„Mám za sebou Havlovu Žebráckou operu, kde je hodně textu s velmi specifickým jazykem, Othella, Macbetha, ale v téhle hře jsem se musel naučit vůbec nejvíc textu. Navíc to je konverzační komedie, kde je potřeba velké tempo,“ popisuje Michal Dlouhý práci na inscenaci Listopad, nazvané podle měsíce amerických prezidentských voleb. „Ti kolem mě to mají paradoxně ještě těžší, protože se se svými krátkými větami musí trefit do pauzičky, kterou jim nechám – to je, myslím, složitější než se naučit ta kvanta mého textu.“

Listopad je v poslední době vaší druhou rolí z politického prostředí. Diváci vás nedávno viděli v česko-slovenském filmu Kandidát. Našel jste vzory pro tyto role na naší politické scéně?

Z naší politiky by se dala aplikovat spousta pestrých příkladů, bohužel v tom záporném smyslu. Ty příklady vidíte večer co večer ve zprávách, takže si to snadno poskládáte.

Prožíváte politiku?

Ne. Tihle naši politici vzešli z demokratických voleb, takže si za ně můžeme sami. A je jen naše vina, že si to všechno necháváme líbit. Za to, jak u nás politika vypadá, vůbec nemůžou jen politici, kteří by se najednou utrhli ze řetězu, ale my sami.

Podle toho, co slyšíme z odposlechů, to vypadá, že v téhle zemi spíš vládnou velmi zvláštní existence.

Co vám na politice vadí?

Smysl, který pro naše politiky má. Líbilo by se mi, kdyby politika byla práce za odměnu pro lidi, kteří nepotřebují peníze a činili by rozhodnutí podle nesobeckých hledisek, s hrdostí, že mohou pomoci své zemi.

Jenže podle toho, co slyšíme z odposlechů, to vypadá, že v téhle zemi spíš vládnou velmi zvláštní existence. To jsou ti, kdo mají z politiky prospěch. Proto taky státní pokladna vypadá, jak vypadá.

FOTO: Petr Horník, Právo

Ve hře Listopad se ani vrcholná americká politická scéna nelíčí zrovna v růžových barvách. Vidíte na základě té hry markantní rozdíly mezi americkou a českou politickou špínou?

V trestním postihu. Tam tu špínu po sobě nenechají stékat. Když politikovi přijdou na kroky, které jsou v rozporu se zákonem, neujde potrestání. A u nás?

Bavili jste se o politice s bratrem?

Ne moc často, protože brácha se u toho vždycky strašně rozčílil. Společný čas byl tak vzácný, že jsme si ho tím nechtěli kazit. Nemyslím si, že bychom měli rozdílné názory, on byl jen radikálnější. Já spíš říkal, že jsme jen lidi a ti dělají chyby.

Jak moc vám bratr chybí?

Není dne, abychom si na něj nevzpomněli. Byl to krásný člověk, který dal lidem kolem hrozně moc. Pořád ho nosíme v sobě.

Nejsem si jistá, zda se na tu otázku dá odpovědět, ale položím ji: Bylo by bez Vladimíra vaše herectví stejné?

Nebylo by vůbec. Kdyby bráchu v deseti letech nevybrali do filmu Už zase skáču přes kaluže, tak jsme oba byli bývali někde úplně jinde. Možná stavební inženýři po tátovi. Tehdy se určil osud nás obou.

Na mě to dopadlo tak, že když mě jako zlobivé dítě vyhodili ze školky, maminka mě brala s sebou na bráchovo natáčení. Tehdy tady hodně točily německé produkce, já byl modrooký blonďák, takže jsem se jim hodil. V Německu směly děti pracovat jen čtyři hodiny, tady to bylo jedno. Postupně jsem se vypracoval v několika německých seriálech na docela velké dětské role.

S bratrem jako kriminalisté při výslechu podezřelého (Pavel Nečas) v kriminálním příběhu Domina, natočeném v roce 2010. Byla to Vladimírova poslední role.

S bratrem jako kriminalisté při výslechu podezřelého (Pavel Nečas) v kriminálním příběhu Domina, natočeném v roce 2010. Byla to Vladimírova poslední role.

FOTO: ČT – Jeff Kratochvíl

Radil vám jako starší bratr?

Spíš mě upozorňoval, že tahle profese není procházka růžovým sadem. Já už ale byl nasáklý pozorováním filmových štábů a atmosférou při natáčení, o jiném jsem neuvažoval.

Když nám na čundru došly peníze, vyrazil brácha do hospody a obehrál tam místní mariášníky.

Herecky jsme se potkali někdy v mých sedmnácti, když jsem končil konzervatoř. Tehdy jsme si nějak uvědomili, že děláme stejnou práci. Tím nemám na mysli, že jsme spolu stáli na jevišti, to přišlo až mnohem později. Spíš jsme se radili, tedy on mně, já jemu jsem zase poskytoval přehled o té mojí herecké generaci, kterou zase on moc neznal.

Náš vztah ale nebyl postavený na společné profesi. Byli jsme prostě rodina. Hodně jsme spolu zažili, třeba při cestování. Brácha uměl skvěle hrát mariáš, když nám na čundru došly peníze, vyrazil do hospody a obehrál tam místní mariášníky a zase jsme měli na další cestu. To se naučil od mamky, ta je výborná mariášnice. Obehrála chlapy, kteří to hráli sto let.

Kdy jste se poprvé potkali při práci?

To bylo v roce 2001 drama Na dotek v divadle Rokoko. Tam jsme ale měli jen jednu společnou scénu. Doopravdy jsme spolu hráli ve Chvále bláznovství v divadle Kalich. Ve filmu to bylo až krátce před jeho smrtí. Hráli jsme spolu v Kajínkovi a v televizním filmu Domina – to bylo jeho vůbec poslední natáčení, kdy jsem věděl, jak je nemocný.

FOTO: Petr Horník, Právo

To byly shodou okolností obojí příběhy s kriminální zápletkou. Váš herecký rejstřík je však daleko širší. V jakém žánru se cítíte nejlíp?

Dnes se lidé chtějí především bavit, protože život kolem nich není snadný. Takže se nejlíp cítím v komediích. Jistě přijde doba, kdy budou mít větší chuť na něco vážného. Já se podřídím. Divák je můj šéf.

Hodně jezdíte na zájezdy. Je pro vás velký rozdíl hrát v pražském centru a v menších městech?

Diváci mimo Prahu dokážou daleko víc vyjádřit spokojenost než zmlsaný pražský divák. Děkovačky vestoje v Praze prakticky nezažijete, venku ano.

Kdy jste přišel na to, že vás lidi znají?

V době, kdy jsem točil pohádky. Bylo jich hodně, dávali je o Vánocích, tím jsem se dostal do povědomí. Tehdy jsem si uvědomil, že se musím chovat trochu opatrněji. Že když se někde opiju, může se to další den objevit v bulváru.

Bral jste to jako újmu?

Když si vás lidi všimnou nebo dokonce pochválí, pošimrá to vaši ješitnost. V tom nejsem výjimka.

Měl jste někdy chuť nechat herectví?

Měl. Bylo to na konci osmiletého angažmá v Činoherním klubu, kdy jsem měl hrozně moc představení a zkoušení. Nedělal jsem vlastně nic jiného. Byl jsem už unavený. Přispělo to k rozhodnutí odejít na volnou nohu. I s rizikem, že třeba nebudu mít práci.

To se vám někdy stalo?

Naštěstí jsem nikdy neměl období, kdy bych neměl co dělat. Když nebylo divadlo, natáčel jsem nebo daboval. Třeba po revoluci byla doba, kdy lidé nechodili do divadla, ale zase nastal boom dabingu.

V té době jsem se rozhodl, že odjedu na rok do Austrálie a naučím se anglicky. Už jsem měl všechno přichystané, když mi režisér Jiří Svoboda nabídl hlavní roli v Sametových vrazích, čímž ten plánovaný celoroční výlet zrušil. Místo toho jsem na šest měsíců odjel na Nový Zéland a karibský ostrov Tobago. Když jsem se po půl roce vrátil, čekal jsem, že je s hraním konec, protože sejde z očí, sejde z mysli. Zaplaťpánbůh lidé se do divadla vrátili.

V Sanitce 2 hrál odvážného záchranáře se slabostí pro krásné ženy.

V Sanitce 2 hrál odvážného záchranáře se slabostí pro krásné ženy.

FOTO: archív ČT

Teď máte kariéru rozjetou na plný plyn…

Mám hodně práce a hezké, takže ano. A co je pro mě hodně důležité: lidé kolem se mnou rádi pracují. Asi jsem se naučil, jak to dělat.

Uvidíme vás mimochodem někdy v reklamě?

Nejspíš ne. Nechtěl bych ztratit důvěru diváka nějakou blbou reklamou. Nabídky byly, ale jsem v tom velmi opatrný. Musel bych si být naprosto jistý, že mi to neublíží.

Vaše žena nemá, pokud vím, s herectvím nic společného…

Nemá a jsem rád. Předtím jsem prožil dva dlouhé vztahy se Sabinou Laurinovou a Luckou Vondráčkovou, takže vím, co je to partnerství s někým z oboru. Mít doma někoho, s kým se nemusíte bavit o práci, je osvěžující. Taky vás to drží při zemi, abyste neulítával, což se mnoha lidem, hlavně v počátečním rozletu, stává.

Bylo pro ni těžké vzít si někoho, za kým se lidé ohlížejí: Hele, támhle je Dlouhý…?

Bylo a je. Je ale statečná a já ji za to velmi obdivuju. Má na druhé straně radost, že se mi v práci daří a že se to lidem líbí. Cenou ale je, že jsem hrozně málo doma.

Jak jste se seznámili?

Na tenise. Hráli jsme s jejím tatínkem, který je tenisový trenér, a chyběla nám holka do týmu. Jeho napadlo, že by si s námi mohla zahrát Zuzanka. On je vlastně strůjcem našeho osudu, což zpočátku těžce nesl. Teď s tím je smířený. (smích)

Zahrajete si ještě?

Dokonce hrajeme soutěž. Zuzka je výborná tenistka.

Jste soutěživý?

Ne jako jsem býval. Ale vyhrávám rád, Kdo by taky rád prohrával…

Rozvodovou bitvu vede v příbramském divadle ve Válce Roseových s Helenou Lapčíkovou.

Rozvodovou bitvu vede v příbramském divadle ve Válce Roseových s Helenou Lapčíkovou.

FOTO: Ivo Mičkal

I z vašich rolí je zřejmé, že si udržujete výbornou fyzickou kondici…

To mám odmalička, byl jsem hyperaktivní dítě a zřejmě mi to zůstalo. Navíc jsem ze sportovní rodiny, maminka je mistryně světa v házené z roku 1957, tatínek hrál taky házenou a ještě basket. Zuzka je taky ze sportovní rodiny, takže děláme všechny možné sporty.

I vaše dcery, sedmiletá Anička a čtyřletá Karolína?

Ty pinkají s dědou na tenisovém kurtě. Uvidíme, zda je to bude bavit, k ničemu je nenutíme. Teď je to nejvíc baví v tanečním studiu Petra Čadka. Chodí na hodiny s Honzou Onderem, kterého milují ze StarDance.

Kdyby se ukázalo, že mají herecký talent, podporoval byste je v tom?

Nijak bych jim nebránil, stejně jako naši rodiče, ale řekl bych jim, co všechno to obnáší. A že to holky mají ještě těžší. Dívčích rolí není tolik, práce mívají míň. Řekl bych jim ale taky, že vždycky můžou změnit směr. Já si i teď dovedu představit, že skončím s herectvím a začnu dělat něco jiného.

Co?

Něco rukama. Baví mě něco vyrábět, opravovat…

Vaše manželka je s nimi doma?

Zatím ano, ale pomalu se po šesti letech začíná rozhlížet, jak využít všechny jazyky, které umí, a školy, které vystudovala – pedagogiku, hotelový management, je kvalifikovaná letuška… Je to prostě chytrá holka.

S manželkou Zuzanou (36) vychovávají dvě dcery: „Mít doma někoho, s kým se nemusíte bavit o práci, je osvěžující,“ říká herec, který má za sebou vztahy se Sabinou Laurinovou a Lucií Vondráčkovou.

S manželkou Zuzanou (36) vychovávají dvě dcery: „Mít doma někoho, s kým se nemusíte bavit o práci, je osvěžující,“ říká herec, který má za sebou vztahy se Sabinou Laurinovou a Lucií Vondráčkovou.

FOTO: ČTK

Nebudete to brát jako újmu? Nejste tradicionalista, který si myslí, že muž má vydělávat a žena se starat o domov?

Naopak, těším se, že budu moct ubrat!

Jak blízký máte vztah s bratrovými syny?

Jsme jedna parta, jezdíme na chalupu a trávíme spolu prázdniny. Jezdíme pořád na to samé místo v jižních Čechách, kam jsme jezdili už my jako děti. Spíme ve stanech, vaříme na ohni, všechny děti se na to hrozně těší. Těší se dokonce i Zuzka a Petra (herečka Petra Jungmanová, vdova po bratru Vladimírovi – pozn. aut).

Vy prý vaříte?

Jistě! Nejradši domácí klasiku. Klidně si troufnu na knedlíky, omáčky. Vždycky mě to bavilo. Pozoroval jsem mamku, jak to dělá, a pak jsem to zkoušel sám.

Co je vaše specialita?

Třeba po každé premiéře dělám pro všechny tatarák, k tomu topinky s česnekem. Doma zase mají holky rády moje topinky se sýrem a vejci.