Není to zbytečné riziko? Nestačilo by pozvat si horolezce po jejich návratu do studia?

Už dlouho jsem o podobnou příležitost stála. Chci posluchačům přiblížit realitu, ukázat, jak to na takové expedici doopravdy vypadá. Spousta horolezců je mytizovaných a heroizovaných. O některých věcech horolezci vůbec nemluví, úmyslně. Když stoupáte do základního tábora, každý ukazuje krásné štíty a výhledy, ale té cestě se říká shit road. Ne proto, že by byla špatná, ale kvůli nepořádku kolem. Nechci nikomu ubírat ani přidávat, chci ukázat, jak to vypadá v reálu. Když se tohle povede alespoň v náznaku, budu spokojená.

Co vezete s sebou, aby se to povedlo?

Nahrávací zařízení, laptop, satelitní anténu, solární nabíječky, redukce, dráty a náhradní baterie… To je asi tak ve zkratce to nejnutnější, aby vše fungovalo, jak si představuju, což nikdy nebude, a je potřeba se s tím smířit. (Rozhovor proběhl před odjezdem – pozn. red.)

Vy s horolezci na vrchol nepůjdete, jak budete vědět, co se tam děje?

Budeme komunikovat vysílačkami.

Protože nejsem v lezení úplný nováček, tak něco už znám. Věřím tomu, že dojmy budou daleko ostřejší

Zatímco oni půjdou na vrchol, vy zůstanete v táboře. Co tam budete celé dny dělat?

Svoji práci. Budu muset dobíjet baterie do laptopu, foťáků, nahrávacích přístrojů, čelovek, na vytápění bot, do lampiček a mnoho dalších drobností, které v tamních podmínkách zaberou spousty času. Je potřeba rozbalit solární panely, postavit elektrocentrálu, hlídat to, vymyslet, co natočím, natočit to, nastříhat. Musím najít místo, odkud budu vysílat zvuk a posílat do Prahy. Může se stát, že ve stínu hor můj vysílač neuvidí na satelitní družici, takže s tím budu muset někam jít. Třeba to nebude přímo v campu, ale někde celkem daleko. Když budou podmínky dobré, půjdu se podívat trochu výš.

Už víte, kolik v táboře bude lidí?

Nevím, ale letos je šedesát let od prvního výstupu na K2, takže tam možná bude narváno. Předpokládám, že padesát až sto lidí tam bude.

Už jste někdy byla tak dlouho v podobných podmínkách?

Takhle dlouho ne.

Víte třeba, jak se tam budete mýt?

To nevím. Beru si takovou šikovnou věc, která se dá použít jako šampon, mýdlo, prášek na praní. To mám vyzkoušené. Když budu mít štěstí a trochu teplé vody, abych se mohla ve škopku umýt, rovnou si v té vodě přeperu. Trochu se bojím, jak si tam zvládnu umýt vlasy, které mám do pasu.

Horolezci se v těchto dnech vrátili z Peru, kde se aklimatizovali. Vy jste se nějak připravovala?

Ráda bych se připravovala stejně jako kluci, ale ono to moc nejde. Musím chodit do práce, starat se o dceru, snažím se pomáhat mamince. Stejně tak se po návratu nemůžu sebrat a odjet do lázní. Jakmile se vrátím, musím sednout za knipl a vysílat. Ale nejsem horolezkyně, nepřipravuju se na vrchol. Snažím se připravit tak, abych tam nezkolabovala.

To je jak?

Běhám občas pět, někdy deset kilometrů, i když běhání úplně nesnáším. Jsou dny, kdy se mi běží skvěle a běžela bych klidně dvacet, a jindy se do toho nutím, nejde mi to a ani z toho nemám žádné potěšení. Někdy nejdu vůbec. Když byli kluci v Peru, byla jsem trénovat v Rakousku na Grossglockneru.

Budete se v Pákistánu pohybovat zahalená?

To je nezbytnost. V samotném táboře už to nebude potřeba, ale v Islámábádu a ve Skardu, což je malé městečko, kam přiletíme a odkud budeme pokračovat džípy, nemůžu po ulicích kráčet jen tak svobodně. V malých městech a na venkově na ulici prý skoro nepotkáte ženu. Shodou okolností jsem se o tom bavila s naší vynikající horolezkyní Soňou Boštíkovou. Vyprávěla, že když se ocitli zcela mimo vesnice a pákistánský kuchař jim připravil jídlo, postavil jí ho na kameny. Neexistovalo, aby jedla společně s muži.

A jak jste to vyřešila?

Mám větší šátek a náš styčný důstojník mi slíbil, že v Islámábádu půjdeme koupit ještě nějakou delší halenu. Zvýrazněné boky a poprsí v podhůří Himálaje prostě neletí.

Lucie Výborná a dvojice dokumentaristů odjela ve středu 2. července spolu s horolezci Radkem Jarošem, Petrem Maškem, Janem Trávníčkem a Martinem Havlenou na pětitýdenní expedici do Pákistánu. Radek Jaroš chce v doprovodu kolegů zdolat nejvyšší horu Pákistánu a druhou nejvyšší horu světa K2 (8611 m) v pohoří Karákóram.
Radek Jaroš, který leze bez kyslíku a výškových nosičů, pokořil zatím třináct osmitisícovek. K tomu, aby získal tzv. Korunu Himálaje, musí zdolat ještě poslední K2, o což se v minulosti již čtyřikrát neúspěšně pokusil. Pokud na K2 na popáté vystoupá, stane se prvním Čechem a patnáctým horolezcem světa, kterému se podařilo zdolat všech čtrnáct osmitisícovek. Obdivuhodné by to bylo o to více, že před dvěma lety při sestupu z himálajské Annapurny (8091 m) omrzl a následně přišel o jedenáct článků prstů na obou nohách.
 

Radek Jaroš

FOTO: archív Radka Jaroše

Vy sama lezete, co člověka žene do výšek?

Já jsem pískař, lezu hlavně v Adršpachu a občas v Českém ráji, jsou tam nádherné cesty. Lezení je samo o sobě krásné… Stejně jako pohledy z výšky. Mám ráda, když hora není úplně plochá, třeba Mont Blanc má na vrcholu skoro až náměstíčko. Jsou hory, kde stojíte na vrcholu a víte, že vpravo je propast, vlevo je propast a před vámi i za vámi taky. Stojíte na malinkém místě, všechno pod vámi ztichne. Úžasné. Ale já můžu mluvit jen o výšce kolem 5000 metrů. Jak si připadají horolezci devět kilometrů vysoko nad zemí, netuším.

Jak se člověk cítí při vysokohorském výstupu?

Asi jak kdo… Nechci si hrát na velkou horolezkyni, já tam opravdu jedu primárně pracovat. Moje aktuální největší lezecká ambice je nepřekážet. Neodpustila bych si, kdyby kvůli mé lehkomyslnosti kluci přišli o dva dny pěkného počasí a nevyšli by nahoru. Jedu dělat svoji práci, a pokud se mi podaří podívat se trochu výš, budu samozřejmě ráda.

Pokud by vylezli K2 s kyslíkem, výšku hory by to pomyslně snížilo zhruba o dva kilometry

Zdolala jste Mont Blanc. Dokázala byste se otočit a vrátit se kousek pod vrcholem?

Nedávno jsem vedla hovor s jedním známým a on říkal, že ví, že by se dokázal otočit dvacet metrů pod vrcholem a vrátit se, že by mu o ten vrchol nešlo. Já si myslím, že by neměl soudit, kdo tam nebyl. Taky vám nemůžu říct, jaké to je ve výšce nad hranicí zóny smrti, což je sedm tisíc metrů, ale můžu mluvit o evropských horách a o Kavkazu.

Radek Jaroš a ostatní ze skupiny lezou bez kyslíku. Víte proč?

Pokud by vylezli K2 s kyslíkem, byl by to úctyhodný výkon, ale výšku hory by to pomyslně snížilo zhruba o dva kilometry.

Horolezcům se často naskytnou výhledy, o kterých mohou ostatní lidé jen snít.

Horolezcům se často naskytnou výhledy, o kterých mohou ostatní lidé jen snít.

FOTO: archiv Radka Jaroše

Proč se na vrcholy vyráží v noci?

Aby horolezci po dosažení vrcholu stihli sejít do nějakého z níže položených táborů za světla. Noční výstupy ale mají svůj půvab. Když jdete na frekventovanou horu a už před vámi někdo vyrazil, vidíte ve tmě jen čelovky. Vypadají jako andělé, kteří se vznášejí do nebe. To je moc krásné. Stejně jako když se den probouzí, svítá a vše kolem získává ostřejší kontury. Mění se barva sněhu, ledovce jsou oranžové, pak růžové, modré a nakonec se rozsvítí jako diamanty. To je veliká krása.

Napadlo vás, že byste se třeba nemusela vrátit?

Napadlo. Dokonce se mě editor v rádiu ptal, jestli už mám napsané nekrology těch čtyř horolezců. Když jsem odpověděla, že ne, odvětil: Vidíš, a my ten tvůj už napsaný máme. Nevím, do jaké míry to bylo míněno v žertu a do jaké šlo o pragmatické zpravodajské uvažování. Mě to pobavilo.

Je něco, na co se opravdu těšíte?

Když jedete někam do neznámého prostoru, fungujete lépe jako novinář. Je spousta vlivů, které se vás bytostně dotýkají. Protože nejsem v lezení úplný nováček, tak něco už znám. Věřím tomu, že dojmy budou daleko ostřejší, na to se opravdu těším, a pevně doufám, že se mi je podaří i solidním způsobem zpracovat. Zvědavost je obrovská a chuť vrátit se veliká.