do Prahy jako řada jejích kolegyň? Zatím to tak nevypadá, i když nabídek z Česka přibývá. Její priority jsou jinde.

Foto: Falcon

V roli nadějné československé běžkyně ve filmu Fair Play vysekla přesvědčivý výkon – herecký i sportovní.

Článek

Žije v Bratislavě v pronajatém bytě s kamarádkami a většinu pracovních závazků má v několika slovenských divadlech. Začátkem prázdnin dorazila po delší pauze i do naší metropole. Vlakem, kde si v klidu předespala – a málem zaspala! – noční natáčení traileru k plánovanému filmu režiséra Zdeňka Jiráského.

Natočila s ním už hraný dokument V tichu, uvedený stejně jako Fair Play na MFF v Karlových Varech. „Hraju tam klavíristku, což je profese, kterou jsem kdysi chtěla být.“

Ve Fair Play jste nadějná běžkyně, která si odmítnutím dopingu zničí kariéru. Vy sama sportujete?

Sport jsem měla ráda vždycky. Rok před natáčením jsem i dost běhala, měla jsem totiž přítele, nadšeného sportovce, který mě naučil běžeckou abecedu. Možná i proto mě na castingu vybrali, že jsem věděla, jak držet ruce, nohy, jak dýchat…, a nepůsobila jsem neohrabaně.

Občas si chodím zaběhat i dnes, projedu se na kolečkových bruslích nebo na kole, ale nemám v tom systém.

Jak vám ten film změnil život? Poznávají vás na ulici?

Nezdá se mi, že by na mě lidi nějak moc reagovali. To se stávalo spíš po mém prvním československém filmu Dom, se kterým jsem jezdila po festivalech. Je fakt, že se o mě teď víc zajímají čeští novináři a dostávám tu víc nabídek, ale ještě nevím, co nakonec vyjde. Na Slovensku se to možná taky odrazilo, zrovna jsem dotočila seriál Doktori...

Foto: Petr Horník, Právo

Původně jste ale studovala klavír. Kdy se to zlomilo?

Já dlouho nevěděla, čím bych měla být. Klavír mi šel, vyhrávala jsem soutěže. Na konzervatoři nebyla fyzika, chemie – i to ovlivnilo moji volbu. Hraní mě bavilo, ale zároveň jsem se přistihla, že chodím častěji do divadla než na koncerty. A v létě jsem jezdila na divadelní workshopy…

Asi jsem to měla v sobě, maminka chtěla být herečkou a zároveň hrála pěkně na klavír. Nikdy mě do ničeho netlačila, o to byla šťastnější, že jsem si i já oblíbila tenhle nástroj – na rozdíl od starší sestry. Ta vydržela tři roky mučení a pak to vzdala.

Profese hudebníka a herce jsou dost odlišné, vyžadují jinou povahu…

Máte pravdu. Hudebník je dlouhé hodiny sám a cvičí a cvičí, zatímco herec se pohybuje většinou v kolektivu. Já postupně přišla na to, že mi ta nekonečná samota vadí. I když teď mi naopak někdy trochu chybí. Ale v zásadě jsem za svoji druhou volbu ráda.

Řada vrstevnic ze Slovenska a Maďarska míří do Prahy na DAMU. Proč vy ne?

Já si podala přihlášku do Bratislavy a do Budapešti, kde na přijímačky vyžadují obrovskou přípravu, velký výběr básní, monologů, písní… Ale než přišla pozvánka na pohovor, už jsem byla přijata na VŠMU.

Byla jsem tichá, nudná, zakřiknutá. Revoltu si odbyla i za mě starší sestra, včetně záškoláctví a útěku z domova.

O DAMU jsem ani neuvažovala, asi bych nezvládla češtinu tak, aby se mi nesmáli. Své kolegyně ovšem chápu, vidí v Praze víc pracovních možností. I moji známí říkali: No jasně, teď půjdeš do Prahy, budeš se stěhovat, dobudeš ji jako Vica Kerekesová…

Vás to nelákalo?

Zatím jsem takhle v pohodě. Vica nehraje skoro vůbec v divadle, zato já hlavně. Dostává tu filmové nabídky, tak je přijímá, mají ji tu rádi, proč ne? Ovšem ani ona zde nežije, doma je v Budapešti.

Osobně proti českému filmu nic nemám, naopak ho sleduju a líbí se mi, vznikají tu lepší věci než na Slovensku. V budoucnu bych chtěla ideálně film a divadlo střídat, ale zatím se pohybuju hlavně na jevišti.

Foto: Petr Horník, Právo

Judit nejraději hraje postavy opačného typu, než je sama – tedy vedle slušných holek i trpitelky, potvory a zlatokopky.

Jaké plusy a minusy to přináší?

Divadlo víc pracuje s extrémnějšími polohami, baví mě, že se noří do psychologie postav. Poznáte i velmi divné typy, můžete se vybláznit, vydat ze sebe přebytečnou energii. Je ale pomíjivé, zůstanou jen fotky… Ve filmu vás obklopuje obrovský štáb a mnoho věcí je spojeno s technikou. Zároveň je intimnější, ovšem obsadí vás obvykle do rolí, které vám jsou typově podobné. Velkým plusem je trvalý výsledek.

Obojí je fajn, jenže herec si nemůže příliš vybírat, čeká, co přijde. Možná kdyby si sám něco našel a zrežíroval, třeba nějaké monodrama…

Uvažujete o tom?

Ne, ještě ne. Jsem na volné noze a hraju v divadlech v Bratislavě, Nitře a Komárnu. Vedle klasiky, současných her a pohádek jsem se připletla k zajímavému projektu pro teenagery. Asi všude zkoušejí mladí lidé psát drama, tohle byla soutěž pro kategorii třináct až patnáct let – už ne děti, ještě ne dospělí. Jedna dívka napsala fajn hru, další ji zrežírovala a ve čtyřech jsme s ní jezdili po městech a školách.

Jaká jste byla vy jako teenagerka?

Tichá, nudná, zakřiknutá… Byla jsem spokojená se stavem věcí a mírou benevolence rodičů. Žádná revolta se nekonala, tu si svým způsobem odbyla o tři roky starší sestra. Včetně záškoláctví a útěku z domova. Táhlo ji to za kamarády, bavit se… Ona si vlastně prosadila všechno i za mě. Já ji jen pozorovala a říkala si: Aha, tak tohle dělat nebudu, to tady už bylo…

Ptám se kvůli vašemu filmovému debutu Dom, kde jste se vzepřela otci. Chápala jste tu postavu?

Snažila jsem se. Ale Eva na rozdíl ode mne měla k protestu důvod. Já kdybych po střední škole chtěla odejít pracovat nebo studovat do ciziny, rodiče by jistě neřekli ne. Dokonce by mi na to dali peníze, rozhodně bych je nemusela tajně shánět a otec by mě nenutil starat se o dům jako filmový táta Miroslav Krobot.

S hrdinkou filmu Fair Play Annou asi máte společného víc.

Myslím, že v životě taky hraju fér. V herectví se ani moc dopovat nedá, i když se mluví o drogách, po nichž je člověk čerstvější a hodně zvládne. Hlavně o kokainu. Tak to bylo vždycky, už za první republiky ho prý brala Adina Mandlová. Ale podle mne je stejně hlavní talent a snaha – a taky štěstí.

Moje malé drogy jsou káva, čaj a hroznový cukr. Nekouřím a ze skutečných drog jsem zkusila jen marihuanu, jenže ta nepovzbuzuje. Já raději zahraju méně – a zůstanu čistá.

Foto: archív ČT

V hraném polodokumentu V tichu, který líčí osudové zlomy v životech pěti židovských umělců za 2. světové války, představuje klavíristku.

Sportovní doping se dostal na plátno poprvé. Co vás nejvíc šokovalo ve scénáři?

Drsný styl socialistických tréninků v 80. letech, třeba že se muselo běhat s přivázanými pneumatikami. A taky politická podmíněnost, mladí sportovci byli přinucení podepsat otrockou smlouvu bez osobních práv, jinak je čekalo vyloučení z reprezentace. Za to z nich udělali pomocí anabolik quasi supermany, aby byli rychlejší a vyhrávali.

Ve filmu jde o vymyšlený příběh na reálných základech. Líbí se mi, že není úplně jednoznačný, na každou situaci lze pohlížet z více úhlů. Někteří sportovci si v touze po lepším výkonu brali anabolika sami, živelně – a občas na ně zemřeli… Proto paradoxně lékaři, kteří je dávkovali pod kontrolou, možná někomu i zachránili život.

To téma je aktuální stále, každou chvíli u někoho odhalí doping. Ovšem ty preparáty jsou už sofistikované a neudělají z žen prvoplánově chlapa, zrůdu.

Jak jste se na roli připravovala?

Půl roku jsem třikrát týdně trénovala, dostala jsem trenéra, který fungoval jako odborný poradce filmu. Naštěstí jsem nemusela běhat dlouhé tratě na výdrž, učila jsem se jen klusat a různé běžecké styly na rovince a v zatáčkách. Hodně jsem okoukala taky od sportovců, kteří s námi v hale trénovali.

Přesto jsem potřebovala dublérku. Některé záběry se dlouho připravovaly, jedna složitá scéna na závodech v Německu se točila celý den, ve filmu přitom zabere dvě minuty. Takže mě i mou parťačku Evu Josefíkovou zaskakovaly při zkoušení a v záběrech zezadu dublérky, aby nám zbyla energie zvládnout naostro správné emoce, vést dialogy, prostě hrát.

Vy jste soutěživý typ?

Svým způsobem asi každý herec. Když jde na casting, musí se tvářit, že je v pohodě, i když má trému. Je to vlastně taková soutěž. Já jsem navíc dost tvrdohlavá a nerada poslouchám druhé. Jdu si svou cestou. Mám fůru plánů, až trochu chaos – a všechny chci splnit. Když se to nedaří, propadám výčitkám svědomí.

Vyhýbám se odhaleným scénám, ale hrála jsem už úplně nahá. Točilo se přes zvláštní optiku, takže výsledek není vulgární.

Chtěla bych být klidnější, mít větší pořádek v hlavě i ve svém pokoji, nestresovat se. V tom jste vy Češi lepší, vše vyřešíte v pohodě, bez přehnaného temperamentu…

Myslíte? Jak byste se zachovala v situaci Anny? Vzdala byste se šance vyhrát?

To si nedovedu představit. Asi bych hodně váhala, zda je pro mě víc morální vítězství nebo účast na olympiádě. Musela bych v té době žít, což bych nerada.

Možná se díky tehdejším omezením žilo víc kulturou, dnes je vše zaměřené na konzum. To je asi jediné tehdejší plus. Lidi se byli schopní radovat z věcí, které jsou dnes běžné. Když třeba mé postavě doveze přítel ze Západu značkovou teplákovou soupravu, je z toho úplně hotová. Dnes by za chvíli zapomněla, že má něco nového. Člověk potřebuje víc k tomu, aby se cítil šťastný.

Foto: Šimko Košík

S Táňou Pauhofovou v komedii SND v Bratislavě Měchúrik-Koščúrik.

Vy jste šťastná? Nebo pošilháváte po světě, kde věci líp fungují?

Tohle ještě neřeším, spíš se rozhlížím a osahávám si možnosti života ve své zemi. Snažím se zařadit do statusu herečky, pracovat a uživit se. Stanovuju si priority, čeho je možné dosáhnout. Každý den se učím rozhodovat, dávat si odpovědi. Ano. Ne.

Svět znám jen z pár festivalů a prodloužených víkendů – Londýn, Finsko… Možná se leckde žije líp, ale k odchodu musíte sebrat odvahu – a taky ne každému se podaří uspět.

Váš otec kandidoval za maďarskou komunitu na prezidenta – a skončil pátý. Přála jste si, aby vyhrál?

Ani ne, měl by moc práce, musel by všude jezdit. Takhle má klid a já si ho víc užiju. Nešel do kampaně s tím, že vyhraje, to by byl zázrak. Šlo mu spíš o takové gesto, že i Maďaři hrají jistou roli, byla to jen zkouška, zda ještě existuje a jak se cítí maďarská menšina.

Ale kdyby vyhrál, pošeptala bych mu, aby dal víc peněz na kulturu a nechal opravit silnice…

Jak se cítíte coby Maďarka vy?

Doma mluvíme maďarsky a chodila jsem do maďarské školy, kde byla slovenština jako druhý jazyk. Na úřadech i na ulici se mluví slovensky, v mém rodném Senci určitě, přestože dřív to bylo převážně maďarské město. Dnes se tam kvůli blízkosti Bratislavy stěhuje hodně Slováků. Ale mezi oběma národnostmi funguje vcelku dobré porozumění.

I když je fakt, že mě párkrát někdo odpálkoval slovy: Maďaři za Dunaj! Nebo: Na Slovensku po slovensky! V každé zemi žijí lidi, kteří jsou fajn, a vedle nich agresívní nacionalisté. Ovšem ti, co křičí, jsou lépe vidět.

Extremismus je nebezpečný všude, stačí se podívat dál na východ…

Přesně tak. Naštěstí o uměleckém světě nelze říct jedno křivé slovo. Maďarští i slovenští umělci se respektují a zvlášť muzikanti tvoří pestrou směsku, jsou mezi nimi i Romové, Chorvati, Srbové. Konkrétně v Bratislavě se nebere při obsazování rolí žádný národní metr. Všichni jsme Evropané a můžeme se od sebe učit navzájem.

Foto: Martin Geišberg

Opět scéna SND, Shakespearovo politické drama Coriolanus, role Virgilie.

Co jste se naučila od Anny Geislerové – vaší matky z Fair Play?

Není typ, že by moc radila, asi bych to ani nechtěla. Leckterý herec začátečníkovi ochotně poradí, jenže často něco jiného, než chce režisér. A vy máte dilema, koho poslechnout.

Ale hodně jsem ji pozorovala a obdivovala, jak přesně ví, co udělat, jak je dobrá, jemná a přesvědčivá. Jaká energie z ní proudí a je přitom úplně normální, bez manýrů. Nestavěla se do pozice hvězdy nebo výlučné osoby, i když byla těhotná. Nejednou jsme opakovali kvůli mně záběr, ale nikdy mi to nedala pocítit. Profesionálka.

Jakou herečku ještě obdivujete?

Maďarskou herečku a režisérku Enikő Eszenyiovou, ze slovenských Evu Bandorovou, ze světa Kate Winsletovou nebo Charlotte Gainsbourgovou, která hrála úžasně v Antikristovi a v Nymfomance.

Kývla byste na tak drastické role?

No… jsem hodně váhavá. Přečetla bych si scénář… Ale s Larsem von Trierem asi ano. Mám stále určité hranice studu a vyhýbám se odhaleným scénám, jak to jde. Ve Fair Play ani v Domu jsem se vyhnout nemohla, ovšem mé odhalení mělo důvod a bránit se by znamenalo jít proti smyslu filmu.

Hrála jsem dokonce i úplně nahá v krátkém thrilleru Opus Dei, který s dalšími třemi příběhy teprve půjde do kin. Točilo se přes zvláštní optiku, takže výsledný dojem je částečně rozmazaný, nic vulgárního. Konec konců herec pracuje i se svým tělem, tak co je na tom. Na ulici nahatá nechodím.

Foto: Andrej Čamecký

Tragédie Herodes a Herodias. Na snímku s Gabrielou Dzuríkovou a Tomášem Maštalířem.

Jaké bylo léto? Stíháte soukromí?

Moc volna nemám, ale učím se vše správně zorganizovat. S přítelem Romanem bychom rádi vyrazili do Chorvatska. Je taky herec, takže se dobře chápeme a máme se o čem bavit. Znali jsme se už ze školy, ovšem dlouho nás nenapadlo, že bychom spolu mohli chodit. Vzniklo to spontánně před dvěma roky. Zatím jsem neměla moc vztahů, nejsem střídavý typ.

Rodinu ještě neplánujete?

Já vůbec moc dopředu neplánuju, nechávám raději věci přicházet a plynout. A možná naivně věřím, že co člověk vyšle do okolí, to se mu vrátí. Dobré i zlé. Třeba mě čeká ještě nějaká úplně jiná cesta než herectví. Líbilo by se mi udělat masérský kurz, mám pevné ruce z klavíru, asi by mi to šlo i bavilo. Pokud člověk nedělá jednu věc celý život, neznamená to prohru.

Reklama

Související témata:

Související články

Marek Vašut: Nechci vědět, co mě čeká

Zatímco v seriálu Doktoři z Počátků hraje hulvátského hospodského Rudu Řezáče, při osobním setkání má čtyřiapadesátiletý Marek Vašut chování lva salónů...

Výběr článků

Načítám