Nedávno jste byla vidět v televizi jako reportérka v krimiseriálu Případy prvního oddělení. Jaké to bylo dostat se do role té, co se ptá?

Měla jsem z reportáží trochu stres. Reportéři dokonale mluví na mikrofon v dokonalých větách. A to mi nejde. Jako povolání je to zajímavé, chce to dávku odvahy a inteligence, je to náročná práce. Ale já bych na to neměla žaludek. Dostat tu nejlepší zprávu znamená umět se prosadit a já hrozně nerada obtěžuju a otravuju. Asi nemám tak ostré lokty.

Cožpak v herectví se člověk nemusí umět prosadit? Máte takové štěstí, že dostáváte nabídky?

Tak to asi mám štěstí, protože nabídky dostávám. Ano, dávka štěstí tam bude, protože je mnoho skvělých herců na oblasti, kteří tam i zůstanou, přestože jsou vynikající. Já měla to štěstí, že mě si všimli.

Měly schopnosti od pánaboha a díky tomu mohly léčit. Musely se s nimi do jisté míry učit zacházet. A byla v tom i jistá oběť, neboť se říkalo, že ty ženy byly něčím prokleté.

Všimli si vás znovu i ve Zlíně, na scéně, kde jste kdysi začínala a kde nyní hrajete v představení Žítkovské bohyně. Jak se vám vracelo na místo vašich hereckých začátků?

Nečekala jsem, že mě tenhle návrat tak moc dostane. Vzhledem k práci v Praze jsem se vracela tak trochu s provinilým pocitem, že tam nemohu být naplno. Ale ono by to jinak nešlo. A tak mám skvělou alternaci, Hanu Briešťanskou, takže na zkoušky jsem jezdila dvakrát týdně. A stejně to bylo hektické.

Nicméně návrat to byl nádherný. I když jsem od mého odchodu ve Zlíně párkrát byla, teď jsem dostala klíčky od svého pokojíčku, odkud jsem ráno chodila na zkoušku. Z každého koutu na mě vyskakovaly obrazy a vzpomínky. Netušila jsem, jak strašně zvláštní pocit to bude.

Jste sentimentální?

Jsem. Strašně! A bojuju s tím, abych neupadala do nostalgie a lítosti. Ale na druhou stranu si to i trochu dopřávám. Koneckonců jsou to hezké vzpomínky. A ty vůně! Vůně místa vždy vyvolá vzpomínky nejspolehlivěji.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Role Dory Idesové, ve které se objevujete, je zvláštní. Znala jste příběh žítkovských bohyní?

Ano, znala. Četla jsem knihu, kde se popisuje jejich příběh.

Je to příběh inspirovaný skutečnými událostmi a postavami. Je podle vás o věcech mezi nebem a zemí nebo o babských povídačkách?

Přistupuju k tomu příběhu přes víru, která uzdravuje. Na tomhle základě žítkovské bohyně nebo, chcete-li léčitelky, působily. Kdo věří, že mu pomůže pilulka, má větší šanci na uzdravení nežli ten, kdo pochybuje.

Navíc žítkovské bohyně měly něco zvláštního, dar, co se dědil, takže bohyní se nemohl stát jen tak někdo. Měly schopnosti od pánaboha a díky tomu mohly léčit. Musely se s nimi do jisté míry učit zacházet. A byla v tom i jistá oběť, neboť se říkalo, že ty ženy byly něčím prokleté. Nebo že měly přinejmenším těžký osud.

Byla jste se na tom místě v Bílých Karpatech podívat?

Ano, na dva dny. Byla jsem tam těsně před Vánoci, a i když byla teplá zima, v Žítkové mě přivítaly stromy obalené jinovatkou. Nechtěla jsem místní rušit, chápu, že nejsou rádi, když je jezdí lidi okukovat. Ale na druhou stranu člověk má právo podívat se tam, kde ho to zajímá. Je to krásné a zvláštní místo v tom, že civilizace je odsud opravdu daleko. A já tam po hrozně dlouhé době spala asi dvanáct hodin. To už se mi dlouho nepodařilo!

Nežiju v izolovaném prostředí, ve kterém bych se nestýkala s muži. A lesba taky nejsem. I když proti ženám nic nemám.

Vítáte rostoucí zájem o esoteriku, potažmo psychosomatiku?

Ano, myslím, že je to dobře. Jsem přesvědčená, že mnoho chorob má původ v psychice. Jsou za nimi naše strachy a jiné osobní záležitosti. Je to velká alchymie a myslím, že s tématem bohyní to souvisí. Věřím na energie, které mohou člověku pomoci nebo ho mohou zablokovat. Jenom medikace často nepomůže. Já třeba měla v poslední době problémy s hlasem.

Ztráta hlasu, že by nemožnost něco vyslovit?

Někdy ano.

Idioti se jmenuje nová hra pražského Švandova divadla, kde hraje dívku Katrin (na snímku leží) spolu s Markem Pospíchalem, Patrikem Děrgelem a Martinou Krátkou.

Idioti se jmenuje nová hra pražského Švandova divadla, kde hraje dívku Katrin (na snímku leží) spolu s Markem Pospíchalem, Patrikem Děrgelem a Martinou Krátkou.

FOTO: Michal Hančovský

Neříkejte! Třeba jako paní Smrti ve hře Mein Kampf ve Švandově divadle vám pusa jede pěkně!

No právě proto se mi asi přihodilo to herectví.

Jako kompenzace?

Ano. Já si u toho strašně ulevuju. Nikdy jsem nebyla dítě v koutě, které by se stydělo, to ne, ale někdy mi dělá velký problém vyjádřit věci, které cítím. Jasně, už jsem trochu protřelejší než před deseti lety, kdy jsem s herectvím začínala. Ale se stále podvědomě srovnávám s kolegy herci, kteří jsou velmi výřeční. Možná že ve společnosti účetních bych byla za tu výřečnou dnes já. (směje se)

Ale je fakt, že i na střední škole, pokud jsem měla předstoupit před třídu a mluvit spatra, mi to nebylo příjemné. Mluvit před třídou, to ne, ale předvádět učitelský sbor, v tom jsem byla dobrá.

A dnes mluvíte na stovky diváků!

To mám ale daný text! Nemluvím sama za sebe. Vyjadřuje se autor a to mi hrozně ulevuje. Díky krásnému textu mohu vyjádřit, co cítím. Je to skvělá terapie.

Život plyne tak, jak plyne, měla jsem jiné plány, ale život mě zavál jinam. A ještě něco vám povím, nemám ráda výraz single.

Dobře, ale vraťme se k bohyním. Nemáte strach z toho, že se podobné psychické dary dají i zneužít?

Ano, psychické síly se dají zneužít a i pouhé špatné slovo může ublížit. Když třeba v první třídě řekne učitelka dítěti, že neumí zpívat, tak to klidně může fungovat jako prokletí.

Vám to asi neřekli, vy zpíváte ráda, nebo ne?

Ano, ale to byl jen příklad, jak se člověk může zablokovat. Pokud si člověk méně věří nebo je bojácnější, pak ho špatná slova opravdu mohou proklít.

Hrajete stále na klavír?

Málo. Já toho nechala ve čtvrté třídě. A pak na střední škole, při pohřbu mého strejdy, začala hrát moje sestřenice a já na sebe byla děsně naštvaná, že jsem to zabalila. Záviděla jsem jí. Pak jsem se k pianu dostala na vysoké, pak zase dlouho nic a teď si občas zahraju. Někdy třeba nemohu usnout, a místo abych se převalovala, jdu si zahrát.

Tak to máte tolerantní sousedy.

Koupila jsem si elektronický klavír, protože to znám z dětství, kdy sousedi ťukali, že už je to ruší. Hraju si do sluchátek.

Zvídavou televizní reportérku představovala v seriálu Případy prvního oddělení inspirovaném skutečnými kriminálními případy.

Zvídavou televizní reportérku představovala v seriálu Případy prvního oddělení inspirovaném skutečnými kriminálními případy.

FOTO: archív ČT

Osudy bohyň byly složité a často měly trable s muži. Rozčilují vás otázky, jak to, že nejste zadaná, když je vám přes třicet?

Ano, rozčilují. Řeknu vám to takhle. My teď ve Švandově divadle hrajeme hru Idioti. Na jednu zkoušku se přišla podívat psycholožka, která pracuje v ústavu pro mentálně postižené. Povídala nám o životě s nimi a vyprávěla i konkrétní historky. Třeba o dvojici, která se neustále vodí za ručičku a pusinkuje se, a pak zase o holčičce, která, když je vidí, pořád se ujišťuje: A nemusím mít kluka, že ne? Že nemusím? A takhle se snažím odpovídat já. Nemusím mít kluka, že ne? Život plyne tak, jak plyne, měla jsem jiné plány, ale život mě zavál jinam.

A ještě něco vám povím, nemám ráda výraz single. Je to nálepka. Nežiju v izolovaném prostředí, ve kterém bych se nestýkala s muži. A lesba taky nejsem. I když proti ženám nic nemám. Naopak, líbí se mi, a s Kristýnou Frejovou jsme dokonce hrály milenecký pár a vůbec nám to nevadilo!

Hrajete v představení Idioti o mentálně handicapovaných lidech. Jak se hraje tak obtížná role? Dustin Hoffmann kdysi chodil studovat autisty, aby jeho Rain Man byl věrohodný. Vy ne?

Ne, protože nechci nikoho okukovat. Hledali jsme na zkouškách s kolegy idiota v sobě. Nečekala jsem, že mě to téma tak osloví. Je pecka, jak se naše ega brání, jak nám dlouho trvá, než nám dokáže ukápnout slina. Ty kulturní nánosy máme ohromné. Kdysi jsem řešila svou nahotu v Menzelově filmu, tady musím odhodit mnohem víc. Úplně se uvolnit a dělat to, co zrovna teď chci a co se mi líbí. Je to šíleně těžké.

Nemohu se nezeptat, zda i vy v roli už sliníte.

Ještě úplně ne. Zatím jenom vydávám skřeky. Je těžké najít hranici, kdy přemýšlím jako moje postava Katrin, kdy jako její idiot a kdy jako herečka. To my, takzvaně normální lidé, jsme ti, co mají předsudky, a o tom je ta hra. O naučených společenských stereotypech.

V představení Cry, baby, cry hrajete sportovkyni Renatu posedlou výkonem. Je v ní nějaká část vás?

Velmi jsem se bránila tomu, aby v ní bylo něco ze mě. Brala jsem to jako herecký protiúkol. A pak jsem zjistila, že je to nejméně z poloviny ze mě. To mi přišlo vtipné. Spousta věcí se tam podvědomě dostala sama.

Takže jste taky na sebe tak náročná?

Asi ano. I když jsem i líná.

Rok 2006 pro ni znamenal obsazení do role Jarušky ve filmu Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále.

Rok 2006 pro ni znamenal obsazení do role Jarušky ve filmu Jiřího Menzela Obsluhoval jsem anglického krále.

FOTO: Bioscop

Ale tatínka snad máte, na rozdíl od Renaty, hodného, ne?

Mám. Pedantskou výchovou jsem neprošla. Naopak, já jako nejmladší ze tří sourozenců měla obrovskou svobodu.

Zmínila jste Kristýnu Frejovou, se kterou se přátelíte. Jak jste se sblížily, když jste každá tak jiná?

Každá jsme úplně jiná. Setkaly jsme se, což už bylo znamení, při hře Král Artur, kam nás ještě s Filipem Čapkou obsadila na letním festivalu ve Znojmě herečka a režisérka Jana Janěková. To ještě netušila, že já a Filip nastupujeme po prázdninách sem do Švandova divadla do angažmá, kde už působila Kristýna. Byla to náhoda? Každopádně to byly překrásné tři měsíce, práce i dovolená zároveň, kdy jsme se ohromně skamarádili. A trvá to dodnes.

Zmínily jsme se o roli paní Smrti, kterou hrajete v tragikomedii Mein Kampf. Jak jste ji ve svém věku pojala?

Tuhle roli jsem si užila, už kvůli dokonalému kostýmu, který té roli dost pomáhá.

Kostým evokuje mouchu. Smrt a moucha, to je opravdu zvláštní spojení.

To ano. Obojí obtěžuje, ne? Když jsme začínali zkoušet, nemohla jsem se dočkat, kdy už přijdu na řadu, vystupuju totiž až v druhé půli. Kroužila jsem kolem divadla jako ta moucha a pořád jsem se ptala, kdy už jako začnu zkoušet.

Tahle Smrt je abstraktní postava, a tak je v ní mnoho herecké svobody. Má velký nadhled a je už taková unavená, protože pořád po staletí musí vysvětlovat ty stejný kecy, jak to vlastně s tou smrtí chodí… Jenže pak najde takového zajímavého člověka, Hitler se jmenuje, který by jí vlastně mohl trochu pomoct. A taky že jo.

Chodíte na srazy obchodní akademie, kde jste kdysi maturovala?

Málo. Spíš nechodím. Posledních deset let, co se věnuju herectví, mi to prostě nevychází.

Za roli Maryši na prknech Městského divadla Zlín získala před pěti lety cenu Thálie. Na snímku s Josefem Kollerem.

Za roli Maryši na prknech Městského divadla Zlín získala před pěti lety cenu Thálie. Na snímku s Josefem Kollerem.

FOTO: archív Městského divadla Zlín

To máte velkou absenci. A já se chtěla zeptat, jestli se hodně lišíte od svých spolužaček.

Moje nejlepší kamarádka je zrovna ze střední školy. A myslíte kostýmky? No některé holky je nosí, jiné taky ne. Já je nosila v prváku na střední, to mě bavilo. Teď už vůbec.

Jste už od té doby hodně jinde?

Ano. I když jak v čem. Tehdy jsem se na úředničinu a tašku, kde budu mít spoustu důležitých dokumentů, těšila. Byla to velice naivní a pozérská představa. Kdybych těm číslům rozuměla, tak by to mělo své opodstatnění, ale já byla vždy spíš větroplach.