„Raději píšu, než mluvím, takže dodneška třeba velmi ráda posílám dopisy. Nejsem ale žádný velký psavec, který texty hromadí v šuplíku, protože by bez práce nevydržel. Na to jsem líná anebo spíš už tak dost rozlítaná do všech stran. Různé povídky a příběhy jsem psala vždycky až tehdy, když to po mně někdo chtěl. Sedla jsem si, obvykle na poslední chvíli, a hned to bylo hotové,“ prozrazuje část svého literárního know-how sedmačtyřicetiletá absolventka Vysoké školy ekonomické v Praze Sára Saudková.

To nejlepší vzniká pod tlakem

Podobně fotografku takříkajíc nakopl ředitel nakladatelství, které si u Sáry vzpomínkovou knihu objednalo. Nejdřív se jí příliš nechtělo zavazovat k další aktivitě, ale nakonec si řekla: Proč ne? Jediné, co několikanásobnou mámu v práci trochu brzdí, je chod velké rodiny, takže bývá odkázána na útržky volného času, které se naskytnou třeba při čekání na děti. „Když je doprovázím na kroužky, beru s sebou notebook a zapadnu někam do kavárny a píšu. A nalévám se kávou a baštím a všelijak rozmařile od toho odbíhám a rozptyluji se.

Těším se, že až vypadnu někam na dovolenou nebo vyexpeduji smečku na prázdniny, tak se do toho v klidu pustím naplno. Ale mně se beztak asi nejlépe píše pod tlakem. Jsem už na to zvyklá. Myšlenky se mi pak rojí v hlavě úplně samy, zvlášť když mi při tom pomáhá život sám. Vím, že to může znít velkohubě, ale do těch písmen a slov vkládáte vlastní zkušenosti a bolesti a vášně a tajnosti… Při psaní to všechno vlastně vidím před sebou a myslím, že na mě v tu chvíli musí být komický pohled,“ usmívá se známá fotografka.

FOTO: Petr Horník, Právo

Na své dětství, které v knize líčí, se nevyptává pamětníků, ale popisuje ho po svém, očima malé holčičky, která ještě nemá životní nadhled. „Mládí zase vidím z pozice naivní a posedlé holky z venkova,“ říká Sára, která se už ve svém vyprávění dostala do čtvrté dekády života. Upozorňuje však, že nejde čistě o autobiografii. „Míchám do toho i hodně fantazie a fikce, ale všechno je nanejvýš realistické a reálné.“

Jako skříň plná krámů

Noření do vzpomínek přirovnává k otevírání starých skříní nacpaných k prasknutí. „Vybaví se vám něco, o čem jste si byla jista, že už jste dávno zapomněla, a najednou se na vás sesypou hromady dalších vzpomínek a detailů. Úžasné. Jako když otevřete naditou skříň, ze které chcete vytáhnout jedinou věc.

Jenže sotva se o to pokusíte, vyvalí se na vás všechny ty kabáty a košile a klobouky a punčochy a střevíce a sukně a korálky a podvazky a šátky a pitomosti a krámy na vyhození a staré dopisy a utržené knoflíky… A najednou máte možnost si v tom udělat pořádek. Jednou provždy,“ otevírá Sára své pocity při psaní s tím, že do určité míry je pro ni práce na knize příjemná forma terapie.

S nakladatelstvím je fotografka domluvená, že nebude tlačit na pilu. Kdy knihu dokončím, záleží na mně. Žádný termín mě nezavazuje.

S nakladatelstvím je fotografka domluvená, že nebude tlačit na pilu. „Kdy knihu dokončím, záleží na mně. Žádný termín mě nezavazuje.”

FOTO: Petr Horník, Právo

„V tom, co popisuji, jsem k sobě hodně nelítostná a neomalená, ale zároveň ve své syrovosti i velice malebná a něžná. Romantika tu však nemá příliš mnoho místa. Na to jsem už dost velká holka, abych dokázala vidět svět střízlivě a dopřála si s rozkoší dávku jízlivosti a ironie. Často řeším dilema, kam až dokážu zajít a neublížit. Naštěstí je moje paměť příjemně omezená a mnohé je rozmazané nebo se z ní milosrdně vypařilo.“

Lidem, o kterých se zmiňuje, ale raději změnila jména, nebo jim v knize žádná nedala. „Kdo zná naši rodinu a kdo zná mě, tak bude vědět, ale nemyslím si, že bych chtěla někoho ranit nebo se na někom hojit. Jsem ráda za svůj život i za to, koho jsem potkala a co jsem zažila. To všechno mě vždycky někam posunulo.

Necítím hořkost ani vztek. Snad jen lítost, když jsem něco nestačila udělat nebo říct. Ale v podstatě všechny mé kroky, ty dobré i ty nepovedené, byly správné. Pokud jsem k někomu opravdu neomaleně otevřená, tak jsem to já. A já to snesu.“