„Už kvůli němu jsem chtěla firmu udržet, protože se vlastně zabil z přepracovanosti,“ vzpomíná Jarmila Mrázková z Otrokovic na okamžik, kdy ve svých sedmadvaceti letech ovdověla. Manžel, který coby podnikatel v rozjezdu řešil složitou zakázku, upadl do mikrospánku a na dálnici vjel do protisměru.

U pásu zůstat nechtěla

Paní Jarmila se za pochodu musela začít učit, z čeho všeho kromě podvozku a kabiny je postavený náklaďák, aby mohla objednávat materiál.

Zůstalo se mnou dobré jádro, ti, kteří to nevzdali a věřili, že firma přežije. Jak už to bývá - když se loď potápěla, někteří mě opustili.Jarmila Mrázková

„Zůstalo se mnou dobré jádro, ti, kteří to nevzdali a věřili, že firma přežije. Jak už to bývá - když se loď potápěla, někteří mě opustili. Podnik byl v začátcích a zatížen půjčkami, ale měl dobře našlápnuto, jenom potřeboval správné vedení,“ vypráví absolventka kožařské průmyslovky ve Zlíně, která se vystudovanému oboru věnovala pouze rok, kdy pracovala v tehdejším Svitu u pásu. „Byla to dobrá škola života, protože jsem si uvědomila, co rozhodně nechci dělat a že se chci posunout někam dál.“

„I když máte den blbec, musíte si říkat, že se to vyčistí a bude zase dobře,“ prozrazuje svůj recept na pozitivní myšlení paní Jarmila.

„I když máte den blbec, musíte si říkat, že se to vyčistí a bude zase dobře,“ prozrazuje svůj recept na pozitivní myšlení paní Jarmila.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Technické obory, ke kterým ve škole přičichla, se jí však později po převzetí firmy také hodily. Nejdřív ale ještě nějaký čas pracovala jako barmanka a recepční v hotelu, až ji maminka jako daňová poradkyně zlákala k sobě. „Zjistila jsem, že mě to baví, takže dodnes vedu účetnictví i jiným firmám.“ Na postu ekonomky také původně fungovala v manželově společnosti.

„Karel byl velmi aktivní člověk, strojní inženýr, který chtěl podnikat v technickém oboru. Viděl, že po nástavbách je poptávka a zároveň firem na jejich výrobu je málo. Nebylo to ale nic jednoduchého. Musel nejdřív obejít prodejce podvozků a někoho přesvědčit, aby si nechal vybudovat nástavbu, která pak musela jít do státní zkušebny. Teprve pak dostal osvědčení od ministerstva dopravy, že může provádět montáže a zápisy do technických průkazů.“

Smrt manžela ji nastartovala

Jedna z prvních velkých zakázek stála podle paní Jarmily jejího manžela život. „Téměř na koleně navrhoval a vytvářel auto pro firmu na výrobu skel. Byla to skříňová nástavba s vestavěnými pulty, sedačkou, ledničkou a dalšími díly, která měla sloužit jako prodejní a výstavní stánek. V době, kdy byl z toho hodně nevyspalý, měl jet do Prahy na prezentaci a já jsem měla jet s ním, jenže shodou okolností jsem onemocněla.“

Protože se jí muž z cesty nevrátil, musela si poradit sama a v práci pro firmu nakonec našla způsob, jak se s tragédií vypořádat. S odstupem času dokonce hovoří o tom, že ji manželova smrt nastartovala. Jejich svazek byl bezdětný, a tak měla dost času věnovat se podnikání. „V takové životní situaci je práce to nejlepší, protože vám myšlenky posune někam jinam. A ze všeho nejdůležitější je pozitivní myšlení. I když máte den blbec, musíte si říkat, že se to vyčistí a bude zase dobře.“

Obklopila se spolehlivými a technicky zaměřenými lidmi a sama se nově ujala hlavně papírování a běhání po úřadech. Podnik, který momentálně sídlí u vlakového nádraží ve Vizovicích, má sedm zaměstnanců. O tom, že to Jarmila Mrázková vzala za správný konec, svědčí i uznání, které získala loni na podzim. V soutěži Ocenění českých podnikatelek skončila na druhém místě v kategorii Malá společnost. Za dobu své existence provedla MOVANA na devět set nástaveb hlavně pro klienty z regionu.

Dětem firmu nutit nebude

„Žádná zakázka není úplně stejná, což je jedna z věcí, které mě pracovně naplňují. Nevydržela bych ve stereotypu,“ prozrazuje paní Jarmila s tím, že lehká míra stresu je pro ni naopak žádoucí. Po počátečním zápřahu, který odnesla problémy se slinivkou, si řekla, že by nerada dopadla jako její první manžel a že nechce položit život na oltář podnikání.

„Dřív jsem měla pocit, že u všeho musím být, ale postupně jsem převedla zodpovědnost i na ostatní, aby se ke mně dostávalo jenom to nejnutnější,“ říká dnes spokojeně dvaačtyřicetiletá maminka dvou dětí, které se narodily z jejího druhého, dnes už také bývalého, manželství. „Hodně pracuji z domova, věnuji se i sama sobě, cvičím jógu a zabývám se zdravou výživou. Teď se s kamarádkou chystám na kurz, kde se naučíme vařit zdravě bez éček. Kromě toho děláme s přítelem třeba domácí sirupy, na chatě pěstujeme zeleninu a bylinky. Už se těším, až letos půjdeme na černý bez.“

O tom, komu firmu jednou předá, zatím nepřemýšlí. Jedenáctiletý syn má blíž k vlakům než k náklaďákům a chce být strojvedoucím. A šestiletá dcera? Ta chce být zase modelkou nebo výtvarnicí.

„Pavlík prohlašuje, že z firmy udělá vagónku. Když se dozvěděl, že jsme se přestěhovali k nádraží, napadlo ho, že bude v areálu přestavovat vlaky, takže podnikatelský záměr by byl,“ usmívá se Jarmila Mrázková, která podle svých slov na syna nechce tlačit. „V mnoha firmách, kde majitelé zaměstnali své děti, mi připadalo, že je trochu znásilňují. Své děti nechám jít jejich vlastní cestou.“

Stůl ze šrotu má na zahradě

Jednatřicetiletá absolventka marketingu a managementu na Slezské univerzitě v Opavě Renata Klimentová mě hrdě provází svým kovovým královstvím. Zároveň se několikrát omluví za nepořádek, čemuž se ale musím pousmát, protože co jiného by člověk čekal ve sběrně, že? „Budete se divit, ale pro nás platí přísná pravidla a nikdy nevíme, kdy přijde kontrola,“ vysvětluje mi s tím, že třeba za trochu rozlitého oleje z motoru může její firma zaplatit tučnou pokutu.

V mnohém by Renata Klimentová dokázala své zaměstnance zastoupit, ale manipulaci s těžkým kovovým odpadem přenechává povolanějším.

V mnohém by Renata Klimentová dokázala své zaměstnance zastoupit, ale manipulaci s těžkým kovovým odpadem přenechává povolanějším.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Renata se po smrti tatínka před sedmi lety rozhodla navázat na rodinnou tradici a vybudovala společnost KM-KOV, která sídlí v Bruntálu a její tři pobočky najdete také v Břidličné, Horním Benešově a Vrbně pod Pradědem. Nezabývá se pouze výkupem kovových odpadů, ale také jejich zpracováním. „Když jsou zaměstnanci na dovolené, přijdu stříhat kabely nebo vykupovat. Nejdřív jsem se ale musela naučit rozeznat, co je hliník a co měď,“ usmívá se mladá podnikatelka, která v předchozí firmě svého otce působila jako účetní.

„Když jsem začínala podnikat na vlastní pěst, hodně zákazníků se divilo: Co tady děláte?“ naráží na své mládí a hlavně na to, že se jako pohledná žena k hromadám starého železa příliš nehodí. Sama koneckonců přiznává, že náklaďák s mechanickým ramenem, kterým se na dvoře přehrabuje odpad, by ovládat vůbec nedokázala a vysokozdvižným vozíkem zvládla popojet jedině dopředu. „Proto zajišťuji hlavně kontakt s klienty, mezi které patří i firmy likvidující staré provozy. Musím přijet na místo, všechno nafotit, ukázat klukům u nás ve firmě, aby řekli, kolik by to stálo, a nakonec akci zorganizovat.“

Vykoupený a zpracovaný kov dodávají do ostravských hutí, ale kupříkladu zánovní stroje ještě předtím nabídnou k prodeji. Někdy si Renata ze šrotu vybere i něco pro sebe. „Na zahradě mám litinový stolek a staré konve a kyblíky, které natřu a používám jako květináče. Mamka, která ve firmě taky pracuje, mi dokonce vybrala mosazný svícen, ale je to takový kýč, že ho mám pořád schovaný,“ prozrazuje energická majitelka firmy se čtrnácti zaměstnanci.

Na zlodějích prodělává

Má doma ocenění Výjimečná podnikatelka, ale i ona přiznává, že s tím má občas chuť praštit. To, že v začátcích trávila i kvůli obíhání úřadů v práci až čtrnáct hodin denně, by ještě překonala. Naštvat ji ale dokážou byrokratické překážky, nad nimiž jí zůstává rozum stát. „V nevyužitých halách v areálu sběrny jsme chtěli udělat ekologickou likvidaci vozidel. Vyřídila jsem si projekt za třicet tisíc, jenže pak mi oznámili, že to není v souladu s územním plánem, který tady povoluje jenom provozovny typu potravin nebo kadeřnictví.“

Papírů má majitelka firmy KM-KOV plnou kancelář. „Nejradši ale pracuji se zákazníky,“ přiznává s tím, že úřední záležitosti často nechává na poslední chvíli.

Papírů má majitelka firmy KM-KOV plnou kancelář. „Nejradši ale pracuji se zákazníky,“ přiznává s tím, že úřední záležitosti často nechává na poslední chvíli.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Kromě nutnosti dobře hospodařit a mít stále k dispozici finanční rezervu třeba na nákup nových pneumatik nebo ramene k náklaďáku, které vyjde na milión, je pro ni nejtěžší získat si zákazníky. „Konkurence je veliká a jenom v Bruntále je nás dohromady pět.“ Přestože jde o kraj s nejvyšší nezaměstnaností v republice, Renata nemá velké zkušenosti se zloději kovů. „Je ale pravda, že nový okap, který zloděj pomačká a zašpiní, od ostatního sběru nerozeznáte,“ připouští s tím, že na kradených věcech, o které se později začala zajímat policie, už nějakou tu stokorunu přece jenom prodělala.

„Jednou jsem vykoupila starý měděný plech, který už oxidací zezelenal. Byla to taková dvoukilová placka. Jenže pak se zjistilo, že je to střecha z grilu. Jindy se zase o děravý plechový sud, který k nám někdo přivezl, vzápětí přihlásil jeho majitel. Jsou zkrátka věci, u kterých nepoznám, že můžou být kradené, kdežto u pohřebních uren, poklopů z kanálů nebo dopravních značek je to jasné,“ líčí Renata Klimentová složitost situace.

Kdo je na tom existenčně hodně špatně, doufá, že za odpad dostane alespoň pár korun. „Doveze tři kila železa a nahlas začne počítat, jestli mu to vyjde na pět korun. Jedna paní mi dokonce přinesla dvoukilový tlakový hrnec z hliníku, za který dostala padesátikorunu. Potřebovala ji, aby mohla koupit mléko,“ popisuje smutnější stránku své práce dosud svobodná podnikatelka, která si ráda zajde zacvičit nebo vyjede na dovolenou do světa.

Koneckonců obří mapu světa má i ve své kanceláři, kde se věnuje papírování. „Chystám se do ní zapichovat špendlíky, kde všude už jsem byla.“

Manžel měl čich na lidi

Když manžel Aleny Drašnarové dostal v padesáti letech na zahraniční služební cestě infarkt a zemřel, byl už jeho podnik E. M. T. dobře rozjetý. Paní Alena tak po dvou mateřských dovolených a s nulovými znalostmi o náhradních dílech k nákladním automobilům naskočila do fungující firmy, kterou už dvanáct let vede. Loni dokonce získala druhé místo v soutěži Ocenění českých podnikatelek v kategorii Velká společnost.

„Mým největším zájmem byly v té době děti, ale rychle jsem se zorientovala v ekonomických věcech a převzala řízení. Netušila jsem, do čeho jdu, protože jsem nikdy neseděla ve vrcholovém managementu, ale pomohlo mi, že jsem se vyznala v účetnictví,“ říká dnes třiapadesátiletá vystudovaná ekonomka, která dřív pracovala v podniku Vojenské stavby. Hlavní změna při převzetí E. M. T. pro ni spočívala v tom, že se musela naučit pracovat s padesáti lidmi.

„Než jsme došli na konec, nevěděla jsem, co bylo na začátku,“ vzpomíná Alena Drašnarová na svou počáteční snahu poznat ve skladu, s čím její firma vlastně obchoduje.

„Než jsme došli na konec, nevěděla jsem, co bylo na začátku,“ vzpomíná Alena Drašnarová na svou počáteční snahu poznat ve skladu, s čím její firma vlastně obchoduje.

FOTO: Milan Malíček, Právo

„Naštěstí manžel měl čich na spolupracovníky a dovedl si vybrat takové, kteří jsou s námi doteď,“ pochvaluje si paní Alena. Řady zaměstnanců navíc před časem posílila i její sedmadvacetiletá dcera Petra Legátová, která pracuje na ekonomickém úseku. Ve vztahu k autům jsou na tom s maminkou podobně, jen Petra si udělala řidičák o mnoho let dříve. Snahy obou žen proniknout do problematiky náhradních dílů byly marné.

„Prošla jsem se skladem a nechala si vyložit, co všechno tam máme, jenže než jsme došli na konec, nevěděla jsem, co bylo na začátku. Podle mě jsou to věci vysoce mužského charakteru a nevidím důvod, proč bych se měla vyznat v náhradních dílech. Nemám potřebu to zvládnout, protože mám na to lidi, kteří jsou ve svém oboru machři. Své poslání vidím v tom, abych zabezpečovala chod a zázemí firmy,“ vysvětluje svůj přístup paní Alena, která svým zaměstnancům dopřává všechny představitelné benefity od stravenek přes bezúročné půjčky až po příspěvky na sport a kulturu.

Naštěstí umím odpočívat

I když byla v roce 2002 postavena před hotovou věc a podle svých slov by se dobrovolně do vlastního byznysu nepustila, nikdy by ji nenapadlo firmu prodat. „Už vzhledem k tomu, že to bylo manželovo vymodlené dítě, něco, čemu věnoval strašně moc času, z devadesáti procent na úkor rodiny. Myslím si, že za jeho smrt může přepracovanost, protože patřil k těm, kteří neumějí odpočívat. Kdykoli jsme přijeli někam na dovolenou, ještě jsme ani nevybalili a on už se sháněl po internetovém připojení.

Sama jsem období po jeho smrti také zdravotně odnesla, ale bylo to spíš kvůli celkové situaci. Mladší dcera šla do první třídy, měli jsme rozestavěný dům a přebírala jsem firmu, o které jsem toho příliš nevěděla. Na rozdíl od manžela ale umím vypnout. Pravidelně cvičím v posilovně, v zimě lyžuji, v létě chodím po horách a každý den se psem na procházky. Mám ráda aktivní život,“ tvrdí o sobě rodilá Slovenka, jejíž podnik sídlí v Modleticích u Prahy, hned u dálnice D 1.

Tým lidí, na které se může spolehnout, před několika lety posílila její starší dcera Petra Legátová.

Tým lidí, na které se může spolehnout, před několika lety posílila její starší dcera Petra Legátová.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Dobu dovolené ctí i u svých zaměstnanců, které neobtěžuje zbytečnými telefonáty, ačkoli sama je na příjmu neustále. „Co může počkat, se prostě odloží,“ vysvětluje jednoduchý princip, který zapadá do celkové strategie firmy, v níž byste s direktivním způsobem řízení narazili. Petra Legátová k tomu dodává: „Na všem se domlouváme na poradách a řešíme problémy společně. Že se po tátově smrti nikdo nezalekl nejistoty a neodešel, že nás všichni naopak podrželi, je důkazem toho, že to neděláme špatně.“