Kdy jste si naposledy koupila něco ve slevě?

Je to pár dní. Nakupuji pro rodinu potraviny a většinou si prohlédnu malé místečko mezi jogurty, kde je nabídka sýrů ve slevě. Ale jde o kvalitní sýry, které bych asi v plné ceně nekoupila. Co se týče potravin, dávám přednost přece jen kvalitě. Zlevněné zboží, zvlášť to k jídlu, pečlivě zkoumám.

Věra, kterou jste hrála v sitcomu Marta a Věra, má recept na přežití ve všech podmínkách. Je vám to blízké?

Myslím, že je to jeden z povahových rysů Věry, který je mi nejen blízký, ale i sympatický. Je to tak trošku naše národní vlastnost. Kdysi jsme s naším rodinným divadlem hráli ve švédském Národním divadle, pro krajany. Bylo nemyslitelné chtít třeba jeden jediný hřebík, aniž by byl objednán, přestože na místě byla početná skupina jevištních techniků. Češi umějí improvizovat. Často nic jiného nezbývá.

Já se teď nejvíc a nejradši nasměju s našimi dětmi. Baví mě sledovat jejich reakce a koukáme třeba rádi na komedie s naší babičkou Ivou.

Sitcom, ve kterém jste se sešli s Pavlem Liškou a Barborou Polákovou, byl pro vás novinkou…

Je to tak, že sitcom je specifický žánr, který má své zákonitosti a vyžaduje určitou řemeslnou zručnost. Je to velmi obtížná disciplína. To, co nakonec vypadá lehce, skrývá většinou hodiny práce. Nejen učení textu, ale i hledání charakteristiky postavy, pečlivá práce nad obsahem textu, pointování. Sitcom je u nás víceméně novým žánrem. Docela mě těšilo v něm hrát a chápala jsem to jako výzvu jej poznat.

„Příliš se nesvěřuji. V tom jsme si s maminkou podobné,“ tvrdí herečka Sabina Remundová.

„Příliš se nesvěřuji. V tom jsme si s maminkou podobné,“ tvrdí herečka Sabina Remundová.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

U čeho se nejvíce zasmějete vy?

Já se teď nejvíc a nejradši nasměju s našimi dětmi. Baví mě sledovat jejich reakce a koukáme třeba rádi na komedie s naší babičkou Ivou. Spousta lidí i naše děti znají zpaměti celé pasáže těch krásných, řekla bych už téměř kultovních českých filmů, jako je třeba: Marečku, podejte mi pero!, Což takhle dát si špenát nebo Pane, vy jste vdova! Asi mě nikdy neomrzí.

Máte oblíbený vtip?

Já si vtipy nepamatuju a neumím je ani moc vyprávět. Ale trošku je to věc tréninku, tak se to s dětmi zkoušíme naučit. Víc mě baví poslouchat legrační vyprávění. Napadá mě Jirka Lábus. Jirka je nejen jeden z našich nejlepších herců, ale i báječný vypravěč.

V komediální roli Věry více než jinde vynikla vaše podoba s maminkou. Těší vás to? Nebo spíš zaskakuje?

Jak by mě to mohlo zaskakovat, když to často někdo zmiňuje? Jsme máma a dcera, jsme si podobné a jsme i v mnohém odlišné. A kdo pamatuje našeho tátu Slávka jako výborného herce, mám na mysli v některém ze starších filmů, určitě by našel podobu i s ním. Ty veliké kulaté oči mám spíš po něm. Upřímně, je to jedna z otázek, na kterou se ptají všichni pořád dokola, a není to důležité, myslím. Maminku mám moc ráda. To je to, co mě těší.

Jste po ní i v jiných věcech? V jakých?

Určitě, ale já vám taky všechno neprozradím. Jsem v civilu spíš plachá povaha, moc se nesvěřuji. Vidíte, zrovna v tom jsme si s maminkou podobné.

Kancelář a pouze tři herci stačili k natočení vtipného sitcomu Marta a Věra. Letos na jaře se v něm sešla s Pavlem Liškou a Barborou Polákovou.

Kancelář a pouze tři herci stačili k natočení vtipného sitcomu Marta a Věra. Letos na jaře se v něm sešla s Pavlem Liškou a Barborou Polákovou.

FOTO: archív ČT

Je naopak něco, v čem jste chtěla být jiná, a teď se přistihnete u toho, že to děláte jako maminka?

Ve schovávání věcí a všech možných předmětů. Můj muž legračně vždycky pronese, že nejlepší by bylo přistavit kontejner, a šup, už by to jelo.

V čem je vaše sestra Theodora, herečka a režisérka, jiná než vy?

Teď jsme spolu probíraly strasti kolem školství a plány, jak budou děti studovat dál, a ona řekla mezi řečí: Tak já jsem asi víc alternativní… - jestli tomu budete rozumět, ale hádám, že ano. Nevím, co bych vám chtěla ještě prozradit. Nic. To je tak křehké a intimní!

V seriálu Případy prvního oddělení jste hrála přísnou státní zástupkyni. Umíte taková být v běžném životě?

To umím. Jsem klidná a myslím celkem hodná osoba, ale jsou situace, kdy jsem přísná. Jako herec jsem většinou v podřízeném postavení autoritě režiséra a má to i svou logiku, ale znám tento vztah i z opačné strany.

Nelezete si na nervy je takový silný výraz. A když si polezeme, tak co? Pošleme se do pekel a nebudeme se bavit?

Žijete ve třígenerační vile, kde kromě vaší rodiny žije i vaše maminka a sestra. To není obvyklé. Jaké to má klady?

Nevím, co je obvyklé. Proč by nemělo být obvyklé, že rodina žije pohromadě? Že společnost dospěla až tam, že se členové jedné rodiny často nestýkají, nemají si co říct, že jsou staří členové rodin na obtíž? To nemá být obvyklé. Svědčí to o ubohosti, je to přinejmenším smutné. Vím, že na vině nejsou jednotlivci, kteří nemají často jinou možnost. V tomto je celý systém péče a pomoci zaostalý a společnost chudá.

Když chcete slyšet jednu z výhod, napadá mě, že naše malé děti viděly dědečka Slávka z našeho světa odcházet, viděly nás, jak mu jsme nablízku a mohly se s ním i rozloučit. Veliký vklad do života!

Se svou matkou Ivou Janžurovou se sešla v poněkud nahořklé komedii nizozemského autora Franka Houtappelse Na mělčině, kterou uvádí pražské Divadlo Kalich.

Se svou matkou Ivou Janžurovou se sešla v poněkud nahořklé komedii nizozemského autora Franka Houtappelse Na mělčině, kterou uvádí pražské Divadlo Kalich.

FOTO: archív Divadla Kalich

A jaké nevýhody?

Nejsme andělé ani bezchybní. Nevýhody, chyby a slabosti jsou s námi také a my je řešíme, jak přicházejí. Detailně vám je ale vyjmenovávat nebudu.

Kromě toho máte i společné rodinné divadlo. Vážně si nelezete na nervy?

„Nelezete na nervy“ je takový silný výraz. I s touhle otázkou přicházíte už několikátá. A když si polezeme, tak co? Pošleme se do pekel a nebudeme se bavit? Řešíme případné neshody operativně a hlavně na nějaké úrovni, kterou nám, naštěstí, naši rodiče vštípili.

Píšete nový scénář. O čem?

Poslední dobou mám hodně rozhovorů pro noviny a časopisy, protože se víc objevuji ve filmu a televizi a je tak trochu mou povinností rozhovor udělat, i kdybych třeba nechtěla. Vždycky se závěrem objeví tahle otázka.

Chce se mi vykřiknout něco v tom smyslu, že kdybych tady neseděla a nepovídala, měla bych čas psát. Ale zakousnu ten výkřik a snažím se se ctí a upřímně odpovídat. Říkám si, je to takové cvičení, etuda, třídím si myšlenky. Soustředěný čas na psaní přijde a o čem píšu, neprozrazuji vůbec nikomu.

Máte v záloze nějaké téma, kterého jste se ještě nedotkla, ale přitahuje vás?

Příběhů a témat je veliký přetlak. Dokonce dostávám náměty i od neznámých lidí. Všechno, co jsem doposud psala, v mé hlavě tak dlouho pracovalo, až jakoby uzrálo a poměrně rychle jsem pak dokázala příběh převést na papír. Nejdůležitější je najít ničím nepřerušovaný čas a soustředění.

S dětmi Adélou a Vincentem. „Mají v sobě podhoubí, které by mohlo vést k uměleckému povolání. Zatím však k tomu s manželem nezaujímáme žádné stanovisko,“ říká o nich.

S dětmi Adélou a Vincentem. „Mají v sobě podhoubí, které by mohlo vést k uměleckému povolání. Zatím však k tomu s manželem nezaujímáme žádné stanovisko,“ říká o nich.

FOTO: ČTK

A co téma workoholismu? Narážím na skutečnost, že váš muž (architekt a scénograf Adam Pitra - pozn. red.) je velmi vytížen.

Na to si nestěžujeme ani jeden. Jsme rádi, že máme práci, a je jen na nás, jak společně najdeme mezi ní a rodinou rovnováhu. Předně jsme oba zvyklí hodně a prakticky stále pracovat a často ani nečekat pomoc. Organizuji si odpočinek s našimi dětmi, který se ale stává, třeba v případě lyžování, velmi aktivním. Dvě děti a všechny ty lyže a boty! A já, samozřejmě. Letos jsem se po několika hodinách v přezkáčích nejvíc těšila na jízdu lanovkou.

Děti máte dvě, Vincenta a Adélu. Projevují komediantské sklony?

Můj muž si, než jsme spolu začali chodit, prý říkal: „Hlavně ne herečku, a už vůbec ne blond!“. No vidíte, a tak hezky se mu to předsevzetí vymknulo. I on má velmi břitký sarkastický humor, i když k herectví nemá absolutně vlohy. Obě děti mají jisté předpoklady, které by mohly být podhoubím pro některé z uměleckých povolání. Nezaujímáme k tomu zatím žádná stanoviska.

Vinci je zdatný matematik, pečlivě rýsuje, technicky mu to pálí. Adinka krásně maluje, hraje na klavír, učí se zpívat, je velmi empatická a laskavá, ale má i velmi silný projev. Umím si ji představit třeba jako operní pěvkyni. Zatím je honíme po kurtě na tenise, plavou, všemožně je tužíme a učíme.

Trošku už spolu i obchodujeme. Myslím, že za rok už to bude ve stylu: Tak já ti udělám svíčkovou, a ty mi pomůžeš s počítačem, jo? Jakým směrem se v životě vydají, se teprve uvidí. Snažíme se jim pomáhat jako všichni milující rodiče.