Jaký byl po téměř dvaceti letech návrat ke hraní?

Herectví se nezměnilo, změnila jsem se já. Nemám už zbytečný strach.

Vy jste dřív měla strach?!

Bála jsem se, abych nedělala chyby, abych nepřišla o práci, aby nepřestaly chodit nabídky, abych měla paní na hlídání, aby, aby… Od toho jsem jako stará baba osvobozená.

Je až legrační sledovat lidi, kteří se chovali fakt hodně hnusně a teď s tím mají problém.

Jaké byly reakce kolegů na váš návrat?

Mnozí jsou jistě překvapeni, asi si mysleli, že jsem mrtvá. Je až legrační sledovat lidi, kteří se chovali fakt hodně hnusně a teď s tím mají problém…

Jak ho řeší?

Buď člověk přizná paměť, nebo se tváří jako blbec bez paměti.

Návrat na filmové plátno: v komedii Modelky s. r. o. se představí jako majitelka modelingové agentury.

Návrat na filmové plátno: v komedii Modelky s. r. o. se představí jako majitelka modelingové agentury.

FOTO: Jiří Zídek

Zažila jste i příjemná překvapení?

Samozřejmě. Moji skvělí přátelé vydrželi. Byla i ta zcela nečekaná. Když mi Milan Hein zavolal, že má pro mě v Divadle Ungelt roli, zmohla jsem jen na dotaz, zda si nespletl číslo. Dojal mě i Ondřej Vetchý, který mě – aniž bychom se znali – doporučil režisérovi Případů 1. oddělení Danu Wlodarczykovi. Nebo citlivý Tomáš Magnusek se svým filmem Modelky, Janis Sidovský a Pavel Vítek, kteří se mě ujali ve světě médií.

U divadla není statečný charakter něco, co je hodně frekventované, ale přesto se našli kolegové, kteří se mi nebáli pomoct. Režisér Jaromír Pleskot mi nebojácně pomáhal i během vazby, Václav Knop mi nabídl práci v dabingu hned pár dnů po propuštění z Ruzyně, i když jsem ho varovala, že to může mít na jeho kariéru špatný vliv.

I špatné věci jednou skončí, ale člověk musí mít to štěstí, že se toho dožije.

S jakými pocity jste šla na první divadelní zkoušku do Ungeltu?

To ráno jsem propadla děsné panice. Ne z toho, že jsem zapomněla, jak se hraje divadlo, ale z toho, zda se nevzpěčuji osudu, zda mi už nebylo souzeno, že mám zatáhnout oponu a žít jinak. Zda to vytažení opony není moc velké vyskakování si.

FOTO: Milan Malíček, Právo

Ocitla jste se ve stejných vodách, které jste znala, nebo byly jiné?

Jiné – jsem stará a mám v životě nasbíráno. To není věc vrásek, ale toho, čím jsem prošla. Role, kterou v Ungeltu hraju, tomu odpovídá: stará svobodná matka, která je pro jediného syna ochotná udělat všechno. Navíc je to komedie, hlavní roli hraje šarmantní Francouzka, mám krásné kostýmy, co víc si může herečka v mém věku přát?

Asi před třiceti léty jsem dostal coby mladý herec kladenského divadla větší roli v jedné pražské televizní inscenaci a setkal jsem se v ní se slavnými kolegy, ke kterým jsem do té doby jen vzhlížel. Měl jsem před nimi velkou trému, kterou ještě umocnil fakt, že ne všichni z nich se ke mně tenkrát chovali kolegiálně a vstřícně.

Nejpřátelštější byla Regina Rázlová. Moc mi tenkrát pomohla. Vycítila mé rozpaky, o každé pauze si ke mně přisedla a vyptávala se mě na své někdejší kladenské kolegy. Nemusela, vůbec mě neznala. Ale stál jsem jí za to. Dnes jí to vracím. Nemusím. Stojí mi za to.

Když ji sleduji, jak zkouší, jako by těch dvacet let ani nebylo. Srší energií, nabízí nápady, oslňuje příkladnou dikcí, suverénně zvládá forte i piano. Je dobře, že se vrací na divadelní scénu. A těší mě, že právě na jevišti Ungeltu!

Milan Hein, ředitel Divadla Ungelt

Jako by se váš osud otočil…

Na tohle nevěřím. Říká se: zavřít můžou, pustit musí. I špatné věci jednou skončí, ale člověk musí mít to štěstí, že se toho dožije. A protože nikdo nevíme, kolik nám ten nahoře ještě vyměřil, všeho dobrého, co přijde, si užívám, jak to jen snesu.

V dramatizaci francouzského erotického románu Sidonie-Gabriely Colettové Kurtizána ji diváci uvidí na Letní scéně Divadla Ungelt.

V dramatizaci francouzského erotického románu Sidonie-Gabriely Colettové Kurtizána ji diváci uvidí na Letní scéně Divadla Ungelt.

FOTO: Marie Krbová

Já nevěřila, že se to ještě někdy obrátí. Jediný, kdo tomu věřil, byl můj muž (architekt a výtvarník Jindřich Santar /1923– 2012/ – pozn. aut). Celá léta mě držel nad vodou a říkal mi, že se ještě dožiju návratu. Pro mě byl návrat k hraní něčím naprosto absurdním. Byla jsem přesvědčená, že to říká jen proto, že mě miluje.

Chybělo vám herectví?

Když jsem měla velký absťák, pracovala jsem s ochotníky. Žila jsem jinak. V rámci psychohygieny jsem do divadel nechodila a nijak mě to netýralo. Nezajímalo mě to. Občas jsem si přečetla, co se v Národním hraje, a byla jsem ráda, že mě to nemusí zajímat.

Spravedlnost je prostě holka na soklu, co kouká na svět betonovýma očima.

Jak jste na tom se zdravím?

Mám teď jiný výdej energie a pro lékaře je někdy komplikované nastavit lékovou hladinu. To je všechno. Proč bych měla mluvit o sobě? Tolik lidí dnes a denně bojuje o život – infarkt, rakovina – a jsou stateční, nikdo o nich nepíše ani jim není přáno se u toho bavit.

Mám mluvit o roztroušené skleróze nebo bipolární poruše? Je mi dopřáno se teď radovat, a tak toho nahoře poslouchám a hákuju jako ostatní.

Jak se učíte texty?

Dřív jsem měla výtečnou, fotografickou paměť, teď mi dá učení převelikou práci. Ta však prý šlechtí. To zní jako pilulka naděje pro důchodce, ne?

Zajdete někdy jako divačka do Národního divadla?

Zkouším to s vnoučaty.

A…?

Moc je to tam nebaví.

S Pavlem Landovským v kultovní komedii Utrpení mladého Boháčka (1969).

S Pavlem Landovským v kultovní komedii Utrpení mladého Boháčka (1969).

FOTO: archív ČT

Jaká tam byla vaše poslední role?

Komparz ve Falkenštejnovi. Role, na kterou se nezapomíná. (smích) Režisér Ivan Rajmont moc chtěl, abych dala výpověď. Nakonec mě vyhodili. Napřed chtěli, abych „to sama pochopila“.

Jak jste se s tím vyrovnala?

Musela jsem živit dvě děti, syn byl na gymnáziu, dcera na základce, na lízání bolístek nebylo kdy. Snažila jsem se hlavně najít práci, která by nás uživila.

Co to bylo?

Učila jsem lidi proutkařit, hledat ztracené předměty, prodávala jsem chlebíčky, vázala věnce, kreslila pohlednice, učila, vykládala karty…

Vy máte ezoterické schopnosti?

To málo, co umím, mě naučila teta, která dělala horoskopy třeba i Vítězslavu Nezvalovi. Tvrdila, že s balíčkem karet se člověk uživí po celé Evropě. Mamince se to moc nelíbilo.

Žila jsem jedenáct měsíců na samotce. Kněžnu z Lucerny jsem si rozhodně neopakovala.

Nevykládám tarot jen tak na požádání. Jde o to, že to není návod, jak, kdy a co se má udělat. Kdysi jsem vyložila spolužačce, a když jsem viděla, že rovnou ode mne šla na rande a s tím klukem se rozešla… Zapřísáhla jsem se, že takhle ne.

Karty mi ale pomohly ve vězení. Zažádala jsem si o ně a ředitel věznice a dva náměstci mi to laskavě povolili. Dozorci si občas nechali vykládat. Jako honorář jsem měla sprchování navíc.

Na scéně Národního divadla s Josefem Vinklářem ve hře Vítězslava Nezvala Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1985).

Na scéně Národního divadla s Josefem Vinklářem ve hře Vítězslava Nezvala Dnes ještě zapadá slunce nad Atlantidou (1985).

FOTO: ČTK

Pomohly vám tam i herecké schopnosti?

Žila jsem jedenáct měsíců na samotce. Kněžnu z Lucerny jsem si rozhodně neopakovala. Leda tak čarodějnici z Macbetha. Kreslila jsem a do zblbnutí uklízela – v cele dvakrát dva metry toho ale moc na uklízení není, takže jsem kartáčkem na zuby čistila i mříže. A naučila jsem se upřímně modlit.

Věříte ve spravedlnost?

Haha… haha… A tu o Karkulce znáte?

Vše se přece nakonec v dobré obrátilo…

A cena?! Zničené zdraví, rozbitá rodina, její rozvrácené osudy, hlavně mých dětí. Nevěděla jsem vůbec, kde jsou. Když se narodila vnoučata, neviděla jsem je mnoho let. Pak vám dají kus papíru, že je všechno v pořádku a konec. Spravedlnost je prostě holka na soklu, co kouká na svět betonovýma očima.

Jaký kus papíru máte na mysli?

Z Ruzyně mě po roce propustili na základě nálezu Ústavního soudu, že jsem nikdy nikam neutíkala, a tudíž jsem tam byla nezákonně. Pak jsem se se státem soudila až ve Štrasburku, stát sice prohrál, zaplatil výdaje, ale stejně neposlechl a neskončilo to. Až po mnoha dalších těžkých letech a soudech jsem dostala od ministerstva spravedlnosti dopis, že mám přijmout omluvu za nedůvodné a nezákonné trestní stíhání v tzv. kauze Skloexportu.

To je přece zadostiučinění.

Tím jsou pro mě vnoučata – čtyři od syna a tři od dcery. Toho si nesmírně vážím a jsem za ně osudu vděčná. Jsou zdravá, hezká, rozumná.

V komedii Hodíme se k sobě, miláčku…? (1974) si jako energická lékařka vzala do parády Vlastimila Brodského.

V komedii Hodíme se k sobě, miláčku…? (1974) si jako energická lékařka vzala do parády Vlastimila Brodského.

FOTO: Pressdata

Jaká jste babička?

Jako z Boženy Němcové sice nejsem, ale vnoučata za mnou vytrvale a dobrovolně jezdí. Asi jim přijdu zábavná.

Co dělají vaše děti?

Syn je finanční analytik, dcera je malířka – ta si kvůli mně strašně vytrpěla. Po maturitě utekla do Francie, kde začínala doslova jako bezdomovec. Prodávala u stánku, hrála na piano v kabaretu, učila imigranty anglicky, vykládala karty. Léta jsme se neviděly, ani když se jí narodily děti. Nedali mi pas.

Alšova Jihočeská galerie jí dělá na zámku v Bechyni velkou výstavu. Je fakt dobrá, její obrazy mají obrovskou sílu. Asi je to i tím, že se probila naprosto sama, dokázala ve Francii i vystudovat výtvarnou akademii. Když jsem ji ale viděla, jak nosí v hospodě v každé ruce deset polívek a dítě má zavěšené na šátku, brečela jsem. Teď se vrací i s rodinou do Čech, je to pro mě velké štěstí.

Víte, kdo v roce 1998 za vaším křivým obviněním stál?

Tak to vám nesdělím.

Proč?

Protože mám těch sedm vnoučat.

Nikdy jste neřekla, kdo byl otcem vašeho syna. Zůstane to tak?

Když bylo synovi osmnáct, chtěla jsem mu říct, kdo je jeho otec. Prohlásil, že už ho to nezajímá. Nedávno přišel s tím, že si ho našel.

V hlavní roli kriminálního dramatu režiséra Dušana Kleina Zatykač na královnu (1973) s Otakarem Brouskem.

V hlavní roli kriminálního dramatu režiséra Dušana Kleina Zatykač na královnu (1973) s Otakarem Brouskem.

FOTO: Pressdata

Vaše první dvě manželství se po krátké době rozpadla, protože jak Petr Štěpánek, tak Petr Oliva odešli za novými láskami. Vy jste to s muži neuměla?

K tomu jsem talent nikdy neměla a už to asi nedoženu. Narazila jsem většinou na muže, na které nebylo spolehnutí. Byli i nevěrní šmejdi a já byla obvykle poslední, kdo na to přišel. O to víc jsem si vážila Jindřicha, byl to úžasný člověk, spolehlivý, zábavný, inteligentní. S ním jsem prožila krásných třináct let.

Překvapuje mě, že tak krásná žena čeká do dvaapadesáti, než najde toho pravého.

Já jsem s tím, jak vypadám, nijak nepracovala. O kráse jsem začala uvažovat až v dost zralém věku. Vlastně až když jsem začala učit na DAMU. Snažila jsem se budoucím herečkám i hercům vštípit, že krása je hodnota, která do umění patří, a je třeba s ní umět zacházet. Eva Holubová, Bára Hrzánová, Jitka Asterová nebo Ivana Chýlková by mohly vyprávět, jak jsem je tím trápila.

„Postava, kterou paní Rázlová hrála, byla původně napsána pro muže. Pak nás napadlo, že by bylo zajímavější, kdyby to hrála žena. Mě hned intuitivně napadla paní Rázlová, protože to je výborná herečka, ženská, která si prošla něčím, co si většina populace neumí vůbec představit, co zná nanejvýš z filmů, knih nebo novinových článků.

Ona se zase zvedla, je plnohodnotná, plnokrevná. Navíc umí být přísná a sebevědomá, takže jí role ředitelky sedla. K tomu přidala svou ženskost a ženský důvtip a zahrála to výborně. Jestli to nějakým způsobem přispělo k jejímu hereckému návratu, jsem šťastný,“ líčí Ondřej Vetchý společné natáčení jedné epizody seriálu Případy 1. oddělení a dodává, že se do té doby neznali.

„Znal jsem jen její filmy včetně Utrpení mladého Boháčka. Ten dojem byl ve mně uložený, a když jsem si přidal všechna ta protivenství, trable, ale i křivdy, které ji v životě potkaly a ona je přežila, byl jsem přesvědčený, že bude ještě lepší, než byla předtím. Moc ji touto cestou pozdravuji a přeju jí v životě jen to nejlepší.“

S Ondřejem Vetchým v krimiseriálu Případy 1. oddělení.

S Ondřejem Vetchým v krimiseriálu Případy 1. oddělení.

FOTO: archív ČT

Setkáváte se s bývalými studenty?

Potkáváme se rádi. Jsem na to pyšná.

Vy vlastně učíte pořád…

V Byznysklubu učím etiketu. To je dovednost, která ulehčuje život. Bohužel se na ni přestalo dbát. Jsme nějak stále větší burani.

Poznávají vás lidé na ulici? A jak reagují?

Jsem už vrásčitá baba a většinou mám na sobě džíny, tenisky a batůžek, ale jak promluvím, otočí se, protože hlas se mi nezměnil. Vzpomínají na Třicet případů majora Zemana, Utrpení mladého Boháčka, Hodíme se k sobě, miláčku.

I v dobách, kdy o mně noviny psaly příšerné věci, se našli lidé, kteří mě někde v Tesku nebo Lidlu poznali po hlase a mezi regály tiše řekli, že mi drží palce.

Plánujete v životě?

Tatínek byl dlouhá léta šéfem plánovacího úřadu a určitě mě tím nakazil, protože si dodnes každé Vánoce dělám rozpočet na příští rok. Pak to ovšem někde zdrceně odložím a raději „ztratím“. Občas si řeknu, že rubáš nemá kapsy a utrácím, pak zase smutně přemítám, jak si ty další měsíce poradím.

S Oldřichem Kaiserem v dramatizaci novely Honoré de Balzaka Gobseck, kterou v roce 1985 natočila režisérka Eva Sadková.

S Oldřichem Kaiserem v dramatizaci novely Honoré de Balzaka Gobseck, kterou v roce 1985 natočila režisérka Eva Sadková.

FOTO: archív ČT

Nevypadáte, že byste se zanedbávala…

Ano, jím a piju a kouřím ráda. A ostatní je dílo kamarádky Leony Knopové, která se mi stará o pleť a je s mým životním stylem veletrpělivá. Za hodně vděčím mamince, která měla až do konce života nádhernou pleť. Krásně se oblékala, všechno jí perfektně sedlo. Věřím, že to bude právě ona, kdo mi tam nahoře při premiéře bude nejvíc držet palce, a já se pak svým rodičům ještě jednou poděkuji.