Potravinová banka: Co nesníte vy, sní někdo jiný

„Jezdím sem jednou týdně, někdy i častěji. Střídáme se s manželem,“ říká Věra Doušová a nakládá pytle do kufru auta.

V sedm hodin ráno je parkoviště před prodejnou Globus v Praze Čakovicích ještě skoro prázdné. Jen u vjezdu do skladu už se střídají náklaďáky dodavatelů. Předsedkyně spolku sem ale pro pečivo přijela vlastním osobním autem. Její funkce je neplacená a musí ji stíhat při své profesi socioložky. Ještě dnes odjíždí na konferenci do zahraničí, takže pečivo do potravinové banky, která je mezičlánkem mezi výrobci či prodejci potravin a lidmi, kteří vyřazené jídlo upotřebí, musí dovézt její manžel.

Nebudou už rohlíky tvrdé, než se dostanou tam, kam mají? „Ne. Rozdáme je ještě dneska. Dostanou je dvě romské iniciativy v Nymburce,“ vysvětluje Věra Doušová.

Zatímco nabírá pečivo, o několik kilometrů dál ve skladu v pražské Hostivaři začíná vedoucímu Pavlu Komárkovi směna. Potravinová banka Praha, první z šesti poboček České federace potravinových bank, tu našla útočiště v roce 2006.

„Podívejte, tohle končí zítra, to už by na krámech neprodali,“ bere vedoucí skladu do ruky krabici plněných čokoládových tyčinek, jejichž datum spotřeby uplyne druhý den. Na paletě ve skladu je takových krabic několik a daroval je přímo výrobce tyčinek. Hned vedle nich leží obdobné množství polévek v sáčku. „Hrachová,“ podotkne Pavel Komárek. „Má trvanlivost až do července, ale prostě jich měli velké množství. A tohle jsou hotové boloňské omáčky, akorát bez masa. Ty si berou do těch organizací, kde se vaří, třeba v Armádě spásy nebo v Naději,“ ukazuje na asi dvoulitrové nádoby, kterých je na paletě několik desítek.

Podobné množství je i odběratelů, kteří sem pro potraviny jezdí. Všechno to jsou nevýdělečné organizace – azylové domy, zařízení pro bezdomovce, dětské domovy. A vše také dostávají zdarma. Jejich pracovníci do banky pokaždé nejdřív zavolají, zeptají se, co je zrovna na skladě, a na Pavlu Komárkovi a jeho dvou skladnících je, aby zásoby pokud možno spravedlivě rozdělili.

„Záleží, o kolik lidí se starají a kolik jídla tu zrovna máme,“ objasňuje zdánlivě jednoduchý klíč. Každá z potravinových bank, jež fungují skoro v celé Evropě, tak pomáhá stovkám lidí, aby se najedli, a to z potravin, které by jinak skončily místo v žaludku spíš v popelnici. Každý Evropan totiž podle údajů OSN vyhodí ročně kolem sta kilogramů potravin, které by vyhodit nemusel.

Kolem půl deváté přijíždějí do hostivařského skladu první odběratelé. „Zdravíčko, pánové,“ vystupuje z dodávky Jaroslav Pláteník, který společně s manželkou Evou spravuje dětský domov Radost v Dolních Měcholupech. Podle jejich úsměvů je vidět, že se tu zastavují často.

„Tak co vám dáme?“ rozhlíží se Pavel Komárek po skladu. „Nějaké tyčinky, omáčku, chcete taky těstoviny?“

Eva Pláteníková potvrzuje, že sem jezdí pravidelně a taky že to pro ně znamená velkou pomoc. „Zvlášť při té dnešní drahotě. To si nikdo neumí představit, co to stojí,“ poukazuje na to, že se personál dětského domova stará o šestnáct dětí. Hodit se bude všechno, i čokoládové tyčinky. „Ty jim dávám na přilepšenou ke svačině do školy. Dostanou třeba chleba s pomazánkovým máslem a k tomu ještě jablko a tyčinku,“ povídá správkyně domova, dokud ji nepřeruší hlas z druhého konce skladu.

„Paní Pláteníková, chcete ještě nějakou mouku?“

„Jo, chci, už doděláváme hladkou.“

Potravinovou bankou prochází různé zboží, které se navíc každý den mění podle toho, jak skladníci nebo i sama předsedkyně Věra Doušová přivážejí darované potraviny z obchodů a od výrobců. Že by ale firmy darovaly plné palety zboží, se děje málokdy.

„Většinu neprodaného zboží spíš vyhodí,“ říká Pavel Komárek s tím, že je to pro firmy nejjednodušší cesta, jak se potravin zbavit. „Tohle zrovna přivezli z jednoho supermarketu,“ ukazuje na tři skromné bedýnky. Jistě, můžete namítnout, že je to lepší než nic, na druhou stranu jsem v krabicích objevil třeba i několik balení zelené dortové polevy ve formě kulatých tablet. Těmi se asi bezdomovci nebo děti v dětském domově příliš nezasytí…

Občas se ale potravinové bance povede i slušný úlovek, jak dokládá Věra Doušová: „Z jedné mlékárny nám přivezli kamión mléka, které mělo asi o dvě procenta vyšší obsah tuku, než bylo napsáno na obalu. Z limonádovny nám zase vozili lahve s limonádou, které byly naplněné jen asi ze tří čtvrtin.“

Takový přehmat se podle ní občas stane skoro v každé potravinářské firmě. Může to být káva s pokaženým obalem, jindy citrónový čaj v krabičkách od pomerančového. Důležité je, když výrobce napadne, že by takové zmetky mohly skončit i jinde než v kontejneru. Dokazuje to zároveň, že v potravinové bance jsou k mání i jiné než jen prošlé potraviny. O jejich zdravotní nezávadnosti mimochodem předsedkyně spolku nepochybuje.

„Expirační doba je vždycky předimenzovaná. Je to jako ve výtahu, v němž se píše, že uveze dvě stě kilo, ale ve skutečnosti tři sta,“ srovnává. Samozřejmě se to podle ní týká hlavně trvanlivých potravin. „Jednou za rok nám přijede kamión z Německa jenom s prošlým jídlem. Hlavně sladkosti, sušenky, bonbóny, ale i rýže nebo těstoviny. Vždycky je nejdřív necháme otestovat v laboratoři, ale pokaždé nám pošlou výsledky, že vydrží třeba ještě pět měsíců.“

Nejsou to přitom jen obchody a firmy, kdo přispívá, ale i jednotlivci a školy.

„Děti z mezinárodní školy v Praze-Nebušicích jedou vždycky před Vánoci s učitelkami do Makra, tam nakoupí ve velkém rýži, těstoviny, dovezou nám je a ještě chtějí, abych jim udělala přednášku. Ptají se, jestli jsou mezi chudými i děti a proč nemají maminku nebo tatínka. A větší děti samy dělají sbírky a volají nám,“ těší Věru Doušovou.

Pláteníkovi to mají z hostivařského skladu do dětského domova Radost jen několik minut. Dopoledne už je darované jídlo ve spižírně a čeká na to, co si z něj děti uvaří.

„Buď si vaří samy, se svými vychovateli, nebo jim uvařím já. Samy si píšou i jídelníček na další týden a vaří si večeře. Obědy mají většinou ve škole,“ říká Eva Pláteníková.

V kanceláři ředitele domova můžu do jídelníčku nahlédnout. Středa – plněné papriky s bramborem, čtvrtek – zeleninový salát s kuřecím masem…

Jednadvacetiletá Jarka patří v dětském domově mezi nejstarší. „Potravinová banka? Jo, o té se píše hodně,“ říká a po chvíli přemlouvání se pochlubí, co umí nejen z darovaných surovin uvařit. „Tohle jsem dělala včera. Kuřecí játra s rýží,“ vytahuje z lednice velký hrnec s omáčkou.

„Pro nás není pomoc potravinové banky úplně zanedbatelná. Pokryje tak čtyřicet procent naší spotřeby jídla, možná víc,“ odhaduje ředitel dětského domova Tomáš Řezníček. Stejně jako jiná podobná zařízení dostává příspěvky od státu na provoz a platy zaměstnanců, ale ne třeba na investice, proto platí, že co se jim díky potravinové bance podaří ušetřit na jídle, to můžou vložit jinam. „Třeba do kroužků pro děti nebo letních táborů, na které je potřeba dost peněz,“ říká ředitel.

Pavel Komárek musí dnes ve skladu odbavit ještě jeden náklad. Přijíždějí dvě mladé ženy, které prozradí nápis na zádi dodávky: Služby prevence města Mělníka. Pod ně spadají mimo jiné dva azylové domy, z toho jeden pro matky s dětmi, nebo noclehárna. Do nich také poputuje dnešní zásilka potravin a Pavel Komárek už plní kufr dodávky čokoládovými tyčinkami, hrachovými polévkami i boloňskými omáčkami.

„Máme s potravinovou bankou smlouvu a jezdíme sem jednou dvakrát do měsíce,“ říká vedoucí organizační složky služeb prevence Eva Vetešníková. Zprostředkovaně se podle ní potravinová pomoc dostane až k tisícovce lidí v Mělníku a přilehlých obcích.

Ačkoli na chod sociálních služeb přispívá město, ministerstvo práce a sociálních věcí i Evropská unie prostřednictvím svých projektů, jídlo z potravinové banky je vítanou pomocí. „V azylovém domě na ně máme skladovací prostory, ale něco rozdám už cestou, až se zastavím třeba na obecním úřadě, kam také přicházejí lidé bez domova,“ říká Eva Vetešníková a vyráží zpět do Mělníka.

Vypadá to, že systém potravinových bank dobře funguje, když se ve skladu neustále točí jídlo a jeho odběratelé. Jenže toho jídla není zase tolik. Přiznávám, že i já jsem si představoval potravinovou banku jako hodně naditou spižírnu, vždyť neprodaných potravin musí být v každém hypermarketu víc než na pár igelitových pytlů. Sklad v Hostivaři ale spíš připomíná spižírnu před výplatou.

„Letos je to katastrofa a zatím nejhorší situace ze všech,“ komentuje to Věra Doušová. „Leden únor jsme ještě něco měli z Národní potravinové sbírky,“ naráží na akci z loňského listopadu, kdy lidé i firmy v celé republice vybrali na charitu 66 tun potravin, „ale od března je to hrozné. Nevím, jestli firmy začaly šetřit, ale ty, co nám dávaly hodně, nám teď dávají o moc míň.“

Evropská unie navíc podle ní ukončila projekt, v jehož rámci rozdělovala do členských zemí základní potraviny jako máslo, mouku nebo cukr. Než se napřesrok rozběhne jiný projekt, potravinové banky i jejich odběratelé musejí přečkat hluché období. Věra Doušová přiznává, že rozesílá i „žebrací“ dopisy do firem, aby jim vyřazené jídlo darovaly.

Ale v tom je právě problém. Darování potravin je pro obchodní řetězce a firmy jen charitou, almužnou, protože se jim ve skutečnosti nevyplatí. Z každého daru totiž musejí odvést patnáct procent DPH státu, zatímco jejich likvidace je skoro nic nestojí.

Pavel Komárek se tomu nediví. „Vy jako hospodář byste se choval podobně. Jestliže platíte ze zákona kafilerku a máte si zvolit, jestli to vyhodit a odečíst celé z daní, nebo to někomu darovat a patnáct procent zaplatit státu, tak to spíš vyhodíte.“

Navíc je to i nepraktické. „Je pravda, že současná legislativa nám přikazuje podepisovat darovací smlouvu na každou položku z darovaných potravin, což pro zaměstnance v hypermarketech představuje velkou administrativní zátěž,“ říká Pavla Hobíková, mluvčí řetězce Globus, který s bankami spolupracuje tři roky. Jaké množství neprodaných potravin musejí zlikvidovat, neupřesnila, nicméně považuje to za krajní řešení. Na prvním místě je zlevnění zboží, pokud se blíží doba spotřeby, potom nabídka potravinovým bankám.

„V případech, že se jedná o potraviny, které nejsou vhodné pro klienty bank, spolupracují naše hypermarkety například se zoologickými zahradami nebo zooparky, kde tyto potraviny mohou být ještě smysluplně využity.“

Věra Doušová věří, že ministerstvo financí navrhne výjimku, která by darované potraviny od daně osvobodila tak, jak je to běžné už ve třinácti zemích Evropské unie. Veronika Lukášová z tiskového oddělení ministerstva sice na dotaz Magazínu Práva uvedla, že se úřad touto záležitostí zabývá, ale s legislativní změnou momentálně nepočítá. Předsedkyně spolku ale spoléhá na svoje vyjednávače, kteří mají z ministerstva optimističtější náznaky…

Potravinové banky u nás každý rok rozdělí několik stovek tun potravin. Nepoměrně víc ale my sami vyhodíme do koše, protože jídlo nestačíme včas sníst, nakupujeme ho příliš mnoho nebo máme pocit, že je nepoužitelné ještě v době, kdy by se upotřebit dalo. Asi žijeme v blahobytu, když si to můžeme dovolit. Na druhou stranu tu pořád jsou lidé, jimž by se naše přebytky hodily.